Máj (almanach 1859)/Sváté listí
Máj (almanach 1859) | ||
Ukrajinské písně | Sváté listí | Písně |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Sváté listí |
Autor: | Jiljí Vratislav Jahn |
Zdroj: | Máj : Jarní almanah na rok 1859. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1859. s. 300–304. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Měsíce zář již v lilii
sen čisté lásky dřímá,
a jenom potok s květinou
o blahých dnech rozjímá.
Les jakby písní zapomněl,
ustává vlnek chvění —
a ty tak tiše, blaze spíš,
jak dítko při zrození.
Má píseň jako skřivan
po nebi bloudit chtěla,
leč zbavila ji křídel
osudu ostrá střela.
Teď jak fialka tichá
do ňader tvých se skryla,
aniž v tom věčném máji
kdy nebe pohřešila.
Na jemných zvuků perutí
má duše k tobě spěla,
a hlasem písně milené
s tvým srdcem rozprávěla.
Nechť píseň tobě dopoví,
co oko slzou rosí,
co srdce ve svých hlubinách
jak drahou perlu nosí.
Nechť píseň ona milená
okovů našich zdrtí —
a opětně se sejdeme
v náručí blahé smrti.
Vidina jedna po druhé
na světě nám umírá,
a má snad proto žije jen,
že dalekosť ji svírá.
Vymřely činy bujaré,
uhasly ducha svíce,
a darmo hledat andělů —
neznáť jich země více!
Přírodo svatá! znát tě chci;
tys divukrásná žena,
korunou věčných tajemství
mlhavě ozdobena:
Ó přijmi lásku ohnivou,
kterouž ti v oběť dávám,
a nes mne políbením svým
ku šerých věků návám!
Zápasím s řekou zkalenou
v divokém rozčilení,
jakby ji mělo probudit
mé žhoucí políbení.
A tak se beru životem
bez želu, bez úsměvu,
mou hlavu zdobí hrstka pěn —
hrdá koruna zpěvu.
Jen pravdou sílen, duchem hnán
chci do vln ňádra pnouti,
a až ty vlny zkamení?
Pak musím zahynouti.
Jediný lásky čas — toť noc,
kde vše, co světlo tísní,
se v blaženosti ponoří,
jak země v rájské písni.
Pak mráček blahem sloněný
smíření v srdce dýchá,
a pěvcův osamělý hrob
zulíbá luna tichá.
Pak vrba k vrbě nad vodou
lne v sladkém šepotání,
a příroda svět zemdlený
zas učí milování.
Vítej zas mi, vítej,
tichá kaple lesní,
do níž i ten anděl
boží rád se vesní!
Když do tebe vkročím,
mním se Bohu blíže,
pod květy se ztrácí
všecky světa kříže.
Když se v tobě modlím,
vidím cestu k ráji,
o níž lidské písně
neustále bájí.
Když se s tebou loučím,
smutek mne zastírá,
jakby skonat měla
ve mně svatá víra.
Nedal bych tě, nedal
za vše lidské statky,
tichá kaple lesní —
drahé srdce matky!