Katie~cswikisource

Filozofická fakulta Univerzity Palackého

Katedra žurnalistiky

SOUČASNÁ SOCIOLOGIE

Seminární práce

LÁSKA V ZAJETÍ MODERNÍCH PARTNERSKÝCH VZTAHŮ

Kateřina Šišková

1. ročník navazujícího magisterského studia

obor Mediální studia

O L O M O U C 2008

Obsah

1. Úvod…………………………………………………………………………………………………………………………3

2. Podoby lásky……………………………………………………………………………………………………4

3. Stadia lásky……………………………………………………………………………………………………5

4. Láska a gender………………………………………………………………………………………………8

5. Závěr……………………………………………………………………………………………………………………10

6. Použitá literatura…………………………………………………………………………………11

1. Úvod

Co je to láska? Jak lásku chápat, jak ji brát, jak ji dávat? Dokážeme ji vůbec pochopit a rozpoznat? Tolik otázek a tak mnoho různých odpovědí. Každý jedinec na lásku pohlíží jinak, cítí ji jinak, mluví o ní jinak. Nedokážeme lásku přesně definovat, ale můžeme ji popsat, jak se projevuje a čemu lidé říkají láska. Jak píše Willi (2006), můžeme spíše říci, co láska není. Není to jen něha, jen erotika, jen starostlivost, jen svazek a pouhé sympatie. Podle mého názoru je to mnoho nakombinovaných faktorů, které ovlivňují naše vnímání a život.
Chceme-li mluvit o lásce lidské, partnerské, musíme také vymezit, jak chápeme definici moderních partnerských vztahů. Katrňák (2000) ve svém eseji pro sociologický časopis píše, že podoba moderních partnerských vztahů mohla vzniknout až tehdy, kdy byla nahrazena pevná, tradicí ustanovená pravidla jednání lidskými právy, jež regulují život moderní společnosti. Za myšlenkou lidských práv stojí představa samotných individuí jednajících na bázi občanské rovnosti. Tato představa formuje partnerské vztahy, které mají v moderní společnosti podobu čistých vztahů (Giddens, 1993) . Jsou oproštěny od všech vnějších okolností zdůvodňujících její existenci. Čistý vztah existuje pro vztah samotný. Je to vztah romantické lásky. Není podmíněn ani ekonomickými, ani sociálními okolnostmi. Klíčovou roli hraje zaujatost muže a ženy pro vztah – vzájemná oddanost jeden druhému.

Dalo by se tedy říci, že v současné moderní společnosti nevznikají vztahy ze žádného konkrétního důvodu, na něčí popud, nebo snad kvůli rodinným závazkům, jak to bývalo dříve. Konečně se dostáváme do fáze, kdy si můžeme začít vybírat partnery sami na základě svých představ a tužeb.

Důležitým signálem při vzniku nového partnerského vztahu je navázání důvěry se svým protějškem. Lidé se sobě navzájem nejprve pomalu odhalují, postupně ukazují své nitro, a tímto postupem zjišťují, zda-li by si mohli být vhodnými partnery pro nadcházející roky. Odhalování vlastní identity před cizí osobou můžeme v lidském životě chápat jako položení základního kamene pro vytvoření nového vztahu, ať už přátelského, v našem případě – milostného. Protože jakmile k tomuto otevření dojde, je zřejmé, že už máme ke druhému člověku vytvořenou alespoň částečnou důvěru. Katrňák ovšem tvrdí, že v současné době, v období pozdní modernity se proměňují i partnerské vztahy. Už tak nejde o sebepoznávání a dokazování vlastní autenticity, ale jde o společné prožitky partnerů. Z hlediska založení vztahu začíná kvalita partnersky stráveného času dominovat nad pravdou o partnerovi. Nezbývá mi nic jiného, než s Katrňákovými myšlenkami souhlasit. Podle mého názoru lidem nyní jde spíše o množství poznaných partnerů, za účelem porovnávání a zjišťování priorit pro sexuální a partnerské vztahy. Lidé chtějí vědět, co je pro ně nejlepší. Samozřejmě nemůžeme škatulkovat, nejsme všichni stejní, ale pozdně moderní společnost si prostě žádá své změny.

