Vánky a vichřice/Osyky

Vánky a vichřice Ferdinand Karafiát
Kytička jahodí	Osyky	Mé jiřinky

Údaje o textu
Titulek:	Osyky
Autor:	Ferdinand Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 37–39.
Licence:	PD old 70

Churavěl a vidiny a úzkosti rvaly mu duši. Pohřížil se v bolestné snění. Tu slyšel takový divný, srdce jímající šelest, šelest takový, že mu okamžitě porozuměl. Pozvedl ztýranou hlavu — známá osyka! Však co to? Hle, osyka najednou své větve nad něho sklání a šelestí a šelestí, až srdce se utěšuje. A on všemu rozumí a objímá peň osyky a poslouchá, co mu vypráví:

„Cítila jsem příliš silný tlukot tvého chorého srdce, ubohý, a ožily i mé bolesti, mé vzpomínky. I my se chvějeme, chvějeme se radostí a žalostí, blahem i steskem. Co to záchvěvů našich listů se ztrácí v tom čistém, vonném ale nemilosrdném vzduchu!

Já, samotna a bez družky, byla obdařena ještě větší citlivostí než druhé. Má duše byla plna čehosi, čeho ani vysloviti nelze; chvěla jsem se nesmírnou láskou, nevyslovitelnou touhou. Ale samotna jsem byla, chvění mých listů šlo do prázdna. Jen jednou usmálo se na mne štěstí. Hle, tam ten mladý bouček začal mi rozumět. A zachvěla jsem vždy svými listy a listí buku opětovalo mé chvění, větve jeho skláněly se ke mně a všecek vzduch se plnil akkordem jedné hudby šelestné, sladké, nade vše krásné. Jako jedna struna zladěny byly naše duše, bylo-li mi smutno, zaševelila jsem, zavolala, a už list buku se stejně zachvívá a koruny naše se kývají a sklánějí k sobě jako v polibcích a je mi tak volno, tak volno! Ó, ubohý, jen duši souzvučnou najít, toť celé štěstí!“

A osyka jako krásnou vzpomínkou omámená ševelila tak slastně, tak jemně, že i v jeho duši se snesl klid a jemný ševel a odcházel domů jako ukolébán v domnění, že takovou duši má a že harmonický souzvuk se nikdy nepřeruší.

Však, když druhého dne důvěřivě pozvedl zraky ke koruně osyky, zaševelila tato tak, že srdce jeho se skoro zastavilo, zrak se tměl, na čele vyvstávaly krůpěje potu a v duši se mu draly šelesty osyky jako vzlyky:

„Umírám bolestí; ševelím, ale to přátelské listí buku se mi neozývá v odpověď. Sladký sen snesl se mi dnes v duši a já spitá štěstím a blahem zaševelila tak mocně, že se okolní stromy na mne ohlížely. A listí buku? Mlčelo, mlčelo, ba myslím, že se i odvracelo, aby mého šepotu neslyšelo. Stvořiteli velký můj, jak je mi úzko! A celou duši vkládám do šelestu svého listí, celou tu duši svou tak ubohou, tak lkající a, vidíš, buk stojí posupně, ba skoro se mi zdá, jakoby z jeho listů vycházela slova nelaskavá, drtivá. Zdá se mi to jen, vždyť se bojím si to ujistit, oloupit se o zbytek té hřejné naděje. Celý svůj život jsem viděla ve vzájemném tom šepotu, zapomněla jsem na samotu, opuštění, necítila nic z toho velkého okolního světa a jen svou duši rovnala, aby poutala duši mého buku. A, Bože můj, ani ten buk mi nerozumí, i ten se odvrací, nechápe mých muk, mého pláče?“

A do vzduchu spěly záchvěvy duše osyky a duše člověka klečícího u jejího pně a tisknoucího svou hlavu na její studenou kůru, a ptáci odletovali a mušky mizely, nastalo tam mrtvo a hluché ticho a opuštěna stojí osyka a chvěje se a chvěje šelestem bolestným, a opuštěn a sám tam klečí člověk, jen ta studená země ukrývá jeho bledé čelo a skrovný mech stírá mu slzy s líce a vzduchem letí tlumený zoufalý výkřik nad nespravedlností a tvrdostí duší — — —