Tatíčkovy pohádky/Sedm jednou ranou zabil

Tatíčkovy pohádky Ludmila Tesařová
O Peciválovi	Sedm jednou ranou zabil	Boží trest

Údaje o textu
Titulek:	Sedm jednou ranou zabil
Autor:	Ludmila Tesařová
Zdroj:	TESAŘOVÁ, Ludmila. Tatíčkovy pohádky. Šesté vydání. Praha : Vojtěch Šeba, 1935. s. 63–69.
Licence:	PD old 70

Krejčí Nitka šil, pevně šil, a přece měl jen bídu a málokdy se mohl najísti dosyta. To ho trápilo. Jednoho dne se rozhněval na krejčovinu, naházel vše na hromadu a pravil: „Nechám té krejčoviny a půjdu raději do světa, snad se nějak obživím!“

Prudce přecházel světničkou, rukama rozkládal a sám sobě hovořil:

„Proč jsem jen krejčím? Proč jsem se nenarodil raději králem? Však bych také dovedl na trůnu seděti, ach, panečku, to by byl život! A kdož ví, nečeká-li na mne někde ve světě nějaký trůn?“

Že měl hlad, ukrojil si pořádný krajíc chleba a namazal jej povidly. Pak, jako by už byl tím králem a jeho židle trůnem, usadil se pohodlně a dal se s chutí do jídla.

Sotva ukousl první sousto, přiletěly se všech stran mouchy a hledaly povidla, která jim právě zavoněla s jeho krajíce.

Mistr Nitka je odháněl, leč dotěrné mouchy se nedaly odehnati. Rozhněval se, vyskočil, popadl plácačku a bác! — praštil na stůl a jednou ranou zabil sedm much.

Zadíval se na ně a povídá: „Vida, jednou ranou jsem jich zabil sedm — to jsem rek!“ Poskočil si, otočil se na patě a zvolal: „To mi dopomůže k štěstí! Ode dneška nejsem Nitka mistr — ale Nitka-rek! Půjdu do světa štěstí hledat!“

Nitka-rek se chystat na cestu. Ušil si červený oděv a bílý široký pás a vyšil na něm červenými nitěmi velký nápis: „Sedm zabil jednou ranou.“ Na půdě ve starém harampátí našel meč, koupil si červený klobouk s vlajícím perem a chystal si raneček na cestu.

Druhého dne se rozloučil se svým pokojíčkem, v němž se tak dlouho oháněl jehlou, vzal si kus chleba a syreček do kapsy. Již chtěl odejít — vtom zaslechl volati svého vrabce za oknem: „Čim, čim, čim.“

„Pojď se mnou,“ řekl Nitka, „snad mi budeš též prospěšným na cestě!“ Vstrčil vrabce do druhé kapsy a vyšel z domova.

Dlouho chodil, až přišel do lesa. Líbilo se mu tam, jak náleží. Hvízdal si vesele a usadil se pod stromem, aby si odpočinul.

Náhle uchopil ho někdo za límec a vyzvedl do výše. Uleknut ohlédl se Nitka a spatřil obra. Ten jím třepal ve vzduchu a povídal: „Proč jsi mne vzbudil svým hvízdáním? Kdo jsi, ty červíčku?“

„Jsem Nitka-rek,“ odpověděl směle Nitka.

Obr se rozesmál, postavil Nitku-reka na zemi a pravil: „Ty žes rek? Taková tříska?“

„Nu ovšem,“ odpověděl Nitka-rek, „na to nehleď, že jsem tenký — jen když mám tuhle dost,“ — při tom si zaťukal na čelo.

„Co je ti platná chytrost a rozum,“ smál se obr, nemáš-li také síly dost!“

„Oho, pane obře, i tu mám, hleď — sedm jsem zabil jednou ranou!“

Obr se zahleděl na Nitku-reka a pak pravil:

„Měřme se, kdo je silnější!“

Obr se shýbl, vzal do ruky kámen, smáčkl — a na prach jej rozdrtil.

Nitka-rek sáhl nepozorovaně do kapsy a vzal do ruky syreček, pak se shýbl, jako by zvedal kámen — smáčkl — a již mezi prsty tekla šťáva ze syrečku.

„Vidíš, toho ty nedovedeš, smáčkl jsem kámen, až z něho voda teče,“ řekl obrovi.

Obr zvedl po druhé kámen se země a pravil:

„Uvidíme, kdo z nás výše vyhodí,“ a prudce vyhodil kámen do výše. Teprve za několik minut dopadl kámen zpět.

Nitka-rek nepozorovaně vzal z kapsy vrabce do hrsti, shýbl se opět jako by kámen zvedal, a pak hodil vrabce do výše. — Ten se jen zatřepetal a letěl, kdo ví kam! Marně čekal obr, až Nitky-rekův kámen spadne dolů! —

„No, jsi chlapík,“ povídal, „chceš-li, pojďme spolu do světa; dříve pomoz mi odnésti tamhle ten poražený dub k mé chalupě.“

„Dobře,“ odpověděl Nitka-rek, „vezmi jej za konec u kořene, já ponesu větve.“

Obr hodil si dub na rameno a šel. Nitka-rek posadil se na větve, nechal se tak chvíli nésti a pak utekl.

