Uživatel:Skim/Knihy/Čertův švagr — Kmotr Matěj
Se 3 obrázky.
V Praze.
Nakladatel I. L. Kober knihkupectví.
Vodičkova ulice (Hlávkův palác).
Čertův švagr.
Petr byl chlapec na ženění, když mu máma umřela. Říkává se, když si chce Pánbůh hodného blázna udělat, že starému muži vezme ženu. To přísloví se dokázalo na Petrově otci; zbláznil se a vzal si místo růžence mladou ženu. Ta mu život sladila, tak že za rok samou dobrotou umřel. Co byla macecha v domě, Petr neměl utěšené chvíle; ale do služby nechtěl, proto že si myslil, aby mu tatík přece něco odkázal, když mu až do smrti věrně sloužit bude.
Ale ubohý chlapec se zmýlil! Macecha si tatíka dobře obcházet uměla, a když stařec oči zavřel, shledalo se, že nedostal Petr kromě několika hadrů, ani co by za nehet vlezlo. I podíl po nebožce matce mu macecha upřela. Když se to Petr dověděl, zmocnila se ho zlost a lítost, a s chutí byl by macechu zabil. Ale po chvíli si to rozmyslil, vylezl na ponebí, sebral své šaty a složil je do truhly.
Když s tím byl hotov, sepal ruce přes kříž, postavil se před tátovu truhlu a pravil sám k sobě: »Mám si vzít ten svůj podíl či nemám? — Ne, nevezmu ho; když mne ta zlá žena o všecko ošidila, ať si i ty hadry schová! Ale jednoho jí přece nenechám.«
Při tom otevřel truhlu a vyňal stříbrný prsten s granátem. »Ten mi máma dala a povídala při tom, abych jej dal svému děvčeti. Ó má zlatá mamičko, kdybyste mohla vstát, vy byste koukala na ten pořádek!«
Strčil prsten do kapsy a polil jej slzami; potom uchopil truhlu, snesl ji dolů, tam ji položil na široká ramena, jda zahradou do třetího statku. Selka byla nebožky mámy sestrou a ráda ho přijala.
Tu chvíli, když Petr ze statku otcova ušel, vyprovázela macecha dobrého známého. Když přišla, a děvečky jí řekly, že byl Petr doma a že si truhlu odnesl, vylítla na ponebí jako drak a všecko všudy přehlížela. Našla všecko, i tátovy šaty nechal, jen prsten byl z truhly pryč, po kterém sama dychtila.
Chvilku stála plna zlosti, ale potom se ušklíbla, vše uzavřela, ustrojila se a běžela na zámek k panu vrchnímu. Petr jí byl dávno již solí v očích, jen že se nemohla se žádné strany na něj dostat; tu pak šla žalovat, že ji okradl. Nedlouho před tím, než se vdala, sloužila u pana vrchního za děvečku, věděla tedy dobře, jak to chodí. Nejdříve šla k paní, několik slovíček s ní promluvila, paní zase promluvila s pánem, a když vešla k panu vrchnímu do kanceláře, poklepal jí na plné rameno, ptaje se: »No, Dorotko, co děláte, jak se máte?«
»Jak náleží dobře, milostpane, jen kdybych se nemusela s tím nezdárným klukem zlobit,« odpověděla pětidenní vdova a začala panu vrchnímu své stížnosti přednášet.
Pan vrchní ji, jak se sluší a patří, vyslechl, vzal šňupec, poklepal jí zase na druhé rameno a odpověděl: »Nemějte žádné starosti, Dorotko, však mu hlavu napravíme, a nedá-li si ji napravit, máme ještě jiné prostředky, aby zkrotl.«
Dorotka poděkovala a s plnou důvěrou se do vsi vrátila. To bylo odpoledne a večer biřic přišel pro Petra. Ubohý zůstal, jakoby do něho uhodilo, a tetka spráskla ruce nad hlavou, když biřic poroučel, aby s ním tu chvíli na zámek šel, a to dobrovolně, sice že mu položí pouta na nohy.
