Tatíček Hynek a synové jeho/VI.
| Tatíček Hynek a synové jeho | ||
| V. | VI. | VII. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VI. |
| Autor: | Antonín Dudík |
| Zdroj: | Tatíček Hynek a synové jeho Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | Fr. A. Urbánek, Kněhkupec, Praha 1876 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
„Tedy pozdrav vás Pán Bůh!“ — „Vitáme Vás, milý otče!“ pravili synové a dcery vkročivše do světnice.
„Kr-kr-kr-kr-kr“ bylo najednou slyšeti kdesi u okna.
„Aha! můj špačeček !“ zvolal Hynek pln radosti obrátiv se v tu stranu, odkud hlas přichodil.
A podivno, pták načechral se, začal křídélkama třepetati a zobáčkem klovati, jakoby poznal budoucího svého dobrodince a pána.
„No jak zpívá?“ táže se dítek.
„Ještě jsme ho neslyšely; snad ještě teskní;“ daly za odpověd.
„Anebo co umí mluviti?“ otazoval se dále.
„Taký jsme až posud ničehož neslyšeli“, podotkli domácí.
„I nu čas ukáže, hodina přijde, zda jsem oklámán nebyl“, uzavřel Hynek svou rozmluvu o špačku. A obrátiv se ku shromážděné rodině jal se mluviti:
„Jak se máte, co děláte? Jste-li zdravi? Co nového?“
Na toto vyzvání každý měl toho hromadu, co by tatínkovi rád povědíti chtěl.
Menší podávali důkazy své pilnosti, starší kladli účty z vladařovství. Toliko, když přišla řada na Bohumila, Vlastimila a Všeslava, jak oni totiž se chovali a svým povinnostem zadost učinili; tu to jaksi vázlo, nepokojné svědomí a špatný úmysl zadrhoval jim krk, že se určitě aul vyjádřiti nemohli. Tatínek pozoroval sice rozpačitost jejich, avšak nechtěl na ně aspoň tentokráte až příliš přísně naléhati. Přísný pohled a naděje, že se to později všecko vyklube, dostačovaly pro tento den šťastného shledání-se.
„Toto ale, milý tatínku! musím vám přece vykládati, co se u vaší nepřítomnosti u nás bylo stalo;“ začala mluviti vážná Božena.
„A co?“
„Ti husaři, kteří u nás, v naší dědině leží, jsou hrozně horké krve a náhlí! Tak jest! Hodina — nejistá! Slyšte: Jeden husar — však ležel v čísle 5. — měl zlost na svého kaprála chtěje ho zastřelit. Nabyl tedy svou karabinu 4 při dobré příležitosti ustříhl si na odpůrce svého. Avšak rána nezastíhla jej. Místo kaprála poranil lehce jiného vojáka, za to ale dobrého svého kamaráda nechtě zastřelil.
Hned ho chytili a svázavše odvedli k soudu. Tento pronesl nad vinníkem ortel smrti. Měl býti zastřelen. Povídáno mu, aby žádal o milost či pardon, ale — nechtěl …
Na blízké louce nález vykonán. Vrah dokonal beze strachu a nechtěl si dati ani zavázat oči. Pochovali ho v lesíku, jenž s loukou hraničí.
Po nějakém čase procházel se lesem nadporučík, jenž spolu velitelem byl zdejší posádky. Přijda k rovu vidí na něm zastrčený jednoduchý dřevěný kříž barvy černé s nápisem českým:
Zastřelený voják J. M.
„Aj, ký šlak sem tento kříž dal, na hrob zatvrzelého vraha?“ lál důstojník, jenž maďarského původu zdál se býti. A nechybělo mnoho, že by ho byl vyhodil.
„To musím vyskoumati, kdo takový měl nápad;“ mluvil dále.
A v pravdě dotazoval se svých podřízených, nemohl ale na světlo přijíti. Brzy však slyší, že kříž dělal zdejší stolař. Dal ho hned zavolati, a na otázku, kdo jej o práci byl požádal, dozvěděl se, že kříž objednala — markytánka.“[1]
Markytánka musela se tedy dostaviti, kteráž velmi jadrně, tklivě a krásně svůj skutek před oblíčejem důstojníka ospravedlniti dovedla.
Důstojník, ač starý a otvrdlý vojín, pohnut byl touto řečí až k slzám, a pochvaliv markytánku za tento křesťanský skutek propustil ji s pěknou odměnou“. —
Takto vykládala vážná Božena tatínkovi, jehož měkké srdce smutně dojato bylo příběhem tímto.
„Bůh jí to zaplat!“ řekl Hynek po nějaké přestávce, — „aspoň projevila duši šlechetnou a křesťanskou, kteráž žádné nezná pomsty“.
„Hle, milé děti! tuť máte zase ztvrzeno, co vždycky říkávám: Bděte, hodina — nejistá !“ mluvil otec k dětem svým.
„Zda by se byl onen dobrý kamarád kdy nadál, že rukou přítele svého zahyne? A onomu vojákovi zda by kdy bylo napadlo, že zastřelen bude?“ — „Zajisté hodina — nejistá !!“
A při těchto slovech zamyšlel se poněkud tatíček. —
„Smrť, zloděj! Smrť, zloději“ ozval se na jednou hlas u okna. A hned zase: „Špačeček, špačeček, špačeček!“ Okamžitě obráceny byly zraky všech v tu stranu, odkud podivná přicházela slova. Žádnému nemohlo to býti tajno, že slyší — špačka. Neboť právě tenkráte rozhostilo se na chvílku po celém pokoji hrobové ticho; nikdo ani hlasitě nedýchal. K tomu právě u okna žádný nestál, toliko na stolku byla tam veliká, zelená klec s osudným — špačkem. Od koho jiného mohl tento hlas pochoditi, leč od tohoto ptáka?
„Ach! — Ach! toť náš špaček! Náš milý špačeček!“ volali všichni zpamatovavše se poněkud. A jedním skokem octnuli se všickni u stolku. Byliby ptáka k srdci svému přitiskli a ulíbali, kdyby se jim byl dal chytnouti. Všichni ho obdivovali a chválili, všichni mu cosi šeptali a povídali, zatím ale špaček přece nevěděl, co se to a proč se to s ním děje. Než ale, že cosi velmi krásného a vzácného vyvésti musel, poznal z toho, že mu dal tatínek — mola, kteréhož v mouce vyhledal. Bylť to kousek, na kterémž si špačeček výborně pochutnal! Jedním rázem octnul se v jeho žaludku, a za několik minut bylo slyšeti na důkaz vdéčnosti : „Smrť, zloděj! — Smrť, zloděj !“
- ↑ Markytánka, polní hospodská při vojsku.