Tatíček Hynek a synové jeho/VII.
Tatíček Hynek a synové jeho | ||
VI. | VII. | VIII. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | VII. |
Autor: | Antonín Dudík |
Zdroj: | Tatíček Hynek a synové jeho Národní knihovna České republiky |
Vydáno: | Fr. A. Urbánek, Kněhkupec, Praha 1876 |
Licence: | PD old 70 |
Index stran |
V pravdě; ušlechtilé to zvířátko, ten špaček Bylť to čiperný ptáček! Tmavá jeho barva měnila se přecházejíc hned do zlata, hned do modra. Bílé škvrny jako nevinné perličky zdobily štíhlé jeho tílko. Oko jasné a lesklé jako černá malina. Zobáček táhlý a tak ostrý, žeby jehla pro svoji tupost zardíti se musela. Nejpěknější bylo divadlo, když se mu předložil pokrm, strouhaná totiž mrkev, žemle a posekané maso. Jedním skokem s nejvyššího hambálku hned byl u toho, a strčiv tam svůj zobáček velice mistrně a obratně uměl s ním šermovat. Na vše strany rozhazoval, vybíraje sobě nejlepší sousta. A když se po vůli nasytil, vyskočiv vzhůru, brousil a čistil opět svůj zobáček, až se to po světnici rozléhalo.
Brzy na to houp! zase do nádoby s vodou, a jak se pere tak se pere! Křídloma třepetá, ocasem vesluje, hlavičku ponořiti se snáží. Nožky schyluje a celé tělo v studené koupeli umýti chce. Voda rozstříkuje se na vše strany, a v kleci jakož i ve vůkolí brzy to tak vypadá, jako po vydatném déšti. A podobnou koupel opakuje několikráte za den. Že to milému špačkovi ku zdraví slouží, viděti z toho, že potom vesele skáče, švitoří, laškuje a dovádí!
A komu by také čistota nesvědčila? Není-li čistota polovičné zdraví? Nemají-li tedy děti dle příkladu špačka každodenně umývati svou tvář, uši, ruce a ústa? Pročež nezapomínejtež, moji mladí čtenářové! na čistotu, kteráž vás před mnohou uchrání nemocí. A pak říkáme, v čistém těle že také čistá přebývá duše.
Tatíček Hynek nacházel na ptáku dětinskou radosť.
Měl-li někdy prázdno, že totiž na něho neodbytná nenaléhala práce, posadil se nedaleko od klece, a napnutým pozoroval okem každé hnutí svého špačka.
A špaček, jakoby ukázati chtěl, že mu přítomnosť tatínkova — milá, zpíval a papouškoval co možná nejvíce.
Zdálo se, jakoby potichu s někým z hluboka se hádal, při čemž se mu hrdélko třáslo jako znějící struna. V tom zakdákal, jako husa někde venku. Tu zase bečel právě tak, jakoby na blízku beránek se nalezal. Brzy pozdvihnul opět svého hlásku tak vysoko a pronikavě, až uši zaléhaly.
Bylyť to hlasy rozdivné, avšak přece v celku příjemné.
Zlaště smával se tatínek, když špaček až k nepoznání napodobňoval husu a kozu. Tu se vždy vůkol ohlížel, není-li v skutku někde na blízku jedno nebo druhé zvířátko.
Pro tyto krásné vlastnosti zamiloval sobě tatíček Hynek špačka velice. Netoliko, že mu více hověl dávaje mu vlastní rukou mouchy a moučné červy, nébrž popříval mu taký více svobody.
Když se svou rodinou u oběda za stolem seděl, přiletěl obyčejně špaček, jsa volán, až k tatíčkovi, kdežto kouskem masa častován byl. A na důkaz vděčnosti posadiv se na konec stolu volal: „Smrť, zloděj ! — Smrť, zloděj! — Špače-če-če-ček!“
Tu obyčejně říkával tatínek:
„To je kubík! Ten mi trefil na náturu“. — „Já říkávám: Hodina — nejistá! a špaček mi odpovídá: Smrť, zloděj!“
Spolu ale pozorováno, že při těchto slovech jakýsi trpký si pohrává usměch kolem rtů jeho. Podobalo se, jakoby slova: „Smrť, zloděj!“ mu lhostejná nebyla. jakoby duchem prorockým mu cosi věštila.
Než znajíce návyk a povahu tatínkovu nekladli domácí na to až příliš velikou váhu. Toliko vidouce někdy tatíčka zamyšleného, jemužto špašek svým osudným: „Smrť, zloděj!“ přizvukoval; pohrozili vždycky ptákovi řkouce: „Špačku! budeš po tichu!? — Co to mluvíš?“ — A špaček umlkl, aby po chvíli zase znovu — začal. Vždyť zvyk — druhá přirozenost!
