Topič (1920)

Údaje o textu
Titulek:	Franz Kafka: Topič
Podtitulek:	Fragment
Autor:	Franz Kafka
Zdroj:	Kmen. roč. 4, čís. 6, s. 91-72 https://ndk.cz/view/uuid:ad20be70-a199-11e4-94a8-005056827e51?page=uuid:6f273760-a1ae-11e4-b69d-5ef3fc9ae867
Vydáno:	1920
Licence:	PD old 70
Překlad:	Milena Jesenská
Licence překlad:	PD old 70

Když 16letý Karel Rosman, který byl svými chudými rodiči poslán do Ameriky, poněvadž ho svedla služka a měla s ním dítě, vjel již v zpomaleném parníku do newyorského přístavu, spatřil sochu Svobody, kterou již dávno pozoroval, jakoby ve světle náhle prudším. Její paže s mečem trčela jaksi nově vstříc a kolem její postavy vanul volný vzduch.

»Tak vysoko,« řekl si, a v tom, vůbec nemysle na odchod, byl stále rostoucím množstvím nosičů pomalu posunut až k zábradlí.

Jakýsi mladý muž, s nímž se byl při jízdě povrchné seznámil, řekl, předcházeje ho: »Nu, což pak nemáte pražádné chuti, abyste vystoupil?« »Jsem přece již hotov,« řekl Karel usmívaje se, a zdvihl z dobré nálady a poněvadž byl silný chlapec, kufr na ramena. Když však pohlédl za svým známým, který se již vzdaloval s ostatními a mával při tom hůlkou, s úlekem zpozoroval, že zapomněl dole lodi svůj deštník. Rychle poprosil známého, aby mu laskavě u jeho zavazadla okamžik posečkal, čímž muž nebyl příliš obšťastněn, přehlédl ještě situaci, aby se při návratu vyznal, a pospíchal pryč.

S lítostí nalezl dole zavřenu chodbu, která by jeho cestu byla velice zkrátila, což patrně souviselo s vyloďováním cestujících, a mylo mu namáhavě si hledati cestu nespočetnými malým místnostmi, po krátkých schodech, které stále za sebou následovaly, korridory, neustále se zahýbajícími, prázdným pokojem s opuštěným psacím stolem, až skutečně, poněvadž touto cestou šel teprve jednou nebo dvakrát a vždy ve větší společnosti, úplně zabloudil. Ve své bezradnosti, poněvadž nepotkával lidí a slyšel jen nad sebou šoupání tisíce lidských nohou a pozoroval z dálky jakoby dech, poslední pracování již zastavovaných strojů, počal bez přemýšlení tlouci na první malá dvířka, na která při svém bloudění narazil.

