Vánoční album/1884/Vánoční vzbouření

Vánoční album/1884
Království maličkých	Vánoční vzbouření	Ballada vánoční

Údaje o textu
Titulek:	Vánoční vzbouření
Podtitulek:	Několik listů z rodinné kroniky
Autor:	Čeněk Tonder (jako Robert R. Zlický)
Zdroj:	Vánoční album. Dárek českým rodinám. Ročník třetí. Uspořádal Gustav Dörfl. Praha : vlastním nákladem, 1884. s. 160–176. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ctihodný, šedovlasý rychtář staroslavné Kouřimi, pan Ondřej Žampach, seděl v koženém křesle u okna rodinné jizby, hlavu maje skloněnu nad biblí — avšak nečetl. Duch jeho bloudil jinde — daleko, bloudil za milovaným synem Jiřím, kterýž bojoval právě v řadách vojska odbojných stavů českých.

Bylo to v osudný den osmého listopadu 1621, v den, kdy dějinná tragedie, v níž národ český nejsmutnější hrál úlohu, byla na Bílé Hoře dohrána.

Pan Žampach netušil, že v týž den nedaleko Prahy bojuje se bitva, v níž ztratil národ český vše: svatá svá práva, svou moc, své jméno i slávu svou, avšak zdálo se mu, jakoby něco viselo ve vzduchu, co hrozilo jemu aneb něčemu, co srdci jeho drahé jesti, zkázou, a proto vzal bibli a chtěl chmurné myšlénky, jež kladly se mu na duši, zaplašiti; ale marně hleděl upoutati ducha svého na veliké litery písma svatého. Převracel bez cíle list po listu, až konečně knihu odložil a obléknuv na sebe plášť, vyšel z jizby.

Chtěl na čerstvý vzduch, neboť v uzavřené místnosti vše jej dusilo. Sotva však vykročil z domu, trhl sebou a obočí jeho stáhlo se jako mrak nad dosud lesknoucím se okem.

„Proklatě! musím potkati toho Roháče hned na první krok z domu,“ zahučel ve svůj dlouhý vous a nevšímaje si proti němu kráčejícího souseda, rychlým krokem bral se ke kolínské bráně.

Cestou hučel pak dále: „To mě dnes zajisté potká nějaká nehoda,“ a celý jsa tímto setkáním rozmrzen, zapomněl i děkovati uctivě před ním klonícím se sousedům, kteří hlavou vrtíce, udiveně za ním hleděli.

Pan Žampach vyšel z brány a zabočil na úzkou cestu ke staré Kouřimi, strmící vysoko nad městem novým. Nikde v polích nebylo viděti ani živé duše. Vše pusto leželo kolem, jen časem oživován mrtvý podzimní tento klid příšerným krákáním krkavce. Dostihnuv obrovského kamene, k němuž pojí se pověsť, že pod ním veliký ukryt poklad, ležícího právě ve středu staré Kouřimi, usednul na plochou jednu hranu a setřel s čela řinoucí se pot.

Tu slabý hukot jakýs zavadil o jeho ucho. „Ah, hřmění houfnic,“ promluvil k sobě rychtář, a sehnuv se rychle, přiložil ucho k zemi. „Nemýlil jsem se,“ pravil, usednuv opět na kámen, a hlasem chvějícím se prosil: „Bůh spravedlivý stůjž při vojskách našich a opatruj mého Jiřího!“ —

Staroslavná Kouřim a její občanstvo s rychtářem Žampachem v čele byla jedním z měst, jež skálopevně lnuly k vzbouřeným stavům českým, a pomáhala těmto lidem i penězi. Jedině kdož z obyvatelstva Kouřimi nepřáli věci českých pánů byli: Bartoloměj Roháč, nejúhlavnější nepřítel Žampachův, a Jáchym Mladoš, oba dva však neměli v obyvatelstvu žádných stoupencův.

Nepřátelství Roháče se Žampachem vzalo původ svůj od doby, kdy zřekl se Roháč pro ženu — dceru Mladošovu — víry otcův svých, stav se katolíkem. Od onoho okamžiku Žampach naň zanevřel a „raději byl by potkal časně z rána satana než jeho,“ jak říkával, neboť považoval setkání takové za znamení příštího neštěstí. —

Rychtář seděl dlouho ještě na kameni a jeho myšlénky zalétaly ke vzdálenému bojišti, až tichým okolím rozlehající se zvonku zvuk s věže kostela sv. Štěpána přiměl jej ku zpáteční cestě k domovu.

