Vánky a vichřice/Třešně u cesty

Vánky a vichřice Ferdinand Karafiát
Rozvrat	Třešně u cesty	Královská jízda

Údaje o textu
Titulek:	Třešně u cesty
Autor:	Ferdinand Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 114–116.
Licence:	PD old 70

Modlete se za ty, nad nimiž za bezesných nocí nebdí ničí milosrdenství.

Orzeszková

Když jsem ji poprve uviděl, zatrnulo mi v duši. A pak mé zraky vždy cosi k ní táhlo, ač pohled bolel. Bylo mi potom vždy tak nevýslovně smutno. A jaký div! Stála mezi svými družkami, třešněmi, u silnice, ale zmrzačená, zraněná. Své celé koruny byla zbavena a do vzduchu čněly jen krátké pahýly ovázané plátny a voskem. Takový to byl divný, truchlý pohled! Stále mi to připomínalo mrtvolu mající useknuté ruce. A když příroda už okolo se oživovala, ona stála, posetá ranami, třeba obvázanými, jako ubohá sirota, němá, smutná, plačící. Plačící? Ba, bylo mi jí tak líto, že jsem se domníval slyšet její tichý pláč a vidět slzy. Kolem každého obvazu byla usazenina pryskyřičné mízy, co by to mohlo býti jiného než slzy její. Což víme, že strom necítí?

Neobyčejným dojmem na mne působila zraněná třešeň a myslím, že ke mně i mluvila. Vždyť jsem se vždy zrovna třásl, když jsem se k ní blížil. Drtivý smutek mne ovanul, chtěl jsem se dívat v jinou stranu, ale hlava jako násilím jakýmsi se přece vždy obrátila k třešni a oči zase vždy viděly obvázané pahýly trčící do vzduchu a jejich slzy. A bývalo mi pak celý den tak divně smutno. — Proč se mi stavěly před oči tak živě zraněné větve třešně? Tenkrát jsem nevěděl! Vždy cosi jako dusící, černý závoj pokrylo mou duši, a já nevěděl, proč.

Po čase z ran stromu vyrůstaly nové větévky, rostly více a více a třešeň pozbývala své truchlé podoby, mluvila jinou řečí, zdála se mi veselší, slzy zmizely, utvořila se nová koruna, plná zeleně a života. Ale tu a tam zůstal přec pahýl mrtvý, ovázaný, s obrubou slz, větší a větší. A kdykoli okolo třešně jedu, vždy oko maní na ni zabloudí a utkví déle, mnohem déle na mrtvých pahýlech, než na nově se vytvořivší koruně.

Teď vím, proč na mne třešeň tak suggestivně působila. Snad jsou nějaké tajemné vztahy i mezi člověkem a stromy. Já aspoň teď zcela zřetelně vím, co ke mně mluvily zhrocené, zraněné pahýly.

Předpovídaly bolest. Věděly, že i má duše bude poseta ranami. Třešeň trčela do vzduchu pahýly. — Bože, vždyť to byla má duše! Rány zely, krvácely, rány bolestné, veliké. Cítil jsem s třešní její bolest, snad přivábila mé zraky, abych se připravoval na bolesti vlastní. A já nerozuměl, ale bylo mi smutno, smutno!

Z mé duše zely rány — trčely zkrvavené pahýly vytrysklých paprsků touhy po krásnu, dobru a lásce. A přišlo Milosrdenství. Musilo přijít! Vždyť jsem velice trpěl. A sklánělo se a obvazovalo rány a ony se celily a vyrůstaly z nich svěží a čisté paprsky — myšlenky a rostly ideály a tvořila se koruna naděje a života, koruna mocné chuti k životu a práci. Cítil jsem, jak myšlenky mohutní a o závod se množí a nevyslovitelný pocit takového divného štěstí mne oživoval. Myslil jsem si: Teď nemůže ode mne ani odejít Milosrdenství! — Neodešlo!

Ale koruna vyrostlá z krvácejících ran zůstala příliš měkkou a slabou a některé rány se snad ani nezacelily anebo jízvou nepevnou. Vždyť co chvíle vytryskne kapka horké, tak horké krve! A převalí-li se přes ni nějaká prudší vlna, všecka koruna se zatřese, zachvěje jako v umírání.

Jak dobře věštila ta zraněná třešeň u cesty, jíž nemohu zapomenouti a jež mi stále se z paměti vynořuje. Jistě jsou tajemné vztahy i mezi lidmi a stromy. Proč by mne byla jinak tak mocně zaujala? Proč stále stojí před mýma očima se svými pahýly plnými pryskyřičných slz jako k nebi volajíc o slitování? — „Zdaž jen lidé vládnou mluvou? Nikoliv! Vše, co žije na nebi a na zemi, hovoří; a nejen co žije, vždyť i kámen u břehu řeky, nebo prach, vznášející se nad cestou, vládnou výrazy, jež hodny jsou toho, abychom jim naslouchali. — Ovšem dlužno však míti sluch tak zařízen, aby tento hovornost vesmíru slyšeti mohl, ale takový sluch bývá“ — — —