»Vždyť je otevřeno,« ozvalo se uvnitř a Karel otevřel dvéře s poctivým oddechnutím. »Proč tlučete tak zběsile do dveří?« řekl ohromný člověk a skoro se po Karlovi ani neohlédl. Jakýmsi malým, svrchním oknem padalo ponuré, nahoře na lodi již dávno opotřebované světlo v žalostnou kabinu a v ní stáli těsně vedle sebe postel, skříň, židle a muž, jakoby složeni ve skladišti. »Zabloudil jsem,« řekl Karel, »ani jsem toho tak za jízdy nepozoroval, ale to je strašně veliká loď.« »To je pravda,« řekl muž s jistou pýchou, nepřestav se při tom nimrati se zámkem malého kufru, který oběma rukama vždy znovu přitlačil a čekal při tom na sklapnutí závory. »Ale pojďte přece dovnitř,« pokračoval muž, »nebudete přece státi venku.« »Nevyrušuji?« ptal se Karel. »Ale jak pak byste rušil?« »Jste Němec?« pokusil se Karel zabezpečiti, poněvadž mnoho slyšel o nebezpečí, které hrozí v Americe nově příchozím, obzvláště od Irů. »I jsem, jsem,« řekl muž. Karel ještě váhal. Tu muž náhle uchopil kliku a přisunul dveřmi, které rychle zavřel, Karla k sobě dovnitř. »Nemohu vystát, dívá-li se sem někdo z chodby,« řekl muž, který již opět pracoval na svém kufru, »každý tu běží mimo a dívá se, to aby čert vydržel.« »Ale chodba je přece zcela prázdná,« řekl Karel, který stál, trapně přimáčknut na pelest postele. »Ano — teď«, pravil muž. »Běží přece o teď,« myslil si Karel, »s tím mužem je těžká řeč.« »Položte se přece na postel, tam máte více místa,« řekl muž. Karel vylezl, pokud mohl, a zasmál se hlasitě nad prvním marným pokusem, aby se vyšvihl nahoru. Sotva byl však v postel, zvolal: »Pro Boha, docela jsem zapomněl na svůj kufr.« »Kde pak je?« »Nahoře na palubě, můj známý dává na něj pozor. Jak jen se jmenuje?« A vytáhl visitku ze své tajné kapsy, kterou mu matka všila na cestu do podšívky kabátu: »Butterbaum, Franz Butterbaum!« »Potřebujete svůj kufr nutně?« »Ovšem.« »Proč jste jej tedy svěřil cizímu člověku?« »Zapomněl jsem dole deštník a běžel jsem pro něj, nechtěl jsem však kufr tahati s sebou. A pak ještě k tomu jsem zbloudil.« »Jste sám? Bez doprovodu?« »Ano, sám!« »Snad bych se měl tohoto muže držeti,« mihlo se Karlovi hlavou, »kde seberu hned tak dobrého přítele?« »A nyní jste také ztratil kufr — o deštníku už ani nemluvím.« A muž usedl na židli, jakoby Karlova věc teď nabyla pro něj trochu zájmu. »Ale myslím, že kufr ještě není ztracen.« »Víra činí šťastným,« řekl muž a podrbal se silně ve svých temných, krátkých, hustých vlasech. »Na lodi se střídají s přístavy i mravy. V Hamburku by byl váš Butterbaum kufr možná opatroval, ale zde pravděpodobně není po obou už ani stopy.« »To se však přece musím hned podívat nahoru,« řekl Karel a ohlédl se, jak by se dostal ven. »Jen zůstaňte,« řekl muž a strčil ho rukou do prsou téměř drsně zpět do postele. »Proč pak?« ptal se Karel rozmrzele. »Poněvadž to nemá smyslu,« řekl muž, »za chviličku jdu také, pak půjdeme spolu. Buď je kufr ukraden, pak není pomoci, nebo jej ten muž nechal státi, pak ho najdeme tím lépe, až se loď vyprázdní. A deštník právě tak.« »Vyznáte se na lodi?« ptal se Karel podezřívavě a napadlo ho, jakoby jinak přesvědčující myšlenka, že na prázdné lodi jeho věci budou snáze k nalezení, měla skrytý háček. »Jsem přece lodní topič,« řekl muž. »Vy jste lodní topič!« zvolal Karel radostně, jakoby to převyšovalo všecko očekávání, a vzepřen o lokte, podrobněji si prohlížel muže. »Právě před komorou, ve které jsem spal se Slovákem, byl otvor, kterým se mohlo viděti do strojírny!« »Ano, tam jsem pracoval,« řekl topič. »Zajímal jsem se vždy tolik o techniku,« řekl Karel, který setrval v určitém myšlenkovém chodu. »A jistě bych se byl později stal inženýrem, kdybych nebyl musil jeti do Ameriky.« »Proč pak jste musil jeti?« »E — co,« řekl Karel a rukou odhodil celou tu událost. Při tom patřil na topiče s úsměvem, jakoby jej prosil o ohled pro to, čeho nepřiznal. »Bude to už míti svůj důvod,« řekl topič a nevědělo se dobře, zda tím chce vypravování toho důvodu vyvolati nebo zameziti. »Nyní bych se mohl také státi topičem,« řekl Karel, »mým rodičům je docela lhostejno, čím se stanu.« »Moje místo se uprázdní,« topič a vložil ruce do kapes v plném vědomí toho, co řekl, a hodil nohy, které vězely v řasnatých, železošedých kalhotech, na postel, aby je natáhl. Karel se musil posunouti dále ke zdi. »Vy opouštíte loď?« »Pravdaže — my dnes odtáhneme.« »Proč pak? Nelíbí se Vám zde?« »Ach, to jsou poměry, nerozhoduje vždy, líbí-li se nebo nelíbí. Mimo to máte pravdu. Mně se tu i nelíbí. Nemyslíte asi vážně na to, abyste se stal topičem, ale právě pak se tím člověk nejsnadněji stane. Nuže: zrazuji Vás rozhodně! Když jste chtěl v Evropě studovati, proč nechcete studovati zde? Americké university jsou neporovnatelně lepší než evropské.« »To je možno,« řekl Karel, »ale nemám přece téměř žádných peněz ke studiím. Četl jsem o komsi, který za dne pracoval v obchodě a v noci studoval, že se stal doktorem a myslím, že dokonce i starostou. Ale k tomu patři veliká vytrvalost ne? Bojím se, ta že mi chybí. Mimo to jsem naprosto nebyl vynikajícím žákem, rozloučení se školou mi opravdu nebylo těžké. A školy zde jsou snad ještě přísnější. Anglicky skoro vůbec neumím. Ostatně jsou zde vůči cizincům zaujati, zdá se mi.« »Také už jste to zkusil? No, pak je dobře, pak jste můj muž. Pohleďte, jsme přece na německé lodi, která patři Hamburg-Amerika-Linii, proč nejsme jen Němci zde? Proč je vrchní strojník Rumun? Jmenuje se Šubal. To je k neuvěření! A tento ničemný pes dře nás Němce na německé lodi. Nemyslete si« — zde mu došel dech a mával rukou — »že si ztěžuji, jen abych si ztěžoval! Vím, že nemáte žádného vlivu, sám jste chudé klouče. Ale to je přespříliš!« A uhodil několikrát pěsti o stůl a nespustil s ní oči, zatím co tloukl. »Sloužil jsem přece na tolika lodích« — a jmenoval dvacet jmen za sebou, jakoby to bylo jedno slovo, Karel byl všecek pomaten — »a vyznamenal jsem se, byl jsem chválen, byl jsem dělníkem po chuti kapitánů, dokonce na obchodní plachetnici jsem byl po několik let« — zdvihl se, jakoby toto byl vrchol jeho života — »a zde, v této bedně, kde je vše zařízeno jako na šňůrce, kde se nepotřebuje vůbec důvtipu, zde nestojím za nic, zde stojím Šubalovi stále v cestě, jsem lenoch, zasloužím, abych byl vyhozen a dostávám svůj plat z milosti. Rozumíte tomu? Já ne!« »To si nesmíte dáti líbit,« řekl Karel rozčileně. Ztratil skoro pocit, že je na nejisté půdě lodi, na pobřeží neznámého dílu světa, tak domácky se cítil zde na topičově posteli. »Byl jste již u kapitána? Hledal jste už u něho své právo?« »Ale jděte, jděte raději pryč! Nechci Vás tu míti! Neposloucháte, co Vám říkám, a dáváte mi rady. Jak mám jíti ke kapitánovi?« Unaven si topič opět sedl a položil obličej do obou dlaní. »Lepší radu mu nemohu dát,« řekl si Karel. A vůbec shledal, že měl raději jíti pro svůj kufr, než zde dávati rady, které přece byly považovány jen za hloupé. Když mu otec předával kufr pro vždy, ptal se žertem: »Jak dlouho ho budeš míti?« A nyní byl tento drahý kufr snad opravdu vážně ztracen. Jediná útěcha byla, že se otec o jeho nynější situaci sotva může dozvěděti, i kdyby pátral. Lodní společnost by mohla právě jen říci, že přirazil s sebou v New-Yorku. Karlovi bylo však líto, že věcí kufru téměř ani neupotřebil, ačkoli bylo na př. už dávno nutno, aby proměnil košili. Zde tedy spořil na nepravém místě. Teď, když bude na počátku jeho dráhy nutno, aby vystoupil čistě oděn, bude se mu ukázati ve špinavé košili. Jinak by ztráta kufru vůbec nebyla tak zlá, neboť oděv, který měl na sobě, byl dokonce lepší, než onen v kufru; ten byl vlastně jen oblekem pro výpomoc, který matka mu spravovala ještě těsně před odjezdem. Nyní si vzpomněl, že v kufru byl ještě kus veroneského salámu, který mu matka přibalila jako zvláštní dar a od kterého mohl ujísti jen malý díl, poněvadž byl cestou zcela bez chuti, a polévka, která byla v mezipalubí rozdělována, mu úplně dostačila. Nyní však by byl měl Karel salám rád po ruce, aby jej nabídl topiči, Neboť tito lidé jsou lehko k získání, dá-li se jim nějaká maličkost, to věděl Karel ještě od svého otce, který získával zaměstnance, s nimiž měl obchodně co dělati, podělováním cigarami. Nyní měl Karel na rozdávání jenom své peníze a těch se nechtěl prozatím dotknouti, jestliže už kufr doopravdy ztratil. Opět se jeho myšlenky vrátily zpět ke kufru a nyní opravdu nemohl nahlédnouti, proč jej cestou tak opatrně hlídal, že ho to stálo téměř spánek, když si tentýž kufr nechal nyní tak lehko vzíti. Vzpomněl si na pět noci, po které měl ustavičně v podezření malého Slováka, který ležel o dvě spací místa dále, že má na jeho kufr zálusk. Tento Slovák čekal jen na to, až Karel konečně bude přepaden slabostí a na okamžik sdřímnne, aby kufr k sobě mohl přitáhnouti dlouhou tyči, kterou si ve dne hrál nebo cvičil. Ve dne vyhlížel tento Slovák dosti nevinně, ale sotva přišla noc, povstával časem na svém lůžku a díval se smutně ke Karlovu kufru. Karel mohl to vše zcela zřetelně rozeznati, neboť vždy tu a tam někdo zapálil světélko s nepokojem vystěhovalce, ačkoli to dle lodního pořádku bylo zapovězeno, a zkoušel rozluštiti nesrozumitelné prospekty vystěhovaleckých agentur. Bylo-li takové světlo na blízku, mohl Karel trochu usnouti, bylo-li však v dálce, nebo byla-li tma, bylo mu držeti oči otevřeny. Toto namáhání ho vysílilo a nyní bylo snad zcela bez užitku! Kdyby toho Butterbauma jednou někde zastihl!

V tomto okamžiku zazněly venku v dálce do posavadního úplného klidu malé, krátké údery, jakoby dětských nohou, blížily se sesíleným zněním, a nyní to byl klidný, mužný pochod. Šli patrně v jedné řadě, jak to bylo v úzké chodbě přirozeno, bylo slyšeti řinčení, jakoby zbraní. Karel, který již měl chuť natáhnouti se v posteli spánkem, osvobozeným od všech starostí o kufr a Slováky, vyjel a vrazil do topiče, aby ho konečně upozornil, neboť, jak se zdálo, zástup právě dosáhl svou špicí dveří. »To je lodní kapela,« řekl topič, »hráli nahoře a nyní jdou balit své věci. Nyní je vše hotovo a mohli bychom jíti. Pojďte!« Uchopil Karla za ruku, vzal v posledním okamžiku zarámovaný obraz Matky Boží se stěny nad postelí, nacpal jej do náprsní kapsy, uchopil svůj kufr a opustil s Karlem spěšně kabinu.

»Nyní jdu do kanceláře a řeknu těm pánům svoje mínění! Už zde není cestujících, netřeba se již ohlížeti!« To opakoval všelijak a pokusil se v chůzi, aby zašlápl se strany krysu, běžící přes cestu, vstrčil ji však jen rychleji do díry, které ještě včas dosáhla. Byl vůbec pomalý v pohybech, poněvadž, i když měl dlouhé nohy, byly přece příliš těžké.

