Václav z Michalovic/Zpěv šestý
Václav z Michalovic Svatopluk Čech | ||
Zpěv pátý | Zpěv šestý |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Zpěv šestý |
Autor: | Svatopluk Čech |
Zdroj: | ČECH, Svatopluk. Sebrané spisy. Díl VI. Praha: F. Topič, 1900. s. 109–121. Online na Internet Archive |
Licence: | PD old 70 |
V salvatorském chrámě lidu dav
lodi velkolepé délkou, šíří
jako vlnící se řeka hlav
šumně proudí, rozlévá se, víří,
pustou tísní sloupy obkličuje,
v každý záhyb ochozů se tlačí,
hlava nad hlavu se vytyčuje,
v před se napíná, kam hrdlo stačí,
ba i sloupů mocné podstavce
všetečnější nesou zvědavce.
Dnes-tě pyšný don Huerta strojí
s nebývalou slávou svatbu dvojí.
Mostem celým valný průvod sahá
vozů skvostných, urozených lidí —
také divadlo as dávno Praha
neviděla, dlouho neuvidí.
Jako zaduje-li v mlází hustém
vichr náhlý, peň se ke pni chýlí,
vrchol vrcholku ruch šumný sdílí,
až háj celý chví se v hluku pustém:
takto nyní dav ten zvědavý
bouřlivě se po svatyni čeří,
hlavy vzpínají se nad hlavy,
přitlumeně hučí rtové steří — —
Panoši aj! krásní v lepém kroji,
s erbem v prsou, v jasné kamizole,
se stran obou v lehké hráze pojí
chrámu středem pozlacené hole
a již dráha, utvořená jimi,
zástupy se plní svatebními.
V předu s juným švarným ženichem
hrdé Marie zjev divukrásný
nevídaným skvostů přepychem
budí po zástupech obdiv hlasný.
Zlatohlav po vábném jejím těle
hojnou vlnou zářivou se stele,
od šíje až k zemi kol do kola
jakby zrosen deštěm drahokamů,
jichžto mžikem každým zaplápolá
nová řada v různobarvém plamu.
Svislé rukávy jí s ramen vlají
jako zlatá křídla; tiché znění
zlatých zvonků jejich na okraji
v hudbu kouzelnou chod její mění.
Pod svatebním vínkem na temeni
splývá nad půvabem hrdé tváře
závoj přejemný, že zlaté kvítí,
na něm utkané, jen v pouhé páře
prosvitavé vzduchem zdá se chvíti.
Odhrnutý zlatý jeho lem
jeví z perel vzácných diadem
v bohatého vlasu vlnách zlatých;
pod nimi se pyšně vzpíná šíje
z bělolesklých límců cípovatých,
jako z květu bájné kamelie;
na bělostném hrdle, objatém
nesčíslným českým granátem,
tisíc jisker žhavorudých skáče;
ouška tíží tenké zlaté kruhy,
v nichž se houpá démantové ptáče — —
Tak ji vidíš, jako řízou duhy
obestlanou slunce kněžku samu,
smějící se deštěm drahokamů.
Celé jedno panství zabavené,
Huertovi za vděk zůstavené,
jistě ztrávil těchto skvostů žár;
ba jen onen drahokamů pár
do střevíčků zlatých zasazený
nad poplužní dvůr je větší ceny.
Však ta světská zář, ten marný pych,
který dnes kol nevěsty se blyští,
bude k nebi vznášet dobou příští
milióny srdcí pobožných;
nevěsta-tě šťastná věnovala
šat svůj snubní s hojným nadáním
soše svaté patrónky, již dala
nad oltářem vztyčit postranním
a jíž sochař v úbělové líce
vkouzlil rysy zbožné krasavice.
Nyní vedle zasnoubence svého
pyšných lící, vzrůstu mohutného,
za Marií něžný obraz děví
jako luna za sluncem se jeví.
