Tatíčkovy pohádky/Boží trest

Tatíčkovy pohádky Ludmila Tesařová
Sedm jednou ranou zabil	Boží trest

Údaje o textu
Titulek:	Boží trest
Autor:	Ludmila Tesařová
Zdroj:	TESAŘOVÁ, Ludmila. Tatíčkovy pohádky. Šesté vydání. Praha : Vojtěch Šeba, 1935. s. 70–73.
Licence:	PD old 70

Mladý sedlák zdědil po svém otci pěkný statek a mnoho peněz. Nehleděl si však hospodářství, zato rád zval k sobě veselé přátele a hodoval s nimi.

Jednoho dne, právě když seděl se svými hosty u stolu, strhla se bouře — blesky jen se křižovaly po obloze. Jeden z hostí pravil: „Nedej Bůh, aby uhodilo do tohoto stavení!“

„A co by bylo z toho,“ odpověděl hospodář, „kdyby u mne hořelo, ani bych nešel hasiti — však by mi ještě nebylo zle; brzy bych si postavil nový dům!“

Sotva dořekl, zablesklo se, rozlehla se ohlušující rána, a jeho dům stál v plamenech! Všichni vyběhli, chtíce hasiti, leč hospodář jim zabraňoval: „Jen toho nechte — když hoří — ať hoří!“ Nehnul ani prstem a ostatním též nedovolil hasiti. Díval se do plamenů, až vše shořelo.

Pak odešel k potoku; tam v duté vrbě u potoka měl schované peníze, ty si chtěl nyní vzíti, aby mohl vystavěti nový dům. Leč jak se ulekl, když k potoku došel! Po vrbě tu nebylo ani památky — prudkým lijákem se rozvodnil potok, voda podemlela vrbu a odnesla ji. Byl nyní žebrákem!

Aby se uživil, stal se poslíčkem — donášel do vsí lidem psaní aneb věci, kterých si přáli z města.

Jednou k večeru přišel do vzdálené vesnice, a že bylo již pozdě k návratu domů, vešel do mlýna a požádal o nocleh. Mlynář s radostí mu popřál noclehu a jeho žena předložila poslíčkovi dobrou večeři.

Po večeři si povídali. Host vyprávěl, jak dříve též byl hospodářem, jak mu statek shořel, a jak mu voda odnesla vrbu i s penězi.

Mlynář se podíval na mlynářku — oba si vzpomněli na to, že před nějakým časem přinesla jim voda vrbu až ke mlýnu a když ji rozštípali, nalezli v ní v plechové krabici stříbrné peníze.

Když host se uložil k odpočinku, radil se mlynář se ženou, jak by to asi udělali, aby nepozorovaně poslu vrátili peníze. Umluvili se na tom, že peníze dají do bochníku chleba a ten bochník dají poslu na cestu.

Mlynářka přinesla bochník, odkrojila spodní kůrku, vybrala střídu, peníze tam vložila a přikryla zase kůrkou. Ráno dali poslu snídani a když se loučil s nimi, vložila mu mlynářka chléb do torby. Posel poděkoval a odešel.

Cestou potkal honáky, kteří kupují vepře po vsích, tázali se ho, má-li doma něco na prodej?

Posel jim odpověděl:

„Míval jsem, míval, ale nyní mám sotva tolik, že se najím. Však přece bych vám něco prodal. Hle, dostal jsem bochník a těžko se mi nese — milejší by mi bylo několik haléřů.“

Honáci chléb od něho koupili a rozešli se s nim. Posel šel k domovu a honáci k mlýnu. Vešli do mlýna a doptávali se, zda by mlynář měl na prodej vepříky?

„Posaďte se,“ zval je mlynář, „odpočiňte si chvíli, dám vám okusiti našeho chleba.“

Kupci děkovali, položili na stůl bochník koupený od posla a řekli: „Máme chléb, pane mlynáři, koupili jsme jej na cestě.“

Mlynář ihned poznal, že je to bochník, který ráno dali poslu. Pohledem upozornil ženu na to a řekl kupcům: „Pojďte se podívat na dvůr, žena vám připraví zatím sýr k chlebu.“

Když odešli ze světnice, rychle zaměnila mlynářka jejich bochník za jiný. Pak se kupci vrátili ze dvora, najedli se a odešli.

Po delší době opět přišel posel k mlynáři. Zase ho ve mlýně pohostili a ráno, když odcházel, vložila mu mlynářka nepozorovaně peníze do torby. Když odcházel, dívali se za ním. Posel šel silnicí a tu spatřil jabloň plnou krásného ovoce. Dostal na ně chuť. Zastavil se, pověsil torbu na větev, by mu nepřekážela, vylezl na strom a utrhl si jablko.

Vtom však spatřil přicházeti sadaře — rychle skočil se stromu a utíkal, co mohl odtud.

Torbu nechal na stromě viseti. Sadař si jí nepovšiml, avšak mlynář dobře to zpozoroval. Pospíšil na silnici — volal posla — leč ten utíkal ani se neohlížeje — obával se, že ho sadař pronásleduje a potrestá.

Mlynář sňal torbu se stromu a odnesl ji domů; když pak viděl k večeru, že se posel vrací, položil torbu na lávku vedoucí přes potok, protože věděl, že musí po ní přejíti. Jistě posel pozná torbu a zaraduje se, že se mu neztratila!

Když posel došel k potoku, rozumoval takto: „Přišel jsem o všechno své jmění, to je pravda — štěstí pro mne, že jsem zdráv a mám dobrý zrak! Hůře by mi bylo, kdybych byl slepý. Jak bych asi přešel tuto lávku, kdybych neviděl?“ Zavřel oči a hmataje holí před sebou, šel přes lávku — a tu zavadil holí o torbu a ta spadla do vody!

Mlynář, který vše spatřil z úkrytu, zvolal: „Rozhněval Pána Boha! Bůh ho trestá!“