U kata večer před popravou/I

U kata večer před popravou Karel Ladislav Kukla
	I	II

Údaje o textu
Titulek:	U kata večer před popravou I.
Podtitulek:	Z mých upomínek
Autor:	Karel Ladislav Kukla
Zdroj:	Národní politika, roč. 11. č. 258. s. 25-26 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	17. 09. 1893
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Jan Piperger

Letos 12. ledna tomu bylo pět let, co se roznesla zpráva, že vrahové Augustin August a Karel Přenosil, kteří byli kutnohorskou porotou k smrti provazem odsouzeni, neobdrželi císařské milosti a že budou za dva dny ve dvoře věznice v Hoře Kutné oběšeni pražským katem Janem Pipergrem.

Oba ti zlosynové zavraždili 4. června r. 1887 v lese u „Větrního Jeníkova“ mladého četnického závodčího Kašpara Melichara; úkladná ona vražda způsobila tehdy rozechvění v celých Čechách a tu nebylo divu, že zvěst o nastávající popravě vzbudilave všech vrstvách obecenstva značnou sensaci.

Reportéři pražských denních listů chystali se proto na cestu do Kutné Hory, aby pro své časopisy opatřili o popravě zevrubné referáty a také mně připadl úkol, abych se jako zpravodaj odebral k smutnému divadlu.

Leč věc ta byla, jako vždy spojena s velikými obtížemi a sice z té příčiny, jelikož je nesnadno dověděti se, kdy nadejde odsouzencova poslední chvíle. Když je rozsudek smrti potvrzen, dostane o tom zvěst pouze president příslušného soudu, a pak kat!…

Jen ti vědí o dva dny dřív, kdy skončí zločinec na šibenici, odsouzený neštastník sám zví to teprvv předvečer hrozné smrti své.

Mistr popravčí obdrží o osmačtyřicet hodin dřív rozkaz, aby se připravil na cestu k provedení příšerné svojí povinnosti, jen od toho jediného mohl jsem dostat patřičnou informaci, abych v čas přibyl na místo svého poslání, abych… osudný okamžik nepropásl, i nerozmýšlel jsem se ani okamžik a bez prodlení zamířil k bytu Jana Pipergra, kata pražského!…

* * *

O podivném muži tom, o tom pověstném virtuosu v oboru věšení, slýchal jsem před tím již celé tajůplné a strašné kroniky; viděl jsem jej také několikrát v jeho zamilovaném útulku v „Černém pivovaru,“ kde děsil hosty svými katovskými historkami a výstředními kousky, ale osobně jsem mu až dotud byl zcela neznámým.

Mné přeběhl mráz po těle, když lidé tvrdili, že jim Piperger kdys pro žert vymkl vaz a obrátil hlavu do týla, nebo že jim hrozil, že si na ně počká a že jimi bude jako vyučený čalouník „tapecirovat šibenici,“ a nemenší rozechvění se mne zmocnilo, když jsem kráčel Platnéřskou ulicí k Šerému domu vedle hospody „u světů,“ kde pražský kat tenkrát přebýval.

Nepříjemný pocit trapné tísně súžil mi prsa, když jsem vešel do toho starého vetchého stavení, v němž temné dlouhé chodby a nízká klenutí zdály se být podzemními katakombami středověkých lidomoren a mučíren, a kde za mnou duněl dutý ohlas kročejů jako úzkostné tiché sténání!…

Věděl jsem, že nejdu do starodávné katovny, místa opuštěného a zakletého, v útočiště vyvrženců z lidské společností, a že neuzřím před sebou katav červeném plášti se zkrváceným mečem v pravici, nýbrž prostého mistra čalouníka, bodrého řemeslníka, klidného občana a otce rodiny, který toliko občas, jednou za kolik let jako mstitel uražené spravedlnosti, jako zřízenec statní jménem zákona vykoná na odsouzeném zlosynu ortel zasloužený — ale přec jal me před mužem tím pocit bezděčné úzkosti!…

A vskutku, není divu!…

Katovské řemeslo za starších časů bylo arci stavem opovrženým, jejž nesl na sobě znak hanby a potupy, než tehdy zuřily stálé lité války na celé lidstvo, jež brodilo se navzájem často v potocích krve své, takže zjev mistra popravčího nelišil se od postavy surového žoldáka neb rytíře!

