Turistické humoresky/Pohádka o rozhledně

Turistické humoresky Josef Leopold Hrdina
„Vždyť jsme jen jednou na světě — — —“	Pohádka o rozhledně	Kniha cizinců

Údaje o textu
Titulek:	Pohádka o rozhledně
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Turistické humoresky. Praha: F. Šimáček, 1894. s. 15–28. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byla zimní neděle. Mráz hvízdal na celou škálu.

Den byl jasný, sluníčko svítilo, — ale jen svítilo. Teplo mu stávkovalo.

Asi po hodinové jízdě vlakem z Prahy vystoupili jsme na osamělé, opuštěné stanici uprostřed zasněžených lesů. Upnuli jsme kabáty, zahrnuli límce, kdo měl beranici, stáhnul ji přes uši, „táta“ nařídil pedometr, rozhlídnul se, švihnul okovanou holí určitým směrem do lesa — —

„Tak, mládenci, do toho!“

Vykročil a my za ním. Bylo nás čtrnáct, samí „šlapáci“ — mimo mne, ježto jsem byl mezi nimi Benjamínem. Byla a je to dosud otužilá garda mezi turisty, řekl bych štáb. Celý týden v Praze vydrží, ale v neděli jakživi neobědvají v Praze. V Berouně, v Poděbradech, v Řičanech, ve Veltrusích a pak ještě v těch ostatních místech, vesnicích, mlýnech a myslivnách, jež se dají napočítat mezi těmito městy.

Jenom ne procivět neděli v Praze, jenom ne zevšednět, jenom nenechat nohy zlenošit.

Brodili jsme se sněhem po rovné, nekonečné pěšině lesní. Že to byla pěšina, poznali jsme z toho, že tu nebyly tak husté stromy jako vedle. Nejdřív jsme brouzdali sněhem po kotníky, pak sněhu byla stále vyšší a vyšší vrstva a konečně to šlo nad normál, přes kolena.

„Jen do toho, kamarádi!“ pobízel praotec, „za nějakou hodinku jsme tam. Oběd bude uchystán, psal jsem fořtovi, že nás přijede čtrnáct, — hezky se projdeme, vyvětráme, vyhladovíme — už se na to těším, jak vám bude chutnat. Jen co přejdeme ten zatracený les, dál už přijdeme na silnici, tam bude cesta jako mlat.“

Šli jsme hodinku, pak po silnici taky hodinku a zas do lesa.

A když jsme šlapali ještě jednu hodinku a vyšli z lesa, ukázal nám vůdce náš v dálce táhlý, lesem porostlý vrch.

„Vidíte ten kopec?“

„Vidíme!“

„Dole v úbočí se bělá mezi tím začernalým pláštěm lesů — —“

„Ah, už vidíme!“

„To je fořtovna. Tam budeme obědvat. Za mnou. Za malou hodinku jsme tam.“

A byly tři hodiny odpůldne, když jsme se přihnali do myslivny. Psi byli uvázáni, aby se předešlo zbytečnému okřikování, z „parádního“ pokoje vynesen nábytek kromě šatníků, postaven tu dlouhý, čistým ubrusem pokrytý stůl, kolem židle, na stole příbory. Pan lesní zastával vinárníka, sládka, kavárníka a všech oborů sklepníka, panička v roztopené kuchyni vlastnoručně vykonávala funkci kuchařky, a dvě služky v čistých, napraných šatech, před sebou veliké bělounké nažehlené zástěry, přinášely jídla z kuchyně a odnášely talíře a mísy se stolu, jež odevzdaly k dalšímu řízení staré hajné, která musila dnes přijíti na výpomoc. Ve čtyry hodiny byli jsme po obědě. Jeden přes druhého vzkazoval do kuchyně buclaté paní fořtové nejvyšší svoji spokojenosť nad jejím kuchařským uměním — přišla se poděkovat, omlouvajíc se, abychom odpustili, že je „jen tak“, že myslila, že v takové psotě ani nepřijdeme, — kdepak! páni z Prahy! — a proto že se ani řádně neustrojila, — ač byla jako z cukru, a pan fořt maje ubrousek v ruce, se zálibou zadíval se na svoji ženušku, jak pěkně jí to dnes sluší. A abychom odpustili, — že tam má na plotně smetanu uchystanou na kávu, — a ta děvčata jsou tak zapomětliva — — A odhopkovala do kuchyně.

