Tvůj hlas/Pomník
Tvůj hlas | ||
Dva | Pomník | V Krvavě uličce |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Pomník |
Autor: | Josef Hora |
Zdroj: | HORA, Josef. Tvůj hlas. Moravská zemská knihovna v Brně |
Vydáno: | V Praze: Fr. Borový, 1931 |
Licence: | PD old 70 |
POMNÍK
Tu stojíš, Mistře, z kamene a kovu,
snad žes tudy den co den chodíval,
v Betlémské kapli abys hřímal vždy znovu
zbrojnými slovy, když hněv a žal
nad Pražany a Římem tě posedal.
Zahalen v mlhu, nepřítomný a němý,
jak vykřičník,
se tyčí mrtvě nad kamennou zemí
tvůj nepokorný dřík,
tvrdá tvá hlava, kterou zase
vztyčila vlast, by modlila se:
— Kéž napraví nás ctnostmi svými
muž lásky, cti a bojovník! –
Pověz mi, ty, jenž sil jsi dravčí sémě
a k lásce modle se kul meč,
pověz mi, jaké hlasy z této země
sem doléhají na tvůj stín, čí řeč?
Což, zdálo se mi to, či vidím snad,
jak lidský úsměv v rysy kovové se vkrad
a rty se otevřely?
– Děl Pán, abychom odpouštěli.
Odpouštět lehko. Kterak ale chápat
za střídy měr, za změny let?
Bůh, míra má, sloup ducha mého zapad
a jenom jím jsem žil, v něm kvet.
Z popela mého kámen učinili
potomci mého národa a kov
a na křižovatku mě postavili.
Na rynku bez Boha. A na hřbitov.
Penězoměnců hlasy jako vlny
se rozbíjejí o můj tvrdý šat.
A dnové mého jména když jsou plny,
dí ústy je jak heslo pro svůj sklad.
Proč jenom, proč mě nenechají spat?
Nikoho nevidím jít za sebou,
nikomu nejsem svátou potřebou.
Kéž mého jména zapomněli by,
zdviženi k činům muži novými
a novým Bohem. —
Kam se to upřely ty oči Mistra Jana?
Na Týnském kostele jak zvonili by hrana,
listopadové větry v oknech skučí
a věže špičaté nahýma rukama
jak Mistra z Husince by braly do náručí.
Minulost minulost objímá tvrdým gestem,
na pravý hřbitov svůj kamenným kráčí městem
socha.