Avšak teď, v době moderní, v době svrchované osobní bezpečnosti a jistoty, kdy pouhý políček stihá se pokutami a vězením… kdy žijem tak klidně a pokojně, že pouhé škrábnutí budí v útlocitných duších slzy a nervosu… jest v tom cos nepřirozeného, příšerného a děsného, že mezi námi v šosáckém všedním okruhu žije muž, který v zátiší jizby své chová stroje smrtící, pouta a spáry šibenice a náhle, než se nadějem, smí se chopiti hrozných těch předmětů a člověka usmrtit, zabít… zardousit v přítomnosti davu zvědavých diváků!…

Ty pocity zmítaly myslí mou, když jsem zaklepal na dvéře v prvém patře, na nichž černal se nápis: „Jan Křtitel Piperger, popravčí mistr království Českého!“ a hlučné „Dále“ zahřmělo z nitra pokoje.

* * *

Ostýchavě jsem vešel a rozhlédl se téměř bojácně po jizbě, leč hranatý hubený muž chorobného vzezření, který mi pokročil vstříc, otálení mi nepopřál.

Bez okolků se mne zeptal, co tu chci, a když jsem stísněným hlasem přednesl prosbu, zda by pan Piperger mně zpravodajovi nemohl laskavě sdělit, bude-li pozítří, 12. ledna poprava na kutnohorských vrazích vskutku konána, odtušil zhurta:

„Bude! Zítra ráno tam odjedu… Sedněte a počkejte, až budu hotov se srovnáváním kufru na cestu!“…

Při tom mávl rukou k černé skříni, v níž stál otevřený žlutý malý turistský vak, plný kladek, háků a konopných provazů, stočených v pestré směsici.

Zachvěl jsem se!

Poznal jsem ohyzdné dvojí „šněrování“ popravní, pouta pro člověka k smrti odsouzeného, a výstroj šibenice.

Kat Piperger zpozoroval mé rozpaky i usmál se s pohrdavým úsměškem:

„Nebojte se! To jsou mé necessairy, na vandr a „umrlčí toaleta“ mých kutnohorských klientů!“… Novinář a mít strach! Fuj, … To je hanba. Povídám, sedněte a neodneste mi spaní! Vím, že každý zpravodaj je plný zvědavosti, a proto když už jste jednou u popravčího mistra, povím vám lecos kloudného ze svého strakatého životopisu! Mezi tím si uložím rozházené instrumenty a zajdu pak s vámi do „Černého“ rozloučit se před cestou „s všemi přátely…“

Piperger, jenž se rád svými předky honosil, pověděl mi stručně, že jeho praděd byl v Sasku bohatým šlechticem, zavraždil však kdys svůdce své milenky a musil proto prchnouti z vlastí, aby ušel popravišti. Utekl se do Uher, do katovny popravčího mistra v Pešti, v které našel bezpečného útulku, poněvadž každý zločinec, který se tehdy v domě katově skryl, byl nedotknutelným; bývalý rytíř v „svobodném domě“ zdomácněl, vzal si dceru kata peštského za ženu a od těch čas všichni jeho mužští potomci věnovali se krvavému řemeslu až na naše časy!…

* * *

Pražský kat usedl na stoličku, vedle níž měl své popravní řemení, provazy a háky složeny, upřel na mne pronikavý svůj zrak a prohodil drsným hlasem:

„Narodil jsem se dne 24. června 1838 v Štýrském Hradci, jako syn tamního kata Bedřicha Pipergra, který tehdy právě skládal zkoušku s moderním, novým strojem popravčím,… šibenicí, poněvadž téhož roku vyšel zákon zrušující dosavadní stínání mečem a sekyrou!“

Při tom otevřel Piperger malou černou truhlici, jež stála za skříni a vyňav z ní dvojsečný meč v předu v širokou plochu vybíhající, dodal suše:

„To je nástroj, jímž můj otec vykonal poslední krvavou juslifikaci! Ne ní-li pravda, pěkná rodinná památka!?…“

Pak položil lesknoucí se zabiják na dřívější místo a pokračoval:

„Naše rodina byla velmi četná. Měl jsem dvě sestry a šestnáct bratrů. Sestry se staly slavnými herečkami a vystupuji pod přijatými uměleckými jmény na cizozemských jevištích, šestnácte bratrů pak bylo mistry popravčími a vykonávalo smutné řemeslo katovské ve všech končinách této říše,… v Praze, ve Vídni, v Záhřebu, Pešti, Szegedíné, Oseku, Štýrském Hradci, Benátkách i Mantově!… Já — je přežil všecky, neboť v rodu našem smrt krutě řádila. Dva nejmladší bratři byli úkladně zavražděni po jedné popravě v Miláně italskými povstalci; bratr Josef byl lynčován r. 1851 rozzuřeným lidem na veřejné ulici v Benátkách a mrtvola jeho hozena do moře, do roku 1866 pak zbyl jediný bratr, který je katem v slavonském Oseku.

Já sám hleděl všemožně uniknouti kletbě, jež lpěla na naší rodině… chtěl jsem se vymknouti řemeslu katovskému a vyučiv se r. 1852 čalounictví, dostal jsem jako zručný dělník výhodné místo v Prešpurku.

