U kata večer před popravou/II
U kata večer před popravou Karel Ladislav Kukla | ||
I | II | III |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | U kata večer před popravou II. |
Podtitulek: | Z mých upomínek |
Autor: | Karel Ladislav Kukla |
Zdroj: | Národní politika, roč. 11. č. 272. s. 25-26 Národní knihovna České republiky |
Vydáno: | 01. 10. 1893 |
Licence: | PD old 70 |
Související články ve Wikipedii: Jan Piperger |
Když jsem v pochmurný podvečer 10. února 1888 před sensační dvojnásobnou popravou kutnohorskou dlel na návštěvě v obydlí pražského kata Pipergra, bylo mi nevolno, strašno u srdce.
Pozoroval jsem na starém popravčím hroznou skllčenost a ač jsem věděl, že v poslední době postonává, přec mne jeho chorobné vzezření poděsilo.
Statný ten muž, sotva padesátník, který byl krátce před tím ještě svěží, kvetoucí a pln života, seděl ve své lenošce sklesle jak vetchý kmet; bývalý jeho drastický bujný humor změnil se v hlubokou zádumčivost, a když při pablesku zapadajícího slunce, opřen u okna pronesl tesknou věštbu, že bude nastávající poprava jeho poslední prací, nabyla zsinalá, žlutá, vychrtlá tvář katova s vpadlýma, divě se blýskajícíma očima a vysedlými kostmi lícními podoby lebky umrlčí!…
Mne přejel mráz po těle, i byl bych nejraděj uprchl z katovny, v níž večerní soumrak obestřel všecky kouty a nábytek příšerným stínem, leč Piperger zpozorovav, že mne jímá strach, vyrazil z hrdla sípavý jizlivý smích a rozžehl velkou visutou lampu nad stolem.
„Já vidím přece, že jste strašpytel!“ zvolal chraptivě, při čemž mu suchý kašel dusil slova na svadlých rtech… „Jímá vás hrůza, že mluvíte s umírajícím člověkem, jejž snad za dvakrát čtyřiadvacet hodin vloží do rakve v černém rubáši a v smutečním voze odvezou na hřbitov!… Ale to je předsudek starých bab! Hleďte… Já už za ten čas, co provozuji katovské řemeslo, devětačtyřicet poprav vykonal… devětačtyřicet lidí jsem zahubil a právě tolikrát vždy večer před jich smrtí jsem se s nimi bavil tak jako vy se mnou v tu hodinu. To byli také umírající… jichž jsem se mohl strachovat, poněvadž byli druhý den ráno shlazeni se světa rukou mou, a jichž duchové — duše prokletých vrahů nenalezše v hrobě pokoje, měly právo svému katu ze msty v nejbližší půlnoc krk zakroutit!… Ale jak vidíte, dosud to žádný z niob neudělal a buďte jist, že také já až umru, budu klidně hnít a že vás nepřijdu strašiti!… Seďte proto pokojně… vždyť jsem vám ještě nedopověděl konec své historie! Zatím si připravím parádní kroj pro své dva kutnohorské šviháky!“
Při tom vyňal z cestovního vaku dlouhý kus žluté kůže opatřený po stranách čtyřmi úzkými řemeny a dvěma konopnými šňůrami, které vzadu s jiným koženým pasem držely silný ocelový hák, tvoříce jakés podivné ohyzdné vražedné osidlo.