Zde jeho choť, paní Anasta, očekávala jej s netrpělivostí a chtěla již nevoli své nad pozdním příchodem manželovým dáti průchod, spatřivši však mraky pokrývající čelo jeho, přemohla se a mlčky pokryla dubový stůl bílým ubrusem. Dnes však rychtáři nechutnalo. Nemohl spolknouti téměř ani sousta. To přihodilo se paní Anastě zřídka, velice zřídka, a ač ráda byla by zvěděla příčinu manželova špatného rozmaru, přec nedovolila se jej otázati.

Takto bylo brzo po obědě, a rychtář vyšel opět ven na veliký rynk.

„Bůh tě pozdrav, pane Žampachu!“ volal naň soused jeho, konšel Jakub Ventík, ubírající se kolem.

„Kam, pane Ventíku?“ tázal se rychtář.

„Do Toužic k dceři.“

„Počkej, půjdu s tebou, vezmu si jen plášť,“ žádal Žampach a vešel do domu, odkud ihned se vrátil, maje plášť přehozený přes ramena a v ruce vysokou hůl s kostěným bílým knoflíkem.

„Pane rychtáři, tys dnes nějak pohněván,“ započal Ventík rozmluvu, když oba značný kus cesty již mlčky urazili.

„Pojala mě jakás úzkosť dnes z rána, nevím ani proč. A k tomu potkal jsem na první krok z domu toho odpadlíka Roháče. Uvidíš, pane Ventíku, že to bude neštěstí!“ odpověděl Žampach a pak po malé chvilce pokračoval: „Víš, že dnes u Prahy bylo bojováno?“

Konšel zavrtěl mlčky hlavou.

„Slyšel jsem u kamene na staré Kouřimi hukot houfnic. Jen kdyby Bůh vítězství našim popřáti ráčil!“

A oba chodci pohřížili se nyní v rozmluvu o událostech tehdejších časův. —

Teprvé s večerem vraceli se z Toužic do Kouřimi. Rychtáře očekávala již na stole připravená večeře a chutnala mu výborně, neboť byl po cestě unaven. Sotva však paní Anasta poklidila stůl, již musila taktéž přinésti z dubové skříně králickou bibli, památku to zděděnou po Žampachově otci, z níž rychtář každého večera čítával.

Zahloubal se do ní s celou duší. Hodina míjela za hodinou…

Před bránou pražskou zastavil jezdec a zabušil na silně okovaná vrata.

„Kdo jest?“ zvolala vyrušená bušením tím městská stráž. —

„Jiří Žampach.“

Stráž uslyševši toto jméno, spustila ihned železné závory a jezdec volným krokem klusal k otcovskému domu. V okně rodinné jizby třpytilo se dosud světlo. Jiří seskočil s koně a za několik okamžiků spočíval v náručí otcově. I paní Anasta přichvátala probuzena jsouc příchodem pozdního drahého hosta a radostí vyhrkly jí slze s očí.

Starý Žampach pustil syna svého z náručí a teprvé nyní jasný voskovice svit jej ozářil. Vypadal hrozně, takže paní Anasta zděšením vzkřikla. Kabátec jeho pokryt byl blátem a zbarven celý krví.

„Přicházíš z bitvy, synu, vím,“ promluvil rychtář.

„A z bitvy nešťastné, otče,“ doložil temným hlasem Jiří. „Vše ztraceno. Vojska naše poražena a císařští obléhají Prahu.“

„A král?“

„Na útěku!“

„Ó ten cizák!“ zaskřípal Žampach. „Ta volba se pánům stavům a národu zle vyplatila!“

Tu noc rychtář nespal a sotva mohl dočkati se prvního svitu vycházejícího slunce. Jiří zatím klesl k smrti znaven do měkké, paní Anastou nejpečlivěji vystlané postele a tvrdě usnul.

Časně z rána dal rychtář zavolati k sobě městského písaře. „Svolejte pány konšely k poradě na devátou hodinu ranní,“ rozkázal mu a na věži ještě neudeřila devátá, když konšelé Jakub Ventík, Jan Zlonický, Matěj Rosa a Adam Krodesko usedli na vysoká křesla kol široké dubové tabule.

