Tryzna za duši básníkovu
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Tryzna za duši básníkovu |
| Podtitulek: | Báseň na smrt Mikoláše Lenaua, zemřelého dne 23. Srpna 1850 |
| Autor: | Jan Pravoslav Koubek |
| Zdroj: | KOUBEK, Jan Pravoslav. Tryzna za duši básníkovu. Praha : vydavatel neuveden, 1850. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Nikolaus Lenau |
Dr. Jan Pravoslav Koubek,
c. k. řádný professor řeči a literatury české na Karlově Učení Pražském.
Das dürre Blatt leg’ ich dazu, Lenau. |
Jsou tajnosti, jež básník světu hlásá všemu, A. Mickievič. |
Již se tedy z úzké svojí skrýše
Onen ujařmený vyrval duch,
Do něhožto z nadpozemské výše
V blažší době věští vstoupil Bůh,
Aby v tom svém novém chrámě skvoucím
Tazatelům ozýval se vroucím,
Aby v oné době před zábřeskem
Poskytnuté nebem svobody,
Nových divů ověnčil se leskem,
By dal nové světu důvody,
Že ta blahá víra v božství lidské
Není bludiště jen idyllické,
Ani marným cnosti vnadidlem,
Aniž pýchy lidské mamidlem,
Leč že základem jest náboženství,
Jehožto jest knězem nejvyšším
Věstec u posvátném důstojenství,
Sousedem jsa bohův nejbližším!
Milostně v tom bytu vyvoleném
Bůh ten zpěvolibý zázračil,
Jedva u prostranství přeplněném
Pro poutníky chrám již vystačil;
Oni z vlastí blízkých, z končin dalných
K sídlu boha v davech spěli valných
Pod praporcem, pod nímž válčí vira
Duchů všech a srdcí všeho míra,
Jimžto k člověčenstvu láska čistá,
Bez rozdílu jazyků a mravů,
Bez mezníků prostory a místa,
Bez rozkolu rozkolnických stavů,
Odvahu jest vdechla nejstatnější,
By své nedbajíce výhody,
Slovem moudrým, snahou nejbdělejší,
Bujné rozsívali zárody
Nebeského daru svobody
Na všech stranách, ve všech prostorách,
Byť se jim i světla opřel vrah,
Tady Černobóh, tam Ariman,
Vládce tmy a mrzký noci man!
Znáte zpěvy věstce velebného,
Jenž se této víře světla kořil,
Jenžto ze mramoru germánského
Na základě jejím stavěl, tvořil
Chrám i oltář boha srdce svého?
Píseň jeho arci nešveholí,
Jako mladý křovník v husté chrasti,
Jenžto zpívá o slasti a strasti,
Když jej radost blaží, žalost bolí,
Jsouci pro veškerost bez účasti.
Pěvec tento, sejma struny s lyry
Z beránkových utočené střev,
Zvukem mosazných strun, delší míry,
Na varitě provázel svůj zpěv,
Aby větší zbudil bohatyry,
Aby lásku roznítil a hněv,
Svatou lásku ke ctnosti a světlu,
Lásku ke svobodě, světla dceři,
Hněv a válku proti chlapské zběři,
Která mrskající líbá metlu;
Znáte pěvce, jenžto Trocnovského
Válku vítěznou pěl hrdiny,
A tou jiskrou ducha plamenného
Srdce zahřál naší družiny?
Vy též znáte hlas ten povýšený,
Co se zoufajících ujal Lechů,
Kdyžto bílý orel, zkrvácený
Skryl se tulač pod kohoutí střechu?[2]
Ejhle téhož pěvce svatá píle,
V písni projevená ohnivé,
V nejbujnější pozdvihnouc se síle,
Sloužila své víře pravdivé,
Jako chrámu posvěcenec Páně,
Jako rytíř dámě zvolené,
Slovem svým a mečem cti jí chráně,
Jako na dědičném na popluží,
Od roboty vzdálen nucené,
Rolník rodině své milé slúží.
Mnohý básník, své mzdy pracovnické
V době nedočkal se jeseňní,
Aniž sklizně svého osení,
Málokterý v slávě poetické
Bez koruny skonal mučennické,
Mnohý ztráven svého srdce žárem,
Jako Fénix sobě sám byl zmarem,
A jsa odňat smrti-andělem,
Věští oheň se svým popelem
Bez kšaftu dal drahé vlasti darem,
Dal svým ctitelům je údělem,
Jakým právě strastná Dejanira
Svého obdařila bohatyra,
Aby v její lásce věrně stál,
On však Centaurovým ohněm splál!
Na kavkazské přikovaný skále,
Kořisti své pykal Promethev,
An mu svatý jestřáb zobák stále
Vtínal do rostoucích stále střev,
Že vzal oheň zpupný svatokrádce
Z dílny tajné boha hromovládce!