»Nešťastný chlapče!« zvolala stará, »cos učinil? Jakou hanbu to na mne uvaluješ?«
»Mlčte, tetko! Jakou hanbu bych na vás uvaloval? Vždyť jsem před žádným ani vody nezkalil.«
»Na darmo by páni s pouty pro tě neposílali.«
»Kdož ví, co jim připadlo!«
Při tom vtiskl svou tchořovku na hlavu, oblekl šarkový kabát a podal tetce ruku, která tu s sepatýma rukama stála a plakala.
Petr šel vedle biřice s hlavou sklopenou a pro živý svět by se nebyl okolo sebe podíval. Stud, zlost, lítost, všecko se to střídalo v duši jeho, a kdyby se byl nestyděl, byl by plakal, až by se byly hory zelenaly. Když ho biřic přivedl na zámek, poručil pan vrchní, aby jej dali do šatlavy, proto že dostal hosti a nemá kdy vyslýchat. To okamžení se rozkaz vyplnil. Sotva se dvéře za biřicem zavřely, Petr hodil sebou na slámu a hořce plakal — hořčeji než o pohřbu vlastní matky. Pozdě na noc usnul, ale celou noc ho děsily strašné sny, v nichž nejstrašlivější osobou byla zlá macecha.
Časně ráno byl předvolán k panu vrchnímu, a tam se žaloba přednesla.
»V hrdlo lže, milostpane!« zkřikl Petr, doslechnuv křivé obžalování macešino. »Prsten je můj, já jsem jej po mámě zdědil, a o druhé věno, co jsem měl dostat, o to o všecko mne připravila. A nyní se opováží říci, že jsem ji okradl! I, aby jí jazyk uschl!«
»Takovou notou umí každý zpívat,« odpověděl hněvivě pan vrchní. »Pověz, kde máš prsten, a nedělej dlouhých capartů, sice ti dám vysázet deset.«
»Milostpane, neradil bych žádnému, aby se mne křivě dotknul. Zdravých oudů by jistě neodnesl.«
»Ty se opovažuješ mně vzdorovat! Chopte se ho!«
Biřic a ještě jeden chtěli Petra odvést, ale Petr je tak nerázně od sebe hodil, že daleko odletěli a bez mála by i pana vrchního byli na zem porazili. Pan vrchní běhal po pokoji, a biřicové stáli jako dva hafani. Petr měl pěsti zaťaté a brzy bledl, brzy červenal. Najednou dostával zmodralý nos pana vrchního svou přirozenou pivoňkovou barvu, a nadutá huba se ušklíbla. Poručil, aby Petra odvedli, sám sedl ke stolku a psal. Ráno, když se přišla macecha ptát, jak to dopadlo, povídal pan vrchní, že dal Petrovi — bílý kabát.
Zatím Petra vezli svázaného k městu. Ležel jako bez smyslů, a teprv když ho na místo přivezli a odevzdali, viděl, kde je a co se z něho má stát. Od jak živa měl zášť proti vojenskému stavu a tu měl být sám vojákem; to si může každý pomyslit, s jakou chutí šárkový kabát svlékal a vojenský šat oblékal. — A což se mu teprva vnitřnosti kroutily, když ho pan desátník cvičil! — Často Petr skřípal zuby, tiskl prsty do zbraně a panu desátníkovi by se bylo vedlo jako tupým roháčům, kdyby si nebyl vzpomněl na uličku, které se bál jako smrti.
Jednoho dne dostal na několik hodin dovolenou a šel ven do polí. Dávno se necítil tak blažený jako tu chvíli, shodil se sebe těsný šat, pověsil jej přes rameno a vesele kráčel, jakoby šel na posvícení. Na jedné straně šlo šest sekáčů volným krokem po poli jako morová rána, a plné klasy skláněly zlaté hlavičky pod ostrými kosami. Druhá strana byla živější. Uprostřed pole stál žebřinový vůz s voly, a pacholek, na jehož klobouku se hodná kytka červenala, nakládal na něj mandele, chlapci a děvčata vázali, ta nosila, ona podávala. S každé tváře se pot jen lil, každá měla ruce krvavé a opuchlé od strniště a vedra slunečního, ale nikdo se na to neohlížel, všickni chvílemi vesele zpívali a po poli dováděli.
