Výbor básní (Frič)/Dohovor

Výbor básní Josef Václav Frič
Dozpěv	Dohovor

Údaje o textu
Titulek:	Dohovor
Autor:	Josef Václav Frič
Zdroj:	Tisk PFEFFER-A i PUKY-HO na ulici Montblanc (Správou JANA KWĚTON-A)
Vydáno:	1861
Licence:	PD old 70

Snoubím se s tebou zase,
v tvé zelené a převelebné kráse,
matičko, věčně-věrná přírodo!
Můj vroucí dík však především buď tobě,
že zpívat ještě vím v té požehnané době
rozmarně zlá i dobrá přírodo!

Rozhoupaly se vlny ducha mého
jak hejna labutí když spějí k moři —
ač neví kde dopadnou cíle svého,
přec v růžová i temná oblaka se noří.

Tak příbuzný mi kraj, tak blízké mi to nebe;
ten háj, ty stráně a ten potok šumný
poznávám zas; ten vzduch co hltám v sebe
i on můj starý známý; vítaje mne, ptá se:
„Ach, kde si se nám toulal, hochu nerozumný?“

— Neptej se, a buď rád, že máš mě zase! —
tak odpovídám — a již hravým skokem
se deru po skalách, za kůzlaty se honě —
i orla v letu, stihna aspoň okem —
teď zběhnu v dol, jak bludný stín se kloně
k té vrbě truchlící nad klidným jezerem.
Ta chudák stará, ještě se tam sklání,
a ještě po chlapci, co tam skočil shání!

Je tomu dávno — jednou tichým večerem
tu víla z vln se po ní vyšinula,
by tesknota jí chvílku pominula —
Nu ovšem po vlnách že sobě luna hrála,
a víla sladkou písní že se rozplakala.
Na břehu v rákosí tam pletlo sítě
čiperné, skotačivé, lehkovážné dítě
a postrašilo vílu slovem: Miluji tě. —
Však víla, žbluňk, již byla pod vodou
a chlapec mžikem za ní — skoro náhodou.
Ach, kdo popíše vrby leknutí,
když výkřik zaslechla — pak temné vzdechnutí
a když pak náhle všecko ticho bylo —
když i to jezero se zvolna uhladilo.
Vytáhla od břehu se všemi kořenami
a schýlila se skorem celá nad vodami —
by vypátrala hocha, jenž jí milým byl,
co někdy vůkol ní a nad ní skotačil,
i zůstala půl živá, půl již vymořena
v hledání, v smutku na vždy ponořená…
Zdaž hlásit se k ní mohu? poznala
by ve mně dávné bezstarostné klouče?
a kdybych obejmul tu starou věrnou duši,
zdažby mne předhůzkou nevítala?
Raději tíše zajdu — pokradmu se louče —
vždyť jí ten smutek líp než radost sluší…

A víla? věčná škoda, že sem zpomněl o ní —
oko mi svítilo — teď náhle slze roní…
Na výsluní či vidíš toho tatrmana?
vždy sebe pamětliv a řádně usedlý
v své tůni vedl život ctný a mdlý —
ten na ní pás a proti zvykům hastrmana
ku břehům vyhoupnul mne ještě živého.
Já vztekem podoben mladému hromotluku
deru se strání na vrch, ztropím hluku,
že zděsím všecky duchy kraje klídného
a počnu házet v dol ty kusy skal
co dosavád tu roztroušeny leží,
jak by sám Perun byl si tady v drábky hrál.
Však víla — ovšem že má chotě chromého
a zlého — ale ach, či o to mně tu běží? —

Zdá se mi, že sem tehdy lítat uměl
a celé přírodě jak soudruh porozuměl,
dosud mi ptačí zpěv a hmyzu cvrlikání
projíždí sluch, jak zašlé mluvy zpomínání.
Zdá se mi, že sem doma byl v té výši,
kde s orlem, s hadinou sem zdílel skrýši;
kde vůkol nás laviny rachotily;
vyhlídku měli sme tam v samé lůno hor,
pod námi vodospád, nad námi žádný tvor:
jen hvězdy náhodou nás někdy navštívily,
přejasny slítly k nám, však námi polapeny
těm červům, níž — jen temny byly zůstaveny.

Sám červem teď, po jasných hvězdách toužím,
a že mi vzdálené, tak že jich nedosáhnu,
bývá mi teskno, klopotím se, soužím —
však sebevědom cíle, po němž práhnu,
nezoufám světla že se více nedosloužím.

Zatím jen v snách, jen v okamžiku lichém
svých křídel tajemných v smělejší let rozpřáhnu,
bývám však zaražen tím klídným vůkol tichem,
i vracím k materské se půdě, k vlhké zemi,
cítě, že vychladlá ta hvězda, třeba temná,
nejdražší, nejbližší mi přece mezi všemi! —
I zlomím křídla svá. V tom smrti náruč jemná
(snad příliš ochotná) v stín chorovodů svých
půvabným klidem krásy své mě loudí;
víť dobře, matky klín že sirotku co bloudí
vždy cílem jediným! Jen skok — a budu tich…
však vím, že s mátí svou bezpečně odpočívám
ať spím či bdím, ať hrám si nebo zpívám.

Ne živá, mrazivá i lstná to touha byla,
proto se noha má již v skoku zarazila.
Noc má svou lunu a své víly na vodách;
tak plachý ples a rej však sluší stínům jen.
Kdo živ a zdráv buď rád že stojí na nohách
a děkuj osudu, že není snem ten den. —
Ten krásný den, co sám v smutnější noc se mění,
kdož ví, zdaž poslední on radostí mou není? —

Přátelé, v lůně hor až pěvce pochováte,
dbejte, ať přílišnou mu na hrob tíž nedáte,
kdyby tam zbytečnou měl cítit dlouhou chvíli,
světýlko, třeba bludné ať zas vidět může;
a kdyby kolem něj se šustly plaché víly,
na místě kopřiv ať jim dáti může — růže!

V Genevě počátkem srpna 1861.

Stalo se, milý čtenáři! maje v úmyslu svůj krátký výlet (byly to pro prahnoucího želbůh jen tři krůpěje vody) — použíti k sepsání prosaického výkladu právě se dotiskujících básní, byl sem pohledem do lůna švýcarských hor tak ouplně neprosaicky dojmut, že místo vysvětlivek sesmolil sem ještě, bohdá vítaný ti přívažek těch několika veršů. Nesuď ostatně podle melancholického jich ukončení, že bych si tam kdesi již skutečně byl vyhlídnul místečko k odpočinku; nikoli! myslím že tě ještě dlouho ušetřím s žebrotou na pomníček. Máme ještě oba času dost. Zatím nehněval bych se, kdybych hojnějším odbytem tohoto prvního svazečku mých „veškerých nesebraných spisů“ mohl sobě i tobě v brzku novým posloužiti dárkem. Činím hlavně proto nároky na tvou přízeň, poněvadž již na osmnáctý rok všelijak svého šemíka trýzně, dosavád ušetřil sem české obecenstvo vydáním svých básní; přiznám se ti ale upřimně, že sem to déle vydržeti už nemohl. Zde jsem! Neporozumíš-li všemu, zaručuji ti, že až se nejméně do dvaceti svazků mých skrytých dosud pokladů večteš, vyjasní se ti obzor, v němž pak i já budu volněji dychati. Zatím tedy odporučuji se tvé zvědavosti i přízni a tisknu ti ruku: na shledanou! —