Či ten oheň nebeského rodu,
Jenžto v Lenauově srdci plál,
Ač mu udělen byl u porodu,
Černoboha pomstu na se zval,
Že tu mysl, plnou tvůrčí síly,
V prostřed bujarého života.
V nejsvětlejší jasného dne chvíli
Šílenosti jala mrákota?
Čili svůdná Víla Poesie
Ducha věštího tmou ovila,
By své lásky tajné mysterie
Zrádným činem sokům ukryla?
A však dítky milosti té vřelé
Nám se na bíledni zjevují,
A ve chrámě slávy nezachvělé
Larové ti drazí bytují.
Přejte dítkám slávy nesmrtelné,
Kterouž draze otec zakoupil,
An jej z ironie potutelné
Dřív, než ze života vystoupil,
Kletbou šílenosti necitelné
O život již osud oloupil!
Či snad životem to může slouti,
Když se z nejvyššího zřítíc chlumu,
Nemůže se mysl pozvednouti
Z hloubi necitu a nerozumu?
Čili životem to zváti chcete,
Když ta dušice tmou zasutá,
Můří nohou motá se a plete,
Upířice v těle přikutá?
Tak, když Perun ranou svého hromu
Z pevných vyvrátí dub základů,
Omráčenou duši, dlící v stromu,
Šílený Ďas pojme Dryadu!
A když božskou zdrcený dub střelou
Svaté úcty v lidu nabývá,
K vyšší věru úctě s myslí vřelou
Bratra neštěstí nás vyzývá.
Neštěstí ach hrozné, nevýslovné,
Ješto nemá strasti sobě rovné,
Dlíti v světě mrtvým za živa,
Spojená dvou pólův protiva!
A když na Letnice Milostivé,
Čili dříve v rannější té době,
An se Vesna v první skvěla zdobě,
Vlašťovice budíc zimomřivé,
Čisté zřídlo jasné pohody,
Skvělé slunce vzešlo svobody,
Přivítané u svém náhlém zjevu
Sborem plesajících všudy zpěvů,
Pěvec, jenžto příští věstil spásu,
Jenž se v době druhdy rannější
Na peruti písně světější
Zhůru k nebeskému zdvihal pásu,
Odkud všeho světla pramen plyne,
Z něhož svobody se blaho vine,
Ejhle za dnů šťastných téhož času
Lenau[3] svého nepozdvihl hlasu,
A když ovšem celé národy
Darům těšily se svobody,
Jeho duch již utkvěl pod porobou,
Jeho tělo pod vazbou a skobou!
Neštěstí ach hrozné, nevýslovné,
Ješto nemá strasti sobě rovné,
Dlíti v světě mrtvým za živa,
Spojená dvou pólův protiva!
A když po smrti jej, po té dvojí,
Z oné smutné skrýše nešťastníků,
Ku věčnému vnesli ku pokoji
Rovnoprávně svorných osadníků,
Které spánek stejně sladký kojí
Pod pomníkem jako bez pomníku,
Přátelé hle jeho nejvěrnější,
Co se o život dřív jeho báli,
V době druhdy jeho nejšťastnější,
Když se ve slávě skvěl nejjasnější
Nad soupeři na blízku a v dáli,
Nyní druhu svému pouti přáli,
Ješto vede zhůru do Kanán,
Když jest úkol zemský dokonán!
Do té obce duchů pospolité
Boží přenesla jej útrpnost,
A že anděl-strážce, v sluji skryté,
Opustil jej opuštěný host,
Smrti-anděl na peruti hbité
Duši doprovodil na věčnost!
Snad jej spatříme v té končině,
Až zde zemské ujdem nížině
A se octnem v máji neskončeném,
Svobodnějších tvorů blahým členem.
Snad již pod sekerou naostřenou
Onen družebný strom záhy padne,
Jenž nám schránku podá zhotovenou
Ze šesti desk, v lůnu země chladné,
Snad již slavík, v jeho skrytý chvoji,
Svůdnou dokonává píseň svoji,
Co nás v noci blažívala vnadné
Pod pableskem luny polojasné,
Jako lákavý zpěv Víly zrádné! —
Mizí tato noc a slunce jiné,
Před nímž slunce naší země hasne,
Po nebesích křišťálových plyne,
Světlo pravdy prostírajíc spasné
Nade tvory, kteří branou hrobu
Ze tmy, ze lži byvše vyvedeni,
S tělem odmrštili těla mdlobu,
Mocným křídlem jsouce pozdviženi,
Z prachu vyšvihli se rychlým letem
Nad tím pouze pohostinným světem.
Takto housenka, když z motaniny
Motejlem se nese na planiny,
V zlatých lístkách štíhlé slunečnice,
Ješto k slunci svoje zdvihá líce,
Nebeskou se rosou napájí,
Větříkové s květem laškujíce,
Zvolna odrozence houpají.