»Pomáhej Pánbůh!« pozdravil Petr, když přišel blíže nich.
»Dejž to Pánbůh, pojďte nám na pomoc!« křičela děvčata.
Petr hodil hbitě kabát na zem a pustil se do práce, při tom si zpíval a děvčata pokoušel. Ty se s prvu divily, ale za malou chvíli s ním zacházely, jako by od jak živa mezi nimi býval. Když byl vůz plný, položily na vrch pavuz, jedna vylezla nahoru a pověsila na přední konec věnec z klasu, chrpy, koukole a divokého máku, pacholek práskl do volů, děvčata a chlapci vzali na ramena hrábě, podávadla a jiné nářadí, Petr svůj kabát, a zpívajíce brali se všickni za vozem. Doma povídala čeládka hospodyni, jak jim pan voják pomáhal, a selka mu přinesla hnedle hrnek dobré smetany s chlebem, Petr to milerád přijal, potom dal s Pánembohem a šel, ale ne k městu, nýbrž k lesu. Slunce bylo již dávno zapadlo, a Petr ještě kráčel, až přišel po půlnoci na vršek, odkud viděl vesnici, v které byl zrozen. Byl rád, že si bude moci oddechnout; neboť na celé cestě ani nezastavil a pořád strachem trnul, jakoby ho desátník za krk držel. Ve vesnici ještě všecko spalo, jen štěkot psů a pění kohoutů rušilo ticho. U tetčina statku skočil Petr přes plot do zahrady, tiše se kradl přes dvůr až ke dveřím. Černý začal vrčet, ale Petr řekl; »Lež, černý, lež!« a pes se pokojně položil; neboť poznal hlas bývalého pána, který s ním za časté na poli oběd sdílel. —
»Tetko, otevřete!« šeptal tiše Petr a klepal na okénko.
»Každý dobrý duch chválí Hospodina,« zajektala tetka a udělala kříž.
»I nekřižujte se a pojďte mně raději otevřít; vždyť já to jsem, váš Petr!«
»Jdeš na dovolenou?« ptala se stará, když závoru oddělala.
Ale Petr ji neodpověděl a vklouzl do sednice. Tetka šla za ním, vzala s pícky troudník, a když rozkřesala, rozžehla louč a posvítila Petrovi do očí, který po sednici přecházel. Viděla, že je všecek uřícen, bez kabátu a bez čepice.
»Chlapče, ty divně vypadáš! co pak se s tebou dělo?«
»Utekl jsem s vojny, proto že mne tam trýznili. Věřte, kdybych tam byl déle zůstal, že by mne byli oběsili! Teď mně dejte jen brzo moje šaty, převleku se a půjdu dále. Tuten oděv ukliďte, aby ho nikdo u vás nenašel, kdyby mne tu přece hledali, což se však nestane, proto že jsem hodil čepici do řeky, aby myslili, že jsem se utopil.«
»Svatý Jene Nepomucký, čeho se na tobě dočkám!« Tak se tetka křižovala a šla napřed do srubu, kde měl Petr stát truhlu, potom udělala na krbu ohníček a uvařila chlebovou polívku. V malé chvíli Petr přišel přestrojen v selském šatě a při jídle vypravoval stařeně své nehody. Konečně si posadil široký klobouk na hlavu, do kapsy vzal kus chleba a rozžehnav se s plačící tetkou, která mu ještě na cestu dva krony přidala, zlehoučka, jak přišel, zase odcházel. Pohladil černého po hřbetě, skočil přes plot, ohlédl se truchlivě na statek zemřelých rodičů, v kterém jedovatá macecha spala, a pak se ubíral do světa službu hledat.