Prošli oddělením kuchyně, kde několik děvčat ve špinavých zástěrách — polévaly si je úmyslně — mylo nádobí ve velikých kádích. Topič volal jakousi Línu k sobě, která se k němu koketně přitlačila, když jí položil ruku kolem boku a vedl ji kousek s sebou.

»Bude výplata, chceš jít s sebou?« ptal se. »Proč se mám namáhat, přines mi peníze radši sem,« odpověděla, provlékla se pod jeho rukou a utekla. »Kde jsi sebral toho hezkého chlapce?« volala ještě, ale nechtěla už odpovědi. Bylo slyšeti smích všech děvčat, které byly přerušily práci.

Šli dále a přišli ku dveřím, které měly nahoře malé průčelí, podepřené malými, pozlacenými karyatidami. Jako lodní zařízení to vyhlíželo skutečně marnotratně. Karel nepřišel, jak teď zpozoroval, nikdy do této končiny, která byla patrně za jízdy vyhražena cestujícím 1. a. 2. třídy, kdežto teď, při velkém čištění lodi byly oddělovací dveře vyzdviženy. Skutečně potkávali několik mužů, kteří nesli smetáky na ramenech a pozdravovali topiče. Karel žasnul nad velikým zařízením! Ve svém mezipalubí se o tom ovšem málo dozvěděl. Podél chodeb táhly se dráty elektrického vedení a malé zvonky bylo slyšeti neustále.

Topič zaklepal s úctou na dveře a vyzval, když se zvolalo »dále«, Karla pohybem ruky, aby bez bázně vstoupil. Karel sice vešel, ale zůstal u dveří státi. Třemi okny pokoje viděl mořské vlny a při jejich radostném pohybu mu bilo srdce, jakoby byl moře nepřetržitě po pět dní neviděl. Veliké lodě křížovaly a povolovaly příboji vln, jen pokud jejich tíha připustila. Přimhouřils-li oči, zdálo se, jakoby tyto lodi tíhou vrávoraly! Na stožárech nesly úzké, ale dlouhé vlajky, které byly sice jízdou napiaty, přece však se tu a tam třepaly. Zaznívaly sem výstřely na pozdrav z válečných lodí; kanonové roury takové lodi nedaleko přijíždějící zářily reflexem kovových plášťů a byly jakoby laskány jistou, přímou a přece nikoli vodorovnou jízdou. Malé loďky a čluny mohly se, alespoň ze dveří, pozorovati jen v dálce, jak v množství vlétaly do prostoru mezi velikými parníky. Za tím za vším stál však New-York a díval se na Karla stotisíci okny svých mrakodrapů. Ano, v tomto pokoji člověk věděl, kdo je —

U kulatého stolu seděli tři pánové, jeden lodní důstojník v modré lodní uniformě, oba druzi úředníci přístavního úřadu v černých amerických uniformách. Na stole ležely, vysoce navrstveny, různé dokumenty, které důstojník nejprve s perem v ruce přelétl a podával je oběma druhým, kteří brzy četli, brzy cosi vypisovali, brzy něco vkládali do svých map, když právě jeden z nich, který ustavičně tiše klapal zuby, nadiktoval cosi svému kolegovi do protokolu.

U okna psacího stolu, obrácen zády ke dveřím, seděl menší pán, zaměstnán velikými folianty, které byly narovnány vedle sebe na silném prkně ve výši jeho hlavy. Vedle něj stála otevřená a na první pohled aspoň prázdná pokladna.

Druhé okno bylo prázdné a vidělo se jim nejlépe ven. V blízkosti třetího stáli dva páni v polohlasitém rozhovoru. Jeden byl opřen vedle okna, byl oděn v lodní uniformu a hrál si držadlem kordu. Ten, se kterým mluvil, byl obrácen k oknu a tu a tam odkryl pohybem na prsou druhého řetěz řádů. Byl v civilu a měl tenkou bambusovou hůlku, která také odstávala jako kord, poněvadž opíral obě ruce o boky.

Karel neměl ovšem kdy, aby všechno obhlédl, neboť brzy k nim přistoupil sluha a ptal se topiče s pohledem, jakoby sem nepatřil, co vlastně chce. Topič odpověděl tak tiše, jak byl tázán, že chce mluviti s panem vrchním pokladníkem. Sluha pro svou osobu odmítl prosbu pohybem ruky, šel však přece po špičkách, vyhýbaje se velikým kruhem kulatému stolu, k pánovi s folianty. Tento pán takřka ustrnul — to bylo zřetelně viděti — nad sluhovými slovy, ohlédl se konečně po muži, který si přál s ním mluviti a mávl, přísně odmítaje, rukou proti topiči a pro jistotu i proti sluhovi. Nato se sluha vrátil k topiči zpět a řekl tónem, jakoby mu něco svěřoval: »Kliďte se okamžitě z pokoje!«

Topič pohleděl po této odpovědi dolů ke Karlovi, jakoby ten byl jeho srdcem, kterému němě svěřuje svůj žal. Bez dalšího uvažování se Karel odpoutal, letěl napříč pokojem, takže se dokonce dotkl důstojníkovy židle; sluha běžel za ním sehnut, s pažemi připravenými k objetí, jakoby honil hmyz, ale Karel byl u pokladníkova stolu dříve, tam se pevně přidržel, pro případ, že by sluha se pokusil, aby ho odtáhl.

Celý pokoj ovšem okamžitě ožil. Důstojník vyskočil od stolu, páni od přístavního úřadu přihlíželi klidně, ale pozorně, oba páni u okna se postavili vedle sebe, sluha, který se domníval, že tam, kde se ukázal zájem vysokých pánů, není více na místě, ustoupil. Topič napiatě čekal u dveří na okamžik, až bude nutna jeho pomoc. Konečně se pokladník ve své židli celým tělem obrátil.

Karel vyhrabal pas ze své tajné kapsy, kterou těmto lidem bez rozmýšlení ukázal, a položil ho na stůl na místě dalšího představování. Pokladník pokládal patrně tento pas za zbytečný, neboť jej dvěma prsty při postrčil stranou, načež Karel pas opět zastrčil, jakoby tato formalita byla uspokojivě odbyta.

»Dovoluji si říci,« počal pak, »že dle mého mínění se stalo panu topiči bezpráví. Zde je jakýsi Šubal, který na něm sedí. Topič sloužil již na mnoha lodích, které vám všecky může vyjmenovati, k naprosté spokojenosti, je pilen, myslí to se svou prací dobře, a opravdu není možno nahlédnouti, proč právě na léto lodi, kde přece služba není tak nadmíru těžká, jako na příklad na obchodní plachetnici, by měl špatně obstáti. Může to být jenom očernění, které mu zabraňuje v je ho postupu a připravuje ho o uznání, které by mu zcela jistě jinak nescházelo. Mluvil jsem o té věci pouze všeobecně, obzvláštní stížnosti předloží vám jíž sám.« Karel obrátil se touto řečí na všechny pány, poněvadž skutečně také všichni poslouchali a poněvadž se zdálo mnohem pravděpodobnější, že mezi nimi všemi se spíše nalezne spravedlivý, než že by tento spravedlivý měl právě býti jedině pokladník. Z chytrosti mimo to zamlčel, že topiče tak krátce zná. Ostatně by byl mluvil ještě mnohem lépe, kdyby nebyl pomaten červeným obličejem pána s hůlkou, kterého se svého stanoviště spatřil po prvé.