„Ctihodní pánové,“ promluvil rychtář k shromážděným konšelům hlasem stísněným, „jest mně vám nemilou, ba hroznou téměř zprávu sděliti, při níž srdce každého upřímného své vlasti syna zachvěti se musí.“

Oslovení, na jichž tvářích zračilo se překvapeni v nejvyšším stupni, pohlíželi upřeně na pana Žampacha pokračujícího dále:

„Vojska panův stavův byla včera po kruté a krvavé bitvě poražena. Král Friedrich nalezá se na útěku, a Praha, srdce naší milé vlasti, jest ohrožena zvítězivším nepřítelem!“

Dřívější nepokoj ve tváři pánů konšelů proměnil se nyní v pravé zděšení.

Nastala krátká chvíle ticha nerušeného ničím než silným oddychováním přítomných, jimž bouřilo to v prsou.

Pak konšel Ventík přerušil mlčení. „A odkud máš hrůznou zprávu tu, pane rychtáři?“ tázal se.

„Syn můj Jiří, súčastniv se nešťastného boje, přinesl mně Jobovu tu zvěst.“

„Pan Jiří? — Pak pochybovati se nedá.“

Dlouho, dlouho seděli páni konšelé s rychtářem pohromadě a přece neusnešeno ničehož.

„Musí vyčkáno býti, až co učiní páni stavové,“ zněl konečně výsledek dlouhého sezení a konšelé rozčilení a pobouření opouštějíce soudní síň horlivě ještě vyměňovali náhledy své o následcích nešťastné bitvy na Bílé hoře.

Uplynulo několik málo dnů, a v královské Kouřimi rozčilení rostlo každým okamžikem, a zvláště v týž den, kdy došla nová zpráva, že Praha, na níž skládány všechny naděje, obsazena jest císařskými.

Tenkráte zoufale zvolal rychtář Žampach k svému synu: „Je konec, Jiříku; běda nám, běda naší milé vlasti!“

A byl skutečně konec.

Jednoho rána vrátil se Bartoloměj Roháč, kterýž doslechnuv zprávu o vzdání se Prahy z Kouřimi byl zmizel, v čele praporu mušketýrů zpět. Nikdo u bran tomu nebránil, a když žoldáctvo cizí vcházelo širokou ulicí pražskou do města, nepomýšlel nikdo ze statečných jindy občanův na odpor. Každý hleděl jen mlčky a zasmušile na osmahlé, téměř divoké obličeje žoldnéřův, a když oko některého souseda zavadilo o vítěznou, pohrdlivě se usmívající tvař Roháčovu, tu zajiskřilo se mu mimovolně, on sevřel ruku v pěst a rty zašeptaly: „Co z nás nyní bude?“

Rychtář netušil dosud ničeho o příchodu cizích žoldákův. Seděl s Jiřím u stolu; tu vrazil konšel Ventík do dveří. „Pane Žampachu, zle!“ zvolal. „Ten proklatý odpadlík Roháč přivedl nám na krk prapor císařských mušketýrův.“

Rychtář s Jiřím vyběhli rychle přede dveře domu a spatřili právě na prostranném rynku mušketýry rozkládati se táborem.

„Což nikdo nestál u bran, by tomu zabránil?“ tázal se rychtář hlasem temným.

Ventík pokrčil jen rameny.

„Co bude z nás?“ šeptal také Ondřej Žampach vcházeje rozbolestněn až do nitra duše opět do jizby.

„Nezoufej, otče,“ prosil Jiří, „vždyť není dosud vše ztraceno!“

„Bláhové mládí! — Slyšíš, pane Ventíku, ono ještě doufá,“ usmál se trpce rychtář a zamávnul ve vzduchu rukou.

Přede vraty domu zaduněly hřmotné kroky a zazněl řinkot zbraní, a nežli se kdo ze tří osob v jizbě sedících poohlédnouti mohl, co příčinou hluku tohoto, otevřely se dvéře jizby a přes práh vkročil s tváří úšklebnou, s okem, v němž paprsek vítězství se skvěl, Bartoloměj Roháč, za ním pak následovala četa žoldnéřův.