Dokud byl v bližších krajích, neptal se po žádné službě, až přišel dále. Tu se zastaví v jedné vesnici a zamíří do velkého statku. Sedlák stál na záspi, čtvrt bochníku chleba v ruce, kus pomazanky, a svačil.
»Pochválen buď Ježíš Kristus, hospodáři!« pozdravil Petr.
»Až na věky; co bys rád?« ptal se plnou hubou sedlák.
Zdali byste nepotřeboval pacholka. Přišel jsem s vojny a hledám si službu.«
»Vysloužilý voják? Tak mladý? Ty bys byl asi dobré kvítí, když s tebou ani na vojně obstát nemohli! Ráno aby ležel na sudni chléb, ve stole karty a za stolem děvče, to mají ti páni nejradší. Já bych musel dělat pacholka, a ty bys dělal hospodáře. Jdi s Pánem Bohem!«
Petr začínal sedlákovi špatné domnění vymlouvat, ale sedlák ho poslal »k čertu«, obrátil se a šel do vnitř. Petrovi tváře jen hořely, jak se styděl, že ho sedlák tak zhaněl, ale co měl říci? V druhé vesnici umínil si, že půjde k správci o službu žádat a že o vojně ani necekne, aby se mu zase tak nevedlo. Přijde k vratům, vezme za kliku, těžké dvéře se otevrou, a pronikavý hlas zvonku nad nimi ozve se po celém domě. Z kuchyně vyběhne hospodyně, za ní tři kočky. I ptá se Petra, co chce.
»Chtěl jsem se zeptat pana správce, zdali by nepotřeboval pacholka. Táta mi umřel, na mne se málo dostalo, musím jít sloužit.«
»Zeptám se,« odpověděla hospodyně a šla do pokoje, kde pan správec s dvěma hostmi v karty hrál.
»Venku je selský chasník a ptá se po službě; zdá se být pořádný hoch. Na druhý týden půjde náš pacholek pryč, myslila jsem, kdybyste s ním ráčil promluvit.«
»Teď mi dala pokoj, ať jde k čertu! Alifer!« odpověděl pan správec, vyhodil kartu, a hospodyně se hnala ze dveří. Petr zaslechl správcovu odpověď až venku i dal s Bohem, a nevrle dveřmi bouchl. »Již vidím, že nedostanu ve vesnici službu, půjdu raději do města,« pravil sám k sobě a šel k městu. Ale i ve městě se mu lépe nevedlo, neboť ho poslal i nejbohatší kupec k čertu a ještě mu nadal selských hlupáků.
»Kdybych jen věděl, kudy do pekla, šel bych tam rovnou cestou, a možná, že bych dostal u čerta lepší službu než u těch nemilosrdných lidí.« Tak naříkal Petr v lese na trávníku, kamž si byl celý utrmácen lehl. Krony byly ty tam, co nyní počít? I bylo mu toho již líto, že utekl z vojny. Tu jde mimo pěkně oblečený pán. »Pochválen buď Ježíš Kristus!« pozdravil Petr a pozdvihl klobouk, ale pán neodpověděl a šel dále, než zase se obrátil a ptal se Petra, co se mu stalo, že se zdá být smuten a mrzut.
»Kdož by se nezlobil,« odpověděl Petr a zvolnička vstával, »vždyť je na světě čím dál, tím hůř! Na třech místech jsem prosil o službu, a všude mě poslali k čertu. Věru bych k němu šel, kdybych věděl, kudy tam.«
»A nebál bys se ho?« ptal se pán.
»Nebojím se ani celého pekla,« odpověděl lhostejně Petr.
»Tedy se na mne podívej, já jsem, koho hledáš,« řekl pán a proměnil se v čerta. Ale Petr sebou ani nehnul a pokojně si čerta prohlížel. Tu mu černý povídal, aby šel k němu do služby, že nebude mít mnoho dělat a že se mu dobře povede; bude-li při tom poslušen, že ho za sedm let pustí a štědře obdaruje. Petr podal čertovi ruku, ten ho vzal v poli, zvedl se s ním do povětří, a než se Petr zpamatoval, byli v pekle. Tam mu čert dal kožené šaty a vedl ho do síně, kde stály tři kotly, pod nimiž hořelo.
