Vánky a vichřice/Mé jiřinky

Vánky a vichřice Ferdinand Karafiát
Osyky	Mé jiřinky	Odsouzen?

Údaje o textu
Titulek:	Mé jiřinky
Autor:	Ferdinand Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 40–42.
Licence:	PD old 70

Mé ubohé jiřinky! Není tomu dávno, a vaše květy zářily, tak pěkné, tak barevné! Pyšně vyvstávaly do vzduchu vaše stvoly a na nich koketně vyhlížely ze zahrady rudé a modravé hlavice, za zeď skromně se tulila jedna z vás, ta žlutá, a plnily jste mé okolí krásou a půvabem. Viděl jsem ve vás mládí a život, plány a sny, sny o štěstí a klidu.

Tušily jste, jiřinky, tenkrát v předvečer té mrazivé noci, co na vás přijde? Vyprávěly jste mi tenkrát tím svým smutným šepotem, kterému jsem nerozuměl, co se stane?

Nerozuměl! přišla noc, jasná, světlá, anděl smrti v ní bloudil. Z rána jste byly mrazem spálené, květy zčernaly a teď se na vás dívám, jak smutně se chlípí ztemnělé listí vaše a jak vaše stvoly už se nepyšní krásnými korunami, ale obnažené trčí do výše i samy se k zemi sklánějíce. Kde jsi, ty žluťoučký květe, skromný, tichý? Kde jsi ty, malá, nejmenší jiřinko, která svou nápadnou barvou lilovou jsi oči zvábila? — Kde jste vy, květy, kráso, živote?

Prchlo vše; ponurá čerň, chabý list. A přece musím k vám, vy milé, malé jiřinky, jako jsem chodíval dřív, hladím vás, ale vzbudit nemohu, viďte? Umřely jste mi, vy obrazy mých snů umřely, a přece se ani od vás mrtvých nemohu odloučit. Myslím, že by vás to i teď ještě zabolelo, kdybych vaše stvoly zpřetrhal, zpřeřezal. Či už ničeho necítíte? Ani nevidíte mne, když se k vám chodím loučit? Snad vidíte a je to třeba vaším odkazem, že se plní má duše smutkem nevystihlým, těžkým! Umřely jste už docela či teprv umíráte?

Štěstí, plány, illuse! Září a září a plní silou a důvěrou a — mráz okamžikem je spálí a v duši nahé stvoly a chabé listí a pusto a beznaděj. Co jsme komu udělali, jiřinky? Komu jsme ublížili, květy mé zahrady? — — —

Poučili mne, že pod vámi jsou hlízy, které nutno uschovati. Z jara prý zase vzrostete a rozkvetete. To je dobře, miloučké! Už nebuďte smutny; lehce, abych vám neublížil, odřežu vaše stvoly a podél zbytků najdu si tedy vaše srdce, hlízy, a dám vás do časného hrobu.

Budete to vy, které mne opouštíte, ne já vás! Spěte dobře! A já? Budu zase sám, krása a záře mi mizí, mé illuse se kladou v hrob. Dočasný či trvalý? Nevím. Ale zdá se mi, jakobych každou z vás, mé jiřinky, ještě měl tak pevně chopit a tak jemně pohladit — zdá se mi, že mně už nerozkvetete. Děkuji vám, jiřinky, za všecko, co jste mi svým květem a krásou způsobily. A až rozkvetete zase příštím jarem, nebuďte smutny, poznáte-li, že vás už nehladí ta jistá chvějící se ruka, že se k vám noční rosou vlhkým netiskne ta jistá chorá hlava. Vy to poznáte, vy jste žily!

— — Tak dosti, jiřinky! Ještě poslední dotyk a některý den opustíte mne, jako pocit štěstí opouští duši. Spěte dobře a nechte v sobě vzklíčit květy takové, které dovedou vyprávěti, co jsem vám šeptával v nocích smutku. Dovedete to? Či zůstanu úplně zapomenut?

Doprovodím vás až ze zahrady, buďte klidny, vždyť jste mne těšívaly, a pak budu sám a snad i tělo se ponoří v čerň ponurých snů, ze kterých si rubáš duše utkala — — — Spěte dobře, mé milé, milé jiřinky, vy květy mé zahrady, vy obrazy mých snů o štěstí — —!