Povídali jsme si, kouřili „jako doma“, — totiž „jako doma“ ne, to by bylo přirovnání poněkud neurčité. Takhle volně doma nikdo nekouří, aspoň kdo je ženat a má v oknech záclony krajkové. Snad bych mohl říci, že jsme kouřili jako ve vagoně. Občas jsme zanotovali i nějakou píseň, pan lesní s námi. A chodě kolem stolu, vyprávěl nám nejrozpustilejší historky, jež sebral na svých potulkách po revírech a při návštěvách u dobrých sousedů v okolních vesnicích.

Navzájem pak naslouchal se zálibou různým našim historkám z turistiky a při některé podařenější šibalsky se usmíval, z čehož jsme soudili, že při nejbližší příležitosti ji udá někde v hospodě.

„Otec“ náš vyprávěl zas o některých episodách turistských, jež prodělal v Alpách, a uváděl rázovitými tahy tamější domorodé turisty. Jako to. Tam někde v těch horoucích peklech — nevím, jak to jmenoval, — tam si turisté postavili zvláštním způsobem ochrannou chýši na jedné hoře — taky už nevím, jak se jmenuje. Jeden z nich, zazobaný člověk, daroval a dal dopraviti do nádraží na úpatí těch hor několik vagonů cihel a u cesty vedoucí vzhůru k vrchu dal je složit, a poněvadž doprava cihel na vrchol hory byla by stála ohromné peníze, umístil dole tabulku s vyzváním, aby každý turista, který kráčí vzhůru, vynesl aspoň jednu cihlu nahoru. Originální nápad ten se zdařil během krátké doby, chýše postavena a nápis nad jejím vchodem hlásá, že turisté ji přinesli z údolí sem do oblačné výše. —

„To je opravdu kousek turistský!“ liboval si pan lesní. „Něco takového bychom měli zkusit u nás.“

„Ale kde?“

„No, víte, pánové, tamhle za rybníkem na tom vrchu — jak tam říkáme „u hulána“, tam kdyby byla rozhledna, viděli bychom až na Hradčany. Vždyť s vrchu „hulána“ je takto vidět kolem do kola na tři i na čtyři míle. Což pak potom! Teď ovšem by tam šel málo kdo, ale v létě! Pod samým vrchem vede silnice, tudy přejde za léto něco turistů. Máme tu ty dva staré hrady. A ani jeden turista neopomene, aby si nedoložil na vyhlídku s kopce. Seběhne pak dolů a může jít dál po silnici, kam chce. Což kdyby tam stála rozhledna! Každý by ji viděl z daleka již, a ještě by se tam mohla postavit žerď a na té by vlál červenobílý prapor, který by z daleka již lákal a vítal turisty.“

„No, pěkné by to bylo. Myšlénka je dobrá.“

„Já aspoň — doufám — dám základ k rozhledně.“

„To myslíte, pane lesní, základem tím svůj jinak dobrý návrh?“

„Jak povídám, pánové, já dám základ, ze svého ovšem ne, požádám pana hraběte za pomoc. Dříví máme nahoře, několik tisíc cihel dá pan hrabě, nějaký potah zapůjčí pan správce a nějakou tu zbývající maličkosť — to už budete, pánové, tak laskavi a vypomůžete potom — —“

„S radostí uhradíme část nákladu. Tak sláva zase jedné rozhledně!“

„Sláva!“ Sklenice řinčely, pan lesní si musel se všemi přiťuknout a připít. Paní lesní, slyšíc ten hřmot, přiběhla z kuchyně. Kde pak to tu jindy u nich bývá! Ale sotva vešla, musila si připíjet zase se všemi.

