Tanec na stožáru/Za císaře pána

Tanec na stožáru
U napajedla	Za císaře pána	Křížem krážem Londýnem

Údaje o textu
Titulek:	Za císaře pána
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Albatros, 1979
Licence:	PD old 70

Výplatu v kapsách, spokojeně sedíme s Pepíkem Archerem na lavičce v parku, když naráz zapráská ohňostroj.

„Hurá! Karneval!“

„Ty jen koukáš, jak utratit prachy.“

„Jsme v nejveselejším městě světa! A být v Buenos Aires a neužít si na karnevalu…“

Odkudsi přibíhá snědý mestic. „Válka! V Evropě,“ mává zvláštním vydáním novin, „vypukla válka!“

Bleskem pádíme k novinovému stánku.

„Rakousko-uherský císař Franz Josef vyhlásil válku Srbsku. Povolává do zbraně vojsko,“ čteme černé na bílém. „Všichni muži rakousko —uherské státní příslušnosti, nalézající se na území Argentiny, jsou povinni ohlásit se do osmačtyřiceti hodin na rakouském konzuláte.“ A slova o nepřátelských Srbech, zlých Angličanech, Francouzích a Rusech.

Mně je devatenáct, Archerovi šestadvacet. To prý je vojenským pánům nejmilejší věk! Jenže, Franzi Josefe, z tvého císařského gymnázia mne vyhodili a na Císařské louce v Praze jsme dostávali od policajtů mlatu. Tak nevím, císaři…

„Otakare, já se hlásit nejdu! Musím si to nejdřív rozmyslet,“ jako by četl moje myšlenky Archer.

Osmačtyřicet hodin bloumáme ulicemi, brousíme po hospodách, až padneme do postelí. A ráno znovu do ulic. Desetitisíce přistěhovalců, kteří neodevzdali své evropské papíry se srocují, pokřikují.

„Německo je ve válečném stavu s Ruskem.“

„Anglie a Francie vypověděly válku Rakousku.“

„Belgie obsazena … Lucembursko … Itálie …“

Jak se couráme ulicemi, narůstá kolem nás hlouček krajanů. Ve všech hospodách, od nuzné čtvrti Barracas až po blahobytnou Calle Floridu, všude je nabito: kouř, hlomoz, halas a nápady, až z toho jde hlava kolem.

„Pojďme ven. Na náměstí.“

„Tohle vypadá kluci, na pořádnou melu.“

Mezi tramvajovými kolejemi potkáváme Kriščenka.

„Těbůh, kamaráde,“ objímá ho Archer. „Jo počkat. Ty jsi Ukrajinec? To je skoro jako Rus. Tak ty jsi teď náš nepřítel, Vasile! Jsi nepřítel?“

Bum! Kriščenko urazil hrdlo láhve o odpadkový koš. „Pij! Ať žije nepřítel! Vy jste správný kluci a já vás mám rád!“

„Za císaře pána — do poloviny!“

„Za Vasila Kriščenka - do dna!“

„Tady je …“ Bum! „ … druhá láhev!“

Týden se hrnou zprávy, jež otřásají stejně vznětlivými Jihoameričany, jako bolestně zasahovanými Evropany. Všude je slyšet, že evropští mocipáni se zbláznili. Země Rakouska-Uherska i s Německem by se dvacetkrát ztratili v dálavách Jižní Ameriky: Ale oni, Franz a Vilém, se nafoukli: my jsme velcí, mocní, my můžeme co chceme, celý svět ať padne kvůli nám do války.

Za císaře pána jsme převrhli tři pouliční stánky s cukrovinkami. Dávno před bitvami na francouzské a ruské frontě jsme prolili první krev, když se Ital Palatini škrábl o plot dětského hřiště. Vpadli jsme mezi tu drobotinu po hlavě. Bylo tam veselo. Jezdili jsme na hřbetu opravdického slona, chovaného ku potěše dítek bairských boháčů.

Náš chumel Čechů, Němců, Rusů, Maďarů, Poláků a Italů svorně prolétl Avenidou de los Consulatos. Před zastupitelskými úřady je liduprázdno. Vrátní v livrejích by si nás nejraději přitáhli košťaty. Ačkoli osmačtyřicetihodinová lhůta před pěti dny vypršela, přihlásilo se mužů, že bys je na prstech spočítal.

„Anglie napadena Německem.“

„Zaútočí na Španělsko a Portugalsko?“

„Turecko se chystá na Rusko!“

V to krásné léto roku 1914 svět zešílel. Když zítra Brazílie vyhlásí válku Uruguayi, Chile Číně a Argentina aljašským Eskymákům — nikoho to nepřekvapí.

„Kamaraden,“ říká Dán Bjorn. „Jestli se to začne mlít i tady… To bude lepší dostat kulku do těla doma v Evropě.“

„Jdeš se přihlásit, Björne?“

„My nejdeme!“

„Nepřihlásíme se!“

Jak přibývá národů vržených do války a množí se zprávy o krvavých bojích — statisícový, zprvu jednotný dav v ulicích Buenos Aires se rozpadá. Tumáš čerte kropáč! Jak to korunované hlavy v Evropě vymyslely, začínají si vyčleňovat skupiny: Němci táhnou s Rakušany a Italy, Rumuni s Maďary. Francouzi tíhnou k Angličanům, Rusové k Srbům. Ale co my, Češi?

