Tatíčkovy pohádky/Zlatovláska
Tatíčkovy pohádky Ludmila Tesařová | ||
Stolečku, prostři se! | Zlatovláska | Kocour v botách |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Zlatovláska |
Autor: | Ludmila Tesařová |
Zdroj: | TESAŘOVÁ, Ludmila. Tatíčkovy pohádky. Šesté vydání. Praha : Vojtěch Šeba, 1935. s. 46–53. |
Licence: | PD old 70 |
Byl jeden moudrý král. Mnoho věděl, mnoho znal, a jen ještě si přál rozuměti řeči zvířat. Rád by byl věděl, co ptáček povídá, když zpívá, a co muška, když bzučí. Marně se však ptal učených pánů, jak by se naučil rozuměti řeči zvířat — nikdo mu nedovedl poraditi.
Jednoho dne se procházel v zahradě, a tu — kde se vzala, tu se vzala — stála před ním babička. Král jí dal dukát. Babička pravila: „Pane králi, všude hledáš rady a mne, staré babičky se nezeptáš? Pamatuj si: stará babička — moudrá hlavička! Dopomohu ti k tomu, abys znal, čeho si tak dávno přeješ!“ Otevřela košík, vyndala z něho malého hada a pravila: „Ať ti kuchař upeče toho hada; až ho sníš, budeš rozuměti řeči zvířat!“
„Kéž bys měla pravdu,“ zvolal král, poděkoval babičce a pospíchal do zámku. Hned dal k sobě zavolati svého kuchaře Jiříka a poručil mu, aby hada upekl, ale aby se neopovážil okusiti z něho ani sousta.
Kuchař odnesl hada, stáhl ho a dal na pekáč. Brzy se rozšířila po kuchyni zvláštní, příjemná vůně z pečeně. Když byl had upečen pěkně do zlatova, dal ho kuchař na zlatou mísu a již se chystal odnésti ho králi. Tu mu náhle napadlo — je-li pečeně slaná? Nemohl si vzpomenouti, zdali ji osolil nebo ne. Aby se o tom přesvědčil, uštípl kousíček masa a okusil. Sotvaže kousíček vložil do úst, zaslechl nějaký podivný, slabounký hlásek: „Mně taky kousek, mně taky!“
Překvapen ohlížel se kdo to mluví, a tu spařil mouchu na poklici a slyšel, jak znovu volá. Ihned srozuměl, jakou to vzácnou krmi má před sebou.
Když Jiřík donesl hada na stůl, zeptal se ho král: „Jiříku, neuštípls ani kousek?“ Jiřík se bál, že by byl potrestán, nepřiznal se, zapřel to.
Král jedl a Jiřík ho obsluhoval. Právě když naléval králi vína do poháru, vletěli dva ptáčkové otevřeným oknem do pokoje a hašteřili se spolu.
Jeden volal: „Můj je vlásek, já jsem jej zvedl!“
Druhý nato: „Není tvůj! Můj je, já jsem jej první spatřil, když Zlatovlásce při česání spadl s hlavy!“
Král rozuměl ptáčkům, Jiřík též. Ptáčkové se hašteřili o vlásek tak dlouho — až jim spadl na zem a lehce o ni zazvonil. Ptáček zvolal: „Tak, nyní nemáme žádný ničeho!“ Jiřík se ohlédl, kam vlásek spadl — a jak víno naléval — přelil! Tu král rozhněván vzkřikl: „Lhal jsi, lhal! Tys jedl, a mně jsi vše zapřel! Za to neujdeš trestu — jdi mi s očí!“
Jiřík sepjal ruce a prosil krále, aby mu odpustil. „Zasloužím trestu, vím to, potrestej mne, králi, ale pak mi odpusť. Vždy jsem ti věrně sloužil!“
Král se rozmýšlel chvíli a pak pravil: „Chceš-li, abych ti odpustil, vyhledej princeznu Zlatovlásku, o jejíž vlásek se ptáčkové hašteřili, a přiveď ji na můj zámek!“
Již druhého dne se vydal Jiřík na cestu. Kudy šel — tudy šel, až přišel do velkého lesa. Unaven dlouhou cestou usedl na mech, a odpočíval — tu zahlédl nedaleko místa, kde seděl, hořící keř. Šel se podívati blíže a spatřil pod hořícím keřem mraveniště. Ubozí mravenci zděšeni vybíhali ven, vynášeli vajíčka a opět se vraceli pro jiná. Jiříkovi bylo líto malých zvířátek. Rychle odběhl k potoku, nabral do čepice vody a uhasil oheň. Když bylo po ohni, zaslechl radostné hlasy mravenců: „Děkujeme ti, Jiříku,“ volali, „žes ochránil nás a naše obydlí! Kdybys nás někdy potřeboval, jen si na nás vzpomeň, přijdeme ti rádi na pomoc!“