Leč osudu svému jsem přece neušel…

Bratr Antonín, který byl mistrem popravčím v Štýrském Hradci, dal mne kdys k sobě na rychlo povolati a sděliv, že je na smrt nemocen, přikázal mi přímo, abych po něm převzal hrozný úřad a zůstal věren dědičnému povolání rodu Pipergrů; já se zdráhal, prchl jsem z jeho domu, leč on mne dal zatknouti a já dostal na vybranou, chci-li se stát pomocníkem kata štýrskohradeckého anebo býti na dvanáct let k vojsku odveden.

To rozhodlo o mé budoucnosti; stal jsem se popravčím a již roku 1862 dne 23. července jsem oběsil na šibenici v Somboru v Uhrách dva pověstné lupiče Jana Cseba a Emericha Kovače s takovou zručností, že mně, 24letému mladíku, soud vystavil lichotivé vysvědčení a starý otec kat pochválil mne slovy: „Výborně, Jeníku, tys chlapík! Pánům zlosynům bude rozkoší zmírat pod tvýma rukama!…“

Od těch časů poslal jsem celou řadu vrahů a banditů na věčnost a nestydím se za své podivné řemeslo. Ježto nepokládám za nic nečestného býti hrozným nástrojem spravedlností, právě tak, jako se nehanbí vojín, když je nucen tasiti meč, vražditi škůdce vlasti a zabíjeti její nepřátely!…“

„A nepocítil jste při prvé popravě žádné chabosti, strachu a odporu!? Neváhal jste v okamžiku, kdy jste — poprvé mel zabít člověka!?“ otázal jsem se bled a rozechvěn.

„Oh, jak by ne? Nikdo se neobejde bez trémy prvního pokusu nesmělého nováčka, ani zpěvák, ani herec ani voják… ani kat! Což myslíte, že je to snadno u přítomnosti tisíců zvědavého lidu usmrtit svého bližního, mladého muže, ženu neb starce: zardousit je podle předpisů umění popravního… tak, aby všecky provazy, pouta, kladky a spáry šibenice „hrály“ a spojily se k dokonalému zničujícímu výkonu? Což myslíte, že se netřese i otrlému chlapíku ruka, když poprvé stiskne chladnoucí líce popravencovy a tlačí mu oči v důlky mezi tím, co smrtelný chrapot dere se z hrdla umírajícího hříšníka, a co vlasy jeho se ježí a tvář se zbarvuje hnusnou fialovou barvou umrlce?… A to vše děje se ve chvíli, kdy strnulé obecenstvo, stráže i komise soudu trestního hledí na každý katův posuněk, a kdy snad opodál kůlu sténá a úpí otec neb žena hynoucího zločince v strašném zoufalství!… Mně se tehdy zdálo, že mám nohy k zemi přibity, že mé ruce tíží olovo, studený pot vyrazil mi na čelo a duši sklíčil nevýslovný strach, jakoby na mne samého smrt sáhala!“

„A co vám dodalo sil, abyste přece vykonal téžkou svou povinnost!?“

„Co!? Ctižádost, pane! Pýcha a hrdost potomka staré katovské rodiny. Ctižádost člověka, který se chce vyznamenati před světem, neboť vězte, i popravčí má svou ješitnost a jako každý jiný dychtí po tom, aby byl ve svém oboru mistrem,… virtuosem a umělcem! A chvála Bohu, já si získal v usmrcování provazem již takové zručnosti, že ani jeden z mých soupeřů mne nepředčí, a že i tak zvaná „první šibeniční kapacita“ je proti mně pouhým břidilem!“

* * *

Poznal jsem, nač starý popravčí naráží!…

Věděl jsem, že nemůže zapomenouti na svého hlavního konkurenta a soupeře v zápase o vavřín „slávy“, na vídeňského kata Willenbachra, s kterým vedl nedlouho před tím vášnivý spor v časopisech o praktickém způsobu věšení, a jemuž pádným způsobem dokazoval, že si počínal špatně při popravě vraha Franceskoniho; ba že celý výkon justifikace toho romantického zlosyna „zfušoval.“

Kat líčil mi pak dále, jak večer 27. března 1863 za několik hodin po tom, co slavil oddavky s první chotí svou, právě když zasedl s mladou ženou a příbuznými k svatební hostině, byl telegraficky povolán k popravě žhářky, sličné Illony Sallanovy v Samboru a jak v svatební noci stavěl pak za bouře a tmy prkennou šibenici.

