Turistické humoresky/Společník z inserátu

Turistické humoresky Josef Leopold Hrdina
Pod Blaníkem	Společník z inserátu	Nocleh v omnibusu

Údaje o textu
Titulek:	Společník z inserátu
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Turistické humoresky. Praha: F. Šimáček, 1894. s. 99–115. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Z inserátu nebyl zrovna, byl z Pardubic, ale inserát byl prostředníkem, že jsem se dopídil společníka na projektovanou cestu po českém jihu. Mluvil jsem o té cestě s věhlasným přítelem a tázal jsem se ho o radu. Je sice o dva roky mladší než já, ale vlasů už nemá ani polovic, co já, a poněvadž prý holá hlava všecko ví, šel jsem k němu.

„A co, — jak ti mám radit!“ povídal.

„Znáš přece český jih, měl jsi o tom kdysi přednášku v jednom spolku — četl jsem o tom v novinách — —“

„Tu máš, já ti půjčím Šubrta, — za dva dny to pohodlně přečteš a přednášet můžeš o tom půl roku.“

„Ty tedy neznáš český jih?“

„Jak pak bych neznal? Šubrta jsem pročetl od A do Z. Nač tam jezdit a bloudit, když máme o tom knihy. Proto se píšou cestopisné knihy, abychom tam nemusili jezdit. Či myslíš, když tam pojedeš, že tam najdeš něco jiného, než o čem Šubrt píše?“

„To nemyslím, ale aspoň se podívám, zdali vše dosud na svém místě, jako bylo tenkrát, když to Šubrt proputovával a popisoval.“

„Pak ovšem jsi rýpal, — chceš kontrolovat cestovatele, nevěříš mu.“

„No, obraťme jinam. Já totiž myslím, Františku, že pojedeš se mnou na těch pár dní. Jednou jsi mi to slíbil — —“

„Slíbil, — slíbil, já ti to slíbím zas, ale v tomhle vedru ani nehnu.“

„To je pěkné, tohleto! — tak já mám jeti sám!“

„Snad se nebojíš?“

„To ne, ale sám cestovat — —“

„Společníka najdeš vždycky.“

„Ale kde a jak?“

„Tak bych dal do novin inserát, — no!“

Zlatá hlavička! Kývala se po lenochu pohovky jako nadmutý měchýř, — chtěl jsem mu ji pohladit, ale nedal si. „Jen to nech!“

Rozloučil jsem se s ním, klusal domů a napsal inserát a klusal s ním do administrace.

Druhý den to bylo v novinách. Četli jste?

„Hledám společníka

na cestu po českém jihu. Cesta rozvržena na sedm dní. Východiště: Jindřichův Hradec. Další štace: Stráž, Třeboň, Nové Hrady, Kaplice, Vyšší Brod, Rožmberk, Krumlov, Zlatá Koruna, Dívčí Kámen, Budějovice, Hluboká. Všecko pěšky. Z Prahy vyjedu ráno 12. srpna. Najde-li se společník z Prahy, pojedeme spolu, jinak se sejdeme v týž den v Jindř. Hradci „u husy“, kde přenocoval jednou Havlíček při povědomé cestě. Potřebné mapy, koňak a salámy povezu sám. Jen dobří šlapáci ať se hlásí pod chiffrou „Dobrý vítr 115“ do adm. t. l.“

To jste četli vloni, ne? — To bylo moje.

Už druhý den jsem měl v administraci nabídku.

„Vašnosto, na tu cestu bych se rád podíval, ale jsem zrovna po činži. Mám však na prodej pěknou bryčku, žádný ji nechce. Tak jsem povídal, kdybyste byl tak dobrej a někoho mi na ni dohodil. Ještě z ní slevím. A jestli z toho něco bude, tak vám dám pětku. S úctou A. B. poste rest.“

Vážně jsem uložil psaní do notesu. Bude li se někdo na českém jihu ptát po zánovní bryčce, — tu je.

Následující den presentuji v administraci insertní lístek.

