Tanec na stožáru/U napajedla
Tanec na stožáru | ||
Skvělý boxer | U napajedla | Za císaře pána |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | U napajedla |
Autor: | Otakar Batlička |
Zdroj: | BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky |
Vydáno: | Albatros, 1979 |
Licence: | PD old 70 |
Z hromad tabákových listů neubývalo. Indiánští milenci je třídili a zpívali k tomu jakousi nekonečnou píseň a my se přidávali k refrénu. Pracovali jsme na farmě sotva týden, když přišel farmář Diáz.
„Vy tři! Vy noví! Chcete dovolenou? Čekám návštěvu od řeky…“ Dal nám spoustu důrazných pokynů a hnědé válečky, rakety. „Čtrnáct dní placené dovolené, prima, co?“
Ovšemže jsme se rádi zbavili dřiny a zejména protivného, věčně sekýrujícího dělníka Emilia. Po hodině chůze řídce porostlou rovinou jsme na obzoru spatřili farmářem určený cíl — mohutný, v této krajině neobvyklý strom, dub. V jeho vykotlané dutině zahořela za šera dezinfekce, ohníček na vyhubení hmyzu, a navzdory nařízeným hlídkám jsme se dobře vyspali.
Zrána nás překvapil pohled na Amazonku. Přes pás zatopených křovin jsme nedohlédli protější břeh. V té chvíli nám bylo jasné, proč jsme zde! Máme si však stýskat na nebezpečí? Splývají nám ze rtů docela jiná slova: „Tohle není napajedlo, ale zvěřinec!“ Smějeme se opicím v korunách stromů: jsou to akrobaté a ze všech nejpodařenější chvostani, kteří se při skocích zachycují větví ocasy.
Každé poledne a o půlnoci udeřil červencový liják, jehož zarputilá pravidelnost nás nutila dodržovat příkazy farmáře Diáze. Po deštích svítilo slunce a měnilo kraj v parní lázeň.
„Pojďte sem!“ volal jednoho dne Archer. „Tiše …“
S odjištěnou kulovnicí jsem šel vedle Josého k řece. Na větvi, zčásti přesahující nad vodu, ležel ještěr. Nebyl to kajman ani aligátor. Z dvoumetrového těla, tlustšího než větev, čněl řasnatý hřbetní hřeben.
„Nestřílet! Když rána není smrtelná, skočí do vody a uplave.“ Archer si uřízl silný prut a mně a Josému přikázal, abychom z lián vyrobili provazce se smyčkami. „Ukážu vám, jak se po indiánsku loví leguáni!“
Stál pod větví a nás poslal blíž k řece, až jsem spatřil velkou čtyřhrannou hlavu. Špičaté, dozadu ohnuté zuby vypadaly hrozivě. Archer zvedl prut do výše a přejížděl jím ještěrův bok. Leguánovi nebylo to šimrání nepříjemné. Blaženě se protahoval… Až zvedne hlavu, máme mu s Josém hodit smyčky na šíji a strhnout ho dolů, co nejdál od řeky. Archer pokračoval v čarování prutem, když najednou zahřměl výstřel a leguán skokem zmizel v řece.
Rovinou od farmy přichází Emilio.
„Mažte ke stromu!“ křičí. „Rychle!“
„Tohle je míň než padesát metrů…“ Měříme vzdálenost. 60 kroků. 45 metrů.
Emilio si zul boty. „Vyčistit!“ „Co tě bere, Emilio?“ „Vyčisti mi boty!“ „Emilio…“
„Pro vás tři jsem pan Emilio!“
To nemyté, neholené chlapisko není předák. Má na farmě stejné postaveni jako my. Ale je mazák. Slouží u Diáze už tři roky. Proto si dělá nárok na lehčí práci, výhody a naši poslušnost.
José si odplivl. Archer, jako by nic, vzal boty a omývá je. „Farmář mi přikázal, abych na vás dohlíd.“ Buďte sbohem, krásné dny dovolené u napajedla!
Emilio první nedbal Diázových příkazů a překročil padesátimetrové pásmo, Vrátil se k dubu s očima navrch hlavy: „Nádhera! Za mnou! Budete sbírat…“ S Josém, pohlížejícím k řece, by nepohnul ani párem volů. Mne s Archerem však Emilio vylákal ke štíhlé karnaubě. Tam nás opravdu čekalo překvapení. Krásný pohled! Pod palmou ležela spousta modrých, žlutých, rudých, duhových motýlích křídel. „Zázrak, co?“
„Ne, pane Emilio, leskovec.“ Archer ukázal ke koruně palmy, kde se právě statný pták ohnal zobákem. Slupl tělo kolem letícího motýla a velká barevná křídla se třepotavě snášela k zemi.
Zazněl výstřel a my se rychle vraceli. José nás uvítal párem metrákových vodních hlodavců — kapybar. Připluly prý až ke břehu, vystrčily hlavy a on je lapil našimi liánami.
