Máj (almanach 1859)/Ukrajinské písně

Máj (almanach 1859)
Pověsť šumavská	Ukrajinské písně	Sváté listí

Údaje o textu
Titulek:	Ukrajinské písně
Autor:	Jiljí Vratislav Jahn
Zdroj:	Máj : Jarní almanah na rok 1859. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1859. s. 296–300. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Pne se chlubná rákos
vedlé stromů stinných,
Tatar má svůj růvek
vedlé mohyl jiných.

Jemu šumí větřík
o harému zprávy,
ale nad kozákem
vanou písně slávy.

Nad Tatarem bouře
mrzutě se vleče,
kozáka však budí
jako jásot meče!

*

Blíže břehů Dněpra
kostelíček malý,
tam jsme na hřbitově
mrtvým bratrům stlali.

Kolik na něm mohyl,
tolik písní v kraji,
ty junáckou slávu
věčně zachovají.

Nejkrásnější píseň
z vln však vzhůru znívá,
a tu otec Dněper
věrným synům zpívá.

*

Hoj vy naše meče,
děvy milované,
kdy váš jarý oheň
v slunci pozaplane?

Hoj vy bystré čajky,
věrné naše Víly,
kdy se k Černomoří
vaše peruť schýlí?

Hoj ty truchlá stepi,
milovaná máti,
budeš nad mohylou
synů věčně lkáti?

*

Zdaliž kouzly vládneš,
mladá stepní růže?
Plamen tvého zraku
všechny stesky zmůže.

Srdce mé se budí
z mrákotného snění,
již začínám toužit
po tvém políbení.

Mladá štěpní růže,
pojď na srdce moje,
a tvým dechem čistým
zdřímnou jeho boje.

*

Čarovné tvé oči,
jako lásky svíce,
ozařují vábně
rozmilé tvé líce.

Zdaliž v nebi znají
tvoje usmívání,
jak červánků zlatých
s mráčky zahrávání?

Bez něho mi nelze
užít blaženosti,
bez něho chci z nebe
nazpět k smrtelnosti.

*

Jak mohyla v stepi
truchliváť tvá chýše,
a předc jsem v ní našel
nové blaha říše.

Jak Dněperské práhy
duch můj k zkáze víří,
však tvé políbení
na věky jej smíří.

Jak mohyla v stepi
truchliváť tvá chýše,
do ní pochoval jsem
minulosť svou tiše.

*

Vichr pláče, nebe
zachmuřilo líce,
v nekonečné stepi
o mohylu více.

Jest to všemu světu
místo požehnané,
nad ním i ta bouře
jemněji zavane.

Příroda je zdobí
jako lásky lůže,
má tam pěkné snění
mladá stepní růže.

*

Posud Dněper vbíhá
mezi rákosiny,
ale darmo hledá
dávné Ukrajiny!

Muže máme, ženy,
hrdiny však žádné,
ovdovělou stepí
mrtvé ticho vládne.

Jak vyhaslé sopky
dávno ztuhlá láva
dřímá step i národ —
kde, kde naše sláva?