Uhlíř a vladyka/7.

Uhlíř a vladyka Josef Kajetán Tyl
6.	7.	8.

Údaje o textu
Titulek:	7.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 297–301. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

A co činil mezi tím vladyka? — První rozprávka s Příborem jej poněkud překvapila i rozmrzela. I chtěl ho již za to pokárati. V druhém okamžení mu však napadlo, že mu podal uhlíř vítanou příčinu, pro kterouž mohl známost s Blaženou přetrhnouti; že by měl za takovou zradu někomu odpovídati, to bývalému dvořanovi ani nenapadlo. I odhodlal se tedy na prudké řeči Příborovy zapomenouti a v chatrči se více neokazovati. Arciť že přišly také chvíle, kdež mu srdce nepokojně tlouklo, když si zpomněl na „lesní růži“, kteráž jej svým prvním květem a první vůní oblažila; a tu se zamyslil, ba někdy se chtěl zrovna k milířům rozběhnouti; ale to byly chvíle jen kratinké, a on pak hleděl všeliké zpomínky z mysli vypudit, poněvadž mu činily nepokoj. A toho nemohl nyní potřebovati. On dal jedenkráte Kosteleckým pánům slovo, že pojme sestru jejich za ženu, a to musel držeti. Proto se chtěl nyní také všeho vystříhati, co by snad pověst o jeho známosti s Blaženou bylo až na Kostelec, to jest: k sluchu slečny Jitky doneslo, kteráž byla ostatně živa jako v klášteře. Bratří ovšem o té věci poněkud věděli, ale před jich svědomím to nepřekáželo; jim se jednalo hlavně o to, aby Kochan s nimi držel, a protož také na to tlačili, aby se svatba co nejdříve slavila. Vladyka neměl co namítati. Myslil si: Čím dřív to odbudu, tím lépe.

A tudíž se přihodilo, že mezi tím časem, co ubohá opuštěná Blažena s otcem k Praze putovala, na Kostelci již veliké svatební přípravy se konaly. Konaly se beze vší překážky, a Kochan si počínal tím veseleji, čím blíže ustanovená hodina přicházela. I bylo pozváno množství hostů, a hlučno bylo na hradě. A se slavným průvodem ubírali se ženich a nevěsta ve skvostném oděvu z veliké síně do hradní kaple, kdež je měl kněz před oltářem Páně spojiti. Nevěsta byla tichá, ušlechtilá dívka; ona uzavírala tento svazek bratrům po vůli a doufala, že bude šťastna po boku určeného ženicha, o němžto jí bratří mnoho pěkného napovídali.

Ženich si vyšlapoval pyšně, jakož se byl na královském dvoře činiti naučil; oči jeho poletovaly z hosta na hosta, a ústa jeho se usmívala; ale chvílemi ho píchlo něco u srdce, že se tajně zachvěl, a pokaždé se ohlédl, jestli za ním jistá nemilá osoba z minulých dnů nestojí.

A kněz přistoupil k oltáři a chtěl již začíti posvátnou ceremonii, an tu náhle pádným krokem nezvaný host do kaple vkročil. Vypadal po pansku, neboť byl z komonstva knížete Soběslava, k vladykovi schválně poslaný. A když pokročil až do prostřed kaple, tudy zvolal vysokým hlasem:

„Ve jménu Soběslava, knížete českého a pána mého… nechte oddavek! A ty, Kochane, vladyko Týnecký, odstup od oltáře a následuj mě na Vyšehrad!“

„Co jest to? Co to znamená?“ ptali se hosté u velikém podivení. A vladyka se zapálil a zvolal:

„Kdo jsi, člověče? Jakým právem vtíráš se v tato místa a rušíš naši slavnost?“

„Já jsem Radivoj, rodem tobě roven, a věrný sluha knížete Soběslava,“ řekl poslanec, „i mluvím k tobě ve jménu jeho. On ti velí skrze moje ústa, abys všeho nechal, co právě počínáš; abys bez odkladu vydal se na cestu, a na Vyšehradě vyslechl, co pán k tobě promluví.“

„Kochan obeslán na Vyšehrad?“ pravili Kostelečtí páni mezi sebou. „K jakému konci? Měl by Soběslav o našich zámyslech něco věděti? Chtěl by snad vladyku dostati do pasti a nás potom? Nechoď,“ doložili pak tajně k vladykovi, „nechoď, dokud nevíš, co se děje!“

„A jaká jest vůle knížete Soběslava?“ tázal se nyní Kochan posla Vyšehradského.

