Vácslav Beneš-Třebízský (Braun)/VI
| Vácslav Beneš-Třebízský (Braun) Josef Braun | ||
| V | VI | VII |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VI |
| Autor: | Josef Braun |
| Zdroj: | Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive |
| Vydáno: | In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Václav Beneš Třebízský |
(Mimoškolní snahy a práce Benešovy. Poznámky folkloristické a kulturně historické v jeho zápiskách. Učí se rusky a slovinsky. Prvotiny prosou i veršem. Zájem na politických událostech. Základové povahy.)
Dosti nápadný rozdíl mezi výbornými známkami na vysvědčeních Benešových ze Slaného a prostředními, ano dostatečnými na vysvědčeních gymnasia novoměstského, vysvětlujeme si mnohými snahami, které již tehdy ovládaly mysl mladého studenta, směřujíce však k oborům a předmětům zcela jiným, než byly ty, o nichž bylo mu ye škole pracovati z povinnosti a k nimž ani osoby přednášejících, ani jazyk, kterým byly mu přednášeny, nedovedly v nitru jeho zjednati vroucnější příchylnosti. Neúplný a neurovnaný, ale přece zřetelný odlesk těchto mimoškolních snah studenta Beneše podává nám jeho příruční zápisník.[1] Nejdříve upoutají v něm pozornost naši četné poznámky folkloristické; národní píseň střídá se tu s pověrami a zvyky, o nichž gymnasista Beneš buď sám mezi lidem o prázdninách doslechl anebo se dočetl. Také z Waldauova díla „Böhmische Naturdichter“ nacházíme tu některý úryvek. — Četnější ještě než poznámky tohoto druhu jsou výpisky zpráv historických, týkající se Třebíze a okolí jejího pokud je snaživý student nacházel v knihách seminářské knihovny.[2] K těmto zprávám, pak sám přičiňuje pověsti, jichž o prázdninách v kraji rodném doslechl[3] a vlastní svá pozorování a pátrání po starých památkách v kostelích a na hřbitovech, i na starých hradištích. Tento směr Benešových snah vykládáme si psychologicky zcela souvisle s jeho duševním vývojem za první mladosti: toť klíčí ono zrno, jež v nitro mladého synka svého zasadil vypravováním svým ze starých zlatých časů rodného kraje jeho tatíček a kromě něho i děd a staří táčkáři. Avšak z tohoto klíčku vyvíjí se stonek, a bystrý student hepřestává jen na rodném svém kraji; počíná sbírati zajímavosti z kulturní historie národa celého nejen z knih, ale zejména o výletech prázdninových, jež neomeškává den ze dne podrobně v zápisníku popsati a po případě kresbami dosti zdařilými doprovázeti. Ba jde ještě dále: ku sbratřeným kmenům slovanským, zejména k ruskému, o jehož kozáctvu má v zápiskách zapsánu četnou literaturu.[4] Podle této části zápisků soudíme, že již v letech 1867.—70., uvědoměn slovansky, zabýval se studiemi řečí slovanských, z nichž v ruštině a slovinštině aspoň dospěl tak daleko, že mohl čísti a překládati pro svou a druhdy i čtenářstva potřebu.[5] Znajíce vroucí cit, živou obraznost Benešovu, kterouž již jakožto žák Kvílické školy, projevoval, slyševše, kterak již ve Slaném rád české úlohy pracoval a na gymnasiu novoměstském „vorzüglich“ z češtiny si zasloužil, nahlédnuvše nyní do jeho zápisníku, svědčícím o jeho snahách ideálních: nebudeme překvapeni, dovídajíce se, že již v těchto dobách — přesněji určeno asi koncem roku 1867. — Třebízský student bral do ruky péro k samostatným pokusům tvoření literárního. Dalo se to tím spíše očekávati, poněvadž v knížecím arcibiskupském semináři vycházel tou dobou studenty seminářskými a theology psaný a vydávaný časopis „Zora“, který „drahým odkazem od let šedesátých dědila jedna generace studentů po druhé“. Mnoho bylo nám záleženo, abychom časopis tento, kdež uloženy prvotiny Benešovy, do rukou dostali; ale přese vše úsilí se nám ho nedostalo. Konvikt, v jehož knihovně „Zora“ se nacházela ještě před nemnoha lety, přeložen jest do Příbrami a knihovna jeho z největší části darována jednomu ze spolků, které zakládají české knihovny v obcích národně ohrožených.