2. Podoby lásky

Můžeme mluvit o mnohých podobách lásky. Láska sourozenecká, vzájemná láska dvou kamarádů či kamarádek, rodičovská láska, láska k práci, k domovu, ke zvířatům, láska k lidem. Láska platonická, kterou si každý z nás jistě jednou prožil. O lásce můžeme básnit a skloňovat ji ve všech pádech donekonečna.
Dva autoři, Lee a Sternberg, se pokusili o dvě různé typologie lásky. Lee (1973) vyvinul multidimenzionální typologii šesti stylů lásky – láska může být romantická (eros), hravá (ludus), přátelská, majetnická, pragmatická neboli altruistická. Podle Sternberga (1986) se láska skládá ze tří komponent: intimity, vášně a závazného rozhodnutí.
Láska (Willi, 2006) se rozvíjí v různých stádiích, od touhy přes zamilovanost až ke zralé lásce. Každé stadium vyžaduje od milujícího nový vývojový krok. V lásce uskutečňujeme sebe samé, je to proces vývoje dvou lidí ve vzájemném vztahu. Od lásky si dva lidé vzájemně slibují naplnění a uskutečnění svých nejhlubších tužeb. Možnost společného osobního rozvoje však nevyhnutelně naráží na meze vzájemného porozumění a otevřenosti.
Mnoho knih o lásce tvrdí, že láska budí strach. Jak se zmiňuje Willi, tak v emancipační vlně sedmdesátých let se na milostný vztah nahlíželo jako na ohrožení autonomie: lidem připadal jako omezení a represe, jako nebezpečí, že se člověk vzdá sebe sama a ztratí se v lásce. Emancipačním ideálem byla nezávislost – člověk si měl vystačit sám, neměl nikoho potřebovat, měl se soustředit na sebe a dokázat se odpoutat. Dnes se opět obecně uznává, že milostný vztah patří k nejvyšším hodnotám a podobám naplněného života.
Ve všech partnerských vztazích je láska hlavním motivem vztahu. Milující jsou ochotni pro svou lásku trpět. Společné zvládání těžkých chvil a vzpomínání na společně prožité události lásku v partnerství prohlubuje a stabilizuje.