„Nic.“

A já myslil, že se mi přihlásí polovina Čech k tomu výletu a byl bych taky všecky přijal. A pro všechny možné případy měl jsem již připraveny úřední ohlášení na všecka hejtmanství, jichž rayonem měl se bráti imposantní průvod výletníků za mého vůdcovství.

Třetí den — —

„Nic!“

Čtvrtý den jsem tam nešel, aby se trochu těch nabídek nadrželo, až pátý den. Vejdu do administrace a uctivě podávám ušňupanému expeditorovi lístek insertní. „Prosím, — chiffra — —“

„Vždyť umím číst!“ utrhnul se, vyhrabal z příhrádky „D“ dopisy, a po dlouhém hledání hodil mi jeden. „Dobrý vítr 115.“

„Víc nic?“

„Néééé! — A už sotva co přijde. Tohle je tu od včerejška.“

Na ulici jsem roztrhnul obálku a četl nabídku. Z Pardubic.

„Vašnosti, já jdu sebou. Nóbl šlapák. Urazím denně šest mil, aniž by nohy viděly kořalku. Mám na to vysvědčení. Dostávám noviny až z druhé ruky, totiž za pět dní po jich vyjití, proto jsem o tom četl teprve dnes. Ale myslím, že ve vaší partě bude ještě pro mne místa. Já jsem teď u dcery v Pardubicích, tak se přihlašuji a pojedu odtud přímo do Jindř. Hradce. Víte, kudy: přes Chrudim, Chotěboř, Německý Brod a Jihlavu. V Jindřichově Hradci jsem nebyl sice jakživ, ale snad se tam doptám na ten hostinec. Ostatně hostinec u „nějaké husy“ má každé české město. Večer v sobotu se tedy sejdeme. Já pojedu raději už v pátek, abych tam byl dřív. Já se jmenuji Vincenc Pučmidrát, takto po statku říkávali u nás všecko „u Synáčků“. Jen se zeptejte panské v hotelu, té se zapíšu do knihy cizinců a ta vám poví číslo mého pokoje. A když nebudu nahoře, tak budu sedět dole v lokále. To mne poznáte, já nosím plyšovou modrou vestu s takovými protlačenými kytičkami — — —“

Modrou plyšovou vestu si vezme ten dobrý muž na cestu. V tomhle vedru. Včera bylo pětadvacet, dnes už osmadvacet stupňů tepla. Bůh ví, jak to stoupne do soboty. On si vezme plyšovou vestu, modrou k tomu, a já se rozmýšlím, mám-li na cestu vzíti si taky košili, anebo jít „jen tak“. Modrá plyšová vesta v srpnu, — trochu podivný úbor pro turistu. No, i pod plyšovou vestou bývá dobré srdce.

V sobotu ráno po deváté hodině vyjel jsem z Prahy a po jedné hodině jsem vystoupil ve Veselí. Vlaky tu stály čtyry pohotově k odjezdu, na všecky strany. Občerstvil jsem se v restauraci a zvedám se zas.

„Který vlak je to, co jede k Jindřichovu Hradci?“

„Tady ten!“ ukázal zřízenec líně prstem za svoje záda.

Vlezl jsem do vozu a za chvíli „tady ten“ vlak jel. Z okna jsem se nedíval, a kdybych se byl i díval, nebylo by to déle trvalo než jedenáct minut. Ta cesta totiž z Veselí do nejbližší stanice. Vlak zrovna vjížděl do stanice, když přišel konduktér. Chvíli se díval na můj lístek. Nechtěl se ptát, dokud všecky možnosti neuváží, aby si neškodil.

