Turistické humoresky/Nocleh v omnibusu

Turistické humoresky Josef Leopold Hrdina
Společník z inserátu	Nocleh v omnibusu	Paní tchyně

Údaje o textu
Titulek:	Nocleh v omnibusu
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Turistické humoresky. Praha: F. Šimáček, 1894. s. 116–132. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V prachu, vedru a potu vandrovali jsme spolu pustou silnicí. Ani do řeči se nám nechtělo.

„Ferdo, já myslím, že to ženeme příliš ostře. Nezdá se ti?“

„Jak pak ostře! — jdeme obyčejným krokem.“

„Ovšem, ale ten krok že je při své obyčejné délce příliš rychlý.“

„Ah!“

„Jsme od rána od šesti hodin na pochodu, — teď máme půl šesté odpoledne, — skoro dvanáct hodin na cestě, mimo tu hodinku, co jsme věnovali obědu.“

„Však máme za sebou poctivých čtyrycet kilometrů. Ještě dvě hodiny chůze a jsme na místě. Slunce je vysoko dosud, přijdeme tam ještě za světla.“

„Mohli bychom si chvíli odpočinout tu v té vesnici, do níž přijdeme.“

„Je-li hospoda u silnice, proč ne! Ale po vsi hospodu hledat nebudeme.“

Neřekl jsem již na to nic. Nebylo čeho. V tom vedru, v tom prachu ani se člověku nechtělo do hovoru. Jazyk vyprahlý, ústa vyschlá, — kdyby mi byl někdo sliboval dukát, abych sehnal na svém jazyku jen tolik slin, co by postačilo ku přilepení krejcarového kolku, nebyl bych to dokázal.

Kráčeli jsme rozpálenou, zaprášenou silnicí k Rovensku a Turnovu. Každý z nás měl svůj klobouk v týle, ruce, krk a obličej náš byl osmahlý na barvu pleti plnokrevného cikána, boty a kalhoty nesly na sobě tolik prachu, mnoho-li se ho tam vůbec vešlo, a na ramenech, na klobouku a všude, kde jaký záhyb na oděvu, byly závěje hebounkého bělavého prachu. Ob čas jsme zašli do silničního příkopu, anebo, kde byl les, zaskočili jsme na měkkou mechovitou cestu. A jak travou a borůvčím jsme se brouzdali, jak větvičky mlází šlehaly do našich kabátů, jen se z nás kouřilo.

Za chvíli však musili jsme znovu na silnici a boty a oděv přibíraly nový nátěr prachu z hojných zásob.

Už bylo šest hodin k večeru, sluníčko už by mohlo mít pomalu taky rozum, ale pražilo do našich tváří nemilosrdně, jako by bylo pravé poledne.

Blahoslavená hospoda! Přišla vesnice, a hospoda hned na kraji u silnice. Sluníčko se na nás usmívalo s takovým výrazem ve tváři, jako by chtělo říci: „však já si na vás počkám a doprovodím vás do Turnova!“ Ale nepodařilo se mu to. Poseděli jsme si při opožděné svačině, a když jsme vyšli z vesnické útulné hospůdky, skláněla se žhavá, veliká sluneční koule za daleké hory. Svítila ještě chvilenku, ale nehřála. Zmizela za tmavými varhánkami vrchů a příjemný chladivý větříček přiběhl nám naproti z blízkých lesů. Bez únavy, jako bychom byli teď vyšli na cestu, vesele kráčeli jsme ku předu. Pokuřovali jsme, povídali jsme si o všelikých dojmech dnešního pochodu, o nichž pro nestydaté vedro neměli jsme dříve ani chuti se rozhovořiti.

Asi půldruhé hodiny jsme rázně kráčeli. Doutníkem si svítím na hodinky. Čtvrť na deset.

„Turnov už musí býti na blízku!“ připomínám.

„Vždyť už jsme tam, — vidíš!“

Černé obrysy věží a střech na hvězdnaté obloze jasně se odrážely, světélka, jež z dálky splývala s třepotajícími bludičkami na obzoru, blížila se, stávala se zřetelnějšími, a po nějaké chvíli octli jsme se u nich. Tu potkávali jsme jednotlivce i skupiny lidí, již po práci denní, mnozí po práci celotýdenní vycházeli za chládku, za šera na procházku silnicí za město.

