Tanec na stožáru/Nikdo
| Tanec na stožáru | ||
| V nebezpečí | Nikdo | Pět koster |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Nikdo |
| Autor: | Otakar Batlička |
| Zdroj: | BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | Albatros, 1979 |
| Licence: |  PD old 70 |
Stará dobrá Magdaléna! Vkročil jsem z mola na loď a vše bylo jako před léty. Paluba voní dehtem. V zapadajícím slunci zlátne stěna dílny. Jen schody na příď“ jsou stále prošlapanější. Kolikrát je chtěl kapitán vyměnit? Klouzali, padali jsme po nich: já, Bogan, Oleša, Gruber… S kolika kamarády se setkám?
Člověk nad rumpálem, to je …
„Ahoj,“ snáší se ke mně od stožáru. „Která brÍ2a tě přivála?“ Z ráhnoví slézá Ruda Bogan. Objímá mne, drtí mi ruce.
„Proč mu nepomůžete?“ pokývnu k rumpálu. Hruď nad propoceným tričkem se napíná k prasknutí. K přednímu lanoví jsme vždycky stavěli tři, ano, tři muže. „Rudo, kdybys mne zabil, nevzpomenu si, jak se jmenuje?“
„Taky neznám jeho jméno!“
Rudu zdraví čtyři plavčíci. Hoši lelkují, s rukama v kapsách pokukují pomoři, jako by neviděli člověka do krve se droucího u rumpálu.
„Byl tu už před léty. Musíš ho znát, Rudo!“
„Víš, on vlastně …“
„Tak kdo je to?“
„Nikdo!“
Do plavčíků vjel život, když je Ruda požádal, aby za něj vzali směnu, a my dva, staří vlci, odcházíme do kantýny. Ruda se mračí a vypráví:
„Když jsi, Oto, ukázal Magdaléně záda z jihoamerické pevniny, vypukla válka. Než se rok sešel s rokem přeřadili nás k válečnému loďstvu. Zpočátku to nebylo zlé, několikrát jsme ještě zbrázdili Atlantik s bavlnou, kakaem, s docela mírumilovným nákladem. Ale pak přišel válečný úkol. Ze zkušených námořníků sestavit potápěčské družstvo! Lékařskou prohlídkou prošlo osm mužů. Nikdo, neřeknu ti jeho jméno, žádný námořník je nevysloví, byl nejlepším potápěčem. Po výcviku ho kapitán jmenoval velitelem, desátníkem družstva. Určitě jsi znal Olešu Vasileva, šprýmaře Heinricha… Potápěči byli samí prima kluci.
Zažili jsme hodně vzruchu než to začalo. V uctivé vzdálenosti jsme pluli podél francouzského pobřeží na Cherbourg! Proslýchalo se, že Francouzi vybudovali v přístavu ponorkovou základnu a naše admiralita na ni dostala zálusk.
V podvečer, za nejistého počasí jsme zakotvili na širém moři vedle obrněného křižníku. Od boku Magdalény odrazily dva čluny s námořníky a potápěči. Byl jsem na jednom z těch člunů a do smrti to nevymažu z paměti. On, desátník, byl nesvůj. Nechtělo se mu do bojové akce. To víš, žádný z nás si neztrhal tričko horlivostí, ani jeden z námořníků Magdalény se nepřihlásil ke službě na bitevní lodi a tam se, kamaráde, platilo plnými hrstmi zlata!
A teď si představ černočernou tmu, hvízdající vítr a šestnáct chlapů vzdalujících se od mateřské lodi za bojovým úkolem. Poprvé, tajně a hned na ostro. Teprve když jsme v mlze rozeznali přístavní světla, poručík rozpečetil rozkaz. Máme uvolnit široký průjezd v minovém poli! Jakmile zneškodníme miny, vzdálíme se a další už je věcí křižníku.
„Známe druhy nastražených min,“ řekl poručík. „Bezpochyby jsou pod hladinou skleněnky, o které stačí zavadit, sklo praskne a vodním tlakem mina vybuchne. Jistě tam najdete porcelánovky se spoustou drátů. Nevíme však,“ odmlčel se, „jestli to všechno je, nebo není propojené!“
Okol byl nejasný a to nepřispělo ke klidu potápěčů.
„Desátníku,“ velel poručík. „Sestupte na průzkum!“
Patřilo k povinnostem velitele potápěčů jít do hlubiny první, ohledat terén a pak z člunu řídit družstvo.
Desátník odmítl.