„Zdřímnu si,“ uvelebil se Emilio v dutině dubu. „Stáhněte kapybary!“ Jestli my tři, světem zběhlí mládenci něco nenávidíme, tak je to tahle nafoukanost mazáků, kteří nemají odvahu opustit pohodlné korýtko na farmě, a proto lichotí šéfům, a ztrpčují život novým dělníkům. Za tichého chrápání hlasitě nadávám.
„Nechme ho,“ radí během poledního lijáku Archer. „Myslím, že ten chudák nemá tušení, proč nás sem farmář poslal.“ José hlídá řeku a zarytě mlčí.
Ještě to odpoledne se rozpoutal podivný, těžko postřehnutelný souboj kdo s koho. Na jedné straně Archer, José a já a proti nám Emilio s trumfy svého postavení na farmě.
„Pane Emilio. Dřevo je vlhké. Nechce hořet. Co máme dělat?“ Týden vesele topíme, ale dnes to nejde.
„Ukažte!“ Emilio se lopotí s rozděláním ohně. „Vykuchejte kapybary! Podívám se po lepším dřevu!“ Vrací se s prázdnou a vůbec ho neudiví, že oheň už šlehá.
Zešeřilo se a nedaleko zní hlasité bučení.
„Býk, farmáři se zatoulal býk! Chyťte ho!“
„Teď? Potmě? My se bojíme, pane Emilio.“
„Zbabělci! Půjdu sám!“
Sotva zmizel v temnotě, jdeme za ním. Svírám v hrsti svazek karnaubových listů, nasáklých palmovým voskem, které jsou tajemstvím našeho rychle zažíhaného ohně a někdy slouží také jako svíce. Šero před námi rozrazilo nové zabučení. Vidíme, že Emilio hledí do těch míst, ale býk nikde.
Listy karnauby vzplanuly …
„Kde máte toho býka, pane Emilio?“
Světlo dopadá k žlutě žíhané žábě, která nadmula krk a mocně bučí!
Souboj zálesáků s panovačným mazákem přerušila jen noc.
K snídani José nabídl Emiliovi smažené řízky.
„To si dám říct,“ pomlaskával Emilio.
Snědl druhý řízek.
„Víte, co jste jedl, pane Emilio?“
„Co?“
„Hada! Hroznýše!“
Emiliovi je špatně. Je nemocen. Žádá, abychom ho ošetřovali. V noci nezapršelo a ve vzduchu visí napětí nevybité bouře. Archer s Josém hledí k Amazonce. Vím, že o nebezpečí, ve kterém se žije, se nehovoří. Dosud o něm nepadlo u napajedla ani slovo. Vím také, že skutečný nepřítel je kdesi jinde, a přece jsem to já, kdo jediným podřeknutím končí souboj s Emiliem.
„Kde jsou rakety od farmáře?“
i,Má je pod hlavou pan Emilio.“
„Nesmíme zapomínat, proč nás sem farmář poslal,“ povídám. „Ta záhadná návštěva od řeky… Neslyšel jisté o ní? A rakety?“
Emilio je v mžiku zdráv. „To vám řekl Diáz?“ Pozpátku se hrabe z dubu. „Máte vypálit rakety?!“ Pak popadne pušku a upaluje rovinou k farmě.
Snažili jsme se znovu objevit nějakého leguána, ale museli jsme se spokojit s vlhovci, sojkami a skalňáky. Pak nám José chystal guinejskou specialitu. Vykuchal tři papoušky. Vložil do nich pija, ptáka podobného kosovi, a do jeho útrob dal plod mangovníku. Guinejské ptáčky uložil mezi kameny, kolem nichž zažehl oheň. Nu a za dvě hodiny jsme hodovali.
Byli jsme na stopě divokých prasat, když nám nezbývalo, než sbalit rychle věci a šlapat od napajedla k farmě.
„Tak jaká byla dovolená?“ uvítal nás farmář.
„Jste ničema, Diázi!“
Na tenhle Josého výkřik jsme se dávno těšili.
„Co si to dovolujete? Vy tři jste se v životě neměli tak dobře …“
„Nevěšte nám bulíky na nos, Diázi. Poslal jste nás naproti zubaté! Ten váš záhadný host od řeky… Jsme noví dělníci, ale ne hlupáci, abychom u napa jedla nepoznali, že hrozí povodeň!“ sázíme farmáři do tváře. „Dub u Amazonky, ten by povodeň nevzala, stojí tam už staletí. Ale nás tři by bral čert, až bychom viseli týdny bez pomoci v povětří. Vyplaťte nám mzdu, Diázi, nechceme u vás pracovat.“
Do daleka nám mávaly ruce míšenců a my si zpívali píseň: jsem syn severu, majetek nemám, ale mám štěstí!