Oděnoť je tílko její celé
s hrdla po střevíčky běloskvělé
stříbrohlavem jemným; v jeho třpytu
libý obrys útlé postavy
zdá se utkán ze stříbrných svitů
jarní noci. Zástup zvědavý
tichne kolem, jako z obavy,
že by mohl všední zvuk a ruch
zaplašiti vděk ten divuněžný,
jakým pouze báje divný luh
odívá své hvězdorouché kněžny.
Krásná hlavinka, jíž perel šňůry
probleskují z temné vlasů chmury,
jako jarní květ pod tíží rosy
uklání se ve průsvitné mlze
šláře tenkého — v něm blýská cosi — —
zda to perličky jsou nebo slze?
Proč tak smuten hledí ze závoje
vábný obličej, tak mrtvě bled,
jak se míhá jasnou vlnou zdroje
sněhobílý leknínový květ?
Proč jí vázne krok? Proč chví se časem
jak peň osykový jemným třasem?
Proč se tisknou ručky její sněžné
v luzné hrudi perlotkané kvítí,
v ty dvě vlny stříbrohlavu něžné,
jež se těžkým vzdechem zdají chvíti?
Za snoubenci do kostela vplývá
průvod urozených svatebčanů,
jako drahých látek řeka živá,
čeřící se v jitra svěžím vanu,
jejíž vlny pestré v toku hbitém
šperků nesčetných se jiskří kmitem.
Jako vítr, když si s klasy hrá,
různé květy v jejich zlatě jeví,
tu se chrpa skrytá zamodrá,
mák se zardí tam jak líčko děví:
takto zde v nádherném paní davu
vlnící se spoustou zlatohlavu
tuto safír z šatů řasy svitne,
onde rubín prstenu se kmitne,
nové skvosty vždy se jeví vidu
v nových hostí šumném přílivu —
neumlká po zástupech lidu
přitlumený šepot obdivu.
Presbytář již nádheru těch sborů
objímá svou pozlacenou mříží;
nyní fanfára zní hlučná z chóru —
chvilka svatých obřadů se blíží.
Však co to? Proč náhle tu a tam
obličej se zdvihá, oko pílí
ku chrámové klenby výsotám?
Stiskem, šepotem druh druhu sdílí
nové zvědavosti ruch. Již steré
prsty pnou se vzhůru, tisíc očí
ku závratné výši pološeré
odevšady s úžasem se točí.
Hle, tam pod kupolí nádhernou
v úzké chodbě, jež lem její vroubí,
oddělena od závratné hloubi
sloupcovou jen mříží titěrnou,
v chodbě té, jež k ozdobě jen slohu
zřízena, ne pro člověčí nohu,
podoba se chvěje jako stín,
černorouchá. — Čemu pouť ta platí?
Kdo ten chodec — Blázen? — Podivín,
jenž si směle hraje se závratí?
Václav to. Dnů mnoho v těsné cele
zamčen trávil. Dumu jeho chmurnou
rušívali časem věznitelé,
snažící se marně šíji zpurnou
sklonit pod bývalé jho. Jak němý
sedal před nimi, zrak chýle k zemi,
a kdy s hněvem vyšli, dále spřádal
temnou dumu, bledé líce skládal
na spoutané ruce v žalné mdlobě.
Však dnes uchvátil jej náhlý hněv,
vskočil, zařval jako spjatý lev,
pouta rozerval a v divé zlobě
zalomcoval dveřmi. — A hle! dvéře
povolily. Prázdné chodby šerem
k brance u schodů se kvapně béře —
Zamčena je! — Opačným teď směrem
ubírá se ve klopotném spěchu
a tam stoupá temnem schůdků krytých
pod krov domu, pod mohutnou střechu.
Mocné krytí cihel žlábkovitých
nese, rozpíná jak dlouhý stan,
úžasný, směs trámů obrovitých,
břeven, kráčat, latí umně sbitých,
křížící se hustě s obou stran.