Avšak přece známe, jaké byly podle názvu i zevnější formy tyto plody duševního vznětu ušlechtilého studenta: Beneš zapsal si do svých poznámek pod titulem „Práce mé“ jejich názvy s udáním, byly-li psány veršem či prosou. Ač jeho nadání neslo se zřejmě k širokému proudu prosy, také on v nejprvnějších letech svého tvoření ulevoval touhám, bolům, slastem svého nitra, myšlenkám i obrazům minulosti, jež mysl jeho mladistvou rozechvívaly, v rýmovaném verši. Názvy všech těchto prvotin Benešových dávají aspoň poněkud tušiti jejich obsah: „1. Vypovězenec. 2. Poslední Slavníkovec. 3. Nocleh na Hasenburku. 4. Vdova Bočarova.[6] 5. Pouť svatojanská. 6. Z Jihoslavie (Srbové po bitvě na Kosovu). 7. Sv. Cyrill i Methud, a 8. Na rumech Polsky;“ toť jsou první Benešovy práce prosaické. Zachováváme jeho číslořad v důvodném domnění, že jsou seřaděny podle svého vzniku. Nyní následují básně: „Pohřbeným Rusům u kříže. 10. Žal sirotka u Lipan. 11. Pohřeb. 12. Mé dumy. I. II. 13. Vzdechy cikána. I. II. 14. Táborská. 15. Poslední žertva.“ A nyní opět prosa: „16. Doby předhusitské. 17. Černý rytíř (pověst). 18. Věra a nevěra (obraz ze života).“ Pak „9. Příteli“ (báseň k jmen.) a konečně „20. Něco o proroctvích lidu českého.“ Nemohouce ukázku zábavné prosy z této nejprvnější doby tvoření studenta Beneše citovati, uvádíme, co praví o ní A. Šnajdauf, jenž jako student kn. arcib. konviktu v té době dychtivě ji čítával:[7] „Ten námi vyznačený již vážný duch, obírající se představami jenom vznešenými, o němž svědčí všechny proslavené Benešovy povídky, jeví se již i ve studentských jeho cvičeních. Dojímají opravdivostí a hloubkou citu vlasteneckého. Jaké již tehdy bylo v něm uvědomění národní a slovanské! Unášející mluvou vyličoval, jak se pamatujeme, pašijové dny národa Slovanského, den Čechů na Bílé Hoře, Polákův u Maciejowic a Srbů na Kosovu poli a jiné a jiné památné momenty ve slovanských dějinách.“ A vzpomínaje na časopis, kdež mladiství nadšenci zkoušeli své síly, dodává týž spisovatel: „Jeden ročník „Zory“ jest celý Benešovou rukou psán a z velké většiny Benešovými pracemi vyplněn. Mezi nimi je také delší báseň „Poslední žrec“, která je asi prvním laděním strun ku krásné, prosou psané epopeji „Pod skalami“.[8] — „Zaznamenáváme s velikým povděkem, že aspoň veršovnické prvotiny Benešovy zachovaly se nám v originále; psal je do téhož zápisníku, odkudž čerpali jsme jich seznam. Klademe sem na ukázku jenom tři z nich, charakteristické jednak pro Benešovo smýšlení a názory, v této periodě jeho života, jednak k vůli poznání, kam až dospěl v umění veršovnickém, na kolik ovládal slovný výraz, verš i myšlenku; pokud jsme zjistili, byly tyto pokusy první a poslední — Beneš již po těchto prvních pokusech veršem obrátil se nadobro a navždy ku prose.[9] Při posuzování jich musíme ovšem k nim nezbytně přiložiti měrítko doby tehdejší, kdy povstaly, a její okolnosti. Klidem nálady, ale také vroucím citem slovanským dýše báseň
Pohřbeným Rusům „u kříže“.[10]
Tam za vískou naší za tichounkou
k modru nebes ční posvátný kříž,
jako strážce vůkol nad krajinkou
drahných ač jej věků poutá tíž.