Jiřík se usmál a pomyslil si: „Chudáci malí, v čem vy byste mi mohli pomoci?“ Když si odpočinul, putoval dál. Šel a šel, až přišel k řece. Na řece v lodi se hádali spolu dva rybáři o rybu, kterou vylovili sítí. První volal: „Má je ryba, já jsem ji vylovil!“ Druhý zase nato: „Do mé sítě se chytila — mně náleží ryba!“
Jiřík zavolal na ně: „Porovnám vás, prodejte mi rybu a o peníze se rozdělte!“
S radostí přijali rybáři jeho návrh. Dali rybu Jiříkovi a o peníze se rozdělili. Jiřík pustil rybu ihned do vody. Za okamžik vyplavala ryba na povrch vody a řekla Jiříkovi: „Děkuji ti, žes mne zachránil! Kdybys někdy potřeboval mé pomoci, jen si na mne vzpomeň a pomohu ti.“
Jiřík se usmál a pomyslil si: „Chudinko malá, čím bys mně mohla pomoci?“
Rybáři se tázali Jiříka, kam jde? Řekl jim, že hledá princeznu Zlatovlásku. Rybáři pravili: „Tys posloužil nám, nyní opět my posloužíme tobě. Dovezeme tě na lodi k ostrovu, kde princezna Zlatovláska zůstává se svým otcem ve zlatém zámku. Zdaleka vídáme Zlatovlásku, když se ráno prochází po ostrově a pak u břehu si rozčesává zlaté vlasy — tu vychází z nich záře jako od slunečka.“ Rybáři Jiříka dovezli ku břehu ostrova, Jiřík jim pěkně poděkoval, vystoupil na ostrov a šel hledati zámek Zlatovlásčin. Chodil, dlouho chodil po ostrově — až se konečně dostal k zlatému zámku.
Jak zabouchal na zlatou bránu, zazvonilo na sta zvonků v celém zámku. Ihned přiběhl zástup služebníků a bránili Jiříkovi dále vejíti. Ale Jiřík se nedal odbýti. — „Jděte ke králi,“ pravil jim, „řekněte mu, že jsem přišel pro jeho dceru, princeznu Zlatovlásku, náš král mne sem posílá!“
Služebníci vyřídili jeho vzkaz, a král poručil, aby Jiříka k němu přivedli. Zamračen přivítal ho král a pravil: „Jsi odvážlivý! Chceš-li Zlatovlásku přivésti svému králi, dříve musíš vyplniti tři úkoly, které ti dám — nevyplníš-li, co ti poručím — budeš kratší o hlavu! Zítra ráno sem přijď, určím ti, co máš vykonati!“
Služebníci královi odvedli Jiříka a dali mu chutnou večeři. „Najez se,“ pravili mu, „však beztoho již posledně večeříš! Lépe by ti bylo, abys odtud odešel, dokud je čas!“ Jiříček nedbal řečí, po večeři se položil a usnul. Ráno hned, jak slunce vyšlo, dostavil se ke králi. Král mu řekl: Má dceruška Zlatovláska se ráno procházela po louce a přetrhla se jí šňůra perliček, kterou měla na krku. Perličky se rozházely do trávy, jdi a seber je, než slunce zapadne. Měj se na pozoru, aby ani jedna nechyběla!“
Jiřík šel na louku. Hledal po celý den, leč na veliké louce ve vysoké trávě nemohl nalézti ani jediné perličky. Smuten se usadil do trávy a povzdychl si: „Ach, kéž by tu byli malí mravenečkové, ti by mi zajisté pomohli hledati!“ Sotva pomyslil, hle — již se hemžili kolem něho mravenci! Jeden z nich se tázal Jiříka: „Proč jsi tak smuten, Jiříku?“
„Ach, jak nemám být smuten, když nemohu nalézti perličky princezny Zlatovlásky! Od rána hledám, nenalezl jsem jedinké, a do večera je mám všecky sebrati!“
