Uhlíř a vladyka/6.
Uhlíř a vladyka Josef Kajetán Tyl | ||
5. | 6. | 7. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | 6. |
Autor: | Josef Kajetán Tyl |
Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 291–297. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
A vladyka se neokazoval. Blažena bledla; Příbor chodil celé dny zamračen i zamyšlen a vyhýbal se známým tvářím. Jednoho večera řekl k svému čeledínovi:
„Bureši, zejtra odejdu: dej tady pozor!“
A k Blaženě řekl:
„Přichystej se na zítřek! Půjdeme do Prahy.“
A dívka neodpověděla a přichystala se na cestu. Příbor chtěl zrovna ku knížeti Soběslavovi, jehož jméno bylo v ústech všeho lidu, a to proto, že byl laskavým otcem lidu nižšího.
Hned když se vracel Soběslav z Přimdy, z té pevné tvrze na bavorském pomezí, kdežto jej krutý Němec, hradní Kunrad Sturm, dvanácte let nelítostně hlídal — hned toho času okazoval mu venkovský lid velikou náklonnost, jakož mívá obyčej, když vidí nevinného trpěti, a po celé cestě jej hlučně provázel.
A když přišel kníže ku Praze a tady v hluboké skroušenosti s koně stoupil, obuv zul a bosýma nohama do chrámu svatého Víta, ke hrobům svatých patronů zemských putoval: tu s ním šli velicí zástupové a div že jej na rukou nenesli.
A od té chvíle zůstal i Soběslav lidu nakloněn, hájil jej proti všem nátiskům, a páni jej nazvali za to z posměchu selským knížetem; lid ale chopil se toho jména radostně a nazýval tak Soběslava s chloubou. A proto si usmyslil Příbor, že bude zrovna u něho pomoc hledati: ale dívce o svém úmyslu nic neřekl.
I vypravili se tedy časně ráno z domova. Měli hodnou cestu před sebou, a starý nechtěl pospíchati, aby se dívka neunavila. Šli volným kročejem, a skoro celý čas nic nepromluvili, jen co se Příbor dívky tázal, chce-li si odpočinouti nebo v krčmě se občerstvit.
Když se blížili k Vyšehradu, zastavil se uhlíř a hleděl na to knížecí sídlo s velkým pohnutím.
„Co jest ti, otče?“ ptala se dívka, kteráž to pozorovala.
„Modli se, mé dítě!“ řekl otec, „aby nebyla cesta naše daremná.“
A když přišli ku bráně samého hradu, tu bylo množství lidu rozmanitého; jedni jako zahaleči, druzí byli ozbrojeni, a ještě jiní procházeli se, hrad si prohlížejíce. Příbor na to velmi nedbal, a Blažena si ani netroufala oči pozdvihnouti. Ale otec ji vedl přímo do brány a chtěl na dvůr.
„Kam pak, příteli?“ zvolal na něj zbrojnoš na stráži, kterýž poznal člověka cizího, a zastavil mu svým dlouhým dřevcem cestu.
„Jdu k našemu otci, ku knížeti Soběslavovi,“ odpověděl uhlíř.
„To bude pro dnešek marná chůze,“ řekl opět zbrojnoš. „Pán se chystá na cestu a za malou chvíli pojede. Tuhle vidíš, co je zde lidu, aby jej spatřili.“
„Že odjede?“ vzdychl si Příbor. „To by bylo neštěstí, kdybych s ním nemohl mluviti.“
A v tom zazněly trouby na dvoře, a z velikých vrat u hradu vyjel zástup jezdců na pěkných koních.
„Vidíš?“ zvolal muž na stráži. „Tu ho máš. Už jede. Vary z cesty!“
Ale Příbor se nenechal odbýti.
„Jest to ten první?“ ptal se rychle strážníka, a když mu to strážník dosvědčil, trhnul dcerou a vrhnul se s ní na holou zemi, do prostřed cesty, zrovna před Soběslava.
„Hoj, co jest to?“ zvolal kníže a zastavil koně svého. „Kdo jsi, člověče?“
„Jsem Příbor,“ odpověděl tento, „uhlíř z lesů Sázavských, poctivý nápravník na dědinách vladyky Týneckého, a toto jest moje dcera.“
„A co chceš, dobrý člověče?“ ptal se kníže vlídně. „Vstaň a pověz nám to!“
„Učiň mi dle práva!“ zvolal uhlíř a postavil se zpříma před Soběslava. „Učiň mi spravedlnost, ať nezhyne toto mé dítě, ať nezhynu já, tvůj věrný poddaný!“
A Soběslav hleděl na něj tak bystře, jakoby chtěl nejhlubší dno duše jeho vyzpytovati, i pohleděl na dívku, ježto vedle otce stojíc studem a bázní očí pozvednouti nemohla.
