Vánky a vichřice/Podzimní meditace
Vánky a vichřice Ferdinand Karafiát | ||
Sen | Podzimní meditace | Ohně podzimní |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Podzimní meditace |
Autor: | Ferdinand Karafiát |
Zdroj: | KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 12–16. |
Licence: | PD old 70 |
Studený vítr zavanul a příroda jakoby se zastavila ve svém životě. Listí stromů se chvěje jako strachem před blížícím se čímsi smutným, strachem žloutne, zářivé barvy květin mizí a ty, které zůstávají, jsou temně červené, až do tmava přecházejíce; barvy smutku. A vítr hučí, vítr otřásá stromy a listí opouští svého živitele umírajícího, i samo umírajíc. Traviny bez květů smutně ševelí, vzduch jakoby tuhl v moře mlhy a zvláštního zášeří — klid v přírodě nastává, klid a smrt. Příroda se klade k odpočinku, k dočasné smrti, klidně, důstojně a přece tak smutně!
Smrt! Smrt! Jistý malíř namaloval obraz. Kdo se díval naň z dálky, viděl strašnou hlavu, kol níž se vinula spousta hadů. Kdo však se díval na obraz z blízka, viděl líbeznou tvář hocha, věnčenou vlnícími se kadeřemi. Tomuto obrazu podobá se smrt. Z dálky hrozná, děsná, stává se přečetným z blízka milou, vábnou…
Jenom násilně, rozpoutáním živlů, umírá příroda náhle. Jinak jest smrt její pozvolná. Ani člověk, až na případy násilného porušení života, neumírá náhle. I zde je umírání pozvolné. Vždyť i ten, kdo zemře náhle mrtvicí neb ochrnutím srdce, umíral vlastně už dříve.
Kdyby byl býval úplně zdráv, nebyl by ani mrtvicí ani ochrnutím srdce zemřel. Kdy začínáme umírati, nevíme.
Celá příroda jest jedno velké, stálé umírání. Není okamžiku, abychom neviděli umírati rostlinu, zvíře. Celý povrch naší země je vlastně veliké pohřebiště; sestáváť z milionů a milionů těl žijících kdysi bytostí. Z 1500 milionů lidí, které naše země hostí, umírá průměrně ročně 30 milionů; každý den tedy 80.000, čili jinak vyjádřeno: v každé vteřině vydechuje někde člověk svou duši. Ale také v každé vteřině se rodí nový člověk! Život, život! Každé pohnutí ručičky hodinek znamená zaznění umíráčku i první vzlyk nového člověka zároveň! Jako vysílena umírá příroda vydavši úrodu ze sebe. Člověk rovněž žije, má vydati úrodu, pak stárne a umírá. Vlastně neumírá, nýbrž se zabíjí, jak prof. Doellinger řekl. Stáří 100 let se málokdo dočká, většina sotva polovice. Málokdo z nás klidně vzrůstá, klidně kvete, klidně odkvétá, v čas. I do nás dují bouře, lámou námi vichry, připravujíce nás o sílu a posunujíce rychleji k hrobu, takže u nás 70 let jest věkem ctihodným.
Balkán těší se dosud zvláštní přízni. Mezi Bulhary dosahuje 3883 lidí věku přes 100 let, u Rumunů 1084, u Srbů 578. Také v Irsku bývá průměrně 578 starců stoletých, ve Španělsku 401, ve Francii 218, v Anglii 146, v Německu 78.
Smrt! Klid skutečný či zdánlivý? Spíš zdánlivý, vždyť není ani absolutního klidu. Oplakáváme člověka, vydavšího poslední dech, jak zemřelého. Zemřel skutečně? Sotva. Po „smrti“ teplota těla lidského stoupá, posledně požitá potrava se stravuje, ba i vlasy a nehty a vous ještě o něco povyroste. Dějí se tedy ještě v mrtvém těle změny. A dál? Pak přijde rozklad těla, což však zase není nic jiného, než různé chemické processy, obdobné těm za života. Co je vlastně tedy život? A co jest smrt? Jsme nesmrtelni jak příroda sama. A kdo ví, nemá-li pravdu Hugo:
Dí mroucí k těm, kdo zbudou:
Co vaše? nic! Jen slzy svědčit budou,
vám sláva, štěstí, čest, jsou slova šálící,
říš pravou mrtvým jen Bůh dává s všemi divy,
jste fantomy, vy, živí,
a v skutku my jsme žijící!