„Tohle je divné. Kam račte, pane?“

„Přece to máte na lístku. Do Jindřichova Hradce.“

„Račte tu tedy honem vystoupit — —“

„Vždyť jsme teprve v první štaci, v Doňově —“

„Ne, teď jsme v Soběslavi. — Soběslav, jedna minuta!“

A taky německy. Vykouknu, — už jo! Soběslav. Honem dolů. Vlak odjel, ku Praze, a přednosta mi vysvětlil, že tam stál ještě jeden „tady ten“ vlak a ten že jel k Hradci. Tím vysvětlením mi ovšem nebylo pomoženo, ale já nabyl vzácného času pěti hodin, abych si prohlídnul soběslavské nádražíčko, jehož jsem vždycky jen tak ledabylo se všímal. Jako tak větší betlem. Posýlali mne. až budu tady s prohlídkou hotov, abych si šel zatím taky prohlídnout město, než přijede vlak od Prahy, který právě teď vyjíždí z Nuslí — ne! ani se odtud nehnu. A trpělivosť moje byla odměněna, když po šesté hodině přiharašil se vlak. Za jedenáct minut jsem byl zas ve Veselí, dnes už po druhé, a všickni kondukteři musili mi potvrdit, že ten vlak, do něhož právě přestupuji, nejede k Soběslavi.

„Ne, vašnosti, nejede. Tenhle jede k Budějovicům.“

„Pro Krista Pána, tak který pak jede k Jindřichovu Hradci?“

„Tady ten!“

„Tenhle?“

„Ano!“

„Opravdu je to tenhle?“

„No jó!“

Vlezl jsem do vozu a nedůvěřivě vyhlížeje oknem na mrchu lokomotivu, jejíž komín zase byl obrácen ku Praze, vzal jsem na paškál všecky spolucestující. Kam jedou. Jeden do Řečice Kardašovy, druhý do Děbolína, třetí do Popelína — — Kýval jsem souhlasně hlavou a kontroloval jména stanic na jízdním řádu. Všecky tu byly. Jen do Jindřichova Hradce nejel z nich nikdo.

„Já jedu do Jindřichova Hradce!“ povídám s nádechem vyzvídání.

„To ovšem pojedeme spolu.“

Teprve nyní jsem si spokojeně usedl.

Místo ve čtvrť na čtyry odpoledne přijel jsem do Hradce v devět večer, ale — jen když jsem tam v týž den přijel. A hned do omnibusu a k „huse“.

„Neptal se tu nějaký pán po mně?“

„Co má být?“

„No, ten pán tu má být!“

„Odkud má býti ten pán?“

„Z Pardubic.“

„Neznáme.“

„Pan Pučmidrát — —“

„Pouze jména známých passažerů si pamatujeme.“

„Má modrou vestu sametovou nebo plyšovou — —“

„Ten je tady. To já už vím. Přijel dnes ranním vlakem a celý den běhá na nádraží. Tak to na vás čeká! Vyprávěl nám, že tu má rande s jedním pánem z Prahy, že ho dosud nezná, ani jeho jméno, ten že přivede celý zástup výletníků a s těmi že půjde na nějakou partii. Půjde prý se asi třicet mil pěšky — chlubil se nám tu — —“

„Kde je ten pán?“

„Před chvílí tu byl, někam odešel, ale daleko nebude, poněvadž si poručil něco k večeři a řekl, než to bude připraveno, že se vrátí. A tady jde zrovna. Je to on?“

„Já ho neznám,“ povídám, „my se máme teprv seznámit, dohodnout. Jenom vím, že se jmenuje Pučmidrát a že je z Pardubic — — on neví o mně ani tolik. A pak že má tu modrou plyšovou vestu —“

„Pak to musí být on. Myslím, kdybyste prošel celé naše hejtmanství, že byste v tenhle čas nenašel nikoho v modré plyšové vestě!“ A sklepník utíral na čele svém potůčky potu.

„No, zeptáme se!“ A pokročil jsem k pánovi s modrou vestou ozdobenou tlačenými kytičkami. Dle stáří asi pětapadesát, dle vzezření dobře zaopatřený vdovec, veliké ruce upomínaly na pekaře. Ukloním se, představuji se s výhradou, nedopouštím-li se omylu, a oslovený vyndav doutník z úst, nechal je dokořán, poněvadž soudil, že za chvilku mu nastane potřeba otevřít ústa znovu. Nač je tedy zavírat. Nedůvěřivě si mne prohlížel, ale přece mi podal ruku.

„Chtěl jste něco?“ povídá starostlivě.

