Václav z Michalovic/Zpěv pátý

Václav z Michalovic Svatopluk Čech
Zpěv čtvrtý	Zpěv pátý	Zpěv šestý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv pátý
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk. Sebrané spisy. Díl VI. Praha: F. Topič, 1900. s. 92–108. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Jako mladý sokol zajatý
chvilkou v bezúčinné zlobě třímá
pruty klece svými pařáty,
křídloma je šlehá rozpjatýma,
až kol poletuje peří sivé;
tu zas peruť pocuchanou níží
ve mrákotné mdlobě zoufanlivé,
v mutný o svobodě sen se hříží:
takto Václav, v těsné zamčen cele,
jížto soumrak příšerný se stele,
tu se jitří v marném rozezlení,
tu zas umdlen v těžké klesá snění.

Třetí den již Otcové v té cele
vězní jinocha. On první den
zuřivým jich davem obklopen
hlavu svěsiv mlčel zatvrzele
k dotazům, kdo knihu zlou mu dal,
kacířství mu tajně vštěpoval?

S temným vzdorem v mrtvě bledých lících
mlčky snášel bouři jejich hněvů,
žalob, výčitek, slov kárajících —
bez hlesu a slzy, bez záchvěvu.

Leč kdy nazejtří ten chmurný dav
k výslechům a důtkám shluk’ se znova,
náhle čelo prudce povypjav
s okem planoucím ta zvolal slova:

„Nechte mne již! Marny vaše snahy.
Vězte již, kým žárem duše vzňata:
Kacíř jsem, jak byl můj otec drahý,
jehož dědictvím ta kniha svatá.

Nevěřím, že Kristus, lásky pramen,
v zemi tu vás vyslal, kněží zloby,
by ji proměnil váš meč a plamen
v poušť a spáleniště, rum a hroby!

Nevěřím, že sílil ruce dravé,
které celý národ vyplenily,
by tu mrzkou loupež v bleskotavé
těla jeho trůny proměnily!

Neděsí vás krev, jež kol se kouří
z popravčího meče, špalku, kola?
Hoj, ta krev se v žilách mojich bouří,
o pomstu mým retem k nebi volá!

Ano, krev ta mučennická vzdýmá
bouřlivě mé spánky hněvuplné —
Michalovic mrtvý rtoma mýma,
rtoma svého sirotka vám klne.

Za otce vám klnu nešťastného,
za ret mrtvý sťaté jeho hlavy,
za soudruhy mučennictví jeho,
jeho smrti, potupy a slávy.

Za vyhnanců davy nesčíslné,
loučivší se v pláči s rodným domem,
za národ vám celý ret můj klne —
ó, že není hlas můj božím hromem!

To můj dík za věnec trnů v skráni,
za bídný háv tento — vaše dary — —
zde jej sápu hněvně, v pohrdání,
zpět vám do líce ty metám cáry!

Hle, zde prosta moje hruď se bělá!
Nuž i tu si ještě rozervete,
vytrhněte živé srdce z těla —
svým je nikdy více nenazvete!“

Naslouchali slovům neslýchaným
jesuité žasem ustrnulí
a když skončil, s křikem pomíchaným
ku smělci se zevšad nahrnuli,
až pak rektorova slova vzteklá
přehlušila tento hlahol pustý:

„Smělče zběsilý, sám vládce pekla
rouhá se a zuří tvými ústy!
Ano, hnízda kacířského’s mládě,
bídníku! Dle skřeku již to znáti —
Tak se odměňuješ řádu, hádě,
který hřál tě v loktech, církvi máti?!
Však ti podlomíme, dá-li bůh,
zpupnou šíj a jedovaté zuby,
duši spasíme pro rajský luh,
jižto vleče Satan do záhuby.“
—  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —

Teď je sám. Chléb před ním, vody žbán,
veliká též kniha rozepjatá,
s těžkou záponkou. Do jejích blan
fantasie chorým žárem vzňatá
vdechla pekla hrůzy vysněné:
jako v mořské hloubi rybek davy,
hemží se zde v tůni plamenné
beznadějných zatracenců hlavy;
co lze vystihnout jen děsných muk,
až krev stydne, vázne srdce tluk,
škubá tuto rysy tváří zvadlých,
do nichž nehty zoufale se ryjí,
horečně tu kmitá z očí vpadlých,
zuby skřípá, těla v klubko svíjí,
v tisícerém hrozném výjevu
krouží sírným, klokotavým varem — —
Ale jinoch v trpkém úsměvu
zatkl sponu — pazour ďáblí tvarem —
a zřel snivě v desky zasmušilé,
z jejichž kůže v povypuklém díle
rozpínaje křídla netopýra
Satan okem rubínovým zírá.

