Tanec na stožáru/V nebezpečí

Údaje o textu
Titulek: V nebezpečí
Autor: Otakar Batlička
Zdroj: BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Albatros, 1979
Licence: PD old 70

Letec, horník, automobilový závodník, lékař, lovec — všichni potvrdí starou zálesáckou zkušenost. Ze totiž nebezpečí trvá déle než se bezprostředně cítíme ohroženi a že jen bláhovec předčasně vydechne úlevou.

Vzpomínám si na Lexise Gartona. Byl to pořízek, původem Portugalec nebo Nizozemec, který se cítil doma jak v Evropě, tak v Kanadě nebo v malajské džungli. Jeho bystrý pohled, vous a hlavně užitečné obchodní známosti a dostatek peněz mu pomáhaly získat přátele.

Jednou pátral se třemi Malajci po gumovníkových stromech a večer je zastihl daleko od osady.

„Přenocujeme!“ rozhodl Garton.

Rozdělali malý oheň a trochu pojedli. Pak si rozdělili hlídky. Nejmladší Pleia bděl první.

Dzunydy dzun dzund… v dáli se ozval dunivý hřmot.

Bdící Pleia výstražně vykřikl. Hřmot se rychle přibližoval. Otřásala se země, větve praskaly, bambusy se lámaly. Mladík vyšplhal jako veverka na strom. Také jeho dva druzi v polospánku vyskočili do větví. Jen Lexis Garton procitl, až když z houští zatroubil černý chobot a vynořily se šedé kly. Garton vyletěl ke koruně stromu, jako by ho vypálil hmoždířem.

Na mýtinu vběhli dva sloni. Rozmetali oheň, kotel na vaření proměnili v beztvarý žvanec a vdupávali tlumoky do země.

Když sloni odběhli, Garton sjel se stromu a k svému rozmrzení shledal, že po rezervním oblečení, cigaretách a zápalkách se slehla zem.

„Lezte dolů, Pleiové!“

„Až ráno, pane! Ráno uděláme všechno, co si budeš přát… Ráno slezeme.“

Lex Garton pohrozil k temnému listoví, ale pak uznal, že noční návštěvy slonů, tygrů a medvědů nejsou příjemné a hledal si bezpečný kutloch. Prošťáral vykotlanou dutinu v kmeni a když se přesvědčil, že neulehne mezi hady a mravence, schoulil se pod listí mezi kořeny a brzy usnul.

Náhle procitl. S pocitem nebezpečí otevřel oči. Kolem je tma. Podle chladného větru nechybí mnoho do svítání. Co ho probudilo? Napíná sluch… Neslyší však žádný podezřelý šelest. Má vstát a strávit zbytek noci v koruně stromu? Pojednou ucítil na levé noze teplý závan. Zaslechl praskot větví a nízkého porostu. Gartonovi úlekem zdřevěněly údy. Vedle něj stojí jakési zvíře! Je to medvěd? Tygr? Lex cítí, jak mu cosi vlhkého přejíždí nohu nad kotníkem. Pak horký, páchnoucí dech zalévá, jeho obličej. Ne, tohle není malý tvor! Velké zvíře je to! Šelma! Dravec!

Garton tiše, se zatajeným dechem leží a pravou rukou zlehka tápe po noži, který před usnutím odložil. Dříve než nůž nahmátl, pocítil, jak se pod jeho tělo tlačí velký tupý předmět. Cosi jím silně cloumá. Nejprve zleva, pak zprava. Kořeny, bránící útočníkovu náporu, hrozí prasknout…

Dlouhý ostrý nůž v ruce, ležící Garton rozeznává obrysy větví nad obličejem a snaží se skulinami v listoví zahlédnout útočníka. Vidí hnědou hřívu, široké rohy… Gartonovi jako by vlil čerstvou krev do žil. S úlevou sevřel nůž. Je to buvol! Silné, ale hloupé a neobratné zvíře. Kolik jich už skolil? Patnáct? Dvacet? S buvolem si snadno poradí. Už svítá, na porážku bude dobře vidět.

Vymrštil se ze země a vedl ránu nožem buvolovi do hrdla. Proud krve šlehl Lexe do obličeje. Oslepil ho. Slyší, jak zvíře otřásá křovím, jak mrtvě klesá do porostu. Garton vystoupil z dutiny. Zvedl ruce, aby si otřel zakrvácený obličej, když tu zaslechl řev druhého buvola.

Pár mohutných rohů přibil Gartona ke kmeni stromu!

Ranní slavík zpívá nad tělem člověka, jenž nedovedl rozpoznat, kdy končí nebezpečí.