Pod ním uzříš rovy opuštěné,
kol obrostlé bujným zelením,
žádným pamatníkem nekrášlené
prostým rouchem jenom přírodním.
Ach, zde těla reků pohrobena,
synů to krajiny vzdálené,
dálná Rus jich vlastí drahocenná,
Povolží jich kraje milené.
Lítice jak starých Slávů běsné
trestat přišli drzé vetřelce,
ano zničit přišli pluky děsné
hrdého již, zpanštilého Sekvánce.
Ještě nezdobila zeleň krásná
břehy Bereziny osudné,
ještě truchlí máť ta Rusů spasná,
v rumech chrámy Kremlu velebné,
Ještě želí Ukrajina volná
povražděných synů milených,
ještě šumí Dněprem píseň bolná
v vlnách ruskou krví zbarvených.
Ještě čerstvé u Smolenska hroby,
a již klesá Rusů krutý vrah,
utkánť bojem Frank ten líté zloby,
síla jeho povalena v prach.
Mužněna bojišti krváceli,
strašně bratry své mstí Slávové,
Borodinu vrahům odpláceli
Ukrajinských step těch synové.
Tam u Lipska, Chlumu hroby chladné
slávu jejich světem hlásají,
zde i u zátiší vísky klidné
tiše bratří jejich dřímají.
Na vždy, na vždy opustivše kraje rodné,
hrob snad v dálné našli cizině?
Ne — tož Slavie na nivách plodné
dítky jak v náručí matčině.
V středu našem Sudice jim hrůzné
lůžko hrobové již ustlaly,
Rusálky když nad kolébkou luzné
o slávě jich otců šeptaly.
Smutno bývá zde v čase jesenním
opuštěných na těch na hrobech,
větry svadlým když šumí lupením
šumem bolným vůkol po sadech.
Nikdy máť zde dobrá nekvílívá
pro ty carské bojce hrdinné,
nikdy brat zde, sestra neslzívá
pro ty druhy v stepi rodinné.
Vesna v rouchu kdy zavítá květném,
ne zde věnců, růží bělostných,
neslýcháš zde zpěvy v šeru temném
vil jak v Ukrajině milostných.
Jen ten kříž zde lůžko zdobí smutné,
těch dobrých synů máti jediné,
on jen zvěsti zdá se hlásat nutné
v ty kraje vůkol, luhy květinné,
Zde že v snění spočívají věčném
tož bratrí z Dněpru, prahů Slávové,
zde že v kraji máti Slávě vděčném
té svaté Rusi tlejí synové.
Chudší na básnické obrazy a obraty, ale bohatší silou nadšení a mladistvou bujarností citu jest báseň
Táborská.
Již duje větrem prapor náš;
kdo Jana ctíš i uznáváš,
ve voje naše spěš,
se blahou tužbou těš,
že pomstíš Kostnici.
Zas kalich zlobou pohuben,
náš mistr zrádci potupen,
v svatý nás volá boj
nepřátel vzteklých roj
v zem naší vedralých.
Zahřměte z hradeb houfnice,
zachřesťte hrůzno sudlice
na postrach vetřelcům,
jich drzým stoupencům,
ha, Čechům proradným.
Roztlučem lebky křižáků,
pobijem hejna cizáků,
tu psotu vyženem,
za hory zaženem,
za černou Šumavu.
Jich trupy půdu zmrvíme,
jich krví nivy svlažíme
otčiny zedrané,
lupičům vyrvané,
křižákům zběsilým.
Nechť prosta vrahů naše vlast,
nechť míru, blaha vzejde slast,
kdož věrný matky syn,
v řady se chutě viň
kalicha obhájců.
Zas kalich rozplane,
v své slávě povstane
nad vlastí Janovou!
Pokud dospěl Třebízský student k dokonalosti epické skladby, podává nám doklad báseň „Poslední žertva“ již výše vzpomenutá:[11]
Poslední žertva.
I.
Již skryl se Jasoň radožfaavý
za černohoří temné Šumavy,
a černý mrak, ne pokrov zlatohlavý,
zahalil obzor, chlumy dálavy.