Po kládovém roštu spěchá ruče
jinoch vzdušnou dřevěnou zde kostrou
nedbaje, že tu jej krokev tluče,
tamo trámec bodá hranou ostrou;
prolézá pak, nahrbené šíje,
pode stříškou, která chodbu kryje
pojící dům jesuitů k chrámu,
a dál v nové síti přeumělé
rozmanitých rozpon, sloupců, trámů
leze, skáče, proplétá se směle,
až pak zdvihnuv dvéře padací
temnem schodů točitých se níží
v těsnou kobu. K lepotkané mříži
dvířek železných se obrací.
Nejsou uzamčena. Kvapným krokem
vystoup’ jimi. Zraky udivené
bloudí plaše v kole přeširokém,
nad nímž k výši závratné se klene
obrovitá lepá kupole.
Titanští tam zevšad andělé
v ladných barvách malby umělé
velebně se nesou k vrcholu,
tam, kde Otec s koulí světa v lůně
vedle Krista na oblačném trůně
sedí velebně a křídla bílá
nad nimi Duch svatý rozestýlá.
Přes zábradlí jinoch kloní oko:
lidu spousta peřestá se chvěje
pod nohama jeho přehluboko.
Nepoznává, co se v chrámu děje.
Zmaten kráčí chodbou, přes zábradlí
do závratné hloubi chýle zrak,
kde se hemží dav, jak pestrý mrak,
jak včel obrovský roj, k zemi spadlý.
Náhle stanul. Z plné prsou síly
zahřměl dolů řečí plamennou,
kupole pak svahy opáčily
slova jeho hromnou ozvěnou:
„Vzhůru, lide uhnětený, vzhůru!
Z potupného jarma vypni šíje!
Povstaň! Umačkej tu černou můru,
jež tak dlouho krev tvých ňader pije!
Bij tu cizí sběř, jež zpupně hýří
na urvaném v této zemi lupu,
jež ti vetkla na věž za potupu
nejkrasší tvé hlavy bohatýří!
Bij tu zvěř, jež ve tvé vlasti klínu
pod zlatem a hedvábem se hřeje,
kdežto bez počtu tvých zdárných synů
s holí žebráckou v kraj cizí spěje!
Bij ty vrahy, lupiče a zrádce,
daviče tvých děv, tvých dětí krádce,
paliče tvých příbytků a knih,
bij ty hrobaře tvé zašlé slávy,
již jak míčem hrají tvými právy
a z tvých bolestí si tropí smích,
kteří vyrvali ti zem a jmění,
víry potěchu a duše klid,
ba též rodné mluvy hlaholení
z těchto luhů chtějí zaplašit,
nechali ti jenom břímě žití,
aby na bídu tvou, na tvůj žal
s potěšením krutým mohli zříti,
aby noha jich — — —
Ha, studu pal,
lide bědný, nestoupá ti v líce?!
Což ni jiskra v tobě nezbyla
z chrabrosti, jež vrahů statisíce
na bojištích sterých pobila?!
Ani krůpěj z krve mužů těch,
jejichž cepů třesk a vozů hřmění
postrach nesly do národů všech
a jichž dálné vítězilo pění?!
Lide, vstaň! Však ucítíš ji zase,
bývalou tu sílu v jaré pleci —
vzplaneš opět ve vítězném jase
jako Žižkovi ti dávní reci.
Povypni jen šíji s žárným vztekem,
povstaň, z tupé mrákoty se zbuď —
rozprchnou se supi s bědným skřekem,
sletnuvší se k hodům na tvou hruď!“
Dole zmítá bouře poplachu
spoustou lidu. Svatebčané s davy
v úžasu a hněvu, ve strachu
míchají se v chaos kolotavý.
Lidu proud se pod kupoli tlačí
a proud jiný k východu se dere,
na sta očí blýská, čel se mračí,
k jilcům sklánějí se dlaně steré;
tu a tam se žehná třesavý
zástup žen a děvic vyplašených
a jich tlumem Otců postrašených
míhají se černé postavy.
Ozývá se dupot, šum a křik —
avšak junův hlas tu zvuků směs
proniká — až páter varhaník
s myslí vtipnou zajel do klaves
a svou hudbou jako bouří slavnou
utlumil řeč jeho přeohavnou.
