Utěšené povídky pro naši milou mládež/Kytička

Utěšené povídky pro naši milou mládež Stanislav Řehák
Svátek Boženčin	Kytička	Lískový proutek

Údaje o textu
Titulek:	Kytička
Autor:	Stanislav Řehák
Zdroj:	ŘEHÁK, Stanislav. Utěšené povídky pro naši milou mládež. Praha: Jos. Mikuláš, asi 1884. s. 36–40. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl krásný jarní den. Před školní budovou v pohorském městečku bylo velmi živo. Pestrobarevné kloboučky míhaly se v povětří jako rybyčky ve vodě. Konečně přestal hluk, dívky nejvyšší třídy seřadily se a vesele prozpěvujíce, ubíraly se hlavní ulicí z města ven. Za nimi vážně stařický učitel.

Asi čtvrt hodiny za městem vypínal se nevysoký pahorek všecek lesem pokrytý. Pod ním široko daleko rozkládaly se šťavnaté lučiny a úrodná pole; zrovna lesíkem pak razil sobě cestu bublavý potůček. Bylo to místečko co do krásy přírodní věru roztomilé. I konány sem, zvláště se školní mládeží, časté výlety.

Také ve shora uvedený den místečko to opět jednou po dlouhém zimním čase náhle oživlo ruchem neobyčejným. Na úzkých březích klokotajícího potůčku objevilo se — jakoby s nebe spadlo — hejno mladých srnek, červenolících to dívek z blízkého městečka. Vyrušily sice v nízkém křoví nyjícího slavíka, na pahorku hvízdajícího kosa a nad žitným lánem třepetavého skřivánka, než nedbaly toho, vědouce, že nikoli na dlouho. Proto jásaly, zpívaly a hrály až do unavení. Jsouce hry již dosti nabaženy, usedly — jako do peřinek — na mez hustě mateřídouškou porostlou.

Když pak k rozkazu svého milovaného učitele úplně utichly, jal se k nim vážný kmet takto mluviti: „Slíbil jsem vám, milé dívky, kytičku, kytičku vonnou z nejkrásnějších kvítků českých luhův. Dnes nadešla doba, kdy slibu svému dostáti mohu. Nasbíraly jste množství kvítků, mně však třeba jen tří, z nichž kytičku uviji.

První kvítko, něžné, bílé, roste hojně ve stínu lesa, majíc na konci stvolu svého hrozen ze samých kulatých, zvonkům podobných květů: jest to něžná konvalinka. Zde vezměte každá jedno z kvítků a vizte čistou bělost jejich. Jesti to barva cnosti, neposkvrněné čistoty, barva upřímného přátelství. Čistá bělosť právě tak zřídka se nalézá, jako čistota mysli; proto je vzácna. Slovan měl v té barvě vždy velké zalíbení: pročež zamilujte sobě, jakožto dítky jedné matky, Slavie, barvu tu a kochejte se v kráse vonné konvalinky; ona jsouc nevinnosti zasvěcena, neustále ze zátiší svého volá: „Chvalte Boha srdcem čistým, neboť On jest stvořitelem květin.““

Dívky, veškerou myslí zaujaty slovy těmito, nevyrušily nižádným způsobem posvátný takměř okamžik, načež poslouchaly nadšená slova pěstitele svého dále.

„O druhém kvítku, jehož kytička ta postrádati nesmí, pěje básník:

„Něžná fialinko,
proč se v houští skrýváš?
vždyť ty nejlibější
vůni z kvítků míváš.“

Tu patřte na to skromné dítko matky přírody, jež, sotva že sníh teplým jara dechnutím roztál, již leckdes pod křovím nebo na pařišti nesměle prokukuje, jakoby se obávalo, aby mrazivý dech útlou jeho pětilistou, tmavomodrou korunku s blankytnýma očkama nezkalil. Kdož by pak nahradil nám onu přelíbeznou vůni, jíž ona jarní vzduch naplňuje? Žádný druhý kvítek také líbeznosti nemůže nám poskytnouti; pročež milujte i ji upřímně — láskou čistou.

Ona sice upomíná na opuštěnost, samotu, i na bol a žal, avšak větší cenu má její skromnosť, jejíž ona jest obrazem.“

Když učitel opět na chvíli od vypravování ustal, prohlížely sobě žákyně s blaženou tváří skromnou fialku, v mysli své chovajíce předsevzetí, podle obrazu jejího vždy se říditi.

„K těmto dvěma kvítkům,“ pokračoval učitel, „připojíme konečně kvítko třetí. Vizte je! Malé, útlounké, jasně modré květy ve vrcholících, korunka podoba krátké trubce, v níž sedí jako v hnízdečku pět písklátek — její tyčinky. Milostné toto kvítko pomněnkou zveme. A netřeba vám daleko pro ně jíti; zde, kolem tohoto a každého jiného potůčku hojnosť jich naleznete. Litujete snad, že kloní své hlavinky tak k zemi? I nemějte starosti! Ona sice vadne, vadne, ale opět nových a nových květů dostává a svěžesti předešlé nabývá, jakmile se jí poněkud jen vláhy dostane. Z té příčiny pletou si z pomněnek dívky věnečky, kteréž dlouhou dobu chovají. Vlastnosť tato a blankytná barva její vzbuzuje důvěru a věčné přátelství. I jest pomněnka tam zasvěcena, kde láska a přátelství sídlo své mají.“

Nyní pojal učitel všecka tři kvítka a červenobílou stužkou svázal je v překrásnou kytici. Pak pravil: „Přijměte tedy ode mne, dívky milé, kytičku tuto nábožnou, dobrou a upřímnou myslí, i mějte vždy na paměti význam kvítků, z nichž jest uvita. Zachovávajíce v živé paměti dnešní slova má, budete žíti život blažený a šťastný, jaký žijí jenom andělé.“

Když pak podal žákyním kytičku, skončil vypravování své. Dívky jsouce seřaděny, s veselou myslí ubíraly se opět ku školní budově, kdež se rozešly.