Potom zvolal na svou družinu i na jiný lid, kterýž se tu byl zvědavě shromáždil:
„Ajta, pánové a přátelé! obstupte nás, budeme držeti soud; neboť nechceme, aby bylo v zemi české jediného člověka, kterýž by mohl říci, že jsme ho neslyšeli, když přišel s prosbou a stížností.“
A po těch slovech učinili muži na koních i muži, co byli ozbrojeni, kolo po dvoře, a za ně postavilo se množství diváků, a takž byla pod šírým nebem hotova soudnice, jakž ji Soběslav miloval a častěji užíval.
V kole zůstal jen kníže, uhlíř a dívka. Kníže seděl na koni jako na nejskvělejším trůnu, a před ním stál prosebník se svým dítětem.
„Nuže, co máš tedy na srdci?“ jal se nyní Soběslav vlídně mluviti.
A uhlíř začal takto:
„Milostivý pane! Já mám toto jediné dítě. Měl jsem je snad nechati doma, když jsem se k tobě vydával; neboť vím, že je to pro dívku věc nemilá, když má vystoupiti z tichosti domácí a státi před tolika očima; ale pak jsem zase myslil: Jen ji vezmi s sebou přede tvář knížecí, aby poznal pán, jestli mluvím pravdu a jestli žádám mnoho. Nechť ji vidí všickni, kdož budou o tom slyšeti. Já chci své právo veřejně. A tak jsem vzal dívku s sebou, ačkoli posud neví, co tady hledám.“
A nejen sám kníže Soběslav, ale i všickni ostatní, vznešení a nízcí, hleděli zvědavě a to s patrným zalíbením na spanilou dívku, kteráž tu stála skroušeně jako beránek, a nyní slyšíc, co otec povídá, jaksi bázlivě oči pozvedla a na ústa jeho je upřela. Bylo na ní viděti, že dychtivě čeká, co bude mluviti. A on na ni nedbaje, mluvil takto dále:
„Bůh mi učinil velikou milost, an mne sprostého člověka tímto dítětem obdařil, a já je choval svědomitě, jak mi rozum a otcovské srdce kázalo, i chtěl jsem v stáří radovati se z jeho štěstí. To byly moje myšlénky a naděje. A dcera moje stála v dobré pověsti u všelikého člověka naší dědiny. Tu se vrátil Týnecký vladyka z Prahy do domu svých otců, spatřil mé dítě…“
„Otče, otče!“ zvolala náhle mezi to dívka zděšená, a její ubledlé tváře zalily se krví. „Pro živého Boha, o čem to mluvíš před těmito pány?… před tolika lidmi?“
„Nech mě, dcero!“ řekl Příbor a tisknul jí ruku. „Nechť to ví celá země, že jsi nešťastná, a nechť celá země původce neštěstí tvého odsoudí!“
„Do toho celé zemi nic není, a já nechci, nemohu to slyšeti!“ zvolala dívka vášnivě a hodila kolem očima, jakoby hledala, kudy by mohla zrakům lidským uklouznouti: ale kolo bylo husté, i zděsila se tolika cizích tváří, a přehodila rychle svou loktušku přes hlavu, zahalila si tváře a začala tiše plakati.
„Dítě, dítě, zpamatuj se!“ zvolal otec a pojal ji horlivě do náručí. „Musí to býti, má-li se rána srdce tvého zaceliti.“
Dívka neodpovídala, ale potřásala hlavou a plakala hlasitě.
„Co jest tedy s Týneckým vladykou?“ tázal se nyní Soběslav s patrným soucitem.
„On mou dceru spatřil, nalezl v ní zalíbení a obětoval jí srdce své,“ řekl Příbor. „Byl to první muž, kterýž se k dívce přiblížil, ona uvěřila slovům jeho a zalíbila si člověka statného, neboť neuměla rozdíl stavu a rodu rozvážiti; ona se k němu přichýlila s celým srdcem, jako se pobožná duše k svému andělu strážci klonívá, a já byl hrdý pošetilec, jáť myslil, že mi nedal Bůh tak vzácné kvítí, abych je nechal v lesní pustině zhynouti, nýbrž abych je postavil na výsluní života; i trpěl jsem tedy tento úvazek dvou srdcí, o němžto jsem myslil, že bude trvati na věky, a těšil jsem se z něho — až mě lidské řeči a potom vladyka sám ze sladkého omylu vytrhnul. Tu jsem zvěděl, že s mou krví jenom hrál, že se vetřel do srdce mého dítěte, aby měl sladkou kratochvíli. Přivedl ji do úst celé dědiny a chce nyní jinou za manželku pojmouti. A proto jsem přišel k tobě, kníže a pane můj, abych tě vzýval o spravedlnost, abych si vyprosil právo.“
Soběslav jej pozorně vyslechl, a když byl jeho slova u sebe rozvážil, tedy řekl:
„A co žádáš ode mne, milý člověče?“
„Prosím, pane, a žádám,“ řekl uhlíř pevně, „aby vladyka mé dítě zase ke cti přivedl, aby dívčí pověst napravil, aby učinil, co jsme myslili, že učiní!“
„Ne, ne, otče! to nežádej!“ zvolala nyní Blažena hlasitě. „Toť by znělo, jakobychom se chtěli násilně do jeho domu vedrati a o jeho milost žebrati. Ne, ne! A kdyby se stalo podle tvé žádosti, byla bych ještě nešťastnější. Vladyka mě nemiluje, aniž mě kdy miloval, sice bych tady nestála. Já byla jen tak zaslepená, že jsem v lásku jeho věřila.“
Soběslav poslouchal její slova s velikým pohnutím, neboť srdce jeho bylo nakloněno ke všem trpícím.