Opakuju mu tedy, kdo jsem, odkud, — zkrátka vysvětluju mu, že původce inserátu stojí před ním. A že by mi bylo zvláštním potěšením, kdybychom směli spolu povečeřet, poněvadž ode dneška jsme věrnými přáteli. A po večeři že bychom si tak mohli načrtnout disposice k cestě. Celý plán mám sice hotový, ale čekám přece, zdali společník můj bude s tím souhlasit. A vybalím mapu a vedu jej ke stolu — —

„Že se tak ptám, vašnosti,“ připomene mi, než si usedneme, „nejste vy ten pán z Prahy, co dal ten inserát do novin?“

Půl hodiny mu o tom vyprávím, představuji se mu, a on — —

„Ano, prosím, jak jsem již předeslal.“

„Nerozumím!“ A natahuje ke mně krk, jako by mi chtěl nabízet hubičku.

„Ano, jsem z Prahy, teď jsem přijel vlakem —“

„Cóóóó?“ A nastrčil mi před ústa ucho své.

Couvnul jsem na dva kroky zpět.

„A Ježíšmarjá, on je hluchý!“ povzdechnul jsem si.

„Jako pařez!* doložil sklepník přecházeje kolem stolu.

„Tak co, jste ten pán z Prahy nebo ne?“ obořil se na mne skoro hněvivě. Kývnul jsem prudce hlavou, až mi v týle luplo.

Podal mi ruku, potřásl, usedl naproti mně a povídal, abych ty mapy schoval, on že se v těch čarách a čmarách nevyzná. Když chci, abych si to prohlédnul, on že si zatím sní guláš.

Uznal jsem však, že bude lépe prohlížet jídelní lístek než mapu. Sklepník mi podal lístek a pomáhal mi vybírat.

„Je tam svíčková dobrá, telecí hrudí, studená husa čerstvá, guláš, jako má tu ten pán — —“

„Tak tu husu studenou, stehýnko, a okurkový salát k tomu.“

Sklepník odběhl a za chvíli tu byl zas.

„On je hluchý!“ stěžuji si. „Tohle bude pěkná turistika.“

„Já myslil, že se znáte s tím starým pánem!“ udělal si.

„Jakživ jsem ho neviděl. Dal jsem inserát do novin, že hledám společníka na cestu po českém jihu, přihlásil se mi, — to já nevěděl, že je hluchý.“

„Kdybych měl čas, šel bych s vámi. Švanda z toho bude velká.“

„Pro vás by to byla legrace, ale co já si počnu, nevím. Bude se na něco ptát a já abych mu odpověď pokaždé křičel do ucha. To se rozumí, že se při tom musí zůstat stát. Ta ztráta času.“

V kuchyni zvonili. Sklepník odběhl a vrátiv se postavil přede mne večeři. Pan Pučmidrát zvedl hlavu, byl s večeří hotov. Utřel vousy a několik kapek omáčky na plyšové vestě a povídal, jak byl guláš dobrý. Vida přede mnou husí stehýnko, zavolal sklepníka, zdali prý by tam měli ještě něco takového.

Sklepník přisvědčil.

„Tak mi to přineste, ale honem, aby to nevypadalo, že dvakrát večeřím.“

Po večeři odnesl sklepník talíře a zbytky a já s panem Pučmidrátem jsme přisedli blíže k sobě, abychom pohovořili o zítřejší túře. Byl to hovor, to se domyslíte. Okna šenkovny byla dokořán, jak ani jinak v tom vedru nejde, ale sklepník musil brzy je zavřít. Lidé totiž slyšíce náš „hovor“, jenž musil být slyšán až na druhém konci náměstí, stavěli se pod okny, sbíhali se, nakukovali dovnitř, nemyslíce jinak, než že se tu pereme. A já zatím pouze vysvětloval panu Pučmidrátovi, že odtud do Třeboně je sedm hodin cesty pěšky. Sklepník tedy zavřel okna, a teď pojďte poslechnout další naši rozmluvu.

„Sedm hodin!“ povídá pan Pučmidrát, „já nemyslil, že to tak daleko.“

„Je!“

„Co to?“

„Že je to plných sedm hodin odtud do Třeboně!“

„Jaké koně, prosím?“

„Do Třeboně — že je sedm hodin pěšky!“ řvu mu do ucha.

