Utěšené povídky pro naši milou mládež/Lískový proutek

Utěšené povídky pro naši milou mládež Stanislav Řehák
Kytička	Lískový proutek	Zlatá korunka

Údaje o textu
Titulek:	Lískový proutek
Podtitulek:	Pohádka
Autor:	Stanislav Řehák
Zdroj:	ŘEHÁK, Stanislav. Utěšené povídky pro naši milou mládež. Praha: Jos. Mikuláš, asi 1884. s. 40–45. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl jeden chudý pasák. Toho zamilovala sobě dcera jednoho mocného knížete. Když se toho kníže dověděl, dal zavolati k sobě pasáka, a vida, že to statečný chlapík, pravil mu: „Dostaneš dceru mou, jestliže se zítra dostavíš na můj hrad s vozem plným čistého stříbra; běda však tobě, nestane-li se tak; nejenom že dcery nedostaneš, ale i o svou hlavu přijdeš.“

Se zachmuřenou tváří vrátil se pasák ku svému stádu. Téměř všecek zoufalý chodil s místa na místo, nevěda ni rady, ni pomoci. Tu, jakoby s nebe spadla, stála před ním stařenka podivného vzezření.

„Aj, aj! copak trápí mladého panáčka?“ usmívajíc se ptala se stařenka.

„Mrzutá to věc,“ odvece pasák; „než, chceš-li mermomocí věděti, co trudí mysl moji, tož věz, že přijdu o hlavu, nedostavím-li se zítra z rána na knížecí hrad s vozem plným čistého stříbra.“

„Snadná tu pomoc,“ odvětí stařenka.

„Snad bysi mi mohla pomoci?“ radostně zvolal pasák.

„Není-li to nic horšího, tož pomohu tobě,“ pravila stařenka. „Zde vezmi,“ pokračovala, „tento proutek, jenž uříznut jest na novou neděli před slunce východem z bílé lísky, dojdi tamhle k tomu vrchu a udeř jím třikrát do něho. Jakmile tak učiníš, otevře se vrch, v němž skryto je samé čisté stříbro. I nabeř stříbra na vůz a dostav se s ním na knížecí hrad.“ To řekši — zmizela.

Ráno, sotva že první paprsky sluneční líbaly střechu knížecího hradu, stál juž pasák i s vozem stříbrem naplněným na hradě. Když to sloužící oznámili knížeti, předvolán byl ihned pasák před něho, ten pak nechtě tak snadno dceru svou chudému pasákovi dáti, pravil: „Nemnoho učinil jsi pro dceru moji, více je ti pro ni učiniti. Zítra dostavíš se na hrad s vozem plným ryzího zlata. Běda tobě, nestane-li se tak!“

To zase zarmoutilo pasáka. Avšak nezoufal si více, neboť vzpomněl sobě na dobrou stařenku. Rychle uháněl ku svému stádu; ale ještě ani nedošel stáda, a již viděl stařenku pasoucí jeho ovečky.

„Nu, jak se ti dařilo na hradě?“ táže se dobrosrdečná stařenka.

„Ne valně,“ smutně odvětil pasák; kníže uložil mi opět zítra s vozem plným ryzího zlata do hradu se dostaviti. Ó, pomoz, stařenko milá, můžeš-li!“

„Jako dopomohla jsem ti ku stříbru, pomohu ti i ku zlatu.“ Po té podala pasákovi jiný proutek lískový, řkouc: „Udeř opět třikrát do vrchu, z něhož včera stříbra jsi nabral, ale s druhé strany, a bude ti lze naplniti vůz samým ryzím zlatem, jež tam nalezneš.“

To dopověděvši, opět zmizela.

Pasák učinil tak, jak mu stařenka byla pověděla.

Na to opět časně z rána knížeti oznámen byl pasák, jenž se s vozem plným ryzího zlata do hradu dostavil.

I divil se tomu velice kníže, leč princezny pasákovi dosud dáti nechtěl. Zavolav jej, pravil k němu:

„Dvě věci dobře jsi vykonal; dceru mou však dříve dostati nemůžeš, dokud třetí věc se zdarem neprovedeš. Zde viz kolem hradu ty hluboké příkopy. Jest na tobě, abysi je dnešní noci vodou naplnil. Stane-li se tak, obdržíš dceru mou a s ní i panství mé; v opáčném případě přijdeš o život.“

Jak zarmoucen vracel se nyní pasák ku svému stádu, nelze ani vypsati. To spozorovala stařenka, kteráž opět ovce pasákovy střežila. I tázala se, co by bylo příčinou smutku jeho. Pasák žalostně odpověděl: „Kterak nemám býti smuten, když kníže ještě se mnou spokojen není a ode mne žádá, co nikterak vyplniti není mi možno.“

„A co to má býti?“ ptala se stařenka.

„Hluboké příkopy v hradbách kolem zámku se vinoucí naplniti mám vodou. Ó kde, já ubohý vzal bych tolik vody!“ hořekoval pasák.

„Není ještě vše ztraceno!“ těšila ho stařenka; „doufám, že i po třetí knížeti zadost učiniti bude ti lze.“ Načež podávajíc pasákovi třetí lískový proutek, pravila mu: „Tímto proutkem udeř třikrát do skály, na níž hrad stojí, a hluboké příkopy naplní se v témž okamžiku vodou.“

Po těch slovech nezmizela jak obyčejně, ale po krátké chvíli opět pravila: „Dopomohla jsem ti ku velikému štěstí, neboť zítra již staneš se mocným knížetem. I doufám, že i ty mé prosby, jakouž k tobě mám, neoslyšíš. Viz, že jsem zakletá princezna sousedního knížete. Byla jsem ještě malé děcko, když mne jistá čarodějnice ve starou babu zaklela a svou služebnicí učinila. Já mnohému naučila jsem se od ní, aniž by ona o tom věděla; a tu také jsem se dověděla, že mne může vysvoboditi jediný pasák, jenž se mocným knížetem stane. Proto přijď zítra v tuto dobu na toto místo, a já ti povím, co by ti dále činiti bylo, abys mne vysvobodil.“

Pasák všecek rozradostněn ihned hnal své stádo domů.

Když pak časně z rána uviděl kníže příkopy plny vody, prohlásil pasáka za svého zetě.

Že pasák na stařenku nezapomněl, rozumí se samo sebou. Došed příštího dne místa ustanoveného, spatřil čekající již stařenku, která, vstříc mu vyjdouc, pravila: „Tyto tři proutky, jimiž jsi svého štěstí nabyl, vezmi v bílý šátek zavinuté do pravé ruky. Po té mne jimi třikrát šlehni. Až tak učiníš, schovej se rychle pod tento lískový keř. Avšak nezapomeň se rychle skrýti, jinak zle by se ti vedlo.“

Když pasák tak učinil, nastala strašná bouře. Déšť se jen lil, hrom mocně rachotil, a blesk za bleskem s velikým třeskotem dopadal k zemi, leč keř lískový, pod nějž se pasák ihned ukryl, zůstal bez pohromy, nedotknut. Když pak se po malé chvilce opět vyjasnilo, stála před pasákem, vlastně nyní již před knížetem, sličná panna — princezna to sousedního knížete, která pasákovi za vysvobození vroucí díky vzdávala.

Nějakou dobu musila zůstat osvobozená princezna na hradě; ale když radovánkám byl konec, byla ve skvělém průvodu dopravena na sousední hrad, ku svým milým rodičům.

Že žili potom všichni šťastně a blaženě, nemusím vám ani povídati.