„Já totiž jsem se přišla ptát pánů, budou-li si přáti bílou či černou kávu. Máme obojí.“

Ten černou, ten bílou — služky to přinesly na velikých tácech, paní fořtová nesla za nimi na veliké míse koblihy — —

A teď už musila zůstat v naší společnosti. Na dlouho ovšem ne, poněvadž v pět hodin přesně jsme musili vyrazit, abychom do šesti byli na nádraží — zas jiné dráhy, odkud dle programu měli jsme se vrátit do Prahy.

Zvedli jsme se. zaplatili, zavolali jsme obě děvčata a starou hajnou a odevzdali jim diškreci, poroučeli jsme se paní domácí a ještě jednou jsme ji ujišťovali svým uznáním, vydávajíce jí diplom — ovšem jen ústní, — jímž povýšena na první kuchařku v celém království.

„A kde je pan lesní?“

„Tu jsem!“ hlásil se. Na těle kožíšek, na hlavě myslivecký klobouk a v ruce hůl. „Kousek cesty vás doprovodím, pánové.“

„Ale milostpaní tu bude smutno!“

„Hahaha! — Smutno! — páni z Prahy! Což pak když se musím celý den neb celou noc toulat po revírech? Fořtově ženě nesmí být nikdy a nikde smutno.“

„Tak, děti, ku předu!“ velí vůdce náš.

Až za rybník k vrchu doprovodil nás lesní. Chtěl jíti dál s námi, ale přinutili jsme jej, aby se vrátil.

„Tak, pane lesní, nezapomenout na tu rozhlednu. Tady by se vyjímala, tady by kralovala celému okolí.“

„Jak jsem řekl. A kdy se smíme těšit zase na vaši návštěvu?“

„Až na tu rozhlednu.“

„No, — to musíte přijít dřív.“

„Tedy přijedeme ještě dříve.“

„A prosím, pište nám, kdy přijedete, abychom se mohli připravit.“

„Jako obyčejně. Na zdar, pane lesní!“

„Šťastnou cestu, pánové! — A dobrý vítr!“

* * *

Na jaře byla „garda šlapáků“ opět ve fořtovně, a měli prý se tam zase znamenitě. Tehda jsem s nimi nebyl. Přijel mi na návštěvu nějaký bratranec nebo nevlastní strýček, o němž jsem před tím jakživ ani neslyšel. Přišel časně ráno. Dopoledne jsem vyslechl všecky noviny a popis znamenitostí z jejich vesnice a odpůldne jsem při něm prozíval. Večer jel domů. A povídal, že nemyslil, že ten život v Praze je tak fádní.

Já taky ne.

Asi za čtrnáct dní potom mihne se mi na Václavském náměstí přes cestu známá postava.

„Na zdar, pane lesní!“

„I má úcta!“ A podal mi ruku a stisknul ruku moji tak srdečně, že mi nechtěly prsty od sebe.

„Co pak děláte v Praze?“ ptám se.

„Jsem tu od včerejška. Všelijaké pochůzky a nakupování, — to víte. Balík toho už mám na nádraží.“

„A co tady?“ ukazuji na veliký čtvercový předmět, zabalený v papíru a ovinutý špagáty.

„Pojďte, já vám ukážu!“ A vedl mne do tak zvané čekárny pražské tramwaye. Co to může být? Nějaký obraz nebo prkno na rýsování.

„Včera ráno jsem to dal zhotovit a chtěl jsem to mít dnes hotovo. Je prý to ještě trochu vlhké — Musím to nésti opatrně.“

Přeřezal špagáty, rozbalil papíry — — —

„Aáá! — Tak už je to tu!“

A s úctou, s respektem čtu nápis na plechové tabuli, provedený mistrovským štětcem lakýrníka:

„Turisté!

Kdo z vás kráčí na temeno tohoto vrchu, vezmi každý s sebou aspoň jednu z těchto cihel a slož ji na vrcholu. Cihly tyto mají tvořiti základ budoucí rozhledny nahoře.“

Vzal mi z ruky zase tabulku, zaobalil do papírů, navázal provázky, ovinul kolem a opatrně vzal zas pod paži.

„Divíte se, co?“ usmíval se hrdě a spokojeně.