Zaměřili jsme k hostinci, o němž můj soudruh mi vyprávěl, že je tam známým jako doma. Tam že dostaneme skvostného zaopatření, pohodlného ubytování.

Již cestou mi byl nápadným ten zvláštní ruch, čilý život po ulicích. Při sobotě na venkovském městě bývá vždy živěji než v ostatní všední dny, ale tady to bylo přec i pro sobotu příliš hlučné. Každou chvíli jsme potkali četu švarných sokolíků. Že by to byli všickni sokolové zdejší, o tom jsme pochybovali. Nejspíš prý se chystá nějaký noční výlet. Anebo jsou to sokolové cizí, přišli sem na noc, aby časně z rána mohli se vydati na výlet do zdejšího malebného okolí. Tak se to tu děje často.

Teď hlaholí sokolská polnice. Nový zástup sokolů s praporem. Právě přijeli vlakem. Co to je?

Ostatně se můžeme zeptat. Zastavil jsem si jednoho sokolíka, aby nám vysvětlil, co ten shon tu znamená.

Veliká slavnosť prý se tu zítra koná, — slet sokolský.

„Počasí budete mít překrásné!“ těším sokolíka v odměnu za jeho sdílnosť.

„Což počasí! — hůře je s noclehy, s ubytováním. Nemyslili jsme, že bude účastenství tak veliké. My přijeli před večerem, hostince všecky už byly obsazeny, tak jsme ubytováni, jak se to dalo. Po domech soukromých. Ale kde naleznou noclehu tihle sokolové, co nyní přijeli, to nevím.“

„Ferdo, pojď!“ nutím soudruha turistu.

„Ale nepospíchej! — já psal hostinskému, že přijdeme, tak co? — uvidíš, že máme uchystány postele. Vždyť jsem tu známým jako doma.“

Známým byl Ferda v onom hotelu, o tom jsem se hned přesvědčil. Kde kdo byl, každý jej vítal plným titulem. Ale známosť ta nebyla mu dnes nic platna.

„Přicházíte, pánové, právě v dobu, kdy mám pokoje tak nabity jako v roce šestašedesátém. Kde stála v pokoji jedna postel, ta tam zůstala, ale vedle ní leží na zemi čtyry i pět slamníků pro další hosty. Nemůžeme si jinak pomoci.“

„Přece jsem vám psal!“ předhazuje trpce můj soudruh.

„Ano, ráno jsem dostal váš lístek, ale ode čtvrtka už mám na dnešek všecky pokoje zadány. Už jsem si umínil, k vůli tomu, že jste nám tak milým hostem, že vám opatřím na dnešek nocleh v jiném hotelu, Vincenc sběhal celý Turnov, ale marně. Všecko nabito, všecko obsazeno do posledního koutku až pod samou střechou. Jak říkám, jest mi opravdu líto, vašnosti.“

A pokrčil tak srozumitelně rameny, že každá další debata zdála se nám zbytečnou.

„Že snad tady je obsazeno, věřím, ale že by bylo všude tak, jak povídáte, — — ostatně se poptáme jinde. Pojď!“ vybídnul mne Ferda.

Šli jsme do jiného hostince. Tam, aby se vyhnuli všemu ptaní, napsali ceduli a přilepili v průjezdě u zvonku.

„Zde nelze pro dnešek žádných noclehů již najmouti.“

To je pěkné!

„Pojďme ještě dál!“ pobídnul mne přítel. A šli jsme do třetího hostince. Podomek povídal, chceme-li do šenkovny, abychom šli, ale pokoje že už nejsou, kdybychom dávali desítku za postel.

„Půjdeme jinam.“ A Ferda mne táhnul po rynku do jiných končin.

„Poslechni, Ferdo, urazili jsme dnes pres čtyrycet kilometrů, a já necítil únavy. A kdyby to musilo být, putoval bych za této krásné tiché noci třeba do rána, ale má-li člověk hledat v místě nocleh a projde-li tři hostince s nepořízenou, potom tak nohy bolí, že se nechce z místa.“

„No, jen pojď, podíváme se ještě do jednoho hostince.“

„A nedostaneme-li ani tam noclehu, co potom?“

„Však ti povím.“

Šel jsem za ním jako vzor trpělivosti. Nocleh — ani slyšet. Ani s námi nemluvili.