Rychtář zůstal jako zkamenělý a s okem vytřeštěným hleděl na drzé vetřelce.

„Ondřeji Žampachu!“ přerušil hrobové ticho Roháč, když se byl dosti na tváři nepřítele svého, na níž zračil se boj v duši jeho se odehrávající, popásl, „jménem královské koruny, kteráž ustanovila mě císařským rychtářem, zbavuji tě dosavadního tvého úřadu a žádám za vydání klíčů městských bran, jakož i radnice.“

Žampach musil zachytiti se vysokého lenochu křesla, aby neklesl. Ruce jeho křečovitě se zachvěly, z tváří vymizela mu veškera barva a prsa dmula se; chtěl promluviti, avšak nemohl.

Roháč obrátil se nyní k synu rychtářovu: „Dále prohlašuji tebe, Jiří Žampachu, kterýž bojoval jsi v řadách úhlavních nepřátel jeho císařské milosti, za svého zajatce a žádám, abys ihned odebral se se mnou na radnici, než nejvyšší soud o osudu tvém rozhodne.“

„Nikdy!“ vykřikl Jiří a jediným skokem octnul se u svého lože, chopil nad ním visící meč, vyrval jej z pochvy a divoce jím zamával.

Na pokyn Roháčův vrhli se žoldnéři jako smečka krvechtivých vlků na Jiřího. Nastal děsný zápas, jemuž statný Žampach přihlížel nečinně, neboť v okamžiku tom vypověděly mu údy jeho službu; jen oko široko jsouc rozevřeno, plálo zimničným leskem. Viděl milovaného syna, kterak buší mečem svým do lebek žoldákův, z nichž dva již váleli se v své krvi na zemi, viděl jej i klesati udolaného desateronásobnou přesilou, s hlubokou ranou v prsou a pak rozestřela se před okem jeho temná noc, v lebce mu to bušilo, jakoby se roztrhnouti chtěla, a on s hrozným, do kosti vnikajícím výkřikem klesl k zemi. Hlava jeho byla by padla na ostrou hranu výklenku u okna, kdyby Ventík nebyl jej zachytil.

Roháč nemoha snésti toho obrazu nevýslovné bídy, ničemností jeho provedeného, chtěl rychle odkvapiti. V tom však vešla paní Anasta přicházejíc z kostela, kdež trvala na modlitbách, do dveří.

Spatřivši jedináčka svého, Jiřího, zbroceného krví, se zející ranou v prsou a manžela bez vlády v náručí páně Ventíkově, vykřikla jako lvice, když uloupena jsou jí mláďata, a skokem jediným vrhla se na Bartoloměje Roháče a silou, kterouž byl by nikdo v útlé té paní nehledal, sevřela mu hrdlo volajíc: „Vrahu mého manžela, mého dítěte!“

Roháč zoufale se bránil, ale nebýti žoldnéřův, již přispěli mu ku pomoci, byl by v rukou bolestí šílené matky bezduchou zůstal mrtvolou.

Žoldnéři musili jej potácejícího se odvésti.

Paní Anasta bolem přemožena klesla na prsa Jiřího a více neprobudila se k životu. Konšel Ventík přivolal Jindřicha Gelariusa, městského ranhojiče, jehož úsilí podařilo se rychtáře Žampacha přivésti k životu. Obě mrtvoly matky i syna uloženy pak na lože.

Ventík chtěl rychtáře těšiti. „Nezoufej,“ promluvil k němu, „jest to vůle boží!“

Žampach pokynul jen hlavou a usednuv do křesla položil čelo v dlaně a nepromluvil. Tak vydržel zde seděti celé tři dny, než drahé mu mrtvoly vynešeny z domu ku věčnému odpočinku.

Tu teprvé dal se Ventíkem, kterýž ni na okamžik v těžké této době jej neopustil, vésti za rakvemi, avšak slza nesvlažila horečně lesknoucí se oko a bledou jako mrtvoly tvář.

Nikdo nemohl statného a dosud jarého jindy rychtáře Žampacha poznati. Nezměrné neštěstí učinilo z něho vetchého, bělovlasého, třesoucího se kmeta, kterýž musil v chůzi podpořiti se na pevnou ruku Ventíkovu.

Celá Kouřím doprovodila choť i syna rychtářova ke hrobu.