»To je vše slovo za slovem správné,« řekl topič dříve, než se ho kdo ptal, ano dříve, než se vůbec kdo na něj ohlédl. Tato topičova ukvapenost by byla velikou chybou, kdyby pán s řády, který, jak se teď Karlovi vyjasnilo, byl jistotně kapitán, zřejmě se nebyl rozhodl, že topiče vyslechne. Vztáhl totiž ruku ku předu a zvolal k topiči: »Pojďte sem!« hlasem tak pevným, že by se kladivem na něj mohlo udeřiti. Nyní záviselo vše na topičově chování, neboť co se týkalo spravedlivosti jeho věci, o té Karel nepochyboval.

Na štěstí se při této příležitosti ukázalo, že topič prošel hezký kus světa. Se vzorným klidem vyňal ze svého kufříku prvním hmatem balíček papírů a zápisník, a šel, jakoby se to rozumělo samo sebou, přehlížeje úplně pokladníka, ke kapitánovi, a rozložil na okenním rámu své důkazy. Pokladníkovi nezbylo nic jiného, než aby se sám obtěžoval a přistoupil. »Ten muž je známý kverulant,« řekl na vysvětlenou. »Je více v pokladně, než ve strojírně. Přivedl Šubala, tohoto klidného člověka, téměř k zoufalství. Poslyšte,« obrátil se k topiči, »ženete svoji dotěrnost skutečně poněkud daleko! Jak často jste už byl vyhozen z výplatních místností, jak jste to za své naprosté a bez výjimky neoprávněné požadavky zasloužil! Jak často jste odtamtud přiběhl do hlavní pokladny. Jak často se vám řeklo po dobrém, že Šubal je váš bezprostřední nadřízený a že jedině s ním, jako jeho podřízený, se máte dohodnouti. A nyní přicházíte dokonce sem, když je zde pan kapitán, nestydíte se obtěžovati ho a odvažujete se přivésti si jako naučeného řečníka svých nevkusných obviňování tohoto kloučka, kterého vidím na lodi vůbec po prvé.« Karel se násilím zdržel, aby nevyskočil. Ale již byl také kapitán zde, který řekl: »Poslyšme si přece toho muže. Beztoho se mi zdává Šubal časem příliš samostatným, čímž nechci ovšem nic říci k vašemu prospěchu.« To poslední platilo topiči a bylo přirozeno, že se nemůže okamžitě pro něj zasaditi, ale vše šlo patrně dobrým chodem. Topič počal svá vysvětlování a překonal se hned na počátku tím, že Šubala tituloval »panem«. Jak se Karel u opuštěného psacího stolu radoval! Stlačoval samou radostí stále znovu váhy na dopisy! Pan Šubal je nespravedlivý! Pan Šubal dává přednost cizincům! Pan Šubal vykázal topiče ze strojírny a nařídil mu, aby čistil záchody, což přece naprosto není topičovou prací! Jednou bylo dokonce pochybováno o zdatnosti páně Šubalově, která prý je spíše zdánlivá, než skutečná. Při tom místě hleděl Karel upřeně na kapitána, důvěrně, jakoby byl jeho kolegou, jen aby se nedal svésti topičovou neomalou mluvou k jeho neprospěchu. Stále nebylo možno se něco určitého dozvěděti z těch mnoha řečí, a i když kapitán stále hleděl před sebe, v očích rozhodnutí, že vyslechne topiče do konce, stávali se druzí pánové přece netrpěliví a topičův hlas brzy nepanoval neobmezeně v prostoru, což vzbuzovalo všeliké obavy. První uvedl pán v civilu svoji bambusovou hůlku v činnost a klepal, třebas tiše, do parket. Druzí pánové ohlíželi se tu a tam, pánové od přístavního úřadu, kteří zřejmě měli na kvap, uchopili se opět svých aktů a počali je, když poněkud nesoustředěně, prohlížeti, lodní důstojník postrčil svůj stůl opět blíže, a pokladník, který se domníval, že hru vyhrál, s ironii z hluboka vydechl. Od všeobecně nastalé roztržitosti byl ochráněn patrně jen sluha, který spolucítil část bolesti ubohého muže, postaveného mezi veliké, a Karlovi pokývl, jakoby tím chtěl něco vysvětliti.

Mezitím přístavní život před okny běžel dále; plochá nákladní loď s horou sudů, které byly asi zázračně postaveny, že se nerozkutálely, táhla mimo a způsobila v pokoji téměř tmu; malé motorové čluny, které by mohl Karel nyní, kdyby měl čas, přesně pozorovati, šustěly mimo v rythmu, jak vzpřímený muž, stojící u kormidla, trhal rukou; podivná plovací tělesa se vynořovala tu a tam samostatně z neklidné vody, byla ihned opět přeplavena, a vnořovala se před užaslým pohledem. Loďky velikých parníků byly prudce pracujícími námořníky poháněny ku předu a byly plny cestujících, kteří seděli, jak se vešli, tiše a očekávavě, i když někteří si nemohli odříci, otáčeti hlavou po měnících se sceneriích. Pohyb bez konce, neklid, přenesený z neklidného elementu na bezmocné lidi a jejich výtvory.

Vše upomínalo ke spěchu, ke zřetelnosti, k přesnému vyjádření, ale co činil topič Mluvil sice, až se zpotil, papíry na okně nemohl již dávno třesoucí se rukou udržeti. Ze všech stran nebes proudily k němu obžaloby na Šubala, z nichž dle jeho mínění každá jednotlivá by měla stačiti, aby Šubal byl nadobro odbyt, ale co mohl kapitánovi předložiti, byla jen smutná směs všeho možného. Již dávno pískal pán s hůlkou slabě ke stropu, pánové od přístavního úřadu zmocnili se již důstojníka u svého stolu a nevypadali, jakoby jej chtěli kdy propustiti, pokladník držel se zřejmě jen kapitánovým klidem, aby nevyjel, a sluha čekal v uctivém postavení každým okamžikem na rozkaz kapitánův stran topiče.

Tu nemohl již Karel zůstati nečinným! Šel tedy ke skupině, sice pomalu, ale tím rychleji přemýšlel, jak by se obratně uchopil věci. Byl skutečně nejvyšší čas, ještě chviličku a mohli zcela dobře oba vyletěti z kanceláře. Kapitán byl asi dobrý muž a mimo to, jak se Karlovi zdálo, mohl právě teď míti zvláštní důvod, aby se projevil jako spravedlivý nadřízený, ale konečně nebyl nástrojem, s nímž se mohlo zahrávati, a právě tak ním zacházel topič, ovšem ze svého neobmezeně vzbouřeného nitra.

Karel řekl tedy topiči: »Musíte jednodušeji vyprávěti, jasněji, pan kapitán to nemůže oceniti tak, jak vy vyprávíte. Což zná všechny strojníky a pomocníky jménem a dokonce křestním jménem, aby ihned věděl, když takové jméno vyslovíte, o koho běží? Uspořádejte přece své stížnosti, řekněte nejdůležitější napřed a postupně ostatní, snad nebude pak vůbec nutno, abyste se o většině zmínil! Mně jste je přece vždy tak jasně vylíčil!« Smí-li se v Americe krásti kufry, smí se také tu a tam lháti, myşlil si k omluvě.

Kdyby to však pomohlo! Zda nebylo už pozdě? Topič se sice okamžitě přerušil, jakmile slyšel známý hlas, ale oči byly zcela zamlženy slzami uražené mužské cti, strašných vzpomínek a nejvyšší přítomnou nouzí, nemohl Karla už ani dobře rozeznati. Jak měl také teď — Karel to mlčky před umlklým nahlížel — jak měl také nyní náhle změniti způsob své řeči, když se mu zdálo, že už vše, co měl na srdci, přednesl bez nejmenšího uznání a jakoby byl vůbec nic neřekl a nemohl se přece ještě domnívati, že pánové vyslechnou vše znovu! A v tomto okamžiku přijde ještě Karel, jeho jediný přívrženec, chce mu dáti dobré poučení a na místě toho mu ukáže, že vše, vše je ztraceno! »Kdybych jen byl přišel dříve, na místě, abych se díval z okna!« řekl si Karel, sklopil před topičem obličej a uhodil rukama do švů kalhot na znamení, že je konec se vší naději!