Kat přišlápl konec pasu k zemi, napjal jej ze všech sil a zkoušel opatrně pevnost každého provazu, když pak jeden řemének zdál se praskati, nahradil jej jiným, spleteným ze dvou šňur, zahučev mrzutě:
„Viďte, že by nikdo neřekl, jakých krámů a haraburdí je třeba k pouhému sfouknutí plamene bídného lidského života!… Je to celá umělá pavučina, která musí stáhnout lapenou lidskou mouchu ve svou smrtící síť! Zde jde o solidnost a sílu každého jednotlivého pletiva, aby si člověk v rozhodnou chvíli ostudu neutržil, jako se mi to stalo při známé vám již chrudimské popravě vraha Hauenschilda, jenž když se mu oprátka smekla s krku, vzkřikl na mne pod šibenici s opovržením: „Styďte se! Nemotoro!“ A tak je dnes nutno ztuha upevnit popravní šnerovačku, poněvadž musí pozítří v Kutné Hoře vystačit oběma odsouzencům.“
Křečovitý nával dusnosti přinutil kata, aby ustal v hovoru, smrtelná bledost rozložila se na jeho obličeji, a když přejel bílým šátkem rty, viděl jsem, že z nich setřel krvavé krůpěje!…
„Pane!“ zašeptal Piperger těžce oddychuje a stíraje s čela rukávem studený pot. „Odpusťte, že jsem dnes poněkud špatným společníkem. Cítím že mne jímá nezvyklá trudnomyslnost, právě jako v předvečer dne, kdy jsem se chystal zde v Praze k první popravě, která zůstala také jedinou, ježto od těch časův tomto městě nedošlo víc k žádné justifikaci.“
Kat sáhl v záňadří, vyňal z náprsní kapsy svazeček sežloutlých útržků papíru, popsaných klikatou „švábštinou“, i obrátiv několik vetchých listů, dodal živě:
„Bylo to 21. června v nešťastném roce 1866, kdy se v zdejších ulicích hemžily modré uniformy vojska saského… Tenkrát mi připadl nad jiné smutný úkol… zlomiti vaz svému bývalému známému, ba takřka kamarádu… sklepníku z hospůdky, do níž jsem jeden čas jako stálý host chodíval! V onen den musil jsem oběsiti mladistvého Václava Fialu, jenž až do dne, kdy svou milenku úkladně zavraždil, obsluhoval společnost četných mých přátel každodenně v populárním hostinci „Ve sklípku“ v páté čtvrti, na rohu třídy Josefské!“…
Já často slýchal o pověstné té pražské popravě na Židovských pecích zajímavé zkazky, povídačky i báchorky a proto jsem napjal sluch, když mi bylo popřáno zvědět o ní konečně zevrubnou zprávu z úst nejvěrohodnějších… z úst kata, který ji sám proved — — — na vlastním příteli.
„Václav Fiala byl as dvacetiletý junák, hoch krev a mléko, za nímž se na tucty holek fantilo!“ pokračoval Piperger s povzdechem, opřev hlavuo kostnatou pěst. „Když jsem ho poznal ve „Sklípku“, nastoupil tam službu poprvé jako vrchní číšník a všecky služky z celé ulice počaly běhat pro pivo k jeho výčepu, jen aby mohly zažertovat a zakoketovat s fešným Venouškem. Leč jeho srdce neodpovídalo slušnému zevnějšku a sličným lícím… to bylo v příkrém odporu s ušlechtilým zjevem hezkého mladíka!“
Piperger se sklonil k staré černé skříni, otevřel v ní malou zásuvku a položil pak přede mne vybledlou fotografii, představující rozkošnou dívku oslňující krásy.
„Podívejte se!“ pravil, ukázav na obraz. „Ta půvabná bytost přilnula šíleně k uhlazenému Venouškovi, který ji zpočátku upřímně miloval. Vím, že slula Klára; její příjmí vytratilo se již z mé slabé, chatrné paměti!… Bylo to děvče z nuzné rodiny, ale pravý vzor věrné milenky,… vtělená něha a oddanost… Z lásky k zbožňovanému muži klesla, stala se matkou, leč on nabaživ se její vnad, zanevřel na ni i na své dítě, a týral ji s ukrutností pravého tyrana… Z prvu ji hleděl odpuditi od sebe lhostejností a surovými rozmary, když pak ubohá trpělivě snášela jeho pronásledování, jal se ji týrat, bít, a konečně jednoho jitra dívku strašným způsobem zavraždil… Jaká příčina jej dohnala až k tomu děsnému činu, to zůstalo do dnes tajemstvím; on to ani v hodině smrti své nepověděl, a mrtvá milenka záhadu tu vyzradit nemohla. Ví se jen, že se Fiala dlouho k vraždě chystal a připravoval a že ji vykonal s naprostou chladnokrevností, s mrazivým klidem, s jakým se dal též po krvavém činu strážníkům zatknouti!“…