„A co jste od vladyky očekávali?“ ptal se nato dále. „Mluv zřejmě, příteli! Neboť soudce nesmí na slepo hádati.“
„Aj, co jsme očekávali!“ řekl Příbor. „Co jsme mohli očekávati? Že pojme dceru mou za ženu.“
„Očekávala jsi to, dívko?“ ptal se kníže Blaženy. A dívka dosvědčila pokynutím hlavy; ale slova její nebylo slyšeti.
„Sliboval ti to vladyka?“ ptal se kníže dále.
„Nesliboval,“ šeptala dívka.
„A přece jsi kojila se tou nadějí?“
„Ptáš-li se, pane!“ odpovídala dívka, a slova její nabývala takové vroucnosti, že se všech srdcí dotknula… „ptáš-li se, pane, jestli jsem myslila, že budu s ním navždy přebývati, že jej budu do smrti milovati, že mu budu všechny žádosti na očích počítati a život jeho podle skrovné síly své oslazovati… tedy jsem tou nadějí se kojila, neboť jsme každý den spolu mluvili.“
„Tu to slyšíš, pane a kníže můj, co jsme očekávali,“ zvolal Příbor, „a protož učiň podle práva!“
„Milý muži!“ řekl Soběslav, „Týnecký vladyka jednal hanebně, jestli tvé dítě jen mámil a nyní opustil; ale to musíme zůstaviti jeho svědomí, chce-li se k dceři tvé navrátit a spraviti, co pokazil.“
„Jeho svědomí?“ ptal se Příbor. „Ó můj pane, to bys odkázal věc mou zlému soudci! Jaké svědomí může míti vladyka, jenž mi dítě zkazil?“
„To máš pravdu,“ dosvědčil kníže. „Ale což můžeme dle práva od něho požadovati, k jakému splnění jej donucovati, když tvému dítěti nic neslíbil?“
„Pro živé rány!“ zkřikl Příbor s rostoucí úzkostí. „A to jest tvé upřímné mínění? Co že můžeme od něho požadovati? Já volám k tvému šlechetnému srdci, volám k srdci všech přítomných, ta ať mi odpovědí na čest a dobré svědomí, můžeme-li co od něho požadovati! Pane a kníže náš! jmenují tě přítelem lidu českého, otcem sklíčených a utiskovaných; tady tě vzývá o pomoc člověk panskou nevěrou sklíčený; vyslyš mé volání… vždyť neprosím jen pro sebe… ale prosím a objímám tvá kolena pro své dítě… a pro dítě svého dítěte!“
Při těch slovech kanuly muži nešťastnému slzy po tvářích a v celém shromáždění jevilo se žalostné pohnutí, a to zrostlo ještě výše, když dívka po řeči otcově bolestně zkřikla, rychle do své loktušky se opět zahalila, a jakoby se chtěla i se svou hanbou propadnouti, k zemi sklesla a pronikavě štkáti začala.
„Neklesej, neběduj, mé ubohé dítě!“ zvolal Příbor, „abys zaslechla, co spravedlivý Soběslav rozkáže. Nechť zná svět naše neštěstí, on nám tím spíše k našemu právu pomůže. Ó mluv, mluv, kníže a pane můj, ať si nezoufám! Já nešel žalovat k cudaři; já pominul soud našich kmetů; neboť se praví, že u nich pán a vladyka větší kus spravedlnosti nalezne nežli člověk nízký; já se utekl zrovna k tobě, pane! Ó mluv a zbav mou duši zoufalství!“
Tiše vyslechl Soběslav tento nářek sklíčeného muže a řekl potom vážným ale vlídným hlasem:
„Milý člověče! co bys řekl, kdyby někdo ke mně přišel a žaloval na tebe, a já tě neslyšel a přece odsoudil? Já věřím slovům tvým, tvému hoři a tvé žalobě; ale dřív musím také vladyku slyšeti. Do té chvíle snášej nehodu svou v trpělivosti!“