Ale topič tomu nerozuměl, větřil v Karlově obličeji jakési tajné výčitky proti sobě a v dobrém úmyslu, aby mu je vymluvil, dal se k dovršení všeho s Karlem do hádky. Nyní, kdy pánové u kulatého stolu byli dávno rozzlobeni zbytečným hřmotem, který rušil jejich důležité práce, kdy pokladník shledával kapitánovu trpělivost nepochopitelnou a byl blízek okamžitému výbuchu, kdy sluha, opět úplně na straně svých pánů, měřil topiče divým pohledem a kdy konečně pán s hůlkou, ke kterému kapitán chvílemi přátelsky vzhlížel, již naprosto pro topiče otupen, dokonce s ošklivostí proti němu, vytáhl malý zápisník a dával putovati očím mezi zápisníkem a Karlem sem a tam, zřejmě jsa zaměstnán jinými záležitostmi.

»Vím, vím,« řekl Karel, který měl práci, aby se proti topičově přívalu slov, namířených teď proti němu, ubránil, ačkoli měl stále přes všechen spor pro něj laskavý úsměv, »jste v právu, o tom jsem nikdy nepochyboval.« Byl by mu rád ze strachu před ranami podržel mávající ruce a ještě raději jej zatlačil do kouta, aby mu pošeptal několik uklidňujících slov, kterých by mimo ně nikomu nebylo slyšeti. Ale topič byl docela bez sebe. Karel počínal dokonce čerpati jakousi útěchu z myšlenky, že topič v nejnutnějším případě by mohl všech přítomných sedm mužů přemoci silou svého zoufalství. Ostatně ležela na psacím stole, jak ho pohled poučil, vložka s příliš mnoha knoflíky elektrického vedení a ruka, která by jednoduše na ně padla, mohla by vzbouřiti celou loď se všemi chodbami, naplněnými nepřáteli!

Tu přistoupil pán s hůlkou, který byl přece tak nezaujatý ke Karlovi a ptal se nepříliš hlasitě, ale zřetelně přes všechen topičův křik: »Jak se vlastně jmenujete?« V tomto okamžiku, jakoby byl za dveřmi na tato slova někdo čekal, bylo zaklepáno. Sluha pohlédl na kapitána, který kývl. Nato šel sluha ke dveřím a otevřel je. Venku stál muž prostředních proporcí ve starém císařském kabátě, dle svého vzezření vlastně k práci u stroje nezpůsobilý — a byl to přece Šubal! Kdyby toho byl Karel nepoznal na všech přítomných očích, které vyjadřovaly jisté uspokojení, jehož ani kapitán nebyl prost, byl by to ke svému leknutí uviděl na topiči, který zaťal pěstě svých napiatých paží, jakoby toto sevření bylo na něm to nejdůležitější, čemuž je hotov obětovat všechen život v sobě. Tu teď vězela všechna jeho síla, i ta, která ho držela vůbec vzpřímena!

Zde tedy byl nepřítel, samozřejmý, svěží v slavnostním obleku; pod paží obchodní knihu, patrně topičovy mezdní listiny a pracovní výkazy, a díval se všem po řadě do očí s nezatajeným doznáním, že chce především zjistiti náladu každého jednotlivce. Všech sedm byli již jeho přátelé, neboť i když měl dříve kapitán proti němu nějaké námitky, nebo snad je jen předstíral, po utrpení, které mu topič způsobil, neměl pravděpodobně Šubalovi toho nejmenšího vytýkati. Proti muži, jako je topič, není možno dosti přísně vystupovati a, lze-li Šubalovi něco vyčítati, byla to ta okolnost, že nedovedl časem zpupnost topičovu tak zlomiti, že by se byl topič dnes již neopovážil předstoupiti před kapitána.

Snad se konečně i dalo předpokládati, že Šubalovo a topičovo setkání se i před lidmi nemine s účinkem, který mu dojista přináležel před vyšším forem, neboť i kdyby se Šubal uměl dobře přetvařovati, nedovedl by toho třeba naprosto vydržeti do konce. Krátké problesknutí jeho špatnosti může už stačiti; aby se pánům stala zjevnou, o to se Karel již postará! Znal přece tak přibližně ostrovtip, slabosti a nálady každého z přítomných, s tohoto hlediska nebyl čas, až dosud zde ztrávený, ztracen. Kdyby jen topič byl lépe připraven, ale ten byl zřejmě neschopný boje. Kdyby mu Šubala přidrželi, mohl by svými pěstmi pořádně rozklepati jeho nenáviděnou lebku! Ale ani těch několik kroků k němu nebyl by asi svedl. Proč Karel nepředvídal tak lehko předvídatelného, že Šubal konečně přijíti musí, ne-li z vlastního popudu, tedy volán kapitánem! Proč na cestě sem nesmluvil s topičem přesný válečný plán, na místě, aby tak nešťastně nepřipraveně vkročili prostě tam, kde byly dvéře, jak to byli učinili? Byl topič vůbec ještě schopen řeči, mohl říci ano a ne, jak by to bylo nutno při křížovém výslechu, ke kterému by ovšem došlo jen v nejlepším případě? Stál zde, nohy rozkročeny, kolena nejistá, hlavu poněkud zvednutu, a vzduch proudil otevřenými ústy, jakoby uvnitř nebylo již plic, které by jej zpracovaly.

Karel se ovšem cítil tak silným a při rozumu, jako snad doma nikdy nebýval. Kdyby ho mohli rodiče viděti, jak v cizí zemi a před váženými osobnostmi zastával dobro a, i když je ještě nepřivedl k vítězství, přece se chystá k poslednímu výboji! Opravili by své mínění o něm? Posadili by ho mezi sebe a chválili? Pohlédli by jednou, jednou, do jeho očí, jim tak oddaných? Nejisté otázky a nejnepříznivější okamžik, klásti je!

»Přicházím, poněvadž se domnívám, že mne topič obviňuje z nějakých nepoctivosti. Děvče z kuchyně mi řeklo, že ho vidělo na cestě sem. Pane kapitáne a vy, páni, jsem ochoten každé obvinění vyvrátiti svými záznamy, v případě nutnosti i výpověďmi nepředpojatých a samostatných svědků.«

Tak mluvil Šubal. To byla arci jasná, mužná řeč, a dle změny na tvářích posluchačů se dalo mysliti, že slyší po prvé po delší době opět lidské zvuky. Ovšem nepozorovali, že i tato krásná řeč měla díry. Proč první věcné slovo, které ho napadlo, bylo: nepoctivost? Mělo by snad obvinění zde zasáhnouti, místo u jeho národnostní předpojatosti? Děvče z kuchyně vidělo topiče na cestě do kanceláře a Šubal ihned pochopil? Nebylo to vědomí viny, které mu ostřilo rozum? A hned svědky si přivedl a jmenoval je mimo to nepředpojatými a samostatnými? Lotrovství, nic než lotrovství! A páni to strpěli a ještě k tomu uznali to za správné chování? A proč nechal tolik času uplynouti od služčiny zprávy až do svého příchodu? Přece k žádnému jinému účelu, než aby topič pány tak unavil, až by ztratili svou jasnou sílu úsudku, které se Šubal měl asi co báti. Neklepal, ačkoli jistě stál jíž dlouho za dveřmi, teprve až v tom okamžiku, až když směl, následkem vedlejší otázky onoho pána doufati, že topič je odbyt?

Vše bylo jasné a Šubalem proti jeho vůli tak zřejmě přednesené, ale těm pánům bylo by nutno ještě jinak, ještě hmatatelněji to ukázat. Potřebovali vyburcování. Nuže, Karle, rychle využij aspoň teď chvíle, než vstoupí svědkové a vše zaplaví.