Popravčí skončil úpravu zabijáckého „šněrování“ i ustřihnuv z dlouhého tenkého lana kus as metr dlouhý, upravil jej obratně v úzkou smyčku, a na pravé straně udělal blízko sebe dva uzlíky…
Pak skříživ ruce přes prsa zvolal:
„Mluvil jsem s ním ještě v noci před tím, než Kláru usmrtil. Celý večer s hostmi žertoval, pronášel rozpustilé vtipy a když mi naléval poslední pivo na rozchodu, prohodil s drsným úsměškem: „Poslyš! Budeme mít brzo spolu kšeft, brachu!“… Řekl to tak zvláštním tónem, že mi hned hlavou blesklo divné tušení o jeho úmyslu, když pak jsem vyhrkl zaražen: „Budeš potřebovati čalouny?“… odtušil ostře: Snad!… Snad taky něco jiného! Vždyť nejsi jen čalouníkem!“…
Piperger položil hotové konopné, uzlovaté „oko“ vedle prvního osidla, jež natřeno lojem na kufříku leželo, i dodal zamračen:
„Ten bídnik nelhal! Za několik hodin po té rozmluvě zabil milenku a za pár dní potom vázal jsem ha krk jemu, k smrti odsouzenému, právě takovou oprátku, jaké teď strojím pro vrahy Přenosila a Augustu. Touž noc, kdy jsem jej viděl „Ve sklípku“ naposled, zůstal v šenkovně, až všichni hosti odešli. Pak se v hostinské jizbě uzamkl, zbudoval v prostřed ze sudů vysokou pyramidu, rozestřel na ní svůj černý sklepnický šat a postaviv na vrchol čtyři hořící svíce, zřídil si sám smuteční pohřební katafalk! — Pak nabrousil široký, zahnutý nůž, břitkou „žabku“, odebral se za ranního šera do bytu Klářina a po prudké hádce skolil milenku patnácti smrtícími ranami ostrého tesáku — před očima svého vlastního dítěte!… Zbrocen krví, vyšel přímo vstříc strážníkům, kteří jeho oběti spěli na pomoc, klidně se dal spoutat, odvést do žaláře i popravili, aniž by sdělil důvod bestiálnlho zločinu a aniž by dal na jevo nejmenší známku lítosti.“
Piperger se odmlčel i vzkřikl pak náhle, zvednuv svalnatou pravici:
„On šel k šibenici tupě, odhodlaně i beze strachu, kdežto já… já sám byl, pane, v té chvíli schvácen úzkostí; cestou ke kůlu mi nohy klesaly, ruce se třásly, a když jsem vkládal osidlo na krk sličného mladíka, bledého jak stěna — na hrdlo svého dávnébo známého — zalily se mi oči slzami. V to hrozné ráno byla celá Praha na nohou, přes třicet tisíc lidí se hrnulo k popravišti, když za časného jitra vyvedli Fialu z kaple v novoměstské radnici, kde stoje na „černém kamenu k smrti odsouzených“ mši vyslechl, a když za teskných zvuků umíráčku bral se v kordonu stráže Jindřišskou ulici k „Židovským pecím“ na žižkovskou pláň, kde kůl popravní strměl k nebesům. Byla to má první katovská práce v Praze, při níž jsem měl před celou veřejností podali důkaz své zručnosti, ale doznám sám, že to byl jeden z nejchabějších mých výkonů! Maje usmrtit bývalého druha, pozbyl jsem zcela rozvahy a když on, zsinalý, málo živý, zašeptal ke mně u šibenice: „No, tak vidíš, že jsem ti dal slíbenou zakázku!“… tu se mi zatmělo před očima. Hlas mi selhal, když jsem chtěl dát povel lidem svým, ahy Fialu na hřeb vytáhli, a jak oběšenec skonal, jaly mne mrákoty. — S těží jsem dovrávoral domů se svými pomocníky, i ulehnuv na lože byl jsem zachvácen silnou horečkou!“
Tak skončilo mé první a poslední dílo v tomto staroslavném městě královském!“…
Starý muž přejel rychle dlaní svraštělé čelo, jakoby chtěl zaplašiti neveselé trudné upomínky a vloživ zvolna konce „umrlčí šněrovačky“ do dvou velkých ocelových lesknoucích se háků, spustil mi zprudka ruku na rameno.
„Dle toho, co jste teď slyšel, mohl byste myslit, že jsem zbabělec!“ vzkřikl zlostně, jakoby popuzen sám na sebe, že své slabé stránky zjevil cizímu člověku.