V hukotu hrůzném chmury děsné
se divě černým nebem válejí a v
hrůzném vání větry běsné
jak smutně hvozdem šumným kvílejí!
Slyš, hrom zahučel oudolinou
a šedé spousty mžikem rozryl blesk,
zaskučel vítr doubravinou,
zaduněl borem širým divý třesk. —
A povznesli se krahujcové
ve hustých hejnech šedým ku mrakům
i sprovodili havranové
své druhy k zkázonosným oblakům.
Ve dlouhých kruzích povzlétali
z odvěkých bydel nocí bouřlivou,
krákotem smutným zakrákali
nad borem černým věštbu truchlivou. —
Hrom víc a více nebem hučí,
obloha chmurná v žáru plamenném,
strašivo vítr hvozdem skučí
a mraky snoubí se s hor temenem.
Sem Černoboh své vyslal běsy,
a černa pekla krajem zuří moc,
zas Vlkodlaci bloudí lesy — —
neradno v kraj, to hrůzná, děsná noc.
* * *
Pomizel mrak, dohučel hrom,
pohasl nebem sslaný blesk,
utichl vír, zašuměl strom
svůj v posled hvozdem stesk.
Křišťálných hvězd rozplanul třpyt
na nebes temných výšinách.
I luny zas ubledlé svit
ku lásce vábí v olšinách. —
A lesem, slyš, čarovný lad,
hlaholy z říší blaživých,
rozbujněn bor, oživen sad
tím kouzlem zvuků vábivých.
II.
Hle! tamo na pahorku
žár rudý mocně k hvězdám plá,
kde bohů háj posvátný,
viz! obětnice skácená.
Zdrcená lípa svatá,
rozrušen bohů věčných stan,
děsivo hrom zde zuřil,
rozzleným nebem dolů slán.
U lípy svaté stařec
ve tmavý oděn žreců kroj,
smutivo kolem zírá,
kde živlů běsných bouřil boj.
Viz — líce ty osmahlé,
v něž vrásky četné zaryl věk,
a prece noc jej vábí
v háj, bohům mocným spásám vděk -
Již stánek hromovládce
posledním žárem rozplanul,
a zrudlý sloup nad krajem
co hrůzy věštec postanul.
Již děsné kolem mrtvo,
jen černoborem hlahol vil
ozvěnou sem zaznívá,
kde chodci v rumech, truchlo, kvil. —
Kmet onen v němém žalu
u spáleniště dosud dlí,
tam k hvězdám okem matným,
kde věčná bohů sídla, zří.
Ta prsa druhdy klidná,
ta vzdechy bědnými se dmou,
hal tak jen lkají dítky,
když na hrob otce usednou!
Viz! k rodné zemi kleká,
prsť čěrnou pod šat ukrývá,
na prsa svá stařecí,
jež sudby zloba rozrývá …
Rozžehnut opět plamen,
kmet žertvu bohům přináší;
v bělavých, volných kruzích
k jich sídlům dým se povznáší.
Tesklivé bědné zvuky
derou se temně starce rty;
vždyť usmířit mu nebe
obětí smíru, očisty,
utišit nioci běsné, —
jich dílem dnešní noci zjev —
k Vítovi o zdar úpět,
ukrotit blesků krále hněv. —
Již žertva doplanula,
šum křídel stichlý zvlnil vzduch,
v háj černý havran slétl —
vítaný žrecům žertev druh.
Na lípě rozdrcené
v krákotu zvěstném usednul,
Peruna vůli věštiv,
pak v půlnoc dálnou odlétnul,
kde Sever chladný vane,
kde Radhošť, Triglavův i háj,
kdo hučí Balt pěnivý —
v Retrů, v Obodritců kraj.
III.
Hle! černou zemi stařec líbá,
tu věrnou družku v stáří jedinou,
s níž žít mu sudbou dáno —
kolébku otců, zemi rodinnou.
To oko jeho smutně plane,
slzami vlhne vyschlá tvář;
ne poklid slastný v lících hostí,
poslední hasne míru zář.