Právě však pokývl kapitán Šubalovi — a ten ustoupil okamžitě stranou, neboť jeho záležitost byla patrně na chvilku odložena, a počal se tiše baviti se sluhou, který se k němu ihned připojil. Při tom vrhal postranní pohledy na topiče a Karla a dělal nejpřesvědčenější pohyby rukou; patrně se zacvičoval do své příští veliké řeči.

»Nechtěl jste se tohoto mladého muže na něco zeptati, pane Jakobe?« řekl kapitán za všeobecného ticha k pánovi s hůlkou. »Ovšem,« řekl pán, děkuje za pozornost malým pokývnutím. A ptal se pak Karla znovu: »Jak se vlastně jmenujete?«

Karel se domníval, že je v zájmu hlavní věci, aby tato příhoda tvrdošíjného vyptávání byla brzy odbyta a odpověděl krátce: Karel Rosman. A ani se nepředstavil, jak bylo jeho zvykem předložením pasu, jejž by mu bylo bývalo teprve hledati.

»Ale,« řekl ten, který byl nazván Jakobem, a pokročil skoro neuvěřitelně se usmívaje nazpět. Také kapitán, pokladník, důstojník, ano dokonce i sluha projevili přespřílišný údiv nad Karlovým jménem. Jen pánové od přístavního úřadu a Šubal zachovali se lhostejně. »Ale«, opakoval pan Jakob, a přistoupil poněkud ztuhlými kroky ke Karlovi, »pak jsem já tvůj strýc Jakob a ty jsi můj milý synovec! Přece jsem to celý ten čas tušil!« řekl kapitánovi, než Karla obejmul a políbil. Karel mlčky všechno strpěl.

»Jak se jmenujete?« ptal se Karel, když se cítil opět volným, sice velmi zdvořile, ale naprosto nedojatě, a namáhal se, aby přehlédl následky, které bude míti asi tato nová příhoda pro topiče. Prozatím nesvědčilo nic pro to, že by jich Šubal mohl využíti ve svůj prospěch.

»Pochopte přece svoje štěstí, mladý muži,« řekl kapitán, který se domníval, že Karlovou otázkou je dotčena důstojnost pana Jakoba; ten postavil se k oknu, patrně proto, aby mu nebylo ostatním ukázati rozčílený obličej, jejž beztak oťukával kapesníkem. »To je senátor Eduard Jakob, o němž se ukázalo, že je váš strýc! Očekává vás nyní skvělá dráha, asi zcela proti vašemu rozpočtu. Pokuste se, abyste to nahlédl, pokud jste v prvním okamžiku s to a vzchopte se!«

»Mám sice strýce Jakuba v Americe,« řekl Karel, obrácen ke kapitánovi, »ale rozuměl-li jsem dobře, je Jakob příjmení pana senátora.«

»Tak jest,« řekl kapitán, pln očekávání. »Nu, a můj strýc Jakub, bratr mé matky, se jmenuje křestním jménem Jakub a jeho příjmení by samozřejmě znělo asi stejně jako příjmení mé matky. Ta je rozená Bendelmayerova.«

»Milí pánové,« zvolal na Karlovo vysvětlení senátor, který se vrátil ze svého zotavného místa u okna úplně čilý. Všichni, vyjma přístavní úředníky, propukli ve smích, jedni jakoby v dojetí, druzí neproniknutelně. »Tak směšné přece vůbec nebylo to, co jsem řekl,« myslil Karel. »Milí pánové,« opakoval senátor, »jste účastníky malé rodinné scény proti mé i své vůli, a nemohu proto opomenouti, abych vám dal malé vysvětlení, neboť myslím, že jen pan kapitán« — tato zmínka měla v zápětí vzájemnou poklonu »je úplně s věcí seznámen.«

»Nyní si však opravdu musím dáti pozor na každé slovo,« myslil Karel, a potěšil se, když letmým pohledem zpozoroval, že do topičovy postavy se začíná vracet nový život.

»Žiji po celá dlouhá leta svého pobytu v Americe — slovo pobyt se vlastně špatně hodí pro amerického občana a tím jsem celou svou duší — po celá ta leta žiji tedy úplně odděleně od svých evropských příbuzných z důvodů, které předně sem nepatří a po druhé by mne silně rozčililo, kdybych je vyprávěl. Dokonce se bojím před okamžikem, kdy snad budu nucen je vyprávěti svému milému synovci; nevyhnu se při tom asi bohužel upřímnému slovu o jeho rodičích a příbuzenstvu.«

»To je můj strýc, není pochyby,« řekl si Karel a naslouchal. »Patrně změnil si své jméno.«

»Můj milý synovec byl svými rodiči — užijme slova, které věc skutečně vystihuje — jednoduše odstraněn, jako se vyhodí kočka přede dveře, zlobí-li. Nechci naprosto zkrašlovati, co můj synovec provedl, že byl tak potrestán; ale jeho provinění je takové, že pouhé jeho jméno obsahuje již dosti omluvy.«

»To se mi líbí,« myslil Karel, »ale nechci, aby to všem vyprávěl. Ostatně to nemůže ani věděti. Odkudpak?«

»Byl totiž,« pokračoval strýc a opíral se malými úklonkami o hůlku, kterou měl zaraženu před sebou a tím opravdu docílil, že celé věci odňal zbytečnou slavnostnost, kterou by jinak nezbytně byla měla, »byl totiž sveden služkou. Johanou Brumerovou, osobou asi 35letou. Nechci se naprosto svého synovce dotknouti slovem »sveden«, ale je těžko nalézti jiné, stejně výstižné slovo.«

Karel postoupil již hodně blízko ke strýci a nyní se otočil, aby vyčetl dojem vyprávění z tváří přítomných. Nikdo se nesmál, všichni trpělivě a vážně poslouchali. Konečně se také synovci senátorovu nelze smáti při první příležitosti, která se naskytne! Spíše by se mohlo říci, že se topič na Karla, i když zcela málo, pousmál, ale to bylo předně potěšitelné, jako nová známka života, a za druhé omluvitelné, neboť Karel chtěl v kabině z této věci, která byla teď tak veřejná, dělati obzvláštní tajemství.

»Nu, a tato Brumerová měla s mým synovcem děcko,« pokračoval strýc, »zdravého kluka, který obdržel při křtu jméno Jakub, nepochybně při vzpomínce na mou maličkost; ta asi udělala na ono děvče silný dojem z poznámek mého synovce, jistotně zcela nedůležitých. Říkám: na štěstí. Chlapec by byl jistě v první přístavní uličce v New Yorku zašel, kdyby mi tato služka nebyla napsala dopis, který po dlouhém bloudění se předevčírem dostal do mého majetku a se mnou celou tuto historii sdělil i s popsáním osoby mého synovce i — což bylo rozumné — se jménem lodi. Jeho rodiče, aby se vyhnuli alimentačnímu poplatku anebo skandálu, který by se dotýkal i jich — jest mi podotknouti, že neznám ani tamějších zákonů, ani poměrů rodičů — aby se tedy vyhnuli alimentačnímu poplatku a skandálu, poslali svého syna, mého milého synovce, do Ameriky, jak vidno s výbavou neodpustitelně nedostatečnou. Kdyby mně na tom záleželo, abych Vás pánové pobavil, mohl bych Vám zde přečísti několik míst toho dopisu« — a vytáhl dva ohromné, hustě popsané archy dopisního papíru a zamával jimi. »Měl by jistě účinek, neboť je napsán s poněkud jednoduchou, třebaže vždy dobře míněnou prohnaností a s velikou láskou k otci dítěte. Ale nechci Vás více baviti, než je třeba k vysvětlení, ani snad hned při přivítání raniti pocity svého synovce, které snad stále ještě má; chce-li, může že si přečísti ten dopis na poučenou ve svém pokoji, který jej již očekává.«

