Uhlíř a vladyka/5.

Uhlíř a vladyka Josef Kajetán Tyl
4.	5.	6.

Údaje o textu
Titulek:	5.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 286–290. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Pamatuješ se, milý čtenáři? Pravili jsme hned na začátku, že po dosednutí Soběslava na trůn český veliká část bývalých dvořanů z Prahy odešla.

Tito lidé zůstali potají nakloněni svrženému Bedřichovi a kojili se nadějí, že přijde ještě den, kdežto se Vladislavův syn zase v království uváže. A tito lidé držívali vespolek tajné sjezdy a schůzky, rady a úmluvy, i hleděli se na tom usnésti, jak by Bedřichovi pomohli. A nyní zdála se jim býti doba k tomu příhodná, poněvadž se stahovala na Moravě bouřka, kteráž měla Soběslava zachvátit. I umlouvali se tedy vladykové a páni, že budou s Moravany držeti.

Za příčinou takovýchto sjezdů byl Kochan také několikrát na sousedním hradě, na Sázavském Kostelci, a tam poznal spanilou Jitku, dceru domácí. A bratři její byli by to rádi viděli, aby se k ní pevným svazkem upoutal; neboť byli velicí nepřátelé Soběslavovi a chtěli míti v Kochanovi věrného spojence. Toto přání Kosteleckých pánů nezůstalo skryto domácí čeledi, a od té přišla o tom pověst i na Týnec. Tudíž mohl také Boruta před uhlířem o ní zmínku učinit.

Ale tato zmínka pobouřila v Příboroví všechnu krev a rozlila mu po celém těle žluč. Na žádného se neohlédaje, kráčel vousatý uhlíř pádnýma nohama od fojta k vladykově komnatě. Kochanův panoš ho nezdržel, neboť myslil, že může otec pánovy milenky vstoupiti.

Když vešel Příbor do komnaty, zdvihl se v ní veliký pes a začal štěkati.

Vladyka strojil se právě na mši, a vida, že vkročil Příbor, podivil se poněkud, okřiknul psa a zvolal přívětivě:

„Aj, svatý Evštáchu! to bude šťastný den. Co pak mi neseš také jedenkráte, starý tatíku?“

Ale Příbor nemohl hned odpovědít. Neměl ještě dechu. Krev se v něm vařila. Myšlénky se mu křižovaly, i nevěděl, jak do řeči. Ale oči se mu jiskřily, a vladyka zpozoroval jeho pohnutí, i začal tedy zas mluviti a řekl:

„Aj, co jest ti, starý příteli?“

„Pane!“ spustil nyní uhlíř a snažil se pohnutí své utlačiti. „Proč přicházíš pod mou střechu?“

Vladyka nevěděl, jak té otázce rozuměti; hleděl na něj chvíli a dal se konečně do smíchu.

„Divný člověče!“ řekl při tom. „Jaká to otázka?“

„Jen mi na ni odpověz! Proč tam přicházíš?“

„Aj, bloude! protože se mi tam líbí.“

„A co se ti tam, pane, líbí, co?“

„Nu všecko!“ smál se vladyka: „celé tvé hospodářství, a především tvoje Blažena.“

„Moje Blažena se ti tedy líbí?“ ptal se uhlíř a hlas jeho se hněvem třásl. „Tedy chodíš za mou dcerou?“

„Příbore!“ řekl nyní vladyka poněkud mrzutě, neboť se mu to vyptávání již nelíbilo. „Ty jsi dnes ku podivu zvědavý.“

„Jsem, pane vladyko!“ zvolal nyní uhlíř tak hlasitě, že Kochan podivením ucouvnul. „Jsem zvědavý, neboť nechci, aby se krev moje prznila. Či chodíš za mou dcerou, tak jako my tomu rozumíme? Hodláš si ji vzíti za ženu?“

„Co tě přivádí k této otázce?“ řekl vladyka.

„Světský posměch,“ odpověděl uhlíř, „kterýž se mi jako drápy hladového dravce do masa zažírati počíná a mé dítě usmrtí. Odpověz mi na mou otázku!“

„Zeptej se své dcery,“ řekl vladyka; „ona ti poví, jestli jsem s ní o té věci rozprávěl.“

„A z tvých úst to nemohu slyšeti?“ zvolal uhlíř, a oči mu jen hořely. „Ha, to jest tedy tolik, jako že jsi o tom nemluvil? že jsi na to nemyslil? že jsi chtěl z mého dítěte udělati nádobu svých rozkoší? Ale ať jsem od Boha i lidí zavržen, budu-li to trpěti!“

Při tom učinil krok proti Kochanovi.

„Hoj, ty chlape opovážlivý!“ zkřikl nyní vladyka. „Chceš mou trpělivost až na dno vyčerpati? Chceš, abych ti zavřel ústa, aby nemohla žádného hlasu vydati?“

„Ty mě chceš vražditi, an svého práva hledám?“ vzkřikl Příbor v náramném hněvu. „Ty… mne? A myslíš, panáčku, že bys měl se mnou tak lehkou hračku, jako jsi měl s mým dítětem? Myslíš, urozený vladyko, že bych tyto dvě ruce do pasu strčil, abys je mohl přetínati jako louč?“

Při těch slovech se k němu zase blížil a potřásal rukama v povětří. A vladykův veliký pes, slyše v pánově komnatě takový křik a vida uhlířovo hrození, náhle vyskočil, zaštěkal a šklebil na Příbora zuby.