„Abys přišel bez meškání,“ řekl Radivoj. „To mi uloženo, a dále mi neslušelo pátrati.“

„Však ono nebude tak nakvap!“ zvolal Kochan vzdorně. „Vrať se zatím na Vyšehrad sám, a oznam knížeti mou službu; že přijdu za den, za dva dny, jak mi domácí věci dovolí. Nyní mi nemožno odejíti, to vidíš vlastníma očima, neboť slavím nejblaženější den svého života.“

„Pán mi nařídil, abych tě vzal s sebou, a kdybys klečel u oltáře,“ odpověděl posel s velikou chladností. „Nech tedy slavnosti a vydej se na cestu!“

„Hoj, ty moudrý vykladači slov pánových!“ ozval se nyní Kostelecký pán hněvivě. „Nezapomínej, kde stojíš a s kým rozprávíš!“

„To vím dobře,“ odpověděl Radivoj velmi vážně. „Ale ty, zdá se, na to zapomínáš. Ať se vladyka nezdráhá vyplniti vůli pánovu, a můj úkol bude zde ukončen.“

„Ten se již ukončil, i můžeš odejíti,“ řekl Kochan, a obrátiv se ku knězi doložil: „Jen dále, velebný otče! spoj ruce naše a vyřkni nad námi požehnání!“

„A já to zakazuji ve jménu pána svého, ve jménu cti a spravedlnosti!“ zvolal nyní knížecí posel hlasem vysokým a přiblížil se až k oltáři.

„Ha, co jest to?“ zkřikli hosté, nenadálou příhodou již pohoršení.

Kochan se zapálil a Kostelečtí páni sáhali po meči.

Ale posel nedal se těmito posuňky mýliti, nýbrž uklonil se dvorně před nevěstou a řekl mírným hlasem:

„Odpusť, spanilá slečno, že mě povinnost v tento den před tebe uvádí. Lituji toho, ale nemohu to změniti. Račiž se svými pannami odejíti!“

A po těch slovech začal nepokoj a hluk mezi hostmi kvapně zrůstati.

„Stůj, stůj!“ zvolal vladyka k nevěstě, a rozpálen obrátil se potom k poslovi: „Odejdi kvapně sám a nepopichuj hněvy naše! Či patří to také k tvému úkolu, abys týral nevěstu?“

„Žádné týrání,“ odpověděl posel důstojně. „To jest uctivá šetrnost k spanilé panně, že nechci dále před ní mluviti, že nechci před ní zjeviti, k čemu mě tvoje vzdory dohánějí. Tento sňatek nemůže býti slaven, dokud se z Vyšehradu nevrátíš!“

„Milostivý Bože!“ ozvala se nyní nevěsta. „Což spáchal něco tak hrozného, že to má býti překážkou dnešní slavnosti?“

„Ó nelekej se, útěcho mé duše!“ řekl k ní vladyka. „To je zajisté pouhý rozmar selského knížete! Jen že se tenkráte omýlil, an si vladyku místo chlapa k svému žertu vybral.“

„Neohlížejte se nikdo na slova Vyšehradského sluhy, vzácní hosté!“ řekl na to Kostelecký pán silným hlasem. „Nedbej na tuto dotíravou výtržku, velebný otče, a pospěš s požehnáním, ať se dostaneme brzo ke stolu! Sice budou kuchyňská i sklepník nevrlí.“

„A já ti pravím, sluho Páně,“ zvolal posel hlasem povýšeným, „abys posečkal s požehnáním těchto dvou lidí, dokud se ženich nevyrovná s osobou, kterouž učinil nešťastnou!“

Nevěsta se zděsila, vladyka zbledl a Kostelečtí bratří vyháněli posla z kaple.

Avšak ten se nedal mýliti, ale doložil ještě hlasitěji:

„Odstup od oltáře, velebný otče! Já to žádám ve jménu matky, kteráž ve tvém ženichu otce pro své dítě hledá!“

A jak to dořekl, zkřikla nevěsta velmi bolestně a skácela se ve mdlobách přistojícím pannám do rukou. — A mezi ostatními hostmi povstal veliký zmatek.