„Tak co teď, Ferdo?“

„Já nevím!“ povídal smutně a díval se pod lampou na hodinky. Půl jedenácté. V osvětlených místnostech hostinců plno hluku, zpěvu, hovoru, veselí, všude hlava na hlavě, — — a my tu ušlí, uprášeni pod lampou na náměstí, dosud bez večeře, bez noclehu.

„Tady přec nezůstaneme, pojď!“ vybízím zase já.

„Kam?“

„Do toho tvého hotelu.“

„Ale vždyť jsi slyšel — —“

„Jen pojď, však my tam přece dostaneme nocleh.“

A vrátili jsme se tam, kde jsme po svém příchodu zaklepali nejdřív. Rovnou cestou jsem zaměřil do přeplněné, kouřem zahalené místnosti hostinské. Po dlouhém prodírání se od stolu ku stolu konečně jsme sehnali dvě židle a kousek místa, kde bychom mohli povečeřet a přemýšlet o nejbližší budoucnosti.

Po večeři jsem nařídil soudruhu, aby mi uhájil místo a židli u stolu, a šel jsem ven. Vyhledal jsem podomka Vincence. Pozdravím a začnu s naprostou zdvořilostí.

„Poslyšte, vašnosto, jsme dva turisté a rádi bychom tu přenocovali. Nemusí to být malované, ani na perách — —“

„Jó, dnes kdyby mi slibovali dukát, nemohu už sehnat víc ani slamník.“

„No, dukáty nejsem zvyklý platit, ale dostanete dva nové zlatníky a ještě zvlášť na tabák. —“

„Ale kde vás mám uložit, milostpane? — jen mi řekněte, kde?“

„V tomhle omnibusu.“

„V omnibusu? — na to jsem nevzpomněl. A chtěli byste tam?“

„Vždyť to slyšíte!“

„Na to jsem nevzpomněl. A vida, tam se to bude spát. Po obou stranách dvě dlouhá měkká sedadla, každý se natáhnete na jednom, — vida, to není zlé. A uzavřeno je to. Nějakou deku seženu vám pod hlavu a na přikrytí — —“

„Jen pod hlavu něco, — my máme pláště, těmi se přikryjeme. Tu máte a hlídejte nám tedy naši noclehárnu, ať nám tam zatím nikdo nevleze.“

„Ale starý nesmí o tom vědět.“

„Když nesmí, — nesmí. My mu to nepovíme.“

A vrátil jsem se k Ferdovi do šenkovny.

„Tak co?“ ptal se nedočkavě, toužebně.

„Máme nocleh.“

„Opravdu? — a kde?“

„V omnibusu!“ A vyličuju mu všecky výhody, jaké nás očekávají v takové pěkné zasklenné ložnici. Ložnici na kolech si mohou dopřáti jen velicí páni. To je jedna pěkná věc. Kromě toho — nejsou tam štěnice ani myši, nebude vedle nás za stěnou nikdo chrápat, není tam vlhko, zkrátka — dali jsme si každý ještě jednu, zaplatili jsme a opatrně zaměřili do dvora tmavého, kde kmitala malá lampička. Vincenc čistil zevní fasadu omnibusu, — aspoň to tak vypadalo.

„Už jsem to milostpánům připravil, deky jsou tam — —“

„Tu máte, dobrodince náš!“

„Zaplať pánbůh. Padesát sokolů musili umístit ve škole. Jinak to nešlo. O noclehy je dnes zle, tuze zle. A náš starý udělal chybu, že nepřirazil na každém pokoji aspoň po zlatce. Tak si tam račte vlézt, pánové.“

„Což pak boty? — máme vám je nechat venku?“

„To byste se s nimi neshledali. Já si je vezmu sebou, vyleštím je a ráno je přinesu. Páni zůstanou beztoho na zdejší slavnosti — —“

„Ne, v šest hodin vzbudit, v sedm jedeme vlakem přes Liberec a Frýdland dál.“

Vincenc si vzal do komise naše boty a odešel. My uzavřeli dvéře omnibusu, a aby se na nás nikdo nedostal, uvázali jsme pevně kliky dveří špagátem, jejž nosívám na cestách sebou v kapse. A natáhli jsme se každý na jedné měkké, vycpané lavici, pošoupli složené deky pod hlavu, přikryli se cestovními plášti, a žádný kníže nebyl v tu noc se svým lůžkem spokojenější, než byli jsme my.