„Mám jej poštvati, aby tě vyhnal?“ zvolal vladyka.

„Ha, boží hrome!“ rozsápal se nyní Příbor. „Psa na mne, na poctivého člověka? Hahaha! Jen ho poštvi, milostivý pane, chceš-li, abych ho před tvýma očima zardousil. Já uškrtil medvěda těmato rukama — a uškrtím také tebe, neučiníš-li podle spravedlnosti.“

Po těch slovech se obrátil a odešel prudce z komnaty. A vladyka ho nezdržoval, dílem byl velice překvapen, dílem cítil, že není nevinen.

A Příbor kvapil zpříma do kaple. Tváře mu hořely, srdce tlouklo a ústa vypouštěla polohlasité zatracování. A když vstoupil na posvátné místo, hodil kolem ohnivé zraky, aby vyslídil Blaženu, a když ji dostihnul, zrovna se k ní pustil, neohlížeje se na to, že se služby boží již počínaly. Blažena klečela v tiché modlitbě a lekla se nemálo, když ji vzal otec za ruku. On ale na to nedbaje trhnul jí, na znamení, aby povstala, a pak ji vedl k obecnému podivení i pohoršení rychle z kaple ven.

„Ale co pak se ti stalo, otče?“ ptala se dívka nemálo poděšená, když přišli na nádvoří.

„Neptej se, dovíš se to dosti časně,“ řekl uhlíř temným hlasem, „a pojď se modlit do chrámu, na němžto oko boží s potěšením spočívá. Pojď do naší pouště, pod šírá nebesa, kde se hanebnost nerodí.“

„Já ti nerozumím, otče!“ řekla dívka, sotva mohouc jeho krokům stačiti.

„Však ty brzo porozumíš, dítě nešťastné!“ odpověděl otec se srdcem sklíčeným.

„Nešťastné?“ zvolala dívka. „Otče, netrap mě! Co se přihodilo?“

„Přihodilo se,“ řekl uhlíř vášnivě, „že nemá sprostý člověk panským způsobům věřiti; dostal jsem naučení, že má nízký rod při zemi se plaziti. Avšak ať není duše moje spasena, jestli to učiteli mému nesplatím!“

Při těch slovech obrátil se k Týnci a zahrozil tam pěstí.

„Otče, já trnu úzkostí!“ zvolala dívka. „Co jest ti?“

„Nech, nech toho, až přijdeme domů!“

A od té chvíle nepromluvil, ale pospíchal k chatrči.

Když vešli do jizby, hodil sebou Příbor na hrubou židli, kteráž stála v koutě a kdež nejraději sedával. I podepřel si lokte o kolena, sklonil hlavu na dlaň a zamyslil se. Blažena na něj chvíli hleděla, potom k němu přistoupila.

„Otče, co jest ti? Mluv, ať mi úzkostí srdce nepukne!“

„Ó mé ubohé dítě!“ zvolal nyní uhlíř velikou žalostí tak dojatý, že se mu hlas třásl. „Proč jsem tě tak miloval, že jsem tě chtěl povýšenou spatřiti! Odpusť mi to, dcero! Bůh mě tresce, že jsem tebou zhrdnul.“

„Ó nemluv věci takové! Mne pochází bázeň, protože nevím, jak se tyto myšlénky do tvé hlavy dostaly.“

„Dítě,“ řekl na to Příbor, vzal ji za obě ruce a díval se jí chvíli do očí. „Máš ty vladyku ráda?“

Dívka sklopila oči a zarděla se. Potom zašeptala:

„Milý otče, co pak se to musí povědít?“

„Tedy jej miluješ? Tím hůře. A on? Miluje tě také?“

Dívka se třásla, pak řekla prosebným hlasem:

„Ale, otče, co pak to ještě nevíš?“

„Ó, já to alespoň myslil. A řekl ti to?“

„Mně se zdá,“ šeptala dívka, „že o ničem jiném nemluví.“

„Aby ho boží blesk!“ zvolal nyní uhlíř snovým hněvem, ale zamlčel se opět a vjel si rukou do vousů. „A řekl ti již také, co myslí pro budoucnost učiniti?“

Dívka hned neodpověděla; ale pozvedla oči, a z těch zářila blaženost.

„Já myslím, že se to samo sebou rozumí,“ vypravila potom ze sebe.

„Ano, to jsem si myslil také, milé dítě; ale vladyka na to nemyslí. A protož hleď na něj zapomenouti.“

„Co pravíš, otče?“ zvolala dívka a začala blednouti.

„Já slyšel, že si bude Kosteleckou slečnu bráti.“

A dívce bylo při těch slovech, jakoby jí byl ostrý meč srdce probodnul. Vzkřikla, i byla by snad k zemi sklesla, kdyby ji nebyl otec zachytil.

A u večer seděla dívka uplakaná u okna a hleděla na měsíc. Vladyka se neokazoval. A Příbor seděl venku u svých milířů, ale nehleděl si jich; nýbrž maje hlavu k zemi skloněnou, potápěl se v hlubokých myšlénkách.