Později as za dva měsíce oběsil Piperger v Pětikostelí bratry Jakuba a Josefa Bindry, kteří oloupili svou babičku o veškeré jmění, pak 6. července 1863 vůdce uherských banditů Radiče, který jsa strašné na celém těle posekán, byl k popravišti dovlečen již bez vědomí, a pověšen jako umírající; téhož roku odpravil vrahy Jana Izáka, Jana Futoše, Josefa Kaloce, Jana Totha a Roberta Panczela, 2. listopadu 1863 raněného loupežníka Štěpána Safrana v Szegsardě, 30. června 1864 v Kamenici vraha Petra Meszaroviče, 3. února téhož roku loupežné cikány Štěpána Alaberta a Štěpána Baka v Moháči, a za 17 dni potom v Staré Palance pytláka Jakuba Labala, jehož popravě musila být přítomna stará matka, která ho k loupežné vraždě přiměla. Dne 2. března 1861 konečně měl oběsiti v Somboru bohatého mlynáře Samuela pro svádění k loupeži, leč týž skonal hrůzou ve vězení, když si proň Piperger se svými pomocníky přišli, aby jej na popravište vyvedl. To byl poslední výkon Pipergrův v Uhrách, neboť 5. prosince 1865 byl k vlastní žádostí přeložen do Prahy a jmenován popravčím mistrem království Českého.

* * *

„V Čechách hned z počátku, za bouřlivých dob v roku 1866 jsem měl plné ruce práce!“ zvolal starý kat natíraje pozorně lojem tenkou konopnou oprátku, jež měla pozítří zadrhnouti hrdlo popravencovo. „Prvním zločincem, kterému jsem tu zhas svíci života, byl mladý chasník Jan Haberbauer, jenž na silnici za Chrudimí zavraždil nuzné děvče jen proto, aby mu moh’ uloupit několik krejcarů!“

Piperger se odmlčel, zamyslil se a dodal pak pochmurně:

„Již jsem tu v české zemi dvanáctkráte proved truchlivý úřad svůj; dnes večer mi však cos šepce v mém neduživém chorém srdci, že kutnohorská poprava bude mým dílem posledním!“

Já hleděl jeho sentimentální náladu zaplašit, ale nepovedlo se mi to.

„Víte!… Každý človék, i úplný nevěrec věří v jisté a třeba směšné pověry! A když mně uvnitř šeptá tajný hlas jakou předtuchu, splní se vždycky právě tak, jako se to stalo hned tenkrát po mé první práci v Chrudimi! Poslyšte:

Bylo to 16. března roku 1866 v 7 hodin ráno, když jsem vedl spoutaného vraha Haberbauera k šibenici. Již se blížil pod popravní kůl, když naň pojednou vykfikl z davu diváků jakýs mladík zpurného vzezření: „Servus Honzíku“! Odsouzenec se kvapně ohlédl i odtušil chraptivě: „To ty's, Francku Hauenschilde!? Co tu chceš!?“ Mladý muž se dal do hlasitého smíchu a zvolal cynicky: „Študyruju, jak ti Piperger zakroutí krk;“, a tu odpověděl vrah hrozebně: „Jen študuj! Však ty přijdeš taky na řadu!“…

Za minutu potom visel na kůlu!…

„A prorokoval pravdu?“ vyhrkl jsem chopiv kata za ruku.

„Pravdu“!… vykřikl popravčí. „Ve mně hned jak jsem tu věštbu zaslechl, utvrdila se jistota, že dojde svého splnění! A hle! Již za půl roku nato, dne 15. října 1866, zlomil jsem vaz v nádvoří téže trestnice, na témž místě a na témž popravním kůlu Františku Hauenschildovi, témuž mladíku, který oběšení kamaráda Haberbauera pošklebně „studoval“ a který se ml dostal do rukou pro loupežnou vraždu na chudém pocestném tovaryši spáchanou!“…

„Toť vskutku příšerná náhoda!“ zašeptal jsem vytřeštiv oči na kata, jenž svěsil hlavu a opřel čelo oběma rukama.

Leč on rychle vstal, maje zsínalé čelo svraštěno, přikročil až kě mně a metaje blesky z divných hrozných svých očí, jichž zornice v polotmě jizby zelenavým svitem zářily, zasupěl:

„Mýlíte se! To neni náhoda… To je splnění neklamné předtuchy! Já již dlouho churavím vadou srdeční a vím nejen že brzo zemru, nýbrž že uhlídáte… jak se uskutečni i temné mé dnešní tušení… Přesvědčíte se, že po nešťastné pozítřejší třinácté popravě pravice má již nikomu více neublíží!“

— — — — — — — — — — — — — —

Pražský popravčí se neklamal.

Proroctví jeho se vyplnilo.

Poprava vrahů v Hoře Kutné, k níž se toho večera chystal v mé přítomnosti, byla vskutku jeho posledním výkonem!…