Když mrtvoly kladeny v hrob a první hroudy tvrdé země zaduněly o rakve, tu Žampach zachvěl se a klesnuv na kolena zvolal bolestí přerývaným hlasem: „Spravedlivý Bože, ty můžeš hleděti na to, a nerozdrtíš původce všeho toho neštěstí na mě přikvačivšího bleskem svým?“

Pak opět klesl v hluboké mdloby. Všem přítomným draly se slzy proudem do očí.

*

Těžké, přetěžké přikvačily nyní doby na Kouřim. Jedno z nejbohatších kdysi měst stalo se bídným žebrákem, jemuž ponechána jedině almužna k jeho výživě. Veškery krásné dvory, lesy a vesnice byly jí královskou komorou pobrány, a nedosti na tom, že město bylo ochuzeno, i všechno měšťanstvo, jež přiznávalo se ku víře slavných otcův, ucítilo krutou tíhu nešťastné bitvy na Bílé hoře, neboť rvána jim ona ze srdcí, takže mnozí z předních občanův nemohouce trýzně té snésti rozloučili se s městem jim drahým na věky a odebrali se v cizinu se srdcem krvácejícím.

Žampachovi radili přátelé jeho, aby odebral se taktéž do ciziny, kde nic mu nebude připomínati dob minulých, leč stařec odpovídal na doléhání takové vždy jen záporným kýváním hlavy.

Nechtěl opustiti hroby svých drahých, u nichž každého dne dlíval a tiše se modlil. Někdy také vyklouzla mu ze rtů kletba, kletba hrozná, tak že hrobník Malina jednou za šera večerního ji uslyšev rychle se poznamenal svatým křížem.

Starce neodháněla ze hřbitova ni zima ni sníh již poletující, jedině noc když rozestřela černou peruť svou nad krajinou, donucovala jej k návratu domů, kdež oba nejvěrnější přátele jeho, Jakub Ventík a Matěj Rosa, očekávali jej již s netrpělivostí a s pečlivostí šlechetnou ošetřovali.

Obyčejně se stává, že neštěstím pozbývá člověk úcty i vážnosti, leč u Žampacha tomu bylo naopak. Útrpnosť proměnila dřívější lásku měšťanstva k němu v pravé zbožňování téměř a kdekoliv se Žampach objevil, tu lid uctivě se před ním klonil a i ruce líbal mu. A stařec utrhoval ruku, skláněla-li se něčí hlava k ní, a říkával: „Co činíš? Jsem žebrákem jako ty. — Ba větším tebe! Jsem oloupen o dítě a ženu svou a ty snad jen o statek svůj.“

A touž měrou, jak milován byl rychtář bývalý, touž měrou nenáviděn byl císařský rychtář Bartoloměj Roháč, který ku zjednání si vážnosti musil ponechati si z odtáhnuvšího praporu mušketýrův posádku dvacíti mužů, jinak byl by se musil obávati nejhoršího, jakž mu opovržlivé i vzdorovité pohledy a zraky hněvem planoucí věštily.

Roháč však cítě se pod ochranou lesklých halaparten žoldákův, potupně se usmíval tomuto malomocnému vzdoru měšťanů Kouřimských. Před kým jedině se ten člověk citu prostý chvěl, to byl starý, nyní tak bídný Ondřej Žampach, jehož uvrhnul do propasti nezměrného žalu, a když jednou v ulici pražské potkati jej měl, tu rychle obrátil se a ukryl v stín blízkého domu.

Utíkal před vlastním svědomím, utéci však nemohl.

Tak přiblížily se, aniž by bylo co v městě změnilo se, vánoce, nejkrasší svátky celého roku, kdy i v nejprostší chaloupku, v níž starosť každodenním jest hostem, zavítá paprsek spokojenosti a blaha, a tak i obyvatelstvo Kouřimi, ač úpělo pod jařmem cizích žoldákův, svrhlo se sebe smutek jej tísnící a užívalo krásných svátkův těchto jako léta jiná.

O božím hodě hemžil se rynk lidem přišedším z vůkolních osad a dvorů. Šel vykonati svou pobožnosť, leč přišel nadarmo, neboť nevěděl dosud, že nejen statků svých zbaven býti má, nýbrž i víry, jíž učili ho otcové.