„Ne!“ odvětil jsem pevně a rozhodně. „Naopak o vás každý ví, že máte svaly ze železa, srdce z ledu a nervy z kamene!“
„Ah arci! Výborně! Ano… ano! Tak je to dobře! Tak to chci a ďas mne vem, že je to vskutku tak!“ zvolal, udeřiv pěstí do stolu a jako vosk žlutá jeho tvář zrudla planoucím ruměncem. „Piperger dokázal vždy, že je mistrem popravčím a zaškrtil všecky „své muže“ chladně, lhostejně, ba s elegancí a bravurou, že diváci nad tím divadlem trnuli! Při smrti Fialově jsem byl zdrcen, ale všech ostatních deset poprav v Čechách proved jsem zmužile! Tak s chutí zlomil jsem již za dva měsíce potom, 25. srpna 1866 ve dvoře soudní budovy v Jičíně vaz selskému synku Karlu Mühlovi, bídnému otcovrahu, při čemž kol šibenice stál kordon vítězných pruských vojáků, — se stejným gustem jsem pověsil 6. února 1867 na kůl v Terezíně bezvládné tělo bestiálního vraha Josefa Hackla, jejž stráž na popraviště přivlékla již jen jako bezduchou, stydnoucí mrtvolu, a s pravým nadšením jsem zardousil v Plzni 9. záři 1871 nejohavnějšího netvora v lidské podobě, vůdce banditů Jana Janečka, pachatele sedmdesáti zločinů, zabijáctví a loupeží. Pane! Vy nemůžete ani tušiti, jaká se mne tehdy zmocnila šílená radost, že mohu svou mozolnou rukou zbavit svčt padoucha, jenž mu byl ranou egyptskou… že mohu zadrhnouti vražednou smyčku na „krk“ krále cikánů, který prolil krev třiceti bezbranných obětí, který byl dvakrát k smrti odsouzen a pokaždé unikl z moci mé smělým útěkem. Třikrát se mu zdařilo prolomit stěny trestnice, podrýt na sáh silné zdi tvrze kartouzské a ještě krátce před svým skončením rozbít těžké okovy i omráčit jich troskami stráž v cele plzeňského žaláře!“…
Piperger sňal se stěny nad svým ložem žlutavou visitkovou podobiznu hezkého muže, jehož zádumčivá tvář byla vroubena řídkým plnovousem a jenž oděn v šat trestnický seděl u stolu opíraje hlavu rukama spjatýma v silné řetězy.
„Tu je!“ pravil, podav mi obrázek. „Tady ho máte, toho arcilotra v rouše beránčím! Zda-li pak nevyhlíží jako romantický blouznílek, nešťastný milovník anebo snivý poeta? A přece jaká to stvůra… jak hnusný vyvrhel, a co při tom ještě noodpornějšího… nejbojácnější sketa, jaký kdy k šibenici byl veden… Fiala, pražský rozmařilý, chabý hejsek byl na cestě k popravišti pravým rekem proti tomuto loupežnickému hejtmanu, jenž bledl, vrávoral a zmíral hrůzou, když měl jít vstříc zaslouženému osudu!“
„On spínal ruce a třásl se jako list, když s ním hrčela kára Klatovskou ulicí k pahrbku, kde čněl kůl s hřebem, kladkou a provazy, i hleděl zoufale v příboj patnácti tisíc lidí, kteří se tam přihrnuli z Plzně i obcí okolních… zda mu dle daného slibu netáhnou na pomoc bratrské hordy divých cikánů! Paprsek naděje kmitl jeho vytřeštěným zrakem, když se kol popraviště opravdu zjevil tábor osmi set osmahlých Rómů, cikánských synků, starců i žen… leč doufal marně… Vojsko zatlačilo hrozivý tlum těch vetřelců… soud mi odevzdal svíjejícího se vraha a já ho zabil v jedné minutě… mžiknutím blesku… tak břitce, ba tak koncertně, že nesmírné davy diváků propukly v bouřlivou pochvalu!“
Pohlédl jsem na starého neduživého kata, který před chvílí ještě věstil svůj brzký skon, i podivil jsem se, jak jej vzpomínka na nejslavnější jeho výkon naplnila pýchou, rozjařila a změnila.