Nad klekátkem hrubým s temné stěny,
přibit na dubovém velkém kříži,
mroucím okem Kristus umučený
z mutné tváře k jinochovi shlíží.
S věncem trnů, jenž mu skráně jímá,
zvadlé růže kynou s jeho lebi,
pod nohama hřebem probitýma
bílá lebka umrlčí se šklebí.

Václav přemítá: Co asi nyní
bratr Smil, co šedý Ambrož činí?
Zdali v sadu nenašedše jej
kolem sídla jesuitů v taji
po nešťastném vězni vyhlédají?
Dumaje tak jinoch obličej
utrápený v jemné dlaně skládá
a sen měnivý se v čelo vkrádá:

Vidí kol do kola lesy valné
zelenými vršky kývající,
s modrým věncem hornatiny dálné
na obzoru jemně splývající.
V širé mýtině kol ohňů žárných,
šlehajících z kypré řasné chvoje,
sedí tlupy mužů hrubotvárných
chudobného vesnického kroje;
po jich bocích v kapradině svěží
hřeby cepů, palcátů se ježí.
Z větví jedle sestrojený stan
zelená se v kole branných sborů,
nad ním kalich rudý na praporu
zachvívá se, vánkem kolébán.

Vůdce Smil tam hrdobujně zdvihá
pod přílbicí skvoucí jarou skráň,
o mlat opíraje křepkou dlaň,
a blesk nadšení mu zraky zžíhá.
Ambrož vedle v šeré, volné říze
hlavu chýlí, s níž jak peřej mléka
s vousem bělostným vlas bílý stéká
k otevřené na kolenou knize,
bílé řasy zbožná vláha plní,
zvadlí rtové modlitbou se vlní.

Náhle pod vířivým palic tlukem
buben zazněl, Žižkův buben hněvný,
a hned hromovitým jeho zvukem
pobouřen se zdvihl tábor řevný.
V branné šiky zástupy se tísní,
prapor s kalichem jim v čele vlaje,
za hlaholu starodávných písní
voj se valí do širého kraje.

V předu na supavém koni vraném
bratr jeho vzpíná bujnou hlavu,
s prsou jeho blýská v slunci ranném
kalich zlatý na železném hávu.
S biblí v klíně vedle Ambrož jede;
z líce zápal prorocký mu dýchá
a sníh vlasů, stříbro brady šedé
s bílou hřívou komoně se míchá.

Tak voj táhne jako mračno děsné
a v něm křižují se blesky zbraní,
Žižkův buben v zuřivosti běsné
z něho rachotí jak hromu řvaní.
Otřásá se půda jeho vírem,
je ho slyšet v lůně vlasti šírém.
Jako řeka jarním rozvodněním
roste šumný voj na svojí dráze,
celý národ, zbuzen bubnu hřměním,
proudem nezdolným se valí k Praze.
V Bílé Hoře zas se meče kříží
a když svítá na východě zora,
prapor s madonnou se v krvi hříží —
pomstěna je slavně Bílá Hora!

Ze žaláře svého ve snu zírá,
kterak přes vodu jak srnci štvaní
prchá panstvo cizácké, jak za ní
kollej v náruč ochrannou je svírá —
na krátko jen! — Slyší odevšad
k pevným stěnám lidu příboj hřmíti, —
pod ranami sekyr, mocných klad
těžká vrata s rachotem se řítí.

Výš a výš se nese z patra k patru
boje hluk. Teď vstup si v celu tesá
pádný kov a ztepilému bratru
v náruč vězeň uvolněný klesá.
S ním dál stíhá zbytky cizích vrahů,
kryjících se v chodeb tajných šeři,
až pak stanul na krvavém prahu
roztříštěných modlitebny dveří.