3. Stadia lásky

Jako první fázi, která předchází každému hlubokému partnerskému milostnému vztahu pravděpodobně předchází delší stadium milostné touhy. Naše touha (Willi, 2006) znamená, že nám něco chybí. Kdo touží, ten už si nestačí být sám, nespočívá sám v sobě, potřebuje někoho jiného a necítí se naplněn sám sebou.
Toužíme po náklonnosti někoho druhého, chceme si užívat radostí života se svým partnerem, domníváme se, že nežijeme naplno, chceme mít pocit, že se můžeme o někoho opřít, když budeme v nouzi. Každý jedinec si tyto pocity uvědomuje, někdo více, někdo méně, každopádně v každém z nás jsou hluboce zaryté. Člověk je tvor párový a samota by jej postupně, pomalu, zevnitř ničila.
Mnozí z nás touhu po vztahu kategoricky odmítají. Spousta mladých lidí se v dnešní společnosti rozhodne pro nepartnerský život, který pro ně má výhodu svobody a nezávislosti. Raději vyhledávají nezávazné „přátelství“ na pár nocí, a tím si chrání svoje soukromí. Mnohdy to bývá jen ze strachu, že by dali „všanc“ své city, a byli by tak lehce zranitelní. Někteří ovšem samotu nevyhledávají a nedobrovolně v ní přetrvávají. Takovým lidem nezbývá nic jiného, než prožívat touhu po lásce při četbě románů nebo v kině, a doufat, že je jejich samota brzy opustí.
Další fází lásky je už samotný akt výběru partnera. Tímto činem (Willi, 2006) pokládáme základní kámen skutečného milostného vztahu, který je buď úspěšný a trvající, nebo se po několika týdnech, měsících či letech zhroutí.
V naší kultuře je ovšem svobodný výběr partnera záležitostí několika posledních desetiletí. Dříve zprostředkovávali partnerské vztahy zpravidla rodiče, nebo se na jejich výběru alespoň podíleli.
Jeden z důvodů výběru partnera je podle Williho (2006) výchozí situace, ve které se jedinec nachází. Doufá, že život s novým partnerem mu pomůže, aby se oprostil od neuspokojivých vztahů a začal nový život. V mladším věku se chceme často odpoutat od původní rodiny – v pozdějších fázích života se zase chceme zbavit spletitosti dosavadních milostných vztahů a jejich následků.
Jakmile si vybíráme partnera, samozřejmě, nás sžírají obavy, že si vybereme špatného a promeškáme toho správného. Takováto zklamání v lásce nás vždycky velmi zraní a my se pak bojíme, že se neúspěch bude opakovat. Místo toho, abychom si dali na nějakou dobu čas a vzpamatovali se, předčasně se někdy pouštíme do nového vztahu, jen abychom se vyhnuli samotě. Mnohdy pak zjišťujeme, že nový partner byl jen nedokonalou náhražkou a vztah krachuje.
Neodmyslitelným stadiem lásky je zamilovanost. Je zřejmé, že akutní zamilování má charakter podobný onemocnění. Zamilovaní (Willi, 2006) jej popisují jako pocit prudké změny, jsou uchopeni vnější silou, unášeni bezmocně někam, zažívají pocit pádu, ztrácejí pevnou půdu pod nohama. Tento stav ovšem nevzniká sám od sebe, má jednoznačně svou biochemickou podstatu. Celý stav akutní zamilovanosti nápadně připomíná stres. Pohled do očí, dotek ruky, vůně parfému - to vše navozuje známé příznaky zmatenosti, červenání se, pocení dlaní a hluboké dýchání.
Je zajímavé, že se však sociobiologové (Hamplová, 2006) nevěnují jen otázce, proč se mužům líbí krásné ženy a proč jsou ženy přitahovány bohatými muži, ale i tomu, co se s muži a ženami stane, pokud se zamilují. Vycházejí přitom z předpokladu, že zamilovanost je prapůvodní mozková funkce, jejímž cílem je napomoci reprodukci lidského rodu. Co se tedy děje s mozkem zamilovaného člověka? Podle výzkumů Helen Fischerové (2004) má pocit zamilovanosti jednoznačně fyziologickou příčinu. Mozek zamilovaného člověka produkuje zvýšené množství několika hormonů, které úzce souvisí s pocity zamilovanosti, např. norepinefrin vyvolává pocity extáze a způsobuje nespavost a zvýšený serotonin vyvolává nepřetržité až obsesní myšlenky na objekt zájmu. Nyní mám před očima spoustu svých přátel a známých, i sebe samu, přistihujíc se při výše zmíněných příkladech.
Zamilovaní (Willi, 2006) spolu chtějí trávit každou minutu, chtějí spolu všechno sdílet, nemělo by mezi ně přijít nic, co by je rozdělovalo, chtějí všechno vidět stejně a na všechno mít stejný názor. Touží po stejném tlukotu svých srdcí, po úplném souznění. Průzkumy tvrdí (Willi, 2006), že všichni lidé byli ve svém životě někdy zamilovaní. Zamilovanost se vyskytuje u svobodných, sezdaných i rozvedených lidí všech věkových kategorií. Velkou lásku svého života potkali někteří lidé dokonce i v domově důchodců nebo v domově s pečovatelskou službou. Zamilovanost může člověka přepadnout jako nemoc, může na něj skočit a vynořit se v nejnevhodnější chvíli. Ach ta láska - to je mocná čarodějka, jak by řekl klasik…