„A tak! To už jste mi říkal.“

„Ano!“

„Co račte?“

„Že jsme o tom mluvili.“

„Cóóó?“

„Že jsme už hovořili o tom!“

„O čem?“

„O vzdálenosti do Třeboně.“

„Nerozumím!“

Celá hospoda se otřásala smíchem. Mně ovšem do smíchu nebylo.

„Co že jste říkal?“ nastrkoval mi ucho.

„Že bychom mohli jeti odtud do Třeboně taky po dráze.“

„Jaké nesnáze?“

„Po dráze!“ hulákám.

„A tak! Tak ona tam vede taky železnice?“

„Ovšem!“

„Co to?“

„Že tam vede dráha — —“

„Neslyším —“

„Že pojedeme po dráze!“ houknul jsem mu do ucha.

„To bude lepší, nebudou nás tolik bolet nohy. Tak jo, to bude skoro pohodlnější, než jít pěšky. A jak pak — tento — ještě nemám to potěšení vědět, jak se ráčíte jmenovat — —“ Dědek byl zdvořilý.

„Já se jmenuji Hrdina.“

„Co pravíte?“

„Hrdina!“

„Na mne musíte poněkud hlasitěji mluvit —“

„Že se jmenuji Hrdina!“ křičím, až celá hospoda se chechtá a všechen ženský personál vybíhá z kuchyně, aby popatřili, co se tu děje.

„Z Kolína?“ diví se pan Pučmidrát, „a já myslil, že jste z Prahy!“

Nový rámus, nová škála smíchu, jen já jsem si vzdychnul.

Pak se mne ptal, co vlastně je v té Třeboni, že tam chci jíti, a co je i v těch ostatních místech, kam máme cestovat.

Bylo devět těch míst, o každém z nich uvedl jsem jen jednu jedinou znamenitosť, ale než jsem byl s tím hotov, bylo jedenáct hodin a já byl tak ochraptělým, jako bych byl snědl čtvrtci ořechů.

Šel jsem do svého pokojíka, pan Pučmidrát taky se ubíral k noclehu, usnul jsem brzy, ale celou noc mne pálilo v krku a zdálo se mi každou chvíli, že mne někdo škrtí.

Jen se dejte do řeči s hluchým. A teď považte moji situaci. Já měl plný týden s hluchým cestovat.

Druhý den jsem vstal, ustrojil se, nasnídal se, zaplatil útratu a vsedl do omnibusu. Pan Pučmidrát už tam seděl. Sklepník mi z okna ještě přál šťastnou a veselou cestu. Ani jsem mu na to neodpověděl. Však ono na tebe taky dojde.

A dostavník zaharašil prachem pokrytou silnicí k nádraží. Kupovali jsme lístky. Každý zvlášť. Pan Pučmidrát napřed. Za chvíli tu byl vlak. Vstoupili jsme do kupé, já si zapálil viržinku a tím dal na jevo, že chci mít po cestě svatý pokoj. Pan Pučmidrát pochopil. Neptal se mne na nic, ale dal se do povídání. Hluchý se domnívá, když on sám sebe neslyší, že ho druhý taky neslyší, a dle toho je hovor jeho. Všickni se v kupé ohlíželi, kdo se to tam hned po ránu vadí. Ať se ohlížejí. A starého kollegu turistu jsem nechal povídat. Vyprávěl mi, jak vandroval světem, jak se oženil a zařídil si živnosť pekařskou, jak ovdověl, jak se dobře vdala jeho dcera Rozárka, jaký lump je ten pekař naproti němu tam doma, jak ho chtěl strhnout, jak ho udal, že smáčí staré krejcarové housky, postříká lojem a peče z nich máslové loupáčky, — všelijaké věci, které měly pro mne tu neocenitelnou stránku, že jsem se na nic nemusil ptáti a tudíž na nic odpovídat. Kouřil jsem, plival z okna a kýval souhlasně hlavou, až do Veselí. Havelok jsem měl na sobě, tašku přes rameno, hůl v ruce — vstal jsem, když vlak stanul ve Veselí.

„Kam pak?“ ptal se pan Pučmidrát.