Nejfantastičtější případ je mnichovák Weisse. Předvídal nebezpečí, a včas si sehnal druhé občanství — francouzské. Nyní dostal obsílky ze dvou konzulátů. Má bojovat ve dvou armádách. Němec Weisse proti Francouzi Weissovi.

„Je to pitomost. Člověk se musí pojistit třikrát,“ ukazuje nám smlouvu, kterou se stává námořníkem kanadské lodi. „Na obou konzulátech mi řekli, že smlouva platí. Tak ať si válčejí Francouzi. Ať střílejí Němci. Já zítra odplouvám do Kanady. Wiedersehen, compadros! Ahoj!“

Přípitky na rozloučenou s jedním a na shledání s mnohými, kteří stále přicházejí z vnitrozemí. Na Paseo Julio, v Avenidě Alvear, všude to vře. Buenos Aires, od náměstí až po přístav, patří nám. Ulicemi se valí zástupy evropských přistěhovalců, kteří jsou povoláváni zpět do vlasti, do zbraně.

Jednotlivé národy se častují žertovnými písněmi. Tam vyletí do vzduchu klobouk. Po něm kámen. Zaprší nadávky. Křik. Rány pěstí. Rvačky. Jako by mávl zlou čarodějnickou holí: muži, kteří ještě včera byli nejlepšími kamarády, se nelítostně bijí.

„Otakare,“ táhne mne z vřavy Archer, „rozhodl jsem se. Do Evropy nepojedu. Zmizím z Argentiny. Do Ekvádoru. A co ty?“

Ocitli jsme se v boční uličce, kde dosud obchodníci nezavřeli krámy.

Archer se prodírá davem: „Počkej, koupím si…“ To byla poslední kamarádova slova, která jsem zaslechl. Uchvátil mne jiný zástup, jsem bezmocný, když mne lidská řeka unášela zpět na Avenidu Alvear. Nikdy v životě jsem se už s Josefem Archerem nesetkal.

„God savé the King…“ vyzpěvují pyšní Angličané.

„Deutschland, Deutschland uber alles,“ hučí Němci.

„Krev a život!“ řvou Rakušané.

Jářku, kde v té vřavě hledat české vystěhovalce?

Tam: „Kolíne, Kolíne, stojíš v pěkné rovině!“

Jenže ta rovina je šeredně nakloněná. Kluci dostávají na frak. Nachomýtli se mezi Němce a Angličany. Jsou jako v mlýnském kole, prší na ně rány ze všech stran. Kus dál se perou Maďaři. Císaři Františku, byl bys moc spokojený, kdybys viděl ty chlapy, jak si vzali tvá slova k srdci. Nenáviďte se a řežte se! Teď jen dát jim do rukou flinty, ruční granáty, děla… Z okna domu kdosi lije na rváče vodu. Děvče. Služebná. Její páni tráví horké období kdesi na letním bytě u moře.

„Polizisten! Montada! Policie!“

Na Avenidu de Alvear vjíždějí argentinští policisté na koních. A v tu chvíli jako by rozvaděné Evropany osvítilo nebe. Všechny rozmíšky mezi Angličany, Němci, Francouzi, Maďary a Rakušany jsou ty tam. Rozkurážení muži se vrhají ke koním, bijí je po zadcích a svorně hlava nehlava mlátí padající jihoamerické policisty. Tak je to! Potřebujeme se bát, že dostaneme nářez od někoho mnohem silnějšího, a teprve potom končí řevnivost, všichni táhneme za jeden provaz!

Celou noc se policisté neodvážili do ulic. Avšak ráno přišly posily a s nimi vystřízlivění. Mnoho krajanů usoudilo: „Košile bližší než kabát! Jedu domů!“ Já myslel: „Kde se válčí, dostaneš na košili jako na kabát! Nepojedu! “

Jenže dva pražští Němci mne popadli mezi sebe a odvlékli mne na konzulát. „Zde máte povolávací rozkaz a lodní jízdenku. Princ Hohenzollem vyplouvá pozítří!“

Tuhle! Nemám zájem!

K odplutí jsem se nedostavil a to bylo štěstí. Za pár dní psaly noviny, že Hohenzollern potopila britská ponorka a nikdo z cestujících se nezachránil.

Co teď? V Němci prolezlém Buenos Aires mi pšenice nepokvete. Proto přijímám lodnické místo na dvojstěžníku Olaf, plujícím pod norskou — neutrální vlajkou. Chci blíž k domovu, do Evropy, a přece ne přímo do válečné vřavy.

Loď odráží z přístavu a míjí sochu jezdce: Josého San Martina, slavného bojovníka za práva argentinské chudiny. Na míli rozeznávám zlatá písmena památníku:

Jeď, ušlechtilý jezdče, a uč všechny, jak z otroků se stávají lidé svobodní!

Rakouskou uniformu jsem neoblékl, za císaře pána jsem nebojoval ani minutu a přece - neutrální dvojstěžník Olaf byl pro neuposlechnutí výzvy stát potopen Angličany, a já vyplaval na hladinu — rovnou do válečného zajetí.