I řekl čert Petrovi: »Tvou prací po celých sedm let bude pod ty kotly přikládat. Pod první kotel dáš za den čtyry polena, pod druhý kotel dáš osm, pod třetí dáš dvanáct. Jen se měj na pozoru, aby ti oheň nevyhasl, a nikdy se do kotlů nedívej, sice tě bez platu vyženu! Ale budeš-li poslušen mých slov, nebudeš pykat.«
Kdyby to nebylo v pekle, mohl Petr říci, že se má jako v nebi. Jíst a pít měl do sytosti a práce málo; když chtěl, procházel se po zahradě, když nechtěl, sedl k černým kamarádům, a ti povídali takové kousky, že mohl až smíchem puknout. Pod kotly přikládat nezapomněl, a víka odkryt mu ani nepřipadlo. Jedenkráte mu bylo, jakoby v kotli něco zabručelo, i běžel k čertům s vyřízenou, ale ti mu odpověděli, že to není jejich starostí, a Petr šel zase ke kotli řka: »Nu, pro mne, ať se to tam na škvarek spálí, já se tam nepodívám.«
Již se to zdálo být Petrovi hodně dlouho, co ho čert do služby přijal, i ptá se ho jedenkráte, jak dlouho má ještě sloužit.
»Zítra dojde sedm let, co jsi u mne,« odpověděl čert.
Petr byl rád, neboť se mu poslední čas přece po světě stýskalo. Druhý den po tom vejde čert k němu, právě když přikládal, a pravil: »Dnes, Petře, máš vyslouženo; abys se nemusel s tolika penězi vláčet, vezmi tuten měšec! Kdykoli jej rozevřeš a řekneš: »Syp, pytlíčku!«
»Ba na mou věru, na to jsem ani nevzpomněl. Ale toť je pojednou, voda a nůžky všecko spraví. U vás přece nezůstanu.«
»Od té černoty si nepomůžeš, leč bych já ti dal dobrou radu. Prozatím zůstaň, jaký jsi, a jdi na svět! Až budeš chtít, pomohu ti. Kdyby se tě lidě ptali, kdo jsi, řekni, žes čertův švagr, a nebudeš lhát.«
»Ale poslechni, pane čerte, když jsem ti vše tak pořádně obstaral, mohl bys mně teď povědět, co v těch kotlích vězí.«
»Podívej se tedy!« řekl čert a odkryl první víko. Petr viděl svou macechu.
»Máš štěstí, že jsem to dříve nevěděl, sice bych byl místo dvanácti čtyry a dvacet polínek přiložil,« zkřikl Petr zuřivě. V druhém kotli byl pan vrchní, v třetím pan desátník. – »Vidíš,« pravil čert a přiložil na oheň, »v těchto kotlech se vaří nemilosrdná srdce.«
Potom se Petr s čerty rozloučil, pán ho vzal na záda a donesl opět do lesíka, v kterém před sedmi lety seděl. Když na zem stoupil, otřásl se, strčil měšec do kapsy a šel do blízké vesnice. Ale jak mile přišel k první chalupě, děti začaly křičet, jakoby je na nože bral, všecko se rozutíkalo a volalo: »Táto, mámo, čert, čert!« Lidé vybíhali z chalup, ale každý hned zase hlavu schoval, křižoval se a dvéře zavíral. Petr zamířil do hospody; hospodský i jeho žena stáli na záspi, když Petr vcházel do vrat. »Spaste duši! to je čert!« Tak zkřikli oba, chtěli utíkat, ale v strachu a spěchu vrazili do sebe a oba padli na zem; než se zase sebrali, stál Petr u nich a smál se. »Pít mi dejte!« poručil a šel do sednice. Ale hospodský se bál jíti za ním; teprva když se trochu vzpamatoval, a Petr neustále píti žádal, šel na stáj, kde pasák vázal seno, a zavolal ho dolů. Dal mu do ruky džbánek a řekl: »Jiříčku, dones ten džbánek piva do sednice! Sedí tam ošklivě zarostlý člověk, ale ty se ho nemusíš bát.«
Jiříček vzal džbánek a šel, ale když otevřel dvéře a Petra zhlídl, upustil pivo na zem a práskl dveřmi, až se okna otřásla. »Hloupý kluku!« řekl zlostně hospodář, »jdi hned, kam tě posýlám, sice dostaneš výprask, a džbánek ti srazím na mzdě!« Jiříček byl ubohý sirotek a sloužil hospodskému za stravu a za tři zlaté ročně. I natočil třesoucí rukou opět piva, v duchu si vzpomněl na svého patrona a otevřel dvéře.
