Turistické humoresky/„Vždyť jsme jen jednou na světě — — —“

Turistické humoresky Josef Leopold Hrdina
	„Vždyť jsme jen jednou na světě — — —“	Pohádka o rozhledně

Údaje o textu
Titulek:	„Vždyť jsme jen jednou na světě — — —“
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Turistické humoresky. Praha: F. Šimáček, 1894. s. 5–14. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Tak kam zítra, Toníčku?“

„Zítra? — To máme zas už tu boží neděli. Každý sedmý den svátek. Celých šest dní nic nedělat a v neděli si vyjeti na výlet, okřát, zotaviti se — —“

„Dá se o takovém výletu zas celý týden v Praze povídat. Někam se musíme podívat. V Praze přece nezůstaneme přes neděli. To bychom byli pěkní turisté! Vždyť jsme jen jednou na světě.“

„Ale kam, člověče? — Máš tu mapu nějakou?“

„A co, mapu! — řekni, kam chceš jeti, a já držím sebou. No!“

„Někam na Křivoklát — —“

„Dej mi pokoj. Pivo břečka a do huby nic.“

„Tak snad do Slaného.“

„A v pět hodin odpoledne už jede poslední vlak ku Praze. V sedm jsi v Praze a můžeš jít ještě někam jinam na výlet.“

„Anebo abychom vzali Mnichovice, Senohraby —“

„To není ještě žádný venkov. Jako v Krči nebo v Liboci. Za každým stromem rozbitá láhev a promaštěné papíry z uzeniny.“

„Tak do Tábora. Víš, jak jsme se tam jednou dobře měli!“

„Všecko hezké, ale ta dálka! — půl čtvrté hodiny jeti vlakem — —“

„Do Nymburka bys nechtěl?“

„Ah, tam jsme byli v neděli. Jsme moc znalí.“

„Víš co, Františku? — zejtra ráno na chlup v šest hodin se jede na Řip. V šest hodin vyjedeme a v sedm jsme už v Roudnici.“

„Co na Řipu, prosím tě?“

„Je tam zítra pouť. Předevčírem byl svátek sv. Jiří, a následující neděli je vždycky na Řipu pouť.“

„To tam může být hodně děvčat.“

„A snad ne? Na Podřipsku je jich! A krásných a bohatých.“

„To jedu. Jak je to na Řip, to jedu. Beztoho už jsem tam dlouho nebyl. V šest hodin jede vlak, říkáš?“

„V šest hodin beze všech minut. Tomu vlaku se ani nezvoní „po třetí“. Jak odbije šest hodin, jede.“

„To musím vyjít v půl šesté z domova.“

„Spíš o chvíli dřív. Dáme si každý ještě jednu, a půjdeme, abychom se prospali. Vždyť jsme jen jednou na světě.“

„Půjdeme. Alojs — platit!“

* * *

Bylo kolem dvanácté hodiny půlnoční. Hosté se trousili ze zakouřené místnosti útulné plzeňské pivnice, sklepníci pokřikovali „dobrou noc!“ a sbírali tácky a sklenice se stolů. Seděl jsem tu s několika přáteli. Kolem už bylo pomalu prázdno — nyní se zvedli od vedlejšího stolu i ti dva břichatí „turisté“ a zítřejší výletníci na Řip, poroučeli se nám a odcházeli.

„Kdo jsou ti dva páni?“ ptám se soudruhů.

„Ten tlustý, co mu říkají Toníček, je nějaký Bláha, svobodný, majetník dvou domů, a ten tlustější — to je pan František Sejček. Bezdětný vdovec a také pan domácí. Hodní lidé. Šest dní v týdnu pilně tady pečují o zvelebení průmyslu pivovarnického a v neděli za odměnu pilnosti a dobrých mravů si popřejou výlet. Vždycky jen spolu.“

„Zítra jedou spolu na Řip!“ připomenul jsem.

„I nejedou!“ pravil se šibalským úsměvem, ale určitým tónem soused můj doktor P.

„Přece jsem slyšel, že si dali slovo!“

„Ať!“

„Či si nedovedou navzájem dodržeti slibu?“

„Dovedou, jeden k vůli druhému podnikne každou oběť, a právě proto nepojedou zítra na Řip.“

„To je zas něco nového! Takhle zmotanou větu logickou jsem jakživ neslyšel.“

„Hm!“ usmál se. To byla celá odpověď.

Pomalu odešli i druzí od našeho stolu a zůstal jsem tu s doktorem P. sám. Zapálil si čerstvou cigaretu, poručil si „ještě jednu“, vyňal z kapsy ošumělý zápisník a z něho celou kopu různých visitek.