Slyš! tichem borů vzlyky bědné,
rozrvaných ňader děsný hlas;
dub dubu zvěsti smutné šepce,
po věčných světů bledne jas.
„Ne více vám již, věkožízní,
zde v počest žertva bude plát,
ni věrný lid váš v zbožném třasu
své tužby teskné k hvězdám slát,
ne více siví krahujcové
zalétnou ve posvátný háj!
Utichnou po věk kolem kmeny
a spustne stan váš, nebes ráj. —
Zakvil, ty vlasti otců rodná,
zahal se v roucho smutivé,
závojem černým zastři líce,
své zraky zamuť blaživé!
Hle! otců vírou syn tvůj zhrdá,
když v ráje vzkvetly kraje tvé,
vyhání skřítky z rodných chýší,
nevděkem daří chrance své.
Mrav Slávům po věk svatý hyne,
povztýčen v Vyšehradě kříž;
synové věrní v hvozdech skryti,
jef stíhá kněze kletby tíž.
Bohové mocní, věkovití
opouští plodné nivy tvé,
opouští háje, květné luhy,
ty kraje žírné, rodinné.
Ve hněvu děsném Perun hromný
poslední chrám svůj rozvrátil
a v divém víru větrů vládce
kol kmeny svaté pokátil.
A mně? — mně starci věštbou nebe
kázáno v dálný kraj se brát,
tam Morany mi ostří smrtné,
na sklonku pouti bouřné ždát!
Zanikne sídlo Libušino,
tam Krokův vnuk kdys bude dlít,
po dávném zlatém věku toužit,
kdy ctíván býval Svantovít.
Tvou půdu proudy krve zkypří
tvé luhy — vlastních synů rov,
Lítice děsné v divém reji
tichounkých chýžek zžehnou krov.
Až z luzných hájů, květných luhů
vnuk truchlé kraje uzří jen,
ach — hlavu jeho kletba stihne,
že bohům byl děd nevěren!“
Poznávajíce tyto všecky snahy Beneše-studenta, vyžadující zajisté „nejen mnoho píle, ale i mnoho času prázdného, jejž tak zv. „nejlepší“ spolužáci jeho věnovali neunavnému pročítání školních knih, pochopujeme, proč skvělostí známek školních jim se nevyrovnal, a nebudeme přísně vážiti, že jeho vysvědčení z vyššího gymnasia ukazují celkem na žáka prostředního; také na něm se vyplnilo, že ne vždycky bývají to nejznamenitější hlavy ve škole, z nichž stanou se nejznamenitější hlavy v životě.
Dříve nežli ukončíme tuto stať, musíme zmíniti se ještě o jednom druhu poznámek v zápisníku ze studentských dob Benešových. Jsou to poznámky politické. Již jsme nahoře uvedli, že oposiční duch, rozvlnivší prudce hladinu české veřejnosti po vydání ústavy prosincové, která znamenala nedozírné vzdálení cíle státoprávních a ovšem také národních snah českého lidu a jeho vůdců, dotkl se i Třebízského studenta, jenž ve studentském národním úboru účastnil se manifestačních průvodů národních. To však nebylo vše; politické běhy tak mysl jeho zaujímaly, že dlouhý čas činil si výtahy důležitějších článků novinářských a znamenal vlastní pozorování, jež byl učinil při tomto čím dále tím ostřejším zápase národa utištěného zpupnou vládou centralistické menšiny. Uvádíme na ukázku jen kratičký passus: „Dne 29. září[12] vyjeli jsme z domova, krásně svítil měsíc po celou noc. V Praze na mostě potkali jsme husary s vytaženými šavlemi, jedoucí k volbám na Smíchov. O páté a šesté hodině večerní nesmírné návaly lidu před radnicí staroměstskou. O šesté hodině volba ukončena a jásoty lidu hřímavé velebně odrážely se o ty zdi Starého města, když s velkou většinou prorazili „naši“ na těch místech, kde dříve před půltřemisty lety tekla s lešení černého ta věrná, stará česká krev. Strážníci (c. k.)[13] s nasazenými bodáky rozháněli lid; již poslali pro vojsko, avšak ty davy lidu za hřímavého zpěvu písní národních „Hej Slované“, „Kde domov můj“ rozproudily se na vše strany, a já — vrátil se do semináře. — Dne 30. září byli jsme u sněmovny,[14] 2. října přijel Beust a Taaffe (ete.)…"
Pozorujíce tedy Beneše na konci let gymnasiálních spatřujeme jej takto: nejen vlasteneckým Čechem, jenž živý podíl béře, pokud v jeho okolnostech možno, i na politickém ruchu národa, a Slovanem uvědomělým v dějinách slovanských národů, učícím se slovinsky a rusky, ale i horlivým snažencem literárním, jenž píše veršem i prosou a již tehdy jeví pracemi svými zájem oslaviti a vylíčiti minulost kraje rodného, vlasti, ba i Slovanstva.