Ani „dobrou noc“ jsme si nedali, — ta dvě slova zdála se nám plýtváním času vyměřeného a oběma nám tak milého k zaslouženému odpočinku. Jak jsme ulehli, tak se oči sklížily a usnuli jsme jak zařezaní.

Co se zdálo Ferdovi, nevím. Mně se zdálo, jak v úpalu slunečním plazím se nekonečnou zaprášenou silnicí, kdež ve vzdálenosti jedné míle od silnice bylo dovoleno postavit hospodu, zdálo se mi, že dohonil jsem jakýs dostavník a vyskočil na sedadlo, abych pohověl utrmáceným údům, ale dostavník jel brzy ku předu, brzy zpět a nemohl z místa. Pak se mi zdálo — — Ne, to už nebyl sen.

„Jozífku, spíš?“ slyším hlas na blízku. Byl to hlas Ferdův. Hmatám rukama kolem sebe, tady je sklo, to jsou okna omnibusu, tady nohy Ferdovy — —

„Co chceš, Ferdo?“

„Nechce se mi jaksi spát.“

„Jen lež, — vidíš, že je tma jak v koženém pytli.“

„To je právě to divné. Myslil jsem, že budu ráno ospalým, ušli jsme se, šli jsme pozdě spat, a zatím kolkolem ještě tma a já už jsem tak čilým, jako bych byl spal dvanáct hodin.“

„Musí být brzy po půlnoci, — je léto a ve čtyři hodiny už vychází slunce. Přece nejsou okna zastřena, abychom nepozorovali, že se rozednívá.“

„Já jsem tak už vyspalým, a kdyby bylo světlo venku, šli bychom se projít městem, než bude čas odjezdu vlaku.“

„Kolik pak máme hodin?“

„To se můžeme podívat.“ A vyhledav v kapse krabičku sirek, rozžehnul jsem jednu a posvítil si na hodiny.

„Půl druhé. Teprv půl druhé, — to se můžeme ještě vyspat — —“

„Já nemám na spaní ani pomýšlení.“

„Já taky ne. Je mi tak dobře, jako bych byl spal dvanáct hodin, ač bylo už pomalu půl noci, když jsme šli spát. A já myslil, kdož ví, jak dlouho a jak tvrdě budeme spáti. Aááá!“ zívám pohodlně, když sirka uhasla. A zastrčil jsem hodinky do kapsy.

„Kdyby z nás jeden pouze byl vyspalým, nedivil bych se, ale oba — po takové cestě, za půldruhé hodiny se vyspat a tak okřát, že by člověk mohl tančit valčík — —“

„Nedělej rámus a mluv zticha, jsme tu pod rukou.“

Ferda se ztišil na chvíli. Pak povídal šeptem: „Poslechni, nejdou ti hodiny pozdě? — to přece není možno, aby bylo teprve půl druhé. To mi připadá věčností od té doby, kdy jsme šli spat. Rozsvěť ještě jednu sirku.“

Rozsvítil jsem a kontrolujeme své hodinky. Na chlup stejně. Pět minut přes půl druhé. Sirka dohořela a my se položili zas na svá místa.

„Ale hlad mám, Ferdo!“ povídám za chvíli.

„A já! — hřebíky bych snědl. A přece jsme před dvěma hodinami večeřeli pořádnou porci vepřové pečeně se salátem, sýr, rosolovaného kapra, — já tomu nerozumím.“

„Snad nám jdou hodiny oběma pozdě — —“

„Pak by bylo venku znáti nádech denního světla. I kdyby o hodinu se zpozdily naše hodinky, — vždyť ve tři hodiny ráno v létě už bývá slušné světlo.“

Někde v sousedstvu si vyzpěvoval kohout. Kohout kokrhá každou chvíli, i v noci.