Motýl pak se na svém zlatém trůně
Blažící tou kojí myšlénkou,
Že již vybřed ze své hrobní tůně,
I že darmo nebyl housenkou.
Epilog
editovatZe slovanské přímé hostinnosti,
Za pěvcovu duši šlechetnou
Naše Musa Tryznu vystrojila,
U stolu pak svého milé hosti,
Hospodyní ráda ochotnou
Besedníky české uhostila.
Ku přípitku tedy nábožnému
Ať se třikrát hlučně ozve „sláva!“
Sláva budiž pěvci germanskému,
Jenžto hájil svobody a práva
V době trudné, když hlas svobody,
Svému hlasateli šlechetníku,
Věru nedopřál té výhody
Jako pozdnějšímu hlasovníku.
Sláva jemu, an si svojí slávy
U nelehkém dobyl zápase,
V službě svaté národů všech zprávy
Na příkřejším onom Parnase,
Kde ve slávě věru není láce,
Leč kde sláva velké žádá práce.
Nuže čistou krví české révy
Slušné oslavme ty žalozpěvy
U pohřební léto hostiny! —
Kdož jsi druhem české družiny,
Kdo máš srdce vřelé, světlou hlavu,
Kdo ctíš slovo moudré, statné činy,
Na věstcovu tedy čest a slávu
Vychyl plný koflík mělničiny!
Lenau byltě šlechticem a šlechetníkem,
Svobody a práva věrným zástupníkem,
Věru šlechticem byl v duchů říši,
I jak zeman, šestnácti vnuk předků,
Čitá šestnáct dávné slávy svědků.
Pochovaných v pergamenův skrýši,
Takto Lenau v příštích časů hluku
Má též diplom urozenství svého,
Ale podstatnější, ale vyšší,
U nejdalších pojištěný vnuků,
Zbudou-li se chtíče sobeckého,
Jestli vášni nepodlehnou nižší,
Jestli muži srdce železného,
Po železných drahách chvátajíce,
Ziskem nebudou se řídit více,
Nežli citem srdce šlechetného,
Nežli slovem věstce nadšeného.
Ale jako v zemi zaslíbené
Proti dravým proudům Moslemínů
Godofred svou zatknul korouhev,
Tak čas, mstitel víry zneuctěné,
Takto mstitel slávy zapomněné,
Věstcům novou získá Palestýnu,
Kde jich sláva znova vyjde v jev.
Vítej víro v možnost lidské cnosti,
Pod znakem té víry spasitelné,
Vítej věstcům krásná budoucnosti
S rukojemstvím slávy nesmrtelné,
K novým zpěvům ve všech jazycích
Strojtež věští mužové své lyry,
A zpěv božský z prsou věřících
Pravověrné zbudí bohatyry!
V Praze dne 7. Září 1850.
- ↑ Staroslovanské hody pohřební ke cti a slávě duší přátel zemřelých, jmenovaly se, jak známo, u všech Slovanů tryznou, neb dle slušnějšího pravopisu téhož slova triznou. Čím vzácnějším byl nebožtík, tím déle trvala trizna, tím byla skvostnější, ovšem po smrti panovníkův někdy se několikrát opakovala.
- ↑ Viz báseň Lenauovu „Dva Slované“ od nás zčeštěnou a v osmém čísle Květů a Plodů r. 1848 zveřejněnou.
- ↑ Mikoláš Lenau (vlastně baron Niembsch von Strehlenau), zajisté jeden z nejušlechtilejších a největších básníků německých novočesných, narodil se r. 1802 dne 13. Srpna v Čatádě nedaleko Temešváru, zemřel dne 23. Srpna t. r. blízko Vídně v opatrovně šílenců v nejsmutnějším stavu nevyhojitelné šílenosti a duchaprázdné otrlosti, kteroužto právě celých dlouhých osm let byl sklíčen k nesmírné žalosti přátel a ctitelů svých. Lenau zajisté se proslavil původností a genialností myšlének velebných, všude se jevících v ušlechtilé a velkolepé formě, jejížto povahou jest statná, důrazná síla a hbitá obratnost v řeči a v technice básnické, kterážto nezná nijakých obtížností a překážek v určitém označení a v náležitém vyslovení všech myšlének a citů, ješto mistrovský věstec svými často nemnohými, ale jadrnými a jasnými slovy, dle svého plastického a někdy téměř lapidárního slohu, vlastně vysloviti chtěl. Jeho nesmrtelná díla: Faust, Savonarola, Albingensové, jakož i jeho drobnější, sedmkrát u Cotty v Stuttgartě vydané básně — mezi nimiž obšírnější báseň „Jan Žižka, obrazy z války husitské“ — jsou zřejmým důvodem toho, co jsme nyní tak krátce o velikém věstci pověděli.