„Tak přece — —“

„Toť víte, já jen tak ledabylo nic neslíbím.“

„A což cihly?“

„Ty už jsou tam pod vrchem u silnice. Dnes tam tesař Facírek postaví sloup, zejtra ráno tam přibijeme tuhle tabulku a hned odpůldne vezmu svou starou, každý si vezmeme jednu cihlu a doneseme nahoru. Tak uděláme začátek. Taky proto, abych ukázal turistům, kam mají cihly skládat. Teď je jaro, teď to začne. Přes léto mohou býti cihly nahoře.“

„Což by se nedaly cihly dopravit nahoru hromadně?“

„Zcela snadno. Několik potahů by to spravilo, ale to už by nebylo takové. Já chci, abychom si mohli dát pak na rozhlednu takový nápis, jako mají tam na té chýši v Alpách, — jak ten pán říkal. Ta rozhledna nebude patřiti nikomu jinému než turistům. To bude jejich práce, jejich majetek.“

Chtěl jsem panu lesnímu dáti ještě nějaké otázky, ale zrovna přijel vůz tramwaye a pan lesní už byl jak na trní. Pospíchal na nádraží.

* * *

Sluníčko pěkně hrálo, stromy obaleny květem, ptactvo v zahradách a lesích koncertovalo, až se mohlo přetrhat. V polích a lučinách plno zeleni, květů a vůně, vzduch se chvěl mládím, teplem a skřivánčí písní — — No, no, takový starý člověk a pomalu bych se oddal básnickému nadšení!

Zkrátka — za tak pěkného dne, jak vylíčeno, utekl jsem z matičky Prahy ven, do volné přírody. Kus jsem jel drahou, abych byl dříve venku, poněvadž dvě, tři hodiny kolem Prahy — to není ještě žádný venkov. Pak jsem utekl i z vlaku a zaměřil cestou, kterou jsem na mapě označoval už několik dní před tím.

V jedné zapadlé vesnici podlesní, kam dle předběžného výpočtu přesně jsem došel v ustanovenou chvíli, dal jsem si oběd jako odměnu pilnosti a dobrých mravů.

Co jsem měl k obědu, nepovím. Abych vás nenamlsal. Ale hleděl jsem, už abych byl po obědě a zase pryč.

Kráčel jsem asi dvě hodiny silnicí, jež vinula se rozsáhlým, hlubokým lesem. Při východu z lesa se ohlédnu — pěkný lesnatý kopec tu strměl k modré obloze. Kolkolem rovina. Pod kopcem vesnička a rybník a dále se bělal domeček v zeleném rámci lesa.

„Tak se mi zdá — —“

No, bodejť! To je myslivna, kde jsme tehda v zimě při výletu byli na obědě. Jen že jsme přišli s jiné strany. A ten kopec — už vím. Tady je to na mapě. Zapomněl jsem, že sem musím přijít. Abych šel do myslivny učinit návštěvu — — ne, zdrželi by mne tam a já musím být večer zas doma. Neodbočím tam. Půjdu dál, tady pod vrchem se podívám na sklad cihel, určených pro rozhlednu, přesvědčím se, jak se daří myšlénce pana lesního, vezmu dvě cihly — jedna je pro mne málo! — a vynesu je na vrchol kopce a zároveň skontroluji, kolik turistů súčastnilo se již této vděčné a záslužné práce. Kolik cihel nahoře, tolik turistů tudy letos přešlo. Že by někdo nedbal vyzvání tu napsaného, ani mi nenapadlo.

Přijdu za rybník, kde odbíhá pěšina od silnice a pánovitě se vine vzhůru ke kopci.

Ohlížím se — po cihlách ani památky. Přece. Tady je čtverec vyleželého, zažloutlého trávníku a mezi trávníkem červené třístky a prach z cihel. Tady musily cihly být. A tady stojí sloupek — je vidět, že na něm a na jednom zbylém tu příčním rameně bylo dříve něco přibito. To byla asi tabulka, která tu hlásala turistům jich vlastenecké povinnosti.

Ale kam se poděla tabulka? — Kde jsou cihly? Aby snad tudy bylo letos přes jaro již tolik přešlo turistů, že by byli všecky cihly odtud odnesli na kopec? Už to jiné nebude. A poněvadž tabulka byla pak nepotřebnou, odstranil ji pan lesní. To se tam musím podívat. A ani jednu cihlu tu nenechali pro mne.