Jeho vyhaslé oči vzplály novým ohněm, kadeře zavlály vzduchem a popelavý zhublý obličej nabyl zas na okamžik dávné svěžesti.
„To byla poslední justifikace, již jsem sám vykonal!“ dodal mrštiv na zem dohotoveným umrlčím výstrojem. Při dalších pracech jsem již měl společníka… Znamenitého pomocníka, chasníka zlatnického, který dovede zrobit drahocennou brož s brillianty zrovna tak krásné jako z prkenné fošny šibenici! Je to můj nevlastní syn Leopold Wohlschlager, jenž je v kumštu popravčím talentovaným umělcem a jenž až me vezme ďas bude jistě mým nástupcem!… Nejbližší popravu vraha Josefa Vagnera v Budějovicích proved 26. července 1876 pod mým dozorem na svou pěst a byl mi zdatnou podporou i při třech mých ostatních pracích… 27. června 1878, kdy jsme v Hradci Králové věšeli vražedníka Karla Zdobinského, 3. ledna 1881, kdy byl v Chebu oběšen lupič Jan Kreisbach a konečně i 1. června 1885 ve dvoře trestnice v Mostě, kde jsem s jeho asistencí na kůlu zaškrtil dělníka rukavičkářského F. J. Prokopa, který své dvě nevěsty k vůli penězům skolil a zohavil mrtvá těla nešťastnic!“
Pražský popravčí vstal s křesla, vratkým krokem přešel několikrát jizbu, v níž blikavé světlo lampičky vrhalo sporou zář na jeho vychrtlou, shrbenou postavu, i zahleděv se pak s pochmurným pohledem na šibeniční výstroj u svých nohou, zašeptal:
Štěstí,… že mám syna! Toho zručného člověka!… Kdyby ho nebylo… nevím… jak by pozítří ta kutnohorská věc dopadla!… Bude to pro mne významný den… jubilejní den mé padesáté zlopověstné práce!… Hrome! Padesát poprav… to je přec pěkné číslo, … které postačí k slávě, i kdybych v Hoře na stupních šibenice zdech' a korunoval svou smrtí „Poslední katovo dílo!“…
Na celém vzezření mého hostitele… podivného toho muže, bylo patrno, že se ho náhle hrozná zmalátnělost zmocňuje a že chorým, ochablým tělem lomcuje zimnice, kterou se nadarmo snažil překonati.
Leč vrozená hrdost mu nedovolila, aby se přiznal k své únavě a ač cítil, že je mu další hovor trapnou mukou, přemohl násilně bolest i trýzeň duše své i zvednuv s podlahy koženou popravní šnerovačku, pravil s nuceným humorem:
„Slyšte! Vy zvědavý všetečko… vy slídivý pane žurnalisto!… Jářku,… když jste tak pěkně vyslechl ty kroniky… udělejte mi též něco k vůli!“…
„…Já vám?“ … zvolal jsem ochotně. „Ó s radostí… je-li to v moci mé!“
„…Tak dobrá! Slovo s to! … Nuž hleďte! To šněrování zde podstoupí v Kutné Hoře pernou zkoušku, … neb musí sevřít oba dva vrahy v pouta svá. … Jeden po druhém bude oběšen v témže řemení a každému se dostane toliko zvláštní oprátky! Proto je třeba, abych se napřed přesvědčil o rozměru šňůr a provazů na jakéms modelu! … Co! … Nechtěl byste tu síť vzít pět minut na sebe!?“
Já vyvalil oči na kata, pak na strašné náčiní i couvl jsem rychle zpět, výraziv z hrdla skřek úžasu!…
Popravčí se dal do smíchu!
Zasmál se tak duté, chraplavě, že mi příšerný zvuk toho pošklebku až po dnes v mysli straší, i sevřev mé rámě, osopil se zhurta:
„Pak aspoň pomozte mně do popravního fraku… Vy… sketo!“…
Piperger vnutil mi do rukou kovový hák s koncem hrubého provazu i vklouznuv pak obratně v pletivo tenkých šňůr, opásal se koženým šněrováním od kyčlí vzhůru ke krku.