„Aha, vzpomněl jsi si, že dnes nebo zítra něčí svátek, — hledáš visitku!“ povídám.

„Já a visitku! Jak živ jsem neměl visitky. Mám navštívenky všech lidí v Praze, ale svoje ne. Musil by mi je někdo dát, jako jsem dostal tyto. Hledám — aha, tu je — „Anton Bláha, soukromník“. — Ještě jednu potřebuji, — zas jinou. Taky jsem ji měl. Tady je: „František Sejček, majetník domu“ atd.“ —

„K čemu to potřebuješ?“

Doktor P. neodpovídal. Schoval ostatní visitky zase do zápisníku, odšoupl ubrus se stolu, zbudil sklepníka na blízku dřímajícího, aby mu půjčil tužku, a psal. Díval jsem se na špici tužky. „Milý příteli! Na Řip se zítra nejede! Přišel jsem domů a nalezl jsem tu bratrance — víš, toho pašáka z Kutné Hory. Přijel z Příbrami a poněvadž se nechtěl tlouci ještě večer vlakem domů, přišel ke mně na noc a ráno pojede domů. To se ví, že já mám jeti s ním. A poněvadž pojedu, musíš se mnou do Kutné Hory. Fešácký výlet — Kutná Hora, a nic nás to nebude stát. V sedm hodin ráno tedy jistě na nádraží na Poříčí. Servus!“ A na druhé straně — tam už to bylo vytištěno. „Anton Bláha, soukromník.“

„Prosím tě, co to zas máš v prádle?“

„Hm!“ usmál se doktor a psal na druhé visitce. „Drahý kamaráde! Zvláštní náhoda nám vlezla do výletu na Řip. Doma mne čekal telegram, abych zítra ráno přijel do Plzně. Sestřenice moje — víš, ta hezká buclatá paní radová, má klučíka. Budou zítra slavit křtiny. To si představ, — v Plzni křtiny! To už mluví za sebe. Musíš se mnou! Řip nám neuteče. Ještě teď v noci posýlám k tobě zvláštního posla. Před sedmou hodinou ať jsi na nádraží na Smíchově. Na zdar! Tvůj — — František Sejček, majetník domu.“

„Ale, človíčku,“ namítám, „co z toho může pojít?“

„Co by pošlo? Teď půjdu, Bláhovu visitku odevzdám domovníkovi pana Sejčka, pak půjdu zazvonit na domovníka v domě pana Bláhy a doručím mu lístek Sejčkův s příkazem, aby hned pana domácího zbudil a mu to odevzdal.“

„To není svědomí!“

„S výlety nemá svědomí co dělat. Sejček pojede do Kutné Hory, Bláha do Plzně a — nemají v obou městech znamenité pivo? Nu tak, vidíš.“

„Ale až se zítra sejdou! Co si povědí?“

„Přijď sem k večeru zítra, budeš moci to slyšet. Platit!“

* * *

Nemůže-li člověk v létě vyjeti na výlet nedělní již v sobotu večer z Prahy, anebo nejpozději v neděli ráno, nejlépe zůstat doma. Jak vyhlížejí „výletní“ místa na hodinu, dvě hodiny kolem Prahy, o tom jste viděli nesčetné obrázky a slyšeli spoustu písniček a vtipů.

Nejlépe zůstat v Praze. Hostince jsou tu skoro prázdny, obsluha následkem toho vzorná, pivo z úcty k jednotlivci všude dobré — —

V tu neděli ráno nemohl jsem si dáti dovolenou, odpolední parníky, tramwaye, vlaky i pěšiny a cesty od Prahy vedoucí byly namláceny, — zalezl jsem si po obědě na vikárku, a večer — no, večer jsem musil přijíti do „naší“ pivnice. Známí už tu byli v plném počtu. Doktor P. nahnul se ke mně.

„Ani muk o tom, víš? — včera — —“ A prstem napodobil na stole psaní, abych porozuměl. To ohledně těch visitek.

„Což pak pan Bláha s panem Sejčkem dnes?“ povídal hostinský, dívaje se na své těžké zlaté hodinky, „pomalu devět hodin — —“

„Ti jsou dnes na Řipu na pouti!“ povídal kdosi.

