Vánky a vichřice/Rozvrat

Vánky a vichřice Ferdinand Karafiát
Pes	Rozvrat	Třešně u cesty

Údaje o textu
Titulek:	Rozvrat
Autor:	Ferdinand Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 110–113.
Licence:	PD old 70

Když jsem četl d’Annunziovo drama „Sen jarního jitra“, byl to kontrast mezi krásou přírody a šílenstvím mladé dívky, co mne při čtení nejvíce poutalo a dojímalo.

Velký to a zrovna frappující kontrast! Příroda ve svém lesku a kráse, příroda stavící a budující ve své jarní síle přečetné životy a duše, příroda plná ruchu spějícího k jednomu cíli: k utvoření života, — a v ní člověk, jehož duše už vystavěná se bortí a kácí a se rozptyluje…

Vmýšlím se do takové duše:

Den prvního jara. Slunce vysýlá celé spousty zlatých šípů na zem; šípy jen osvětlují, ještě nezahřívají. Světlo přinášejí všemu tvorstvu jako první znamení nového života, vnikajíce všude a bouříce spící sílu. Leskne se v prvním jarním světle lesík, nedávno stálým sněhem jako umytý, stydlivě se vystavují paprskům trávníky a meze, vědoucí o svém nesvatebním rouchu: travní jejich kryt je posud zažloutlý a zahnědlý od tíže sněhových závějů.

Na polích už lidé se objevují a ve vzduchu se vznáší už vůně hlíny, vůně práce a úrody zemské.

Slunce hoří a staví jako nejlepší chemik a příroda je plna jasu a první krásy a nastávajícího štěstí.

Ale v duši člověkově je mdlo a temno. Ne tma klidu, ne noc pokoje, ale taková divná, ponurá tma úžasného neklidu a ruchu, vedoucího k mdlobě a kamsi, odkud není vysvobození.

Jako balvan to sedí na mozku, jako hřeb to proniká hlavu a v duši vzbuzuje stav nesmírné úzkosti, nevýslovné tísně.

Co slunce! Co světlo a jeho paprsky! Pro chorou duši to neexistuje, a když, tož i to jen dráždí a rozbolavuje.

Úzko, úzko! Kam jít, kam se utéci? Tepny se chvějí, tělo se rozkládá — zdá se — ve všechny své atomy, a ty se rozletují, rozletují.

Všecko bolí! Bolí smích, bolí slovo, bolí světlo, bolí krása. Všecko padá na duši a tlačí ji a tlačí. Kde je vysvobození? Kde je klid?

Snad jeden úsměv, jedno slovo by stačilo zažehnati všechny chmury a mraky, ale bezpochyby jich ani není. Ne, vše zmizelo, není pro chorou duši úsměvů ani vlídných slov, ani soucitných stisků ruky. Vše se ztratilo a jen tma se žene na duši a vniká do ní a porušuje ji a z té tmy se rodí příšery a jako netopýři, velicí, černí, z ní vyletují a sedají na mozek a drápy se do něho zatínají a zuby celé závity z něho urvávají. — —

A tělo se rozptyluje a duše se rozlétává, vše víří a víří, schytávání rozptylujících se částí je těžký zápas, trudná práce, jíž svaly chabnou a kolena se podlamují.

Někdy jakoby slunce až do lebky a duše prosvitlo: zrodí se myšlenka, že je zas cosi potěší, že vše se uklidní. A okamžitě nastupuje klid, zrovna se dá pozorovat, jak rozběhlé atomy se vracejí, jak znova sestavují duši dřívější: duši pravidelné činnosti a života. Ticho, ticho, tak pěkné ticho; jen srdce zvučně bije a lze slyšet i šelesty přelévající se krve v něm.

Však svist meče a úder blesku!

A duše zas pádí a prchá a se rozlétává a bolest znova dvojnásobnou silou zabuší a úzkost sevře hruď, že dech se ztrácí, že oko nevidí. A zas tma a let do propasti. A zas bolí světlo a bolí krása, jen bolest nebolí, poněvadž dusí a pálí do bezvědomí.

Není světla, není záře dobrých očí, není tepla přátelských slov. Jen zápach zlobou sešklebených tváří všude proniká a výkřiky zlých se ozývají. A kamsi to duši žene a vášnivá, veliká touha po klidu se ozývá. Ven z toho ruchu, z toho úmorného neklidu, z těch vražd a úderů, z té tmy a z těch ran! Pryč z té krve!

A jen tam, jen tam, kde by bylo možno ležet, nepohnutě ležet a nedýchat a neslyšet a nevidět, někde, kde by nebylo už lze cítit, ani vnímat bolesti duše i těla. Tam někam, kde je absolutní klid, kde není už slz, kde oči nevidí, kde uši neslyší…

A pak by oko nikdy neuvidělo dobré tváře a ucho neuslyšelo lahodných slov? Pak by nebylo už možnosti zvědět něco o těch, kteří byli duši světlem?

Oh, teď i myšlenka na ten absolutní klid bolí! A tož kde je klid?

A atomy duše i těla víří hrozným cyklonem, a nesčetná kladiva buší v mozek a neproniknutelná tma zahaluje vše. Všecko je takový divný, bolící vítr a tma a tma a tma — — —

* * *

To jsem četl v duši d’Annunziovy šílené.