Potom mi kázal, abych stáhl jednu kličku nad kotníky obou nohou, druhou, která přismykla sevřené ruce nad pravé koleno, i opřev se pod hřeb na stěnu, pravil:
„Vidíte, tak vyhlíží v oprátce kat, jemuž jednou též hrozil trest smrti provazem!… Ano! I já byl kdys zatčen pro zločin vraždy… já sám byl 1. prosince 1872 vržen do žaláře pro podezření, že jsem den pfed tím svou ženu otrávil!… Byl jsem arci hned po pytvě mrtvoly jako nevinný, propuštěn ale v tu noc, již jsem přespal na pryčně věznice, zdálo se mi, že si sám k šibenici strojím tuto umrlčí toaletu a že svým lidem velím ku vlastní popravě!… Než… pryč s těmi pošetilými pohádkami!… Hlavní věc je, abych pozítří v Hoře při své chorobě hloupost neproved',… a snad neumřel dřív, než moji klienti!… Leč já se nebojím!… Uhlídáte, že dovedu i smrt na chvíli zdržet pevnou svou vůlí a že tak, jak při slavné popravě Janečkově zrobím i tenkrát v hodině obě šibenice a v pěti minutách budu hotov s oběma zlosyny!… Můj Bože! Vždyť je to tak lehké!… Hle!… Každý z nich sešněruje se jak teď já!… Hák v zadu na pasu se vloží do kruhu, kladka na kůlu zahrčí,… člověk vyletí vzhůru,… chasa zatáhne dole za provaz … tělo se napne jak struna… oprátka zařízne se do hrdla… v němž praskne kost… oči zapadnou, obličej zsiná… a je konec… všemu na věky!… Ha ha ha: Vždyť je to snadné, jak abeceda!“…
V tom se kat zajíkl, jeho další slova přerval dusivý kašel, kostnaté ruce zamávaly křečovitě ve vzduchu, a on zavrávorav padl bez vlády přes přič v lenošku, zsinalý jako umrlec.
S blízké věže zároveň zahučely truchle rázy hodin, odbila půlnoc a já jat děsem, rychle jsem se vzdálil tmavou chodbou proti semináři pevně přesvědčen, že se Piperger rána již nedočká.
Leč byl to klam!…
Starý popravčí dostál svému slovu.
Ve středu 11. ledna, ač těžce nemocen, přijel ještě před polednem do Kutné Hory, dal zaraziti v prvním dvoře budovy krajského soudu dvě silné fošny sdéli půl čtvrtá metru, oddělil je malým prkenným pažením i zavěsil na ně své kladky a háky tak rychle, že zřízení obou šibenic opravdu netrvalo ani hodinu.
Když pak druhý den s rána sešněroval „své muže“ vrahy Přenosila i Augustu do hrozné „pohřební toalety“ a syn Wohlschlager mu je zdvihl k hákům na hrubých kůlech, tu neminulo ani pět minut a již starý pražský kat zatlačil oči oběšencům, zavrávoral se schůdků popravišté, odhodil černé smuteční rukavice, navlékl světlé švihácké „glazírky“ a zvolal třesoucím hlasem k soudní komisi:
„Pánové! Já vykonal svou povinnost!“
Na příšerných popravních fošnách visely již jen chladné mrtvoly obou vražedníků se zlomeným vazem, se zježenými vlasy a zsinalými obličeji nabývajíce zvolna ošklivé, temně fialové barvy umrlčí.
Leč v témž okamžiku byly také síly chorého Pipergra vyčerpány a on umíraje klesl v náruč svého syna — svého nástupce, jenž jat lítostí a dětinnou láskou vypukl na popravištl v hořký pláč.
Téměř bezduchého zahalil v plášť a usedl s ním na stupně šibenice, načež po chvíli dopravil otce na nádraží, dojel s ním do Prahy, i odvezl jej na Újezd do svého bytu, kde starý pražský popravčí kolem půlnoci dokonal.
Věštba jeho se vyplnila.
Padesátá „práce“ jubilejní byla „posledním dílem kata“ Jana Křtitele Pipergra.
A osudná ona poprava Kutnohorská ze dne 12. ledna 1888 byla též poslední justiíikací v naší vlasti, neboť od těch čas nebyl v Čechách na žádném odsouzenci více trest smrti vykonán.
(Dokončení budoucně.)