A abych tam nešel nadarmo, abych se nedal zahanbit od jiných turistů, já, který četl vyzvání na tabulce dříve než všickni, kdo tudy šli zas dřív než já, vybral jsem si u pěšiny pěkný kámen, o němž vším právem jsem se domníval, že udělá zedníkům při stavbě tutéž službu jako nejlepší cihla, a stoupal jsem vzhůru. Nikdo z turistů, až přijdou jednou k rozhledně, nebude moci tvrdit: „Tuhle nebo onu cihlu jsem já přinesl.“ Cihla je cihle podobna. Ale já se budu moci směle pochlubit: „Tenhle kámen, prosím, jsem přinesl já!“ Kámen tam bude jediný.

Pomalu jsem byl nahoře.

„Počkat — stát! Co pak to nesete?“ ozval se po straně v houští hromový hlas. Slyším, jak suché větvičky praskají pod nohama někoho, jenž se ke mně blíží, haluze houštiny se pohybují, ohýbají se, ustupují, zelená opona se rozhrne — —

„I hleďme! — pane lesní!“

„I pro Pána Boha! — já bych vás nepoznal! — To mi musíte odpustit, že jsem si tak na vás houknul. A s čím pak se to dřete?“

„Taky něco na rozhlednu! — nic jiného už mi tam nenechali.“

Lesní stáhl čelo, vyšpoulil ústa, jakoby se měl napít piva, v němž vidí mouchu, a jaksi mrzutě přimhouřil levé oko.

„Ba, nenechali — však to není u konce.“

„Chcete říci, že tam přivezete novou zásobu cihel?“

„Ale — cihel! Zahoďte ten kámen. Co s ním! — Anebo počkejte, když už jste jej sem donesl, dáme jej tam — k cihlám.“

Vzal mi kámen z ruky a kráčel rázně ku předu, div jsem mu mohl postačit.

„Tak, má ležet dole u rybníka nebo tady.“ A praštil kamenem pod břízou na vrcholi kopce, až země zaduněla. Ohlížím se na všecky strany.

„Prosím vás, kde jsou ty cihly?“ ptám se nesměle.

„Tady!“ A ukázal nohou na dvě rozmoklé cihly, jež bořily se do mechu, tak že mech a lesní trávník počal je přerůstat.

„Tyhle dvě?“

„No, jednu jsem sem přinesl já, jednu moje žena.“

„A kde jsou ostatní?“

„To kdybych věděl! Chalupník Koženka říká, že si jich odnesl jen dvě stě dvacet, že si je můžeme spočítat na tom chlívku, který si z nich vystavěl, ostatní že odnesl baráčník Krahulík. Krahulík zas říká, že něco cihel sice odnesl, ale polovic že jich přenechal Sadílkovi ze Lhoty. Sadílek se zas vymlouvá, že číst neumí, že se zastavili s Křenkem z Nové Vsi u tabulky, Křenek že přežvýkal nápis a povídal, že si každý může odnést cihel, co chce, poněvadž prý je pan hrabě daroval mezi chudý lid. Křenek si vystavěl pec a Sadílek si vydláždil síň a zápraží. Taky žid Roubíček je v tom — jak říkám, za den byly cihly pryč. Už jsem byl k vůli tomu třikrát na úřadě.“ A lesní si s chutí odplivl.

„To se rozumí, že pak jste odstranil tabulku —“

„I kde pak! — tu zas ukradla stará Pácalka. Má syna kovářem, tak ten dal tabulku vypálit a udělal z ní mámě plech na lívance. Prosím vás, nezmiňoval jste se mezi těmi pány v Praze o tom, že jsem dostal již cihly a že jsem dal zhotovit tabulku — —?“

„Ani slovem!“

„To je dobře. Jen když o tom jiný neví. To by byla ostuda. Cizí dovedu hlídat a svoje ne. Takhle už se jim nějak vymluvím. No jo, z tohohle přece nebudu chtít postavit rozhlednu!“

A ukázal na ty dvě cihly a jeden kámen.

Rozhodně jsem s ním souhlasil.