Karel neměl však žádných pocitů k onomu děvčeti. V návalu stále více se vzdalující minulosti seděla ve své kuchyni u kuchyňské skříně, kde se opírala lokty. Dívala se na něj, přišel-li tu a tam do kuchyně, aby přinesl sklenici vody pro otce nebo vyřídil matčin rozkaz. Někdy psala dopis v propadlé poloze stranou od skříně a čerpala vnuknutí z Karlova obličeje. Někdy měla oči rukou zakryty, a tu se k ní neprodralo žádné oslovení. Někdy klečela ve svém úzkém pokojíku vedle kuchyně a modlila se k dřevěnému kříži. Tehdy ji Karel pozoroval jen v chůzi mezerou pootevřených dveří. Někdy honila se po kuchyni a, přišel-li jí Karel do cesty, uskočila zpět, smějíc se jako čarodějnice. Někdy, když Karel vešel, zavřela kuchyňské dveře a podržela kliku tak dlouho v ruce, až žádal, aby mohl odejíti. Někdy přinášela věci, kterých vůbec nechtěl a vtlačila mu je mlčky do rukou. Jednou však řekla: »Karle« a s posuňky, grimasami a vzdychajíc vedla jej, udiveného neočekávaným osloven oslovením, do svého pokojíku, který zavřela. Škrtivě mu obejmula krk a prosíc ho, aby ji svlékl, svlékla ho ve skutečností sama, položila ho do své postele, jakoby ho již nikomu nechtěla přenechati, jakoby ho chtěla hladili a ošetřovati až do konce světa. »Karle, o můj Karle,« volala, jakoby patříc na něj si chtěla potvrditi svůj majetek; kdežto on neviděl ani to nejmenší a cítil se nevolně ve spoustě teplých peřin, které patrně snesla jedině pro něj. Pak se položila k němu a chtěla vyzvěděti jakási tajemství, a když ji nemohl žádných říci, tu se zlobila, žertem i vážně, třásla jím, poslouchala jeho srdce a nabízela svá prsa k poslechnutí, k čemuž však Karla nemohla přiměti, tlačila své nahé břicho na jeho tělo, hledala rukou mezi jeho nohama tak odporně, že Karel střásl hlavu a krk s polštářů, strčila břichem několikrát proti němu — bylo mu, jakoby byla částí jeho a snad z toho důvodu pocítil strašnou potřebu pomoci. Konečně po mnoha jejích přáních po shledání přišel plačky do své postele. To bylo vše a přece strýc dovedl z toho učiniti důležitý příběh. A kuchařka tedy na něj myslila a vyrozuměla strýce o jeho příchodu. To bylo hezké od ní, to jí jednou oplatí. —

»A nyní chci od Tebe jasně slyšeti, jsem-li Tvůj strýc nebo ne,« zvolal senátor.

»Jsi můj strýc,« řekl Karel, políbil mu ruku a byl za to políben na čelo. »Jsem velmi rád, že jsem tě potkal, ale mýlíš se, myslíš-li, že moji rodiče o tobě mluví jen špatné. A mimo to byly ve tvé řeči nějaké chyby, totiž, myslím, ve skutečnosti se to docela tak nezběhlo. Nemůžeš však opravdu odtud věc tak dobře posouditi a mimo to se domnívám, že to nebude žádná zvláštní škoda, budou-li pánové poněkud nesprávně informování o jednotlivostech mé příhody, na níž vskutku nemůže záležeti.«

»Dobře řečeno,« řekl senátor a vedl Karla před kapitána, který zřejmě bral na všem účast, a ptal se: »Nemám chlapíka synovce?«

»Jsem šťasten, pane senátore, že jsem Vašeho synovce poznal,« řekl kapitán a uklonil se, jak to jen dovedou vojensky školení lidé, »Je to obzvláštní čest pro mou loď, že se na ni odehrálo takové setkání. Ale jízda v mezipalubí byla asi notně zlá, pravda, kdo však mohl věděti, kdo jede s sebou. Děláme vše možné, abychom lidem v mezipalubí jízdu dle možnosti ulehčili, mnohem více, než na příklad americké linie, ale ještě se nám stále nepodařilo, abychom z takové jízdy učinili potěšení.«

»Neškodilo mi to,« řekl Karel.

»Neškodile mu to,« opakoval senátor, hlasitě se směje.

»Jenom se bojím, že jsem svůj kufr ztra —« a tím si vzpomněl na vše, co se stalo a co zbývalo ještě vykonati, rozhlédl se, spatřil, že všichni přítomní jsou na svých dřívějších místech, němi úctou a úžasem, s očima na něj upřenýma. Jen na přístavních úřednících bylo viděti, pokud se dalo na je jich přísných a sebou spokojených obličejích něco vypozorovati, že litují, že přišli v tak nevhodný okamžik a že jsou jim kapesní hodinky, které nyní leží před nimi, důležitější než vše, co se děje v pokoji a snad ještě bude díti.

První, který po kapitánovi vyjádřil svou účast, byl ku podivu topič.

»Blahopřeji Vám srdečně,« řekl a potřásal Karlovi rukou. Chtěl tím vyjádřiti něco jako uznání. Když se pak se stejným oslovením obrátil k senátorovi, ustoupil tento zpět, jakoby topič překročoval svá práva; topič také ihned od toho upustil.

Ostatní však nyní nahlédli, co je třeba dělati a snesli kolem Karla a senátora okamžitý zmatek. Tak se stalo, že Karel dokonce obdržel Šubalovu gratulaci, přijal ji a děkoval. Naposled vstoupili do ticha opět povstalého přístavní zřízenci a řekli dvě anglická slova: To dělalo směšný dojem.

Senátor byl v náladě, aby připomínal sobě i jiným vedlejší momenty, aby dochutnal dokonale potěšení. To bylo ovšem nejen trpěпo, ale přijalo se zájmem. Tak upozornil, že si zaznamenal v zápisníku Karlova rozpoznací znamení, uvedená v kuchařčině dopise, pro případ okamžité potřeby. A tu, když topič tak nesnesitelně žvanil, vytáhl zápisník, pro nic jiného, jen aby se zabavil a aby se pokusil, jen tak ze hry, srovnati kuchařčina pozorování, ne právě detektivně správná, s Karlovým vzezřením. »A tak člověk najde svého synovce,« ukončil tónem, jakoby chtěl ještě jednou dostati blahopřání. »Co se teď stane s topičem?« ptal se Karel po posledním strýcově vyprávění. Domníval se, že ve svém novém postavení smí vše, co myslí, také vysloviti.

»Topičovi připadne, co si zaslouží a co pan kapitán uzná za dobré,« řekl senátor, »myslím, že máme topiče dost, až přespříliš, k tomu mi každý z přítomných pánů přisvědčí.«

»O to přece neběží, jde-li o spravedlnost,« řekl Karel. Stál mezi strýcem a kapitánem a domníval se, patrně vlivem tohoto postavení, že má rozhodnutí v ruce. A přece se zdálo, že topič už v nic pro sebe nedoufá. Držel ruce napolo zavěšeny v pas u kalhot, který pod jeho rozčilenými pohyby propustil vzorkovanou košili, takže koukala. O to se v nejmenším nestaral. Požaloval své celé hoře, ať se tedy vidí i těch několik hadrů, které má na těle a ať ho potom odnesou. Vymyslil si, že sluha a Šubal, ti dva zde v řadě nejnižší, mu prokáží toto poslední dobrodiní. Šubal bude míti pokoj a neupadne již v zoufalství, jak se pokladník vyjádřil. Kapitán bude moci zaměstnávali samé Rumuny, bude se všude mluviti rumunsky a snad skutečně půjde vše lépe. Žádný topič nebude více žvaniti v hlavni pokladně a jen jeho poslední žvanění se podrží v takřka přívětivé vzpomínce, neboť, jak se senátor výslovně vyjádřil, bylo bezprostředním popudem k rozpoznání jeho synovce. Ostatně tento synovec se dříve již několikráte pokusil, aby mu pomohl a tím vzdal vice než dostatečný dík za jeho službu při onom shledání. Topiči ani nenapadlo, aby ještě teď od něho něco žádal. A i když byl senátorovým synovcem, kapitánem věru ještě nebyl — a z úst kapitánových padne konečně to zlé slovo. A pak to odpovídalo jeho mínění, nepokusil se ani, aby na Karla pohlédl, ale bohužel mu nezbylo v tomto pokoji nepřátel jiné klidné místo pro oči.