Vysvětlovat mu účel mého odskoku z vlaku — to by bylo dlouho trvalo. Ostatně jsem ani nemohl mluvit po včerejším rozhovoru, jen jsem sípal. Naznačil jsem mu posuňkem ruky, že jdu do restaurace něco vypít.

„Už po ránu?“ divil se, ale já už byl venku. A zmizel jsem v restauraci.

„Lomnice, — Třeboň, — Cmunt, — Vídeň!“ deklamoval protloustlý portýr, chodě po perroně. „Lomnice, Třeboň, Cmunt, Vídeň!“ odříkával couraje se mezi stoly restaurace, „druhé zvonění.“

Já nic. Pil jsem svou kávu a četl včerejší noviny.

„Lomnice — Třeboň — Cmunt — Vídeň! — náááástoupit!“

Já pořád nic. Portýr umlknul, zazvonilo se třikrát nádražním zvoncem, parní píšťala zahoukla, stroj zasyčel a vlak uháněl k Lomnici, k Třeboni.

Ať jede, kam chce.

„K Hluboké, Budějovicům — nááástoupit!“ pokračoval ve svých litaniích portýr. „Budějovice — nááástoupit! — Budwajs — ááájnštaign!“

Odložil jsem noviny, zaplatil kávu a čerstvý teplý — vlastně včerejší, starý, ale dnes ráno rozpečený koláč a šel jsem do vlaku. Co? je to přec jedno, mám-li vzíti turu od Třeboně a skončit Hlubokou, anebo naopak. V osm hodin již jsem byl na Hluboké a odtud jsem se pustil ten kousek cesty do Budějovic. Z Budějovic jsem šel na Dívčí Kámen, podél Vltavy na Zlatou Korunu a dále do Krumlova. Z Krumlova na Rožmberk, na Vyšší Brod, do Kaplic, na Nové Hrady a za týden jsem byl v Třeboni. V hotelu v knize cizinců zahlédl jsem jméno Pučmidrát.

„To je divné jméno!“ povídám hostinskému, jako by tak náhodou.

„No, jako jeho majitel. Starší už člověk, ale nějaký blázen. A hluchý jako borovice. Měl modrou plyšovou vestu, až mi bylo z ní horko. Povídal, že někam jede, a když jsme se ho ptali, kam, povídal, že neví, jak se ta města jmenují. Jeho společník prý to má vše napsáno. A když jsme se ho ptali, kde má toho společníka, řekl, že prý ve Veselí odskočil z vlaku, a než se vrátil, vlak ujel. Dva dny tu byl a pořád čekal na nádraží, že ten společník jeho za ním přijede. Když se nemohl dočkat, odjel do Prahy. Tam prý se zdrží čtyři nebo pět dní a užije víc, než v těch městech, na něž živou mocí nemohl vzpomenout.“

Chtěl jsem odjeti z Třeboně druhý den ráno po svém příchodu, ale odložil jsem odjezd až na večer. Což kdybych se náhodou setkal v Praze s tím turistou v modré plyšové vestě!

Štěstí mi přálo, a já se s ním už neshledal.

Druhý den jsem zašel k Tomáši do zahrádky. František, můj holohlavý přítel už tam seděl. Chystal se zrovna, že bude po druhé večeřet. Jen tak něco lehčího, — kousek bůčku asi za pětatřicet.

„I servus, Jozífku! — Tak co — tento? kdy se vydáš na tu cestu?“

„Včera jsem se vrátil.“

„Ale! — No tak si sedni a povídej!“

Povídal jsem, celou hodinu. František krájel bůček, nakládanou okurku k tomu, zapíjel a kýval přátelsky svou lysou hlavou.

„Tak je to tak pravda, jak Šubrt o tom píše?“

„Tak je to, tak! Měl bys se tam taky podívat — na ten český jih.“

„Proč? — Šubrt to napsal a popsal, tys mu to dosvědčil, — přece vám dvěma budu věřit. Ale jezdit někam, co znám, — to by bylo zbytečno. Tak si přiťukni, Jozífku, — ať žijou děti našich rodičů!“

No, přiťuknul jsem si, je to přítel. Jiný by mu byl dal pár pohlavků.