Po hrbolatém náměstí jel nějaký venkovský kočár. Země duněla, až sklo naší ložnice se chvělo. V neděli ráno jezdí časně kočáry na venku, zvláště je-li v blízkém městě taková slavnosť, jako tady.

Někde v hostinci ozývaly se hlasy. Jako smích, jako váda. To pořád ještě nedokazuje, že je víc než půl druhé. Personál hostinský musí býti dnes celou noc na nohou.

Povídali jsme si, kde dnes budeme obědvat, — v saské Lužici, a večeřet v Drážďanech. Dnešní den projedeme, zítra zase celý den půjdeme pěšky k českým hranicím.

„Josífku, ty jsi míval sebou kus dobrého salámu!“ připomenul Ferda.

„Včera jsme to dojedli tam v té hospodě před Rovenskem.“

„Já mám hlad, do rána bych to nevydržel, — já si půjdu koupit do hostince kus chleba s máslem. Jsou tam beztoho vzhůru, možná, že dostanu i čaj.“

„Bos přece nepůjdeš, — a boty naše má Vincenc.“

„Přes dvůr dojdu v punčochách, vyhledám Vincence, obuju se a půjdu do hostince. A řeknu, aby ti sem přinesl boty, obuj se a přijď za mnou. Spát už dnes nebudeme. Než se takhle válet s otevřenýma očima, to budeme raději chodit po městě a dělat si blázny z ospalých lidí. Jak pak jsi ubednil ty dvéře? — nemohu to rozvázat. Rozsvěť mi sirku a já přeříznu špagát.“

Rozsvítil jsem sirku, Ferda přeřezal provázky, jimiž byla klika dveří svázána, a otevřel.

„Rozsvěť ještě jednou!“ poroučel.

„Proč?“

„Není na krok vidět a pak se mi zdá — — koukej, co to tu visí?“

„Nějaký hadr.“

„To je něco jiného. Rozškrtni ještě sirku a posvěť mi sem. To je nějaká plachta — —“

Ferda podlezl, já za ním. A když jsme se octli venku, nebylo třeba již škrtat sirky. Bylo tu šero, ale viděli jsme velmi dobře.

„Proto mně to bylo tak divné!“ povídal Ferda, dívaje se na naši ložnici, na staromodní omnibus, jenž stál tu zahalen jako kapucín, pokryt velikou nadehtovanou plachtou, jakých užívá se k přikrytí kočárů.

„Ale kde to jsme?“ ptám se a ohlížím se kolem, kde vidím kromě pokrytého omnibusu ještě starou bryčku a zaprášené, pavučinami pokryté sáně.

„Vždyť omnibus stál na dvoře!“

„To se rozumí. A jak jsme přišli sem, do uzavřené kolny?“

„Nejspíš omnibus na noc se uklízí do kolny.“

„Ale, že jsme nezpozorovali, když nás sem vezli!“

Pokrčil jsem rameny a dívám se na hodiny proti světlu, jež se sem dralo skulinami zavřených vrat.

„Tři čtvrtě na dvě, — no, to by souhlasilo, v tenhle čas bývá v létě již takové světlo.“

„Venku bývá takové světlo, ale v tmavé, uzavřené kolně — to se mi zdá příliš mnoho světla — —“

Podíval jsem se na Ferdu, na omnibus, na hodinky, a jdu ke vratům a nahlížím skulinou ven.

„Ferdo, venku svítí slunce!“

„Tak nám jdou hodiny přece pozdě. Otevři!“

Jo, otevři, ale jak! vrata byla zavřena zevně. Zkoušeli jsme to všelijak, ale vrata se ani nehnula. Postavil jsem se u jedné skuliny, Ferda u druhé a dívali jsme se ven. Nikoho jsme nespatřili kromě houfu slepic s mládencem kohoutem. Slyšeli jsme lidské hlasy, ale nikdo se neukázal.

Ferda chtěl bušit na vrata.

„Počkej ještě chvíli, snad tu půjde Vincenc kolem, zavoláme jej a otevře nám. Nerad bych mu zbytečně ublížil.“

„Je to starý dareba. Ani nepřijde člověka vzbudit!“

„Snad není dosud čas na vlak.“

Ferda se podíval na hodinky, já taky. Za deset minut dvě hodiny.