4. Láska a gender

Položme si otázku, zda-li muži a ženy v dnešní společnosti přistupují k partnerství a lásce stejně. Podle mého názoru záleží hodně na individualitě jedince samotného. Víme o ženách, které si s muži jen hrají a slovo láska je pro ně spojené s finančním objemem partnerové peněženky, a naopak jsou mezi námi i muži, kteří lásku pokládají za nejdůležitější pilíř lidského života a prožívají ji velmi intenzivně. Ovšem tyto případy jsou dle mě pouze výjimkami. Převažují typické stereotypy v lásce, že ženy ji více vyžadují, vyhledávají a oplácejí, kdežto muži jsou lovci, kteří k ženám v lásce často nebývají až tak upřímní.
Ulrich Beck(2004) se ve své Rizikové společnosti zmiňuje o rovnosti mužů a žen, jak na trhu práce, tak v partnerských vztazích a rodině. Píše, že základní podobou plně realizované moderny je samostatně žijící muž či žena, a že požadavek rovnosti ovládá vztahy mezi muži a ženami stále silněji spirála individualizace. Lidé si nezávisle rozvíjí sítě přátelských vztahů, které jsou zároveň potěšením, jež skýtá nezávislý život. Tvrdí, že své kouzlo mají i dobře zvolené přechodné vztahy. Jak už jsem se zmiňovala výše, za moderní je nyní považováno střídání více partnerů a hledání toho nejlépe odpovídajícího. Beck(2004) dále tvrdí, že v míře, v jaké se tento individualizovaný způsob života úspěšně rozvíjí, vzrůstá nicméně nebezpečí, že se stane nepřekročitelnou překážkou pro partnerství, o které se přesto většinou dál usiluje. V osamoceném životě roste touha po druhém a zároveň i nemožnost integrovat jej ještě vůbec do struktury života, který je nyní skutečně „vlastním“ životem. Život je vyplněn nepřítomností druhého. Není tu pro něho nyní už žádné místo.
O rovnosti či nerovnosti v partnerských vztazích hovoří i Giddens(2000). Mluví například o dvojí sexuální normě. Muži mohli dříve, v tradičních společnostech, mít více partnerek, kurtizány, prostitutky, ti movitější i své služky. Pro ženy byla sexualita naopak nevyhnutelně úzce spojena s rozením dětí. Na ženskou sexualitu se pohlíželo duálně – ostré dělení na ctnostné ženy na jedné straně a nemravné na straně druhé. Zato sexuální avanturismus je v mnoha kulturách pokládán za typický kladný rys mužství. Giddens (2000) uvádí příkladu Jamese Bonda, který je – nebo byl – obdivován pro svoji sexuální stejně jako fyzickou zdatnost. Sexuálně nezávazná žena byla naopak téměř vždy společensky nepřijatelná. Nyní mi přišla na mysl otázka – mluvíme o předmoderní společnosti? V dnešní postmoderní společnosti se situace až tak nezměnila. Z pohledu sexuality - jakmile má muž více žen je pro své okolí, především tedy opět mužské, „velký frajer“, a má-li žena více partnerů je ihned označována titulem nejstaršího povolání na světě. Tak dlouho, jak budeme ještě čekat na absolutní rovnost obou pohlaví v naší společnosti, tak dlouho budeme čekat na rovnost mužů a žen v partnerských vztazích. Podle mého názoru má jedno pohlaví stále ještě navrch…

5. Závěr

 Na závěr mi přišla na mysl otázka, zda-li má láska v dnešní společnosti, v dnešní uspěchané době vůbec svoje místo? Mnozí muži, mají-li mluvit o lásce, se velmi ostýchají a slovo milovat vyslovují jen v nejnutnějších situacích. Proč máme z lásky strach? Bojíme se brát, protože víme, že budeme muset i dávat? Podle mého názoru bychom měli zahodit všechny obavy a nechat se láskou unášet, protože je hnacím motorem našeho života. Ano, je to velmi romantická představa, ale člověk se musí trošku vznášet, aby měl poté kam padat…</nowiki>

6. Použitá literatura

Možný, I. 2006. Rodina a společnost. Praha: SLON. (Kap. Založení rodiny: sňatkový trh, láska a sex. S. 113–142.)

Hamplová, D. 2006. Láska, evoluce nebo neviditelná ruka sňatkového trhu? S. 38–44 in Hamplová D., Šalamounová P., Šamanová, G., (eds.) Životní cyklus. Sociologické a demografické perspektivy. Praha: SoÚ AV ČR.

Willi, J. Psychologie lásky. 1. vyd. Praha: Portál, 2006. (Kap. 1., s. 17-24, Kap. 8, s. 103-114.)

Katrňák, T. Moderní partnerské vztahy a jejich proměna v době pozdní modernity. In: Sociologický časopis, XXXVI, č. 3, 2000.

Vohlídalová, M. Chaos lásky v individualizované společnosti podle Ulricha Becka a Elizabeth Beck-Gernsheim. Dostupné na http://www.genderonline.cz/vew.php?cisloclanku=2006020610.

Beck, U. Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně. Praha: SLON.

Giddens, A. Unikající svět. Praha: SLON. (Kap. Rodina. S. 69-85). 2000.