„Ah tak! — To oni přijedou teď vlakem.“

„To se rozumí. Po cestě budou jak vlci. Tu jde jeden, pan Sejček. — Na zdar, pane Sejčku! — kde zůstal pan Bláha?“

„Ten lump?“ Oči jeho divoce zakoulely, odplivnul husté sliny, shodil na jednu židli klobouk, deštník, tašku, svrchník, a na druhou se s povzdechem posadil. „To jsou teď lumpové na světě. Už aby člověk nikomu nevěřil. Ale nikomu.“

„Ale vašnosti, přece jste byl s panem Bláhou na Řipu?“

„A jó!“ ušklíb’ se pan Sejček se zjevným vztekem, „to už jo! ba jo! — na Řipu! — a s Bláhou k tomu, — s takovým mamlasem! Alojs, pivo honem, a něco k večeři. Nejdřív slaný rohlík, abych se mohl napít.“

Společnosť našeho stolu octla se před hroznou záhadou.

Teď přichází pan Bláha. Zaprášen, upocen, klobouk v týle, vestu na břiše rozepjatou, přes levé rameno havelok, v pravé ruce třímal těžkou rákosku. Zarudlý jak lalok kohoutí. Přimhouřil oči, zafuněl a zaměřil ke stolu, kde obyčejně sedávají se Sejčkem.

„Už tam dřepí, mameluk!“ zasípal zlostí. Pozdravil nás pak nápadně hlasitě, jda okolo našeho stolu, svého soudruha změřil jedovatě, usedl, hodil nohu přes nohu a lehounce si hvízdal nějakou arii, za niž někde hodil krejcar do čepice flašinetářovy.

„Tak co?“ udělá si Sejček, „mluv, nebo začnu já.“

„No co? — neměl bych si sem ani přisednout, ale musím ti přec jednou říci, že jsi nestyda — —“

„Ty starý kacafíre — co to mluvíš? V půlnoci mne dá vzbouřit, pošle mi milostpán visitku, vyzve mne do Kutné Hory a pak se nedá vidět.“

„Já — do Kutné Hory?“

„Ano, ty! — to je lumpáctví, a kdo ví, zdali to takhle nechám. To je urážka. Neboj se, že bych byl snad dělal tobě anebo tvému urozenému bratranci ostudu. Já už byl pohromadě s lepšími pány, než jsi ty se svým bratrancem. A já zadarmo nic nechtěl. Já vzal sebou tolik peněz, ač jsi mi sliboval, že bude vše zadarmo, že ti ještě teď zbylými desítkami vytluču oči — — Tys myslil, že se po tobě budu shánět, když jsi mi zmizel na nádraží“ —

„Holečku, tou Kutnou Horou to nezamluvíš. Komu to chceš povídat? Nač pak jedeš do Kutné Hory, když mne zatím vystrnadíš do Plzně?“

„Tys byl tedy v Plzni! — A to jo! — mne poštve do Kutné Hory a sám jede do Plzně. To je vidět přítele!“

„Sám bych byl do Plzně nejel, kdybys mne tam nebyl vybídl, starý taškáři!“

„Já že jsem tě vyzval do Plzně?“

„Ano, ty! — Udělá si ze mne blázna, že pojedeme na krtiny do Plzně, já běhám po smíchovském nádraží jako blázen, ptám se, až mi vynadali, prohlížím všecky lidi, co vystupovali v Plzni, — nikde nic. Jdu k radovům, ukazuji pozvání, ptám se, zdali už tu pan Sejček — —“

„Jaké pozvání?“

„Tvoje, — tvoji visitku, co jsi mi poslal v noci.“

„Já?“

„Ty! — tady je. Však paní radová povídala, že to je skandál, a že dosud žádného klučíka nemají a že si to s tebou vypořádá, jakou ostudu jsi jí způsobil.“

„Tohle já nepsal!“

„Ale písmo je tvoje — — A visitka taky.“

„Písmo je jako moje, ale já to nepsal.“

„Mně to přinesl domovník v noci do postele, proto jsem jel do Plzně — —“

„A já zas na základě tohohle jel do Kutné Hory.“

„To já nepsal. Já mám taky písmo trochu trhané, ale to já nepsal.“

„Do toho mi nic není, já to dostal.“

„Jak je to možné? Večer ujednáme výlet na Řip a ráno jeden jede do Kutné Hory, druhý do Plzně. Jak je to možné?“ ptal se pan Bláha.

„Jak je to možné?“ opakoval si zvolna pan Sejček, prohlížeje jednoho po druhém u našeho stolu. Všickni dosud bedlivě naslouchali, nyní spustili refrén pražské odrhovačky: „Vždyť jsme jen jednou na světě — —“

Jen doktor P. nezpíval. Jako vždy, zachoval i v té chvíli vážné vzezření, jež naprosto vylučovalo každé podezřívání.