Jako na poslední výspy lemu
před potopy smrtonosnou vlnou,
k oltáři se tulí zářivému
kněží, děvy tlupou bázně plnou.
Stupně jeho krví teplou smáčí
don Huerta, skolen lidu soudem;
Marje nachýlena v němém pláči
tvář mu halí vlasů zlatým proudem.
Jako za štít smutné skupině,
jako strážný anděl svatyně
Ignácie něžné postať štíhlá
v ústrety se nepřátelům zdvihla.
Jak roj havranů ku sněžné pláni,
temno kadeří se k hrdlu sklání,
a jak svatozář se míhá v nich
plachý odlesk světel oltářních.
Nadšením jí plane zrak i líc,
náruč milostná se volně šíří
lesklým čepelům a hrotům vstříc,
jež jí zevšad v ňadra cudná míří, —
smrť tak na hruď toužebně se dmoucí
zove s mučennictví palmou skvoucí.

Skokem jinoch v rozjitřeném davě
před milku se staví ku ochraně;
avšak ona přísně, odmítavě
k němu pohled obrací a dlaně:
„Vari, odpadlíku víry svaté,
vari, mého rodu nepříteli!
Nech, ať mučennickým věncem spjaté
skráně složím k nohám Spasiteli!
Nech, ať umru za tu církev pravou,
zbudovanou na věčité skále,
nad jejížto svatou římskou hlavou
holubice Duch se vznáší stále!
Za dech rajský patery té růže,
vykvetší pod ostnem hřebů, kopí,
za tajemství, jichž um nepochopí,
v nichž jen víra kochati se může!
Nech, ať duše z vazby zemské vzletne
v pravdy věčné sídla bezmezná
mezi věrných davy nespočetné,
jež tam církev řadí vítězná
v božích odeblesků rouchu slunném
pod královny nebes hvězdným trůnem…“

Zalkal jinoch — ze snů těch jej budí
jiná skutečnost pochmurných tahů:
on tu v bídném vězení se trudí,
dívka tone v nádheře a blahu —
s výše své zda v plachém vzpomínání
k novici se nebohému sklání?!

Lebkou umrlčí teď mysl jata
pod Kristovou nohou probodenou
a hned rodičova hlava sťatá
místo ní naň zírá děsnou změnou.
Na kolena s temným zalkáním
uvrhl se jinoch k nohám kříži,
polo modlitbou, půl rouháním
žaluje mu srdce krutou tíži:

„Kriste! Ty, jenž sám jsi klonil hlavu
pod trnitým věncem lidských muk,
z jehož prsou v divém strastí davu
též se vydral zoufalosti zvuk:
obrať ke mně milostivé zraky,
vyslyš, vyslyš žalobný můj ston,
rozplaš v duši pochybností mraky,
utiš v srdci dravých bolů shon!

Zjev mi sám, ó Kriste, lásky moře,
Tvou-li vůlí klesl národ ten
pode křížem potupy a hoře,
jenž Tvým jménem v šij’ mu položen?
Ty-lis půjčil věnec čela svého,
by jej vtiskly vrahů zástupy
na skráň mého lidu nebohého,
ztepaného třtinou potupy?

Ty, jenž’s ve smrtelném ještě boji
k matce pohled láskyplný slal,
zjev mi sám, zda jesti vůlí Tvojí,
bych tu svatou pásku rozerval,
která, tkána samou boží dlaní,
sdružuje i šelem dravé plémě,
i tu haluz k matce půdě sklání —
svaté pouto krve, rodné země?

V slzách k Tobě volám: Zjev mi, Kriste,
zda-li žádáš, abych v službě Tvé
uhasil to sladké plání čisté,
jímž se vzňalo srdce mladistvé,
abych pohřbil v nepaměti klíně
navždy skvoucí andělský ten vděk,
jenž mi zjevil v zemské skořepině
jasnou perlu Tvůrčích myšlenek?!

Chceš-li, bych Tvou nohu podnik’ hlavou
vyprahlou jak umrlčí ta leb,
prázdnou lidských dum a hrobně tmavou,
ku stvořenstva vděkům hluch a slep,
abych zapřel vše, co srdce cítí,
abych za živa se žití vzdal,
abych člověkem zde přestal býti,
jímž’s Ty z lásky k člověku se stal?!