»Rozuměj dobře věci,« řekl senátor ke Karlovi. »Běží možná o spravedlnost, ale také o disciplínu. Obé a zvláště tato náleží zde k posouzení panu kapitánovi.«

»Tak je to,« bručel topič. Kdo to pozoroval a porozuměl, divně se usmál.

»Mimo to jsme již příliš zdržovali pana kapitána v jeho úředních záležitostech, které se jistě právě zde, pří přistání do New-Yorku neuvěřitelně hromadí, a je nejvyšší čas, abychom opustili loď a nečinili z nepatrné hádky strojníků svým naprosto zbytečným vměšováním ještě událost. Chápu úplně, můj milý synovče, tvoje jednání, ale právě to mi dává práva, abych tě co nejrychleji odtud odvedl.«

»Dám okamžitě pro vás uvolniti člun,« řekl kapitán, aniž ke Karlovu úžasu uvedl nejmenší námitky proti strýcovým slovům, ve kterých beze vší pochybnosti bylo možno spatřiti i strýcovo sebeponížení. Pokladník překotně spěchal k psacímu stolu a telefonoval kapitánův rozkaz správci člunů.

»Čas naléhá,« řekl si Karel, »ale nemohu nic dělati, aniž bych všechny neurazil. Nemohu přece strýce teď opustiti, sotva že mne nalezl. Kapitán je sice zdvořilý, ale to je také všechno. U disciplíny jeho zdvořilost přestává a strýc mu asi mluvil z duše. Se Šubalem nechci mluviti, je mi dokonce líto, že jsem mu podal ruku. A všichni ostatní jsou zde vedlejší.«

A šel pomalu v těchto myšlenkách k topiči, vytáhl jeho pravou ruku z pasu a držel ji, hraje si, ve své. »Proč nic neříkáš?« ptal se. »Proč si dáš všecko líbiti?«

Topič složil jen čelo v záhyby, jakoby hledal výraz pro to, co má říci. Pak se díval dolů na Karla a na svoji ruku.

»Tobě se stalo bezpráví, jako nikomu na lodi, to vím docela jistě« a Karel provlékal své prsty mezi prsty topičovými, který se lesklýma očima rozhlížel, jakoby zakoušel rozkoše — které mu nikdo nemůže míti za zlé.

»Musíš se však obhajovati, říci »ano« a »ne«, jinak nemají ti lidé ani tušení o pravdě. Musíš mi slíbiti, že mne poslechneš, neboť já sám — toho se bojím z mnoha důvodů — ti nebudu už vůbec mocí více pomoci.« A nyní Karel plakal a líbal topičovu ruku a uchopil onu chromnou, téměř neživou ruku a tiskl ji na své tváře, jakoby byla poklad, kterého se musí vzdáti. Tu však byl již také strýc senátor vedle něho a táhl ho, byť i lehce, pryč.

»Zdá se, že ti topič učaroval,« řekl a díval se chápavě přes Karlovu hlavu ke kapitánovi. »Cítil jsi se opuštěn a nalezl jsi topiče; jsi mu teď vděčný, to je zcela chvalitebné. Nežeň to však, již mně k vůli, příliš daleko a snaž se chápati, v jakém jsi postavení«.

Přede dveřmi povstal hluk, bylo slyšeti volání a dokonce, jakoby někdo brutálně vrazil do dveří. Vstoupil námořník, trochu zdivočele, a měl uvázanou dívčí zástěru. »Lidé jsou venku,« volal a ohnal se loktem, jako by byl ještě v tlačenici. Konečně se vzpamatoval a chtěl před kapitánem salutovati, v tom však zpozoroval zástěru, strhl ji, hodil na zem a volal: »To je ohavnost, tady mi uvázati zástěru.« Pak srazil však podpatky a salutoval. Kdosi se pokusil o smích, ale kapitán řekl přísně: »Tomu říkám dobrá nálada. Kdo je venku?«

»To jsou moji svědci,« řekl Šubal vystupuje do popředí, »prosím nejponíženěji za prominutí jejich nevhodného chování; mají-li ti lidé jízdu na moři za sebou, jsou najednou jako diví!«

»Zavolejte je ihned dovnitř,« poručil kapitán a obraceje se k senátorovi řekl uctivě, ale rychle: »Buďte tak laskav, vážený pane senátore, a následujte s panem synovcem tohoto námořníka, který Vás dovede ke člunu. Netřeba mi jistě podotýkati, jaké potěšení a jakou čest mi způsobilo osobní seznámení s Vámi, pane senátore. Přeji si, abych měl brzy příležitost pokračovati s s Vámi, pane senátore, v našem přerušeném rozhovoru o amerických lodních poměrech a pak snad opětně býti tak příjemně přerušen jako dnes.«

»Mně stačí prozatím tento synovec,« řekl strýc se smíchem. »Přijměte můj nejsrdečnější dík za Vaši laskavost a mějte se dobře. Ostatně není zcela vyloučeno, že se při naší nejbližší cestě do Evropy« — a přitiskl Karla srdečně k sobě, »neshledáme.«

»Těšilo by mne opravdu.« Oba páni si potřásli rukou, Karel mohl jen ještě němě a povrchně podati kapitánovi ruku, neboť tento byl najednou zaměstnán patnácti lidmi, kteří vtrhli dovnitř za vedení Šubalova sice poněkud zaraženě, ale přece hodně hlasitě. Námořník prosil senátora, aby směl jíti napřed a rozhrnoval dav pro něj a pro Karla, kteří bez námahy prošli uklánějícími se lidmi. Zdálo se, že lito lidé, jinak dobrosrdeční, celou hádku s topičem považovali za žert, jehož komičnost nepřestává ani před kapitánem. Karel mezi nimi zpozoroval i kuchyňskou Linu, která mu vesele zacvrlikala a uvazovala si námořníkem odhozenou zástěru; byla to její.

Opouštěli kancelář, sledujíce námořníka, zahnuli do malé chodby, která je po několika krocích dovedla k brance, ze které vedly schody dolů do člunu, jenž stál připraven. Námořníci v člunu, do nějž jejich vůdce jedním skokem seskočil, vstali a salutovali. Senátor napomínal Karla k opatrnému sestupování, když Karel, ještě na nejhořejším schodě, vypukl v prudký pláč. Senátor položil pravou ruku pod Karlovu bradu, přitiskl ho pevně k sobě a hladil ho levou rukou. Tak sestupovali zvolna schod po schodu a vstoupili, pevně spojení, do člunu, kde senátor vyhledal pro Karla dobré místo právě naproti sobě. Na jeho znamení odrazili námořníci od lodi a byli okamžitě v plné práci. Sotva že byli několik metrů od lodi vzdáleni, odkryl Karel neočekávaně, že se nalézají právě na té straně lodi, na kterou vedla okna hlavní pokladny. Všechna tři okna byla obsazena Šubalovými svědky, kteří přívětivě pozdravovali a kývali, strýc dokonce děkoval a jeden námořník provedl obratný kousek: poslal rukou polibek, aniž by přerušil pravidelného veslování. Bylo to skutečně, jakoby topiče již nebylo. Karel pohleděl strýci, jehož kolena se s jeho koleny téměř dotýkala, upřeně do očí a pomalu vyvstávala v něm pochybnost, může-li mu tento muž topiče vůbec kdy nahraditi. A strýc se také vyhnul jeho pohledu a díval se do vln, jimiž byl člun obklopen. —