»Pojď jen, hochu!« volal ho Petr, »nic ti neudělám, jsem člověk jako ty.«
Těmi slovy uchlácholen dodal si Jiříček srdce a přikročil až k samému Petrovi, ale do očí se mu nepodíval, a nohy se pod ním třásly jako osyka. Petr se ho začal vyptávat, odkud je, u koho slouží a jak se má. Z prvu mu Jiříček vypravoval zajíkavým hlasem svůj příběh, ale dál a dál se osmělil, zapomněl, že je u čerta, a bez bázně se na něho díval a povídal. Petr ho litoval, že tolik zkusí, a poručil mu, aby sundal čepičku. Jiříček poslechl, a Petr mu ji nasypal plničkou dukátů.
»A co počnu s tolika penězi?« ptal se Jiřík, neznaje jich velké ceny.
»Dělej s nimi, co chceš!« odpověděl Petr.
»Já vím, co udělám, Kudrnovic a Bartošovic skotákům dám trochu, nemají ani bot ani kamizoly na zimu a často se mnou plakávají; ostatní donesu panu kantorovi. Když mně matka umřela, povídal, že by si mne nechal a naučil mne psát a číst, kdyby jen neměl sám tolik dětí. Teď mu dám všecky ty peníze, a tak mě naučí číst a psát, a já u něho zůstanu. Bude to dost, pane čerte?«
»Nebude-li, přidám ti.«
Jiřík skákal po sednici a vyběhnuv ven, všem lidem to ukazoval. Hospodský a hospodyně a ještě mnoho jiných, když to spatřili a od Jiříka slyšeli, jak s ním čert mluvil a že nemá ohnivého jazyku ani rohu, ulakomili se, dodali si smělosti a šli k čertovi o peníze prosit. Ale Petr se k tomu neměl.
Zůstal v hospodě přes noc. Sotva usnul, popadl ho někdo za ruku, a když prokoukl, poznal čerta, bývalého pána. »Vstaň a jdi do srubu! hospodský chce zabit ubohého sirotka pro ty peníze!«
Petr vyskočil, otevřel dvéře a vletěl do srubu, právě když chtěl hospodský do hocha nůž vrazit. Ale jak se ulekl, když viděl Petra před sebou stát!
»Ty hříšníku!« křičel Petr, »připrav se! půjdeš se mnou do pekla, kde se ve žhavém oleji budeš vařit.«
Hospodský omdlel, a Petr ho odvlekl do sednice; když přišel k sobě, klekl před Petrem a pro všecko na světě ho prosil, aby mu to odpustil, že se polepší.
Ale Petr řekl: »Od té chvíle musíš Jiříka chovat jako vlastního syna; dej ho učit a dobře s ním nakládej! Neučiníš-li toho, tu chvíli tě odnesu do pekla; neboť znám tvoje myšlénky a v okamžení se octnu u tebe, kdybych byl jakkoliv daleko.« Hospodský slíbil všecko, a také to dodržel, od té doby byl hodným člověkem a Jiříkovi pravým otcem.