Promluv, Kriste, úpím k Tobě vzhůru —
Sešli jeden spasný paprsek
v pochybností těchto dusnou chmuru,
v zatmělý mé duše okrsek!
Promluv! — Ticho. — Mlčí zem i nebe —
slyším jen to srdce v ňadru bít —
nuž, mé srdce, vůdcem volím tebe,
za tvým hlasem jediným chci jít.
Jestli do záhuby věčné spěli
otec můj a matka, národ celý,
nechť ten žár, jenž mukám jejich svítí,
i kol padlé duše mojí šlehne
a ty v nitru lásky rajské kvítí,
tebe mně ni peklo nesežehne!“

Klíče zachřestily, vrzly dvéře.
Na prahu se před jinochem černá
otce Sidecia postať směrná,
jak stín tmavší v chodby jemném šeře.
Vklouz’ a zavřel. Přízeň shovívavá
dýše z líce výrazné a hladké;
k Václavu, jenž od klekátka vstává,
hledí laskavě za řeči sladké:

„Ó, jen dále shýbej kolena
před milostným bokem Jesu Krista,
jenž tě k sobě zve, jak jelena
zbloudilého vody tůně čistá!
Ó, jen dál se k němu viň a tul,
on tě uvede na stezku pravou —
tím již vykonal jsi cesty půl
nazpět v církve náruč shovívavou!
Dík buď za to vroucí Hospodinu!
Vrať se docela — ó, vrať se, synu!
Pohleď, Václave! Kdys děcko siré
v náruč jsem tě zdvihl… V každé době
s okamžiku toho v lásce čiré
jako rodný otec lnul jsem k tobě.
Jako muž, jenž našed sémě chudé
v prsť je hříží, zalévá i pěstí,
nevěda, zda péče hodno bude,
a pak jásá v netušeném štěstí,
vida, jak se stonek hrdě zdvihá,
a jak z puků slibných odevšad
nejvzácnějších květů šperk se zžíhá:
tak jsem uvedl tě v Kristův řád,
vštěpoval ti velké, krásné snahy,
a pak jásal vzácným nad pokladem,
jenž mi vzcházel ve tvém duchu mladém.
Pojď již v náruč mou! Pojď hochu drahý!
V lůno řádu vrať se s pokáním!
Nedej, ať se trpkým zklamáním
naděje mé shroutí, tužby vroucí!
Vídal jsem tě často v hrdých snech
povznešena v církve zástupech,
Tovaryšstva světlo čaroskvoucí,
vycházeti jasnou hvězdou novou
nad nezměrnou říší Loyolovou…“

„„Mýlíš se! Věz, neklonil jsem čela
před tím Ježíšem, jak vy ho znáte,
jehož korouhev se krví rděla
v katanů mé vlasti ruce klaté!
Tomu by má šíj’ se klanět měla?
Nikdy! Nikdy! volám tisíckráte!““

Chvilku Sidec čelo skaboněné
mlče chýlí, lehce škubá rtem,
přísně obočí svá tenká klene;
pak zas vlídně praví s povzdechem:

„Nuže, vidím, že již nespatřím
rytířem tě Ježíšova voje,
že již odumřelo srdce tvoje
řádu našemu. Však smiř se s ním,
smiř se s církví, věrným buď jí synem,
bez trpkosti odlož tento hav,
a když nevábí tě kněžský stav,
služ nám vděčně v povolání jiném!
Rokem vazby, horlivého kání
v našem domě skvrnu duše smaž,
a pak východ řád ti nezabrání.
Trhej si pak světa marné květy,
z číše štěstí pozemského vlaž
ve střídmosti svoje chtivé rety.
Příznivců tam jistě najdeš dosti.
Huerta sám, ondy při hodu
poznav tebe, slyše o tvé ctnosti
jat byl k tobě vřelou náklonností.
A když včera o tvém původu
z úst mých zvěděl, zjevil za hovoru:
kdybys kráčeti chtěl světskou drahou,
že by jeden ze ztracených dvorů
vymohl ti nazpět pilnou snahou;
žertovným pak způsobem svým prál
— ale chceš-li, ve slovu ti stojí —
že by nádavkem ti za choť dal
ne-li dceru, aspoň neteř svoji.“

„„Jak že? Huerta že mluvil tak?““
jinoch vykřikl a prudce chopil
rámě jeho, jiskřící se zrak
upřel naň, že Sidec oči sklopil.