Co se osobní jeho povahy týče, utíkáme se k slovům jeho důvěrného přítele z těchto let, jež v dopise k nám uvedl, a my neváháme některá z nich uvésti: „Tehdáž již znáti byl při skromné povaze Benešově směr pevných zásad a nadšených ideálů; protivno bylo mu hejskovství a povrchní fráze mělkých povah.“
- ↑ Také zapůjčení tohoto zápisníku děkujeme laskavosti p. E. Janáčka.
- ↑ Na př.: »1434. 18. srpna Jan Abatyše z Třebíze postupuje zboží svého …« Při zápisce »Žirotin« praví sám: »Dle Hebra«, při zápisce »Neprobilice« uvozuje: »Arch. Český III. 570.«
- ↑ »Čarodéjník v Radonicích«.
- ↑ Studie tyto skutečné nebyly nadarmo — napsalť na jich základě »Martina Puškara«.
- ↑ Uveřejnil u Neuberta ve Slaném v jeho kalendáři »Svobodném občanu« na r. 1874. překlad z ruského »Náběh horalů« (od Bestuževa) a ze slovinského Marula«
- ↑ Zajímavo, že s některými z těchto prací, zdokonalenými a přepracovanými, v době pozdější ucházel se o uveřejnéni v některých časopisech a skutečně »Z Jihoslavie« a »Něco o proroctvích lidu českého« (zajisté rozšířeno a poopraveno) přijato do Slanského »Svob. občana«, a »Vdova Bočarova« (pod pozměněným titulem) a »Černý rytíř« dokonce do »Světozora«, o čemž se ještě zmíníme. Tyto tři poslední práce pojaty i v Sebrané spisy jeho s letopočtem, kdy byly přepracovány.
- ↑ Kalendář Ústřední Matice 1884.
- ↑ Práce v »Zoře« »uveřejňoval« pod pseudonymy »Václavovič« a »Periklid« a užil pseudonymů těchto potomně ještě v »Lumíru«.
- ↑ V době Klecanské napsal ještě veršem proslov ve prospěch Ú. M. šk. a proslov ku slavnosti pořádané na počest dra. P. Doubravy při jeho odchodu z Dublovic. Z veršů jeho žádné nebyly otištěny v časopisech veřejných; všecky, které za dob veršování Benešova v nich vycházely a jménem »Vácslav Beneš« podepsány jsou, náležejí Vácslavu Beneši-Šumavskému.
- ↑ Za vsí Třebízí postaven kříž nad místem, kdež pochováni ruští vojáci zemřelí v Třebízi za časů válek francouzských.
- ↑ Jak Ant. Šnajdauf svědčí, »uveřejněna« v »Zoře« pod titulem »Poslední žrec«.
- ↑ Rok neudán, má státi 1869.
- ↑ Toto výslovné podotknutí v závorce ize vysvětliti tím, že, jak známo, od okupace pruské až do zavedení stavu výminečného byla policie v Praze v rukou městských a teprve příchodem gen. Kollera na místodržitelský stolec vzata do správy státní.
- ↑ Že shromážděný lid a s ním také Beneš nepřišel před sněmovnu dodat lesku zahájení sněmu, ale spíše v opak demonstrovati, snadno se domyslíme, neboť sněm tento cele byl v rukou centralistických a Čechově doň nevstoupili; byl to »český sněm bez Čechů«, jak podotýká Jakub Malý ve svém díle »Naše znovuzrození«.