„Jsem velitel, nemáte mi co rozkazovat, poručíku!“
Stál jsem u kormidla, pamatuju si každé slovo, každý pohyb.
„Nedělej drahoty, sestup!“
„Jsi z nás nejlepší potápěč! Víš to!“
„Když tam sebou plácneme první my,“ volali Oleša, Gruber a Heinrich, „vyletíte s touhle kocábkou k pánu!“
„Nakašlat na válku!“ křičel desátník.
Poručík mu přitiskl na žebra pistoli. Pak desátník zkrotí a nasadil si přilbu s respiračním přístrojem. Přivázal k vrátku signalizační lano, jehož druhý konec měl upevněn u pasu, na dosah pravé ruky, a ponořil se. Za okamžik dal znamení, že je v pořádku a že se vzdaluje od člunu. Všichni jsme upírali zrak do tmy; věděli jsme, že muž dole, ač nerad, přece dává v sázku svůj život za bezpečnější sestup ostatních.
Vrátek se otáčel a lano se odvíjelo. Desátník už musel být daleko a nám připadala jako věčnost doba bez signálu. Až konečně odvíjení lana ustalo a zpětné pero jej začalo pomalu namotávat. Potápěč se přibližuje, je kdesi pod člunem; z hloubky třiceti metrů se nemůže vynořit naráz, pro vyrovnání tlaku musí udělat několik zastávek. V temnotě cosi žbluňklo. Desítky rukou se napřáhly na pomoc kamarádovi. Desátník přepadl přes okraj člunu a vyčerpaně klesl na dno. Po chvíli nadzvedl hlavu, abychom mu mohli sejmout přilbu.
„Zneškodnil jsem čtyři. Porcelánovky… Kolem vedou dráty, ale miny nejsou propojeny!“
Takovou zprávu poručík uvítal. Zdálo se, že nebezpečí akce se zmírnilo. „Potápěči, sestoupit do určených směrů!“ Sedm mužů si nasazovalo přilby. „Uvolníte roznětky a pak nahoru, vrátíme se!“
Sedavé koule s Olešovou, Heinrichovou, Gruberovou tváří se noří do moře. Šumějí lana. U každého vrátku stojí námořník, který sleduje odvíjení lana a stará se o svého potápěče v hlubině. První signály. - všechno v pořádku.
Neuplynulo ani pět minut, když se moře otřáslo, vzdulo, jako by vybuchl souvislý pás podmořských sopek. Člun vyskočil, propadl se a odletěl stranou.
„Miny,“ slyšel jsem poručíka, který plaval po hřbetu vlny vedle mne. „Miny byly propojeny!“
Právě když od přístavu vyrazil jas světlometů, vylezl jsem do člunu a v matné záři jsem spatřil podivnou věc. Desátník, ležící stále u dna, má kolem těla omotáno signalizační lano v několika závitech! Dva námořníci to zahlédli, vrhli se na něj a jen poručíkova pistole zabránila, že ho na místě neubili.
Kolem nás bzučely francouzské pátrací čluny, ale my dřepěli na místě, čekali jsme na vynoření potápěčů v marné naději, že se některý zachránil.
Často jsem později o těch chvílích přemýšlel, když Nikdo čekal půl roku na válečný soud. Nenáviděl válku. Netoužil obětovat život za Rakousko—uherskou říši. Ale měl právo nesplnit úkol, na kterém závisel život sedmi kamarádů? Dopustil se hanebné zrady, když se nepustil k minám, ale zůstal v hlubině pod člunem a abychom byli ubezpečeni, že pluje na průzkum, omotával si lano kolem těla. Je odpovědný za smrt Oleši, Heinricha, Grubera, Weitfelda… Zasluhuje trest. Avšak válka skončila a pojednou nebylo nikoho, kdo by se staral, zda poražení zúčtovali se svými zbabělci. Jako by se nic nestalo, věc byla úřady prominuta, smazána.
Nikdo neměl čisté svědomí. Pokoušel se dostat z Magdalény. Ale kapitán přísahal, že pokud bude na lodi pánem, živ a zdráv ji Nikdo neopustí!
Divíš se, Oto, že na něj posádka nepromluví a nepomůže mu? Ať se dře, ať trpí jako zvíře …“
Po čase mi Ruda Bogan dal vědět, že kapitán byl dán do výslužby a Nikdo hned druhý den opustil Magdalénu. Začíná nový život? Snaží se získat důvěru okolí, nebo se z něho stal jednou provždy darebák? Nikdo, opravdu nikdo na světě nemá právo nepokusit se znovu dobýt ztracenou čest a dobré jméno.