Brzy se dověděl také kníže o Petrovi, že rozdává samé dukáty. I vzkázal mu, aby k němu přišel, ale Petr ho pozval k sobě a ptal se hospodského, jaký je člověk.
»I což, náš kníže by nebyl nejhorší, ale má dvě dcery po nebožce první paní: ty rozhazují hrůzu peněz, a chce-li jim vyhovět, musí lid utiskovat, proto že je tuze zadlužen. Druhá paní také již umřela a zanechala dceru Angelinu: to je holka, nic jináče než jako anděl, tak libná, tak hodná, že by člověk pro ni do ohně skočil. Té aby se do smrti dobře vedlo, ale ty dvě kdyby čert chtěl vzít!« Tak řekl hospodský, ale honem se plácl přes hubu; neboť zapomněl, že u něho stojí.
»Nic si z toho nedělej, vždyť já nejsem sám čert, ale jeho švagr.« Ale hospodský si myslil, že to je skoro jedno.
Když kníže přijel, lekl se, vida ošklivého Petra, ale přece s ním jednal jako s největším pánem, zval ho k sobě do zámku a konečně ho prosil o nějaké peníze. Petr řekl knížeti, že mu dá peněz, co bude chtít, svolí-li, aby si jednu z jeho dcer vybral. Kníže se zamyslil, ale konečně se zeptal, kterou by chtěl.
»Kteroukoliv,« odpověděl Petr a slíbil, že se přijde na nevěstu podívat.
Kníže byl chytrý, neřekl dcerám ani slova, že peníze dostal, a když se ptaly, jaká to obluda ten čertův švagr a dal-li mu peníze, odpověděl jim takto: »Chcete-li zem udržet a mne šťastného učinit, musí jedna z vás jeho ženou být, jinak peněz nedostanem. Není sice tak ošklivý, a kdyby si vlasy a nehty ostříhal a trochu se umyl, byl by i hezký. Nedobudem-li peněz, vojsko mne opustí a lid se vzbouří.«
Starší dvě kněžny se zakohoutily, ohrnuly ústa a pyšně prohodily: »Z nás dvou, otče, si žádná takové obludy nevezme. Jsme knížecí dcery a nezahodíme se, kdyby i celá zem pojít měla.«
»A co počnu?«
»Otče, když v tom tvoje blaho a blaho celé země záleží, já se obětuji, a Bůh mi popřeje síly.« Tak řekla tichým hlasem s bledou tváří Angelina, nejmladší dcera.
»Mé dobré dítě!« pravil kníže a s pláčem políbil svou dceru. Sestry se jí vysmály a s uštěpačnými slovy srdce její rozrývaly. »Kdyby to byl přece Lucifer, aspoň bys mohla být kněžnou; ale jeho švagrovou, to nestojí za to.« Angelina raději odešla, aby neslyšela bohaprázdné rozprávky svých sester. Byly to tak prostopášné dívky, že jim nebylo daleko široko roveň. Druhý den ráno přišel Petr do zámku; když ho starší sestry viděly, byly rády, že k sňatku nesvolily, ale Angelina náhle omdlela, a když ji přivedli k sobě, byla bílá a studená jako z mramoru. Kníže ji vedl sám k ženichovi, který si lehce pomyslil, proč se nevěsta tak třese a bledne, i řekl přívětivým hlasem: »Mohu věřit, krásná kněžno, že se vám nelíbím, ale nebojte se mne: však já budu hezčí a milovat vás budu jako oko v hlavě.«
Angelina poslouchala ráda jeho příjemný hlas, ale když se na něho podívat musela, bylo jí, jakby po ní smrt sahala. Petr to dobře pozoroval, a proto se také dlouho nezdržel, dal otci peníze, co jich žádal, umluvil s ním, že bude za osm dní svatba, a pak odkvapil. Ze zámku pospíchal do lesíka a volal na čerta co hrdla měl. Ten ho sotva zaslechl, již stál u něho.
»Co žádáš, švagře?« ptal se.