(Quia pulvis es.)
Za jednoho z posledních teplem a světlem zářících dnů na silnici bělošedým prachem pokryté spatřil jsem užovku. Právě uprostřed silnice ležela napříč. Kázal jsem zastaviti vůz, čekaje, že se odplazí. Nehýbala se. Skočiv s vozu šel jsem k ní. Krásná, velká užovka! Šupiny ještě plny lesku, hlava vztýčena k travnatému břehu za silnicí, oči tam dychtivě upřeny, ale nehýbala se, ubohá! Za hlavou zela velká příční rána. Patrně chtěla užovka přeplaziti se na druhou stranu silnice, možno, že tam hledala lepší bydliště. Na vzepnutí celého těla jejího byla patrna snaha dostati se co nejrychleji tam, kde tušila své dobro. V tom ji však zasáhlo kolo vozu. Ubohá — či šťastná?
Kde a kdy každého z nás zasáhne takové „kolo“? A bude nás drtiti pomalu či rychle vypudí z nás pamět a pocity? Jaká to záhada! Vypočítává se sice pravděpodobný věk, a to u kněží 65,1 roku, u obchodníků 62,4, u úředníků 61,7, u lesníků a hospodářů 69,5, u advokátů 58,9, u umělců 57,3, u učitelů 56,9, u lékařů 56,8 roků. Než to je jen výpočet platící pro massu lidí. Jednotlivec přece neví a ani zdaleka netuší, kdy jeho hodina udeří.
Snad by bylo dobře umříti náhle uprostřed snahy a touhy jako ta užovka, když už málokomu z nás je dopřáno umírati tak, jako ta božská příroda. Vždyť ona dovede i ve své smrti posilovati a rozveselovati, tišiti i rozbolňovati. A právě ve svém umírání jest nejpůsobivější. Vzdech její nyní jako mlhou prolinutý jakoby i v duši mlhu zanášel. A takový divný, tesklivý klid od ní, přírody umírající, vane! Štěstí pro každého, kdo utrmácen životem dovede jí, mocné, rozuměti, kdo dovede jí a poesií z ní se řinoucí se posilovati a někdy i smutkem rozervávati. Vždyť i takový smutek a stesk, plynoucí z divné moci přírody a poesie na cítící duši, je sice také rvavý, je mučící, ale zároveň duši očisťuje, tak že se svým smutkem povznáší vysoko, vysoko nad všechen kal a špínu — — —
Takovému umírání, jakým sama umírá, měla by nás příroda naučiti! Klidně, vážně a jako novou krásou, krásou zvláštní, tklivou dýšíc. Kolik takových smrtí vídáme?Velice málo. Za to stony, výkřiky divé bolesti a zoufalství, líce strhaná, tvář plná stop hrozných zápasů.
Snad jen ten dovede správně umírati, kdo smí říci s Hugem:
„Co moh’ jsem na zemi, já dostál jistě všemu.
Ma brázda? — Tady jest! Mé snopy? — Tady jsou!
Já dojatější víc a s tváří úsměvnou
žil vzpřímen, nakloněn jen trochu k taje lemu.
Já dělal, co jsem zmoh’, já sloužil, kmet se stal
neb mnoho trpěl jsem a mnoho pracoval!
V tom bahnu pozemském, kde vzletem každý klesl,
bez nářku krvácel jsem, padal v útoky,
bled, dumný, vysílen, lidskými otroky,
řetězy věčného já článek svůj jsem nesl.
Ó Pane, otevři mi brány nočním tmám,
zkad abych odešel a pro vždy odtud zmizel!“