V lidu, kterýž viděl, že sahá se mu i na tento duševní jeho majetek, počínalo to vříti a mnohé trpké, ba prudké slovo hněvu sypalo se z úst v tlupách hovořících venkovanů, k nimž přidali se i domácí občané, na tehdejší neblahý stav ve vlasti české.

V tom objevil se z nenadání na rynku u prostřed lidu Ondřej Žampach. Všecko pozdravovalo jej s hlučným jásotem, stařec usmívaje se, pokyvoval bílou svou hlavou.

„Proč naříkáte?“ tázal se dosud zvučným, mocným hlasem svým. „Co zmohou slova, když není mužů, kteří by činy je doprovázeli?! — Či vymizela z vašich žil již všecka ta krev vašich slavných předkův, že pláčete místo co byste svému utiskovateli měli odpovědíti pěstí?“

Po těchto vášnivě pronesených slovech nastalo v lidu kolem Žampacha se shluknuvším hrobové ticho. Leč bylo to ticho, jakéž obyčejně před bouří nastává, neboť již za okamžik ozval se širým rynkem divoký výkřik souhlasu a stařec, jemuž zalesklo se pod svraštěným obočím ohněm zvláštním oko, když viděl účinek slov svých, pokračoval dále: „Nedosti na tom, že urvali vám vše: vaše statky, vaše práva, vaši slávu po otcích zděděnou, oni ale ještě sahají vám na víru, kterouž složil vám v srdce jediný mocný Bůh, oni…“

Další slova uvázla starci na rtech, neboť houfem shluklého lidu prodral se císařský rychtář Roháč s tlupou svých žoldnéřův a rozkázal Žampacha zatknouti.

Stařec sotva že zočil nepřítele svého, zaťal pěstě a chtěl vrhnouti se naň, leč žoldnéři strhli násilím jej zpět a svázavše ho, odváděli rychle do blízké radnice.

„Rozejděte se v pokoji!“ velel ještě při odchodu Roháč.

Celý zástup lidu zůstal jako bleskem omráčen. Ni jediná ruka nezvedla se, by Žampacha obránila.

Jakub Ventík vzpamatoval se první. „Měšťané!“ zvolal, „máme snášeti tuto pohanu, aby za slova ryzí pravdy trpěti měl náš milovaný rychtář?“

„Ne!“ ozvalo se jako z jedněch úst.

„Nuž tedy chop se každý zbraně, ať vysvobodíme jej z rukou úhlavního jeho nepřítele Roháče!“

„Pro zbraně a na radnici!“ hlučelo to zástupem jako rozkácená bouře a lid úprkem šel hledati nějakých zbraní a za okamžik valil se k radnici ozbrojen kyji, sekerami, cepy a podávkami, tu i tam leskla se hlaveň muškety a vyčnívala zrezavělá halapartna. Jakub Ventík s Matějem Rosou stáli lidu v čele.

U vchodu očekával je již Roháč, kol něhož skupili se žoldnéři se vztyčenými halapartnami.

„Vydej nám pana Žampacha!“ žádal rozhodným, ostrým hlasem rychtáře Jakub Ventík. A „Vydej nám pana Žampacha“ znělo to v zástupu jako bouřná ozvěna.

„Okamžitě odejděte, jinak ztrestati vás dám jako buřiče,“ odpověděl Roháč, vztekem jsa celý zsinalý.

Pan Ventík se rozlítil a mávnul halapartnou po hlavě rychtářově; zasáhl jej však jen nepatrně na čele.

To bylo znamením k všeobecnému útoku, a jako lavina řítil se lid na žoldnéře a udusil je téměř ohromnou svou přesilou dříve, než pomysliti mohli na jakýs odpor.

Roháč uskočil rychle do dveří a zamknul je, hledě tak docíliti času k útěku. Řezník mistr Vacek několika ranami své ostré širočiny dveře roztříštiv, učinil volný průchod lidu do radnice, kterýž rychle tam vniknul a co zatím jedna čásť hledala Žampacha v podzemních sklepích, aby osvobodila jej, druhá pronásledovala Roháče, avšak bez výsledku.

Tím lid rozkácen hnal útokem na domy jeho a tchána Jáchyma Mladoše a za několik hodin zbyla z nich jen hromada rumu a kamení.