Na to složil jinoch do dlaní
obličej a mnohou, mnohou chvíli
ve hlubokém trval dumání.
Znovu spřádá obraz prostomilý,
jejž byl Ambrož vykouzlil mu v sadě.
Mešká na Rvenickém bílém hradě;
v pestrý luh a modrý věnec hor
oknem nízkým, v listí vína jarém,
pod vlaštovčím štěbetavým párem
rozesílá volně snivý zor;
dvěma smavým černým očím vstříc
choti milostné jej zdvihá časem,
jež se za ním schyluje a líc
ovívá mu hebkým, temným vlasem.
Pak s ní bloudí sladce zadumán
sadů záhonky ve květů duze,
sklánět musí hlavy pod haluze,
nad stezkou se stroucí s obou stran,
a jich květem obsypaní cele
k besídce se chvějí osamělé.
Tu jí při obžinkách věnčí spánky
koukolem a chrpou vesničanky;
tu s ní jede na bělostném oři
stínem doubravy; tu v lehkém člunu
do vln jezerních on veslo noří,
ona mandoliny budí strunu.

Sidecius hledem zpytavým
v jinochově bledé tváři badá;
jak sen svůdný v ní se luzně spřádá,
jak teď řasy stínem kmitavým
probleskuje oko v chorém znoji
a hruď chví se v divém citů boji.
Pojednou však jinoch prudce vstává,
zrak mu blýská z odhodlané líce,
hněvně výhost páterovi dává
s lehkou pěnou na třesavých rtech:

„„Vari — vari! Slibuješ mi více
nežli Satan Kristu… Nech mě, nech!““

Hoj! což teď se mocně vypjalo
kněze hněvivého tělo statné
v celé svojí výši majestátné,
jak mu děsně oko zaplálo
pod brvou, jak supí křídlo vzpjatou,
nade tváří plápolavě vzňatou
a jak ústa opěněná hřměla:

„Zahyň tedy, duše zatvrzelá,
klesni v propast, kam tě satan žene!
Haha! S církví chceš se dáti v boj?!
S církví, jejíž rámě napřažené
rozdrtilo sterý valný voj,
která zdeptala v té zemi šíré
navždy lidu kacířského vzdor, —
té ty sám, ty hoše slabé, siré,
bláhově se stavíš na odpor?!
Či je nadějí tvou bratr Smil?
Marně doufáš. Řád má bystrý zor:
Konradovým okem vyslídil
v sadě s kacířem tvou besedu;
i co mluvili jste k posledu,
zaslechl. A v umluvenou chvíli
za tebe se stráže dostavily…
Nyní hluboko tam v Bílé věži
v okovech tvůj zpupný bratr leží
a snad zítra šedý kacíř s ním
seznámí se s mečem katovým — —“

Vzkřikl Václav zděšeně a v ruce
ukryl obličej… Tak chvíli dlel
těžce vzdychaje. Pak v divé muce,
v zuřivosti líté zařičel:

„„Nuže, dravci, zde též moje šíj’,
kata přivolejte, mojí krve
napijte se též! Ha, trhej, pij,
tygře žíznivý! Však nech mě prve,
abych zardousil tu zrádnou zmij’,
důstojné to žáče vaší školy —
pusť, ať padoucha má ruka skolí!““

Pádí ke dveřím. Však silný kněz
zpět jej odrazil, že k zemi kles’,
a pak vyšel rychlým krokem z cely —
bouchly dveře, klíče zaskřípěly.

Po chvilce však četných kroků znění
ozvalo se v chodbě; znovu dvéře
otevírá klíč a do vězení
podob černorouchých dav se déře;
z kolísavé kaditelny dým
hustým oblakem se kobkou šíří,
kropáč skvoucí do všech koutů míří,
stěny vlaže mokem svěceným.
Jak tlum chrtů na zvěř uštvanou
Konrad s tlupou druhů vybranou
na vězně se vrhá kol do kola,
rve jej, váže — a kněz rektor volá:

„Spoutejte ho pevně! Hle, jak zmítá
ďábel posedlého těla svaly!
Hle, jak okem koulí zloba lítá,
zuby skřípe, pěnou rety halí!
Hoj! ty duchu pekelný, jenž v těle
toho jinocha mi čelíš směle,
na mne blýskáš ztrhaným tím zrakem —
mocným slovem zkrotneš dojista!
Zaklínám tě svatým kříže znakem:
Ustup, vyjdi, moci nečistá!“