To není pravda. Buď se zbláznilo slunce nebo se zbláznily naše hodiny.

Tady jde nějaký podomek v modré zástěře.

„Hej, vašnosto!“

Stanul a ohlížel se po všech střechách kolem.

„Tam ne, tady jsme! — hej, povídám!“ volám, jen aby dobrý ten muž neztratil směr hlasu.

„Kdo je kde?“

„My tady v kolně, — pojďte nám otevřít. Někdo nás tady zamknul.“

Zaměřil ku vratům a otevřel opatrně.

„Tu máte nejdřív na tabák, pak nám povězte na dobré svědomí, kolik je hodin.“

Vytáhl staré válcovky a obrátil proti nám.

Dvě hodiny. My máme taky tolik. To je tedy v pořádku.

„Vašnosto, to jsou dvě hodiny odpůldne, viďte?“ ptám se.

„Ano, prosím.“

„Proto se nám už nechtělo spát! — proto my máme takový hlad! Teď nám zavolejte Vincence.“

„Prosím, on má dnes prázdno. Šel se sokoly na výlet.“

„Nu, ať šel, je pořádný člověk, opatřil nám nocleh, — tak doskočte tam někam, kde bydlí Vincenc, a přineste nám boty.“

„Prosím, to on si sedničku zamyká a klíč bere sebou.“

„Tohle je lumpáctví. Tak snad je tam nějaké okno, že by se tam mohlo vlézt a přinést nám boty.“

„Okno je tam, ale je zamříženo.“

„A kdy pak přijde Vincenc domů?“

„To nevím, vašnosti, — jak se mu to tam bude líbit, v devět, v deset hodin — —“

„Že do chlapa nechce uhodit! Kde teď vezmeme boty?“

Podomek pokrčil dobrácky rameny. „Vy jste tu spali, pánové?“

„A jak! — ale to nám řekněte, jak jsme se dostali do kolny?“

„Večer pán poručil, aby se omnibus uklidil, poněvadž tu bude musit být místo pro vesnické povozy. Tak jsme to tam zastrčili a přehodili plachtou.“

„Což pak ráno nejezdíte s omnibusem na nádraží?“

„Jezdíme, ale dnes ne. Měli jsme pokoje nabyty, tak k čemu přivážet hosty, když se jim tu pak musí říci, že není pro ně pokojů. Až k večeru zas vytáhneme omnibus, až budeme odvážet hosty.“

Co teď? — hladoví, bosi — —

„Máte už nějaký pokojík prázdný?“ ptám se podomka.

„Teď už jsou dva prázdny.“

„Zatím jeden. V omnibusu máme pláště, vezměte je, jděte napřed, odemkněte nám jeden pokojík — a my jdeme hned za vámi.“

Učinil ochotně, jak mu bylo nakázáno.

Byli jsme v pokoji, ve svém pokoji, a ve svém pokoji smí každý chodit bos.

„A teď jděte do kuchyně a přineste něco k jídlu. Něco jistě zbylo od oběda. A noste pořád, až řekneme: dost. A nějaké pivo vezměte sebou. A doutníky.“

Nosil svědomitě do čtyř hodin různá jídla. Pak už jen pivo. A v půl desáté večer přinesl dva páry bot.

Vincenc prý se vrátil z výletu, a náramně se divil, že prý jsme se sháněli po botách. Passažerům v pokojích se staví vyčištěné boty přede dvéře, Vincenc prý postavil časně ráno naše boty pod omnibus. Tam prý jsme je měli hledat.

Po druhé budeme chytřejší.

Obuli jsme vyleštěné boty a šli — dolů k večeři. To byla jediná naše tura za oné neděle, již pokládáme za jednu z „nejkrásnějších“ nedělí, zažitých na svých potulkách turistických.

Po večeři jsme šli nahoru, vyspali se znovu a v pondělí ráno jeli jsme týmž vlakem, jímž jsme chtěli jeti v neděli, a nalezli jsme v saské Lužici při pondělku tytéž znamenitosti, jež jsme chtěli nalézti v neděli.

Tak jsme si to totiž omlouvali, abychom se nemusili zlobit.