Kudy šel, tudy šel, až přišel do královského města. Byla noc. Všecky domy byly zavřeny. Nitka-rek nerozmýšlel se dlouho, kde bude spáti — lehl si na schody, raneček si dal pod hlavu a spokojeně usnul. Nevěděl, že se uložil zrovna pod pavlánem královského zámku.

Ráno, když Nitka-rek ještě sladce spal, vstoupil na pavlán král s dvěma svými dcerami, aby se potěšili pohledem na krásné slunce. Tu spatřil král spícího cizince, na jehož pásu hlásala červená písmena: „Sedm zabil jednou ranou.“

Král se ulekl nenadálého hosta a hned napadla ho obava, nepřišel-li člověk svrhnouti ho s trůnu. Poslal služebníky vyptat se cizince, čeho si žádá.

Služebníci vzbudili Nitku-reka a přivedli ke králi.

Nitka-rek, klaně se hluboce králi, pravil: „Přišel jsem k tobě, abych ti nabídl své služby.“

Král si oddychl a řekl: „Buď mi vítán! Přišel jsi právě včas. Nedaleko mého zámku v lese zdržují se dva obři, kteří mi působí mnoho škody a nahánějí strachu mému lidu. Zahubíš-li je, dám ti za odměnu polovici království.“

Nitka-rek odešel, a král si spokojeně oddychl, domníval se, že se ho navždy zbavil — neboť setká-li se v lese s obry, ti ho jistě nenechají naživu!

Sotva Nitka chodil hodinu po lese, zaslechl chrápání. Potichounku se blížil místu, odkud se rozléhalo, a tu pod velkým stromem uzřel dva spící obry. Rychle nabral si jedlových šišek do kapsy, vyšplhal se na strom, a ukryt ve větvích, hodil šišku jednomu z obrů na nos. Ten nevrle zabručel, šťouchl a okřikl kamaráda: „Nech mne spát!“

Po chvilce hodil Nitka-rek šišku tomu druhému na nos. Teď zase ten se rozkřikl na prvního — domníval se, že ho vyrušuje ze spánku. Tak házel na ně krejčí šišky, až se oba obři dali do sebe — a že byli oba stejně silní, bili se, bili — až se ubili.

Nitka-rek slezl se stromu, vzal jejich hole a odnesl je ke králi. Ten se velmi podivil, ale neměl chuti splniti svůj slib.

Pochválil Nitku-reka a pravil pak: „Náš vysvoboditeli, ještě čeká na tě práce! Více než obři škodí v našich lesích divné zvíře jednorohé. Zahubíš-li je, dostaneš dobrou odměnu.“

Šel tedy Nitka-rek znovu do lesa. Chodil dlouho, až unaven chtěl si odpočinouti pod stromem. Svlékl kabát a pověsil jej i s kloboukem na kmen stromu a chystal se ulehnouti. Pojednou spatřil podivné jednorohé zvíře, kterak míří přímo k němu. Nitka-rek bez rozmýšlení vylezl na strom a díval se odtud, co se bude díti. Jednorožec se rozběhl a prudce vrazil rohem do kabátu — roh zabodl se hluboko do kmene a ať dělal co dělal, nemohl jednoroh s místa. Nitka-rek slezl se stromu a usekl zvířeti hlavu. Pak vytáhl jednorožcův roh z kmene, spravil si kabát a za chvílí již se ubíral se svou kořistí ke králi.

Král se podivil jeho statečnosti, ale nechtělo se mu splnit slib, a proto mu dal vykonati ještě jednu práci. Řekl: „Po našich lesích běhá zuřivý kanec a hubí zvěř i lidi. Zahubíš-li ho, poznám, žes opravdový rek. Dostaneš pak nejen polovic království, ale dám ti i svou dceru za ženu.“

Nitka-rek, ač už měl toho hrdinství tak zrovna dost, chtěj — nechtěj znovu se odebral do lesa. Jak tu chodí, spatří ohromného kance a zrovna míří k němu! Dobře, že měl Nitka-rek tak dlouhé, tenké nohy! Uháněl, co mohl, a kanec za ním. Pojednou spatří Nitka-rek starou kapličku — otevře dveře a hup! skočí dovnitř. Ale i kanec za ním — hup! dovnitř. Nitka-rek vyskočil oknem, kanec chtěl touž cestou za ním, ale že byl tlustý, nemohl se úzkým oknem protáhnouti.

Nitka-rek přirazil honem dvířka zvenčí — zamkl a kanec byl v pasti!

Nitka se vrátil s kancem do zámku a králi teď nezbývalo než splniti svůj slib.

A tak se stal Nitka králem;
dlouho šťastně panoval,
a někdy prý z dlouhé chvíle
kabáty si spravoval!