Patery knihy plodů básnických/Turčín Poničan
| Patery knihy plodů básnických | ||
| Bojovník (Kalinčiak) | Turčín Poničan | Vyplněná žádost |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Turčín Poničan |
| Autor: | Samo Chalupka (jako Samo Chalúpka) |
| Zdroj: | Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive |
| Vydáno: | Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 149 - 150. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Poniky |
|
Jajže, Bože, strach veliký:
padli Turci na Poniky[1];
padli, padli o půl noci,
jaj, kde Bože, vzít pomoci?
Lidé boží, utíkejte,
zajat Turku se nedejte!
A co mlado — zutíkalo,
a co staro — nevládalo.
Skočil Turčín bystrým skokem
do jelšiny nad potokem:
našel on tam starou ženu
mezi křoví zatulenu.
Turkové jí robí muky:
do železa dal jí ruky,
provaz hodil jí na šíji
a o koně připjal si ji.
Vláčí Turčín ženu, vláčí
po hrobině, po bodláčí;
stařence krev z noh se leje,
a Turčín se jenom směje.
A když ona již ustává,
mečem svým jí rány dává,
a když ona na zem padá,
ostrohami v bok ji badá.
Hučí, hučí Turků voje,
pohánějí lidu roje;
třikrát měsíc už omládl,
zástup dál a dále táhl.
Ten turecký svět daleký;
přešli oni přes tři řeky,
zašli oni za tři chlumy,
až moře krok jejich tlumí.
A nad mořem město leží,
tyčí k nebí tisíc věží;
jaj, Bože, to smutné zření:
na těch věžích kříže není.
A když blížili se k městu,
Turkyně jim zašla v cestu;
a Turkyně jako růže,
pěkně vítá svého muže.
»Vítaj, muži, vítaj že mně,
z té uherské krásné země!
Zdaž se dobře vám dařilo?
Jak vám štěstí posloužilo?«
»»Dobře, dobře jsme chodili,
Maďary jsme si podbili;
Slováci se však nedali,
proto jsme je v plen pojali.
A cože je tu nového?
Pověz, žínko, co dobrého?««
»Dobrá, dobrá tu novinka,
Požehnal ti Pán Bůh synka.«
»»A já vedu otrokyni,
synku našemu strážkyni;
když ho bude kolíbávat,
pěkně bude mu zpívávat.
Slovenka to, tam od Hrona,
velmi pěkně zpívá ona;
ba zpěvu na božím světě
nad slovenský nenajdete!««
Turčín sedí, kávu pije,
a Turkyně zlatem šije;
a staruška zpívá tiše
a Turčátko jim kolíše.
»Hajej, spinkej, krásné dítko!
Donesu ti z háje kvítko,
donesu ti z růže puček:
vždyť jsi ty můj milý vnuček.«
Zaslechl to Turčín mladý,
se staruškou stal do vády:
»»Kterak ty smíš to zpívati?
Či jsi mu ty stará máti?««
»Jednou v Poniky vrazili,
syna mého uchvátili
syna mého v třetím roku;
měl on hvězdu, znak na boku.«
A Turčín a jeho žena
padli před ní na kolena;
»»Odpusť, máti, svému synu
převelikou jeho vinu.
Nebudeš již otrokovat,
s námi budeš tu panovat,
chodit jako my, ve zlatě
a spočívat v drahém šatě.««
»Uděl vám Bůh, děti moje,
svaté požehnání svoje;
ale má se tužba nese
jen tam, kde kříž svěží pne se.
Tam do vlasti mojí lóna,
na ty krásné břehy Hrona:
tam kvítal květ mého mládí
jinde se mně žíť nesladí.
Tam pod křížem starší moji
v tichých hrobech spí v pokoji,
tam, když bude vůle Boží
i mne k nim nechať uloží.
- ↑ Osada pri Hronu ve Zvoleňske stolici.