Tatíčkovy pohádky/Kocour v botách
Tatíčkovy pohádky Ludmila Tesařová | ||
Zlatovláska | Kocour v botách | O Peciválovi |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Kocour v botách |
Autor: | Ludmila Tesařová |
Zdroj: | TESAŘOVÁ, Ludmila. Tatíčkovy pohádky. Šesté vydání. Praha : Vojtěch Šeba, 1935. s. 54–57. |
Licence: | PD old 70 |
Zemřel mlynář a zanechal svým třem synům mlýn, osla a kocoura. Nejstarší syn si vzal mlýn, tomu prostřednímu dal osla, a na toho nejmladšího, Matýska, zbyl kocour.
„Nu což,“ povídá Matýsek, „lepší něco než nic.“ Vzal kocoura na klín, dal mu polovici své snídaně a pěkně ho pohladil. Ale jak se podivil, když kocour na něho promluvil lidským hlasem: „Děkuji ti, milý Matýsku, že ses mne ujal. Tvoji bratři mne chtěli již dávno vyhnati, ty ses za mne přimlouval. Máš dobré srdce — nebudeš toho litovati. Za peníze, které máš, kup mi v městě pěkné vysoké boty, klobouk s perem a pak půjdeme spolu do světa!“
Matýsek učinil, jak si kocour přál. Když se Matýsek vrátil z města, ustrojil se kocour a šli. Když přišli za devátou ves na pole, řekl kocour: „Půjč mi svoji torbu, ukryj se v příkopě a čekej, až tě zavolám!“ Matýsek si lehl do příkopu. Kocour běžel k zelnému poli, vytrhl tam hlávku zelí, vstrčil ji do torby a torbu pootevřenou položil do trávy; sám ulehl nedaleko ní a tvářil se, jako by spal.
Netrvalo dlouho — přiběhli k místu divocí králíci. Obíhali kolem, až pak jeden z nich vlezl do torby — chtěl ochutnat zelí. Na to kocour čekal. Vyskočil, králíka zavřel do torby, běžel k Matýskovi a řekl: „Teď půjdu s králíkem ke králi; ten churaví již dlouho a nic prý ho neuzdraví, leč sní-li pečeného divokého králíka. Žádný mu ho dosud nepřinesl, protože divoký králík se nedá jen tak lehko chytit.“
Kocour šel ke králi do zámku, hluboce se poklonil a řekl: „Milostivý králi, můj pán, hrabě z Nouzova, posílá ti pečínku, po níž se brzy uzdravíš!“
Král se zaradoval, poručil kuchaři, aby hned králíka upekl, a nemohl se již ani pochoutky dočkati. Sotva pečeně okusil, cítil, jak se mu zdraví vrací — nemoc jako by s něho spadla. Hned poručil, aby kocoura vyčastovali a naplnili mu torbu dukáty. Kocour pěkně poděkoval a běžel k Matýskovi. Ještě několikrát přinesl dobrou zvěřinu králi a vždy dostal za to hojnou odměnu. Konečně byl král úplně zdráv. Jednoho dne zpozoroval kocour, že král se chystá vyjeti si v kočáře se svou dcerou. I běžel honem k Matýskovi a řekl mu: „Dej si pozor, kudy král pojede, tou cestou se dej i ty, abys byl nablízku, až tě zavolám.“
Pak se rozběhl napřed cestou, kudy král měl jeti, jak doběhl k polím, kde lidé sekali a vázali obilí, zastavil se, vyndal z torby dukáty a povídá: „Lidičky, tyto dukáty vám všecky dám, budete-li volati, až pojede král kolem: Ať žije náš pán, hrabě z Nouzova!“
Sotva to dořekl, přiblížil se kočár, v němž seděl král. Král se díval se zalíbením na pěkné obilí a hned se ptal, komu asi patří? Tu zaznělo s pole volání:
„Ať žije náš pán, hrabě z Nouzova!“
„Aj, vida,“ pravil král, „to je pole téhož hraběte, který mi poslal králičí pečínku, co mne uzdravila. Rád bych ho poznal! Dám ho co nejdříve k sobě povolati.“
Zatím kocour uháněl kupředu až doběhl ku krásnému hradu, ve kterém zůstával mocný a bohatý kouzelník. Právě snídal, když kocour před něho předstoupil s hlubokou poklonou.
Kouzelníkovi obrovi se zalíbil švarný kocourek v botách. Přivítal ho přívětivě a tázal se, čeho si přeje? Kocour odpověděl:
„Vzácný a mocný kouzelníku, slyšel jsem o tobě tak mnoho podivného vypravovati, že tomu sotva mohu věřiti! Dovedeš prý se proměniti v kterékoli zvíře. Byl jsem žádostiv spatřiti tě sám; nehněvej se proto na mne!“
Obr se zasmál hlasitě. „Chci ti učiniti potěšení, aby ses sám přesvědčil a mohl o tom povídati jiným.“
Než se kocour nadál, změnil se obr ve lva. Kocour se hrozně ulekl a vyskočil na skříň a tam se krčil do koutečka.
„Neboj se, maličký,“ zvolal kouzelník, „nechci ti ublíiti“ — a opět se změnil v obra.
Kocour skočil na zem a pravil: „Ach, jak jsi mocný, pane! Leč není divu, že se dovedeš změniti v tak obrovské zvíře, když jsi tak velký! Ale zdali dovedeš se změniti v malé nepatrné zvířátko?“
„Myslíš?“ usmál se obr, „tedy hleď!“ A změnil se v té chvíli v maličkou myšku. Kocour skočil — hop, a chňap a myšku snědl!
Proběhl pak zámek na vše strany a volal:
„Ode dneška panovat zde bude hrabě z Nouzova, toť poslední vůle kouzelníka, pána vašeho!“
Při těch slovech koulel očima, až mu z nich jiskry sršely. Pak seběhl do dvora, kam právě přišel Matýsek, a volal na něho: „Matýsku, rychle pojď do zámku a oblékni se v nejkrásnější oděv, který tu najdeš. Tento zámek se vším všudy patří tobě! Zatím počkám dole, až pojede král kolem, pozvu ho sem.“ A už byl venku.
Král právě v té chvíli kázal zastaviti a prohlížel si krásný zámek. Tu přistoupil kocour a s mnohými poklonami zval krále jménem hraběte z Nouzova do zámku.
Překvapen zvolal král: „Jakže, i tento nádherný zámek mu patří? Jsem věru rád, že poznám tvého pána.“
Kocour uvedl krále a princeznu do nejkrásnějšího sálu, kde je přivítal Matýsek — ustrojený jako nějaký kníže! Králi i princezně se hned zalíbil. Pohostil je, jak náleží, a provedl je po celém zámku, který byl mnohem krásnější než královský zámek. Král si Matýska oblíbil a ještě než umřel, ustanovil ho králem. Princezna stala se pak Matýskovou ženou a kocour jeho prvním ministrem.