Branců přivolaných pestrý kroj
teď se mísí v dav; jak mrakem blesky
prošlehuje lidem jejich zbroj.
A jak divem před těmito lesky
mnohá tvář, jež zpupně již se vznesla,
chabě na malátná prsa klesla.
Avšak jesuité v rozpacích
posud hledí do závratné výše,
tam kde smělec s blesky ve zracích
jako vidmo z nadpozemské říše,
s vlasem pustým, s napřaženou rukou
hrdě vztyčen stojí v kupoli
a s tou varhan hudbou šumnozvukou
zlobným hlasem darmo zápolí.
Než tu náhle druhá, míhavá
v kupoli se jeví postava
na závratné chodbě, s vlasem plavým,
s řásným černým rouchem poletavým.
Jako dravec před smrtícím skokem,
kolem zábradlí se chvatně plíží
nahrbena, s jiskřícím se okem
tam, kde Václav do zástupů shlíží.
Leč ten ohlednuv se v pravý čas
úhlavního nepřítele zočil
a hned v ústrety mu hbitě skočil
rozpínaje náruč u zápas.
Jako tišina když nenadálá
spoutá vlny bouřlivého moře:
zmlká vřava svaté ve prostoře,
utichla i hudba varhan v chóře
a směs lidstva bez pohnutí stála
pozorujíc v němém napjetí
žasný zápol na obrubě těsné
hrozné propasti a smrti děsné,
dvou těl juných líté objetí,
dvou těch černých postav souboj divý,
sem tam klonících se v půtce žhavé
kmitavými nad propastí kyvy,
balících se časem v klubko tmavé;
zdola mněl bys, že to na pokraji
kupole, kde sloupců kruh ji věnčí,
— jež se malbou spíš, než hmotou zdají —
rozmanitě v polosvitu hrají,
každou chvilku jeví obraz jiný
míhavé dva fantastické stíny.
Posléz Václav nad Konrada vzpjal se,
který pod ním s tělem opřeným
o zábradlí, přes ně přehýbal se
svislou hlavou, hrdlem sevřeným
prsty jeho, polovicí zad.
A v tom na vítěze třpytným zlatem
oknem kupole svit jasný pad’:
spočal zářivě na dříku vzpjatém,
jehož hruď se bělala jak sníh
zpola rozervaným temným šatem;
v bujném vlase skrání vztyčených,
pod nímž jemný obličej se skvěl
jarým leskem bohatýrské vnady;
i byl krásným Michalovic mladý
v tuto chvíli, jako archanděl,
když se vypjal, září nebes plana,
ve vítězné slávě nad Satana.
Však proč hrdě plápolavý zrak,
slétající do hlubiny chrámu,
náhle v jiném zažehá se plamu?
Proč se smeká prstů mocný tlak
s hrdla zrádného? Proč náruč jeho
s jásotem se rozestírá dolů? —
Hle, tam v roji lidu zvědavého,
v poucouvlých svatebníků kolu
zočil půvab něžné postavy
v šatů stříbrotkaných libém jasu…
Ona rve si závoj se hlavy,
svatební též vínek s temných vlasů;
krásný obličej své rysy milé
k němu vzpíná, čisté lásky pln,
a dvě rozepjaté ruce bílé
z řízy stříbrotkané jasných vln
jak dvě lil’je pnou se k němu vzhůru,
nesouce mu blaho rajských kůrů.
V tom se Konrad pouvolněn vzpjal
pod vítězem, klonícím se v blahu,
rukama jej těsně obestlal;
avšak náhle, ztrativ rovnováhu,
přes zábradlí nazad klesl tělem —
slét’ jak balvan v propasť vržený —
hoj! a za letícím nepřítelem
Václav, pádem jeho stržený,
rozpínaje náruč v žasném letu
seřítil se v bezdno jiných světů.
Výkřik tisíců se vznesl k báni,
hromným echem rozlehl se v ní
a v něm zanikl, jak v bouře řvání
raněného ptáčka zatikání,
Ignáciin výkřik poslední.