Vánky a vichřice/Sen

Vánky a vichřice Ferdinand Karafiát
	Sen	Podzimní meditace

Údaje o textu
Titulek:	Sen
Autor:	Ferdinand Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 9–11.
Licence:	PD old 70

Je nutno pro něco žíti, i kdyby to byla zahořklá vidina.

Octl jsem se v lese. Vítr divoce kymácel stromy, tak že se některé až k zemi ohýbaly. Koruny jejich se zmítaly, co chvíle až k zemi jsouce vichrem stlačeny; a sotva některá se vzpřímila, už zase se schlíplým větvovím letěla na druhou stranu k promoklé zemi. Vítr snad chtěl ukázati svou vládu v širém ovzduší, nechtěl strpěti ničeho, co jen poněkud se nad zem vypínalo.

Na všech stranách hlučný šumot větví, nárazy jednotlivých haluzí o sebe, skřipot a vrzání pňů — jakoby kdesi čilý zástup lidí skučel a vzlykal. Nebe zachmuřené černými mraky; v lese přítmí. V to chvílemi zašlehl dešť, oslepuje oči a pokrývaje mou tvář celým přívalem vody.

Chvílemi ozval se silnější praskot — větev sražená větrem loučila se s ostatními a s pněm, který snad mnoho let jí život dával, a padala jako umírající k zemi. Ba chvílemi i celé slabší kmeny byly nezdolnou silou vyvráceny ze země i s kořeny, které pak smutně trčely do vzduchu, jako volajíce o pomoc a život. Někde kořeny nepopouštěly, tušíce, že jen v zemi spása; ale ani takovým mstivý vítr neodpustil a kmeny kousek nad zemí se lámaly a s hlukem a vzlykem klesaly k zemi.

A viděl jsem klesat mnohaleté pně těsně vedle sebe, mnohá větev zasáhla i mou hlavu, všecek můj šat byl pln jehliček a ulámaných větévek.

Byl jsem v lese sám a sám a bouřlivé přítmí vkrádalo se i v mou duši, ba houstlo v ní v podezřelou, hroznou, hlubokou noc — —

A najednou se osvítil les. Mrak nad mou hlavou letící se roztrhl a jeho průlomem se ukázala první hvězda. Toužně jsem upjal k ní své zraky. A hle! Hvězda mi začala zářit světlem nevídaným; celý proud paprsků oblil mou ubohou hlavu, líbal mi čelo, líbal mi vlasy — — Netušená slasť se rozlila po celém mém těle, v duši se jasnilo, noc ustupovala světlu, na místo stesku a zoufalství vstupoval mír a klid a naděje a důvěra v další život. Nechal jsem se paprsky hvězdy životodárné oblévat, cítě, že každým okamžikem roste má síla. A v duši jsem se modlil: „Ó, hvězdo dobrá má, osvěcuj i dále mou duši, bude-li upadat v tmu a noc, zůstaň stále mou Silou, živ mne dále Nadějí a Důvěrou! Ty hvězdo silodárná, hvězdo svatá, hvězdo dobrá!“ — —

Otevřel jsem oči. Vše zmizelo. I les i bouře stromů i hvězda a její jas. Zmizela i slast a štěstí z mé duše. Byl jsem zase sám a sám. Kolem mne pusto. Ale jakoby jas hvězdy byl duši očistil, nepropadala tato už zoufalství, ale zůstal v ní aspoň jeden, třeba slabý, paprsek síly a ten, cítil jsem, že je darem zmizevší hvězdy. Vždyť budil i v mé pustině naději a důvěru; vzpomínka na světlo hvězdy ozlacovala poušť; bylo mi, jakoby mi vyměřila cestu života, takže jsem ji viděl jako před sebou, cítil jsem, že zachovám si její zlatý záblesk, třeba krátký, na vždy, že bude mým vůdcem, cílem — — — — —

* * *

Procitl jsem se slzami v očích.