Dílo pomsty bylo vykonáno; každý radoval se z přítomnosti a nikdo tuto noc nepomýšlel na budoucnosť a následky, jakéž vzbouření toto v zápětí míti může.

Druhý den přemýšleli Ventík. Žampach a Rosa klidně o událostech dne minulého.

„Co zbývá nám než prchnout,“ pravil Rosa. „Jinak nejsme životy svými déle jisti.“

„Já opustit mám zem, v níž jsem zrodil se, v níž odpočívá žena a dítě mé?“ zvolal Žampach. „Nikdy!“

„Uznej přec nutnosť tohoto kroku,“ doléhal Ventík. „Či chceš zemříti rukou katovou?“ —

Dalo to práci velkou, nesnadnou oběma přátelům, než přemluvili Žampacha k útěku z vlasti, k čemuž také ihned činěny přípravy.

V noci ještě chtěli opustiti rodné město, neboť každý okamžik prodlévání zvětšoval nebezpečí, v němž se nalezali.

Osudem určeno však jinak…

Roháč uniknuv rozlícenému lidu, spěchal zadními malými dvířkami z radnice, jež ústila naproti uzounké kozí uličce, a proběhnuv jí kvapem, octnul se u kolínské brány. Zde seskočil do valů a nyní teprvé popřál si poněkud oddechu, setřel z nepatrné rány na čele krev a obrátiv se k městu, divoce mu zahrozil.

Pak opět rychle proběhnul valem, od kolínské brány ke pražské se táhnoucím, na konci vylezl po příkré stěně valů nahoru a octnuv se na pražské cestě, letěl téměř po ní, aby zmizel co nejdříve z obvodu zraků svých pronásledovatelův.

Unaven a vysílen téměř k smrti dostihnul v noci pražských bran, a ještě téže noci vracel se ke Kouřimi zpět na voze a doprovázen opětně praporem mušketýrův jakož i zvláštní komissí, kteráž vzpouru měla vyšetřiti a hlavní vinníky potrestati.

Naděje na pomstu dodávala Roháčovi síly téměř nadlidské a když odpoledne spatřil brány Kouřimi, tu div radostí nezajásal.

Měšťané netušíce, že nebezpečí tak blízké, zapomněli vchody do města uzavříti a tak dříve než kdo pomysliti mohl na jakýs odpor, vrhli se žoldnéři do města a obsadivše rychle dům páně Ventíkův, zatknuli jej jakož i přítomného zde Ondřeje Žampacha a Matěje Rosu.

Téhož ještě dne stihl týž osud bývalé konšely Adama Krodešku, Jana Zlonického, a také mistr Vacek zatčen po zoufalé obraně a uvržen s ostatními do temného sklopení pod radnicí.

Královská komisse za krátko nad buřiči vynesla soud — soud krutý, hrozný, neboť Ondřej Žampach, Jakub Ventík a Matěj Rosa odsouzeni ku ztrátě hrdla, Adam Krodeško, Jan Zlonický a mistr Vacek každý k pětiletému těžkému žaláři a ke ztrátě svého majetku.

Rozsudek ten přísný jako blesk účinkoval na celé obyvatelstvo, jež v rozechvění horečném očekávalo den popravy, určený na osmého ledna. —

Hrozný den ten se přiblížil. Šedé olověné mraky plny sněhu visely na nebi a ač studený vichr proháněl se pustými polmi, přec shromáždily se ohromné davy lidu domácího i okolního již dávno před popravou u lešení, postaveného na blízku kaple svaté Máři Majdaleny.

Udeřením desáté hodiny vytáhla celá posádka žoldnéřův v čele majíc komissi a císařského rychtáře Bartoloměje Roháče, ve středu pak odsouzence, kráčející s hlavami vztyčenými, krokem jistým, pevným k popravnímu lešení.

Smutný umíráčku hlas z kaple odsouzenců doprovázel šlechetné tři muže na cestu poslední.

Za čtvrt hodiny klesla pod mečem katovým nejprve hlava Ondřeje Žampacha, pak Jakuba Ventíka a naposled Matěje Rosy.

Slze přítomného lidu skropily půdu šlechetných obětí „vánočního vzbouření“, o nichž historie ničeho neví, jichž památce posvěcuji však těchto několik listů z rodinné kroniky.