„Nermuť se,“ řekl mraveneček, pomůžeme ti hledati.“ Již se rozběhli mravenci po louce a hledali perličky. Po malé chvilce přinesli je Jiříkovi na hromádku. Jiřík jim poděkoval a rychle navlékal perličky na šňůrku. Když chtěl již oba konce svázati, zaslechl hlásek; „Počkej, Jiříku, ještě mám perličku!“ Ohlédl se a spatřil chromého mravenečka. Odevzdal mu perličku a řekl: „Víš, nemohu tak utíkati, jako moji kamarádi, mám chromou nožku — spálil jsem se tehdy, když naše mraveniště hořelo!“ Jiřík navlékl poslední perličku a vesele spěchal do zámku a tam odevzdal králi nalezené perličky. Král je přepočítal a shledal, že nechybí ani jedna. „Dobřes úkol vykonal,“ řekl, „uvidím, jak vykonáš druhý úkol!“ Druhého dne řekl král Jiříkovi: „Princezna Zlatovláska koupala se v řece a ztratila prsten — spadl jí do vody. Prsten najdi, než slunce zapadne!“
Jiřík šel k řece. Vsedl do loďky a hledal po celý den. Ač byla voda čistá, že bylo viděti až na dno — přece prstenu nemohl nalézti. Smuten se posadil v loďce a pomyslil si: „Kéž by tu byla moje rybka, jistě by mi pomohla!“ Jen si to pomyslil — hle — rybička vystrčila hlavu z vody a tázala se: „Proč jsi tak smuten, Jiříku?“
„Ach, jak nemám být smuten, když nemohu nalézti prsten princezny Zlatovlásky?“ „Nermuť se,“ řekla rybka, „pomohu ti.“ Po malé chvilce vynesla zlatý prsten z vody. Jiřík pln radosti jí poděkoval a vesele spěchal do zámku a prsten odevzdal králi.
Král se velice podivil, že i tento druhý úkol Jiříkovi se zdařil. „Dobře jsi vše vykonal,“ řekl, „nyní ti zbývá ještě vykonati třetí úkol. Až uslyšíš zítra v poledne zvoniti stříbrnými zvony, přijď do této síně. Poznáš-li, která z mých desíti dcer je Zlatovláska, máš vyhráno!“
Ráno šel Jiřík do zahrady a procházel se tam. Tu spatřil mezi dvěma stromy napnutou velikou pavučinu, v ní se třepetala malá muška a k ní se blížil veliký pavouk. Jiříčkovi bylo líto mušky — opatrně vzal ji dvěma prsty a pustil. Muška, radostně bzučíc, vletěla mu na rameno a řekla: „Děkuji ti, žes mne osvobodil. Za to se ti odsloužím. Vím, že máš dnes uhodnouti, která z princezen je Zlatovláska. Není to tak snadné, jak se domníváš! Všecky sestry jsou si podobny — jako stejné obrázky! Jen podle vlasů bys je poznal. Některá má černé, jiná hnědé, ale jenom jedna zlaté. Ty však vlasů jejich neuvidíš, neboť je budou míti zakryté rouškou. Všimni si: ta, které si sednu na čelo, — je Zlatovláska!“
Brzy potom se rozlehl zvuk stříbrných zvonů a Jiřík pospíchal do zámku. V královské síni spatřil princezny. Všechny oděny byly bílým, zlatem protkávaným šatem, všechny měly vlasy ukryté pod hustou rouškou — všechny byly stejné, jako krásné, stejné obrázky!
Jiřík pln obavy čekal, splní-li muška svůj slib, viděl, že bez její pomoci Zlatovlásku nepozná. Náhle zaslechl jemný hlásek: „Pozor, Jiříčku!“ a vtom již se octla muška na čele jedné z princezen — hned opět odlétla. Jiřík přistoupil blíže, uklonil se hluboce před princeznou, a řekl: „Tys Zlatovláska!“ Princezna se mile usmála, vstala, sňala roušku s vlasů — a hned bylo v královské síni jasno jako od sluníčka — tak se třpytily zlaté vlasy.
Král nemohl nyní jinak — než splniti dané slovo! Vystrojil slavnou hostinu na rozloučenou, a po několika dnech se vypravil Jiřík s princeznou Zlatovláskou na cestu.
Ve zlatém kočáře jeli — dvanáct koní měli! Za nimi na desíti vozech jeli služebníci a vezli zlato, stříbro a jiné dary.
Šťastně dojeli ke královskému zámku. Král je radostně vítal, byl rád, že se Jiřík vrátil zdráv. Stýskalo se mu již po něm. Jeho provinění mu již dávno odpustil. Protože byl král již stár a v celé zemi nebylo moudřejšího člověka nad Jiříka — kterýž i zvířatům rozuměl — ustanovil král, aby Jiřík byl králem a princezna Zlatovláska jeho ženou!
Byla svatba hlučná,
byla slavná hostina,
kdo byl tenkrát pozván
dosud na ni vzpomíná!