»Abys mne udělal, jakým jsem byl dříve; co bych z toho měl, že jsi mi pomohl ke knížecí nevěstě, když by nemohla na mne pohledět?«
»Pojď se mnou švagříčku, za chvíli budeš jako výlupek.«
Chutě se Petr čerta chopil, a ten ho odnesl, Bůh sám ví, do které země a postavil ho u malé studánky. »V té studánce se umyj, a budeš hezčí, než jsi byl kdykoliv před tím.« Petr skočil do ní celý, a byl krásný jako panna. »Švagříčku, za ty peníze ti tak neděkuji, jako že jsi mne tak hezkého udělal. Teď mne bude mít Línka ráda.« Samou blažeností padl čertu okolo krku, a oba letěli do velkého města, kde si Petr nakoupil krásného šatstva, kočárů, koní, najal sloužících a jako nějaký princ se vrátil k nevěstě.
Bylo to den před svatbou; nevěsta chodila po pokoji jako stín a se strachem pokukovala, zda ženich nejede. Sestry byly vyloženy z okna, mluvily bezbožné řeči a čekaly, až přiveze věno. Tu jede celá řada vozů, koňů a lidstva, ale v čele překrásný kočár, v němž sedí skvostně přistrojený mladík. Vyskočí z vozu, běží nahoru, a když vejde do pokoje, vezme Angelinu za ruku, a prosí za odpuštění, že ji tak dlouho trápil a v té příliš ošklivé postavě se jí ukazoval. »Ale tím radši tě budu mít, moje Angelinko, proto že vím, jak jsi předobrá.«
Ze se Angelince hezký ženich líbil a že mu políbení neodepřela, nemusím ani psát: každý to sám uhodne.
Sestry stály u okna jako přimrazeny.
Najednou je vzal ze zadu někdo v polo, trhly sebou, ohlídly se a viděly mezi sebou čerta. »Jen se nelekejte, nevěsty spanilé, vždyť nejsem žádný poběhlík, jsemť já kníže sám. Co jsem řekl, Petře, že budeš mým švagrem! Vidíš, teď mám za jednu dvě.« Tak řekl kníže pekelný a zmizel s bezbožnými sestrami.
Petr byl hodným, bohatým knížetem, a Angelina byla matkou svým poddaným.
Kmotr Matěj.
Kmotr Matěj šel navštívit kmotra Jíru. Nedaleko statku potkal kmotrova chlapce.
»Co dělá táta, Josífku?« ptá se ho.
»Právě chtěl jíst, ale když vás viděl za humny, vstal a nechal jídla být,« odpověděl pravdomluvný hoch.
»A proč pak?«
»I nu, táta povídal, že byste nám mnoho snědl, a máma to musela se stolu všecko uschovat.«
»A kam pak to schovala, Josífku?«
»Hus dala na pícku, kýtu na kamna, klobásy se zelím do trouby, buchty na misník a dva džbány piva pod lavici.«
Kmotr se neptal dále, usmál se a v okamžení vešel přes práh ke kmotrovi.
»Pozdrav tě Bůh!« vítal ho kmotr Jíra. »Ale že pak jsi nepřišel o chvilku dříve, mohl jsi s námi pojíst, právě dnes nám od jídla nic nezbylo, čím bychom tě uctili.«
»Nemohl jsem, milý kmotříčku, dříve přijít; přihodilo se mi na cestě něco neočekávaného.«
»A co, povídej!«
»Zabil jsem ti hada, a ten had měl hlavu tak velikou jako ta kýta, co máte na kamnech, tlustý byl jako ta hus, co je na pícce, bílé masíčko měl jako ty buchty, co jsou na misníku, a dlouhý byl jako ty klobásy, co leží stočené na zelí v troubě, ale krve bylo, co piva v těch dvou džbánech, co tamto pod lavicí stojí.«
Dobře to Matěj vyvedl. Kmotr Jíra se za svou nehostinnost zastyděl, žena musela jídlo a pití na stůl postavit, a oba teprv hosta častovali.