Máj (almanach 1859)/Ukrajinské písně
| Máj (almanach 1859) | ||
| Pověsť šumavská | Ukrajinské písně | Sváté listí |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Ukrajinské písně |
| Autor: | Jiljí Vratislav Jahn |
| Zdroj: | Máj : Jarní almanah na rok 1859. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1859. s. 296–300. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Pne se chlubná rákos
vedlé stromů stinných,
Tatar má svůj růvek
vedlé mohyl jiných.
Jemu šumí větřík
o harému zprávy,
ale nad kozákem
vanou písně slávy.
Nad Tatarem bouře
mrzutě se vleče,
kozáka však budí
jako jásot meče!
Blíže břehů Dněpra
kostelíček malý,
tam jsme na hřbitově
mrtvým bratrům stlali.
Kolik na něm mohyl,
tolik písní v kraji,
ty junáckou slávu
věčně zachovají.
Nejkrásnější píseň
z vln však vzhůru znívá,
a tu otec Dněper
věrným synům zpívá.
Hoj vy naše meče,
děvy milované,
kdy váš jarý oheň
v slunci pozaplane?
Hoj vy bystré čajky,
věrné naše Víly,
kdy se k Černomoří
vaše peruť schýlí?
Hoj ty truchlá stepi,
milovaná máti,
budeš nad mohylou
synů věčně lkáti?
Zdaliž kouzly vládneš,
mladá stepní růže?
Plamen tvého zraku
všechny stesky zmůže.
Srdce mé se budí
z mrákotného snění,
již začínám toužit
po tvém políbení.
Mladá štěpní růže,
pojď na srdce moje,
a tvým dechem čistým
zdřímnou jeho boje.
Čarovné tvé oči,
jako lásky svíce,
ozařují vábně
rozmilé tvé líce.
Zdaliž v nebi znají
tvoje usmívání,
jak červánků zlatých
s mráčky zahrávání?
Bez něho mi nelze
užít blaženosti,
bez něho chci z nebe
nazpět k smrtelnosti.
Jak mohyla v stepi
truchliváť tvá chýše,
a předc jsem v ní našel
nové blaha říše.
Jak Dněperské práhy
duch můj k zkáze víří,
však tvé políbení
na věky jej smíří.
Jak mohyla v stepi
truchliváť tvá chýše,
do ní pochoval jsem
minulosť svou tiše.
Vichr pláče, nebe
zachmuřilo líce,
v nekonečné stepi
o mohylu více.
Jest to všemu světu
místo požehnané,
nad ním i ta bouře
jemněji zavane.
Příroda je zdobí
jako lásky lůže,
má tam pěkné snění
mladá stepní růže.
Posud Dněper vbíhá
mezi rákosiny,
ale darmo hledá
dávné Ukrajiny!
Muže máme, ženy,
hrdiny však žádné,
ovdovělou stepí
mrtvé ticho vládne.
Jak vyhaslé sopky
dávno ztuhlá láva
dřímá step i národ —
kde, kde naše sláva?