Kočka nesměla se ve světnici ani ukázati.
„Nevím, co bych udělal“ opětoval často Hynek, „kdyby mně tak kocour mého špačečka sežral!“ — Mladší synové a dcery strkajíce své prstečky do klece škádlili ptáka. Ale jak mile jich notně ďobl, rychle odskočili a třepajíce rukou volali: „To mne bolí!“ — Běda ale jim, pakli jich tatínek při tomto škádlení zachvátil. Tu byl hned prut po ruce, jímžto vinníky dle zásluhy trestáno.
„Zlobiť, škádliť nesmíte žádného“, poučoval otec, „to Pán Bůh nechce, to On zapovídá; pročež ani němé zvířátko. Srdce vaše lehce by zatvrdilo. Nechtež každého v pokoji; žebráka, psa i špačka“.
A děti pamatovaly sobě dobře moudré naučení otcovo, kteréž dle potřeby i trestem doprovázeno bylo. Nikdy anebo velmi pořídku přicházely žaloby, že Ladislávek, Miláda, Slavínek anebo Bohunka atd. házeli po někom anebo dráždili zvířátka. Za to jich tatínek chválil a časem také nějakou obmyslil odměnou.
Slavínkovi pak dostalo se té cti, že miláčka „špačka“ obsluhovati směl. Tento čestný úřad zastával s bedlivostí velikou velmi.
Každodenně ráno vyškrabal, vyčistil kleci, a nasypal na dolní prkénko drobného písku. Připravil čerstvý pokrm a do nádoby čisté dal vody. Za to měl ho špaček rád, a tak k němu přivyknul, že skutečně truchlil, pakli místo Slavínka někdo jiný ho obsloužiti chtěl.
Jednou stalo se, že špaček onemocněl. Ubožák seděl celý načechraný na bidélku. Druhdy bystrá svá očka smutně zamhuřoval nedaje ani hlásku od sebe.
Veselosť jeho byla tatam. Ani lázeň tak oblíbená, ani pokrm mu nechutnal. Ano stalo se, že jednoho dne ráno nalezli domácí milého ptáčka na dolním prkénku v kleci seděti, a při všem snážení nebyl s to, vyšinouti se na bidélko.
Nemoc ptačátka zarmoutila všechen dům, zláště ale tatíčka. Lámali si hlavu, jaká by asi toho byla příčina?
Slavínek nemohl vinen býti, ježto obsluha jeho svědomitá byla. A také, kterak mohl zapomenouti toho, kteréhož z lásky k otci s velikou bedlivostí hned od začátku byl šetřil?
Či snad pokrm jeho až příliš — tučný?
A hle! toť byla šťastná myšlénka.
Uskrovnilo se mu. Moučných červů a mouch více nedostával.
Slavínek předkládal mu zhola jednoduchý pokrm a k tomu ho přes den vždycky skoupal. Toť působilo. Nemoc se mírnila, veselosť domácích jakož i špačka se množila, až posléze v úplném zdraví zase šveholil jako prvé.
„Vidíte!“ oslovil tatínek svou rodinu, „jak neblahých má účinků tučný pokrm? Nestřídmostí a mastnou stravou vehnali bychom špačka do hrobu. — Není nad střídmost a zdravou domácí stravu! — Královské pokrmy kazí toliko žaludek. — Pročež pro vás, milé děti! je jednoduchý, skromný pokrm a čerstvá voda nejzdravější“.
A podlé toho byla též uspořádána kuchyně.
Co je labužnictví, vybíravost a tučnota, toť žádnému v domě známo nebylo. A proto nikdo také po tom netoužil, spokojen jsa s pokrmem domácím a čerstvým nápojem. Za tou příčinou byli všickni zdravi a mysli veselé. Tváře dítek byly jako růžičky plné, čerstvé a buclaté.
V tomtohle čase bylo v domě tatínka Hynka — dobře.
Až na nějaké velmi nepatrné nedorozumění, jemužto v četných rodinách uhnouti nelze, panoval zde duch pokoje a míru.
Švitořivý špaček napomáhal svým čtveráctvím valně ku domácímu štěstí.
Avšak kohosi to mrzelo, že v domě tak dlouho už — pokoj.
Zlý duch záviděl tatínkovi blahobyt jeho. Pročež ponoukal a nutkal neustále, aby království Hynkovo proti sobě rozdělil.
Dlouho již tajený úmysl oněch tří bratří, totiž: Bohumila, Vlastimila a Všeslava, vyvolil sobě rarášek za nástroj, jímžto srdce tatíčka smrtelně raniti a rodinu hanbou pokryti chtěl.