Tanec na stožáru/Ukradená kánoe

Tanec na stožáru
Podivná událost	Ukradená kánoe	Plné hrsti slunce

Údaje o textu
Titulek:	Ukradená kánoe
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Albatros, 1979
Licence:	PD old 70

José odhodil železnou kliku a praštil sebou do trávy. By and by! Tohle nejčastější úsloví australských zlatokopů jsme si dávno přeložili: „Mám té dřiny po krk, všechno je mi fuk!“

Nechávám práce a jdu pro něco k jídlu.

„Ti darebáci!“ Vyletím z naší boudy, jako by mne vystřelil, „ti lumpové nám ukradli střechu! Pojd“ se podívat!“ José se nehýbá. Je by and by.

„Člověče, takhle to dál nejde!“ křičím, „Já vím, José, ty máš svoje zásady. Nekrást. Nevyvolávat rozbroje. Neoplácet. Ale pamatuj na má slova: ještě týden a vysvléknou nás donaha!“

Tasmano José hledí ke křovinatému pruhu řeky, jako by tam hledal zastání. Samozřejmě že nejsme jediní, kdo se utábořili u stinného Murchisonu. Kus níže kutají tři Angličané, na protějším břehu Němci, a nad peřejemi se potlouká pár osamělých trampů. Kdosi z těch výtečníků nám potají pomáhá od zásob. Nejdřív se ztratilo deset liber cukru, pak moje vesta, bednička nábojů a petrolejový vařič.

„Jak si přeješ, José! Pomsta se nekoná!“

Znovu roztáčím kliku. Rozemleté kamení s rachotem opouští koryto a propadá sítem do odstředivky. José se zvedá a přihazuje do stroje lopaty proprané drtě. Budeme-li mít štěstí, na plechových okrajích se usadí zlatý prach … Dočkáme se už konečně vytouženého zlatokopeckého úspěchu? V odstředivce se usazuje zlata sotva za dva šilinky.

Tasmano znechuceně odchází do kamenitého kraje na lov. Nemá smysl, abych ho doprovázel. Svou pušku jsem dávno vyměnil za nejnutnější zásoby. Ostatně Josého henryovce se jen tak nějaká puška nevyrovná! Je to skvělá zastřílená zadovka na deset ran.

„Kamaráde!“ vrací se José. „Mám sedm kusů!“

Měkčí odkrojky pštrosího masa sníme a zobáky odevzdáme ve městě. Vláda platí za skolení škodné, rychlonohého pštrosa, šilink. Dnes jsme vydělali devět šilinků. Dva celodenní zlatokopeckou dřinou a sedm krátkou loveckou procházkou!

Nazítří opět rozemíláme kamení.

„Haló,“ volá kdosi od řeky, „jestli hned nezaplatíte, pán vás udá policii!“

By and byl Přijela nám živá dlužní upomínka. Obchodník z Cue, u něhož nakupujeme, na nás poslal černého domorodce. „Nemáme peníze!“

„Vyřiď obchodníkovi, že ty tři stovky zaplatíme za týden!“ „Ne!“ Chlapík vylézá na břeh. „Dlužíte tři sta čtyřicet šilinků!“ „Rovných tři sta!“ „Tři sta čtyřicet!“ „Jak to?“

„Podepsali jste listinu? Úroky! Za každý dlužný den pán připisuje dva šilinky!“

„Zloději!“ V duchu klejů a nahlas volám: „Dobrá! Zaplatíme příští týden!“ „Pán nařídil nevracet se s prázdnou! Dejte zlato! Pušku! Stroje! Zástavu!“ Vlasatý Australan stanul před naší boudou. „Až přivezete peníze, pán vám věci vrátí.“

José jde k boudě.

„Oto,“ volá po chvíli. „Kde je henryovka?“ „Visí na háku vedle dveří!“ „Není tu. Nikde není!“

„Nevadí,“ říká výběrčí. „Dáte mi vaši kánoi!“ Sjedu dolů z travnatého břehu. „José!“ křičím k boudě. „Ukradli nám kánoi!“

Obcházíme všechna zákoutí tábořiště, ale henryovka a kánoe jsou pryč. Mezitím černý Australan vytáhl svou loď na břeh a chystá se utábořit vedle boudy. Počká prý do zítřka. Pak odjede a obchodník na nás pošle policii.

Doufám, že Tasmano konečně sleví ze svých zásad. Aniž jsme se domluvili, před setměním se setkáváme v houštině u řeky.

„Tak co, José, Němci, Angličani, nebo trampové?“ „Nemám chuť plavat přes řeku. Angličani!“

Se schýlenými rameny postupujeme křovisky podél břehu. Rychle se stmívá. V pravou chvíli jsme na místě. Nedaleko se tyčí temné krovy srubu. „Oto, ne.“

„Uvažuj, José! Nechceme zbohatnout! Vezmeme si jen, co nejnutněji potřebujeme! Vždyť jsme už skoro o všechno přišli!“

Tasmano José leží pod akáciemi na vrcholu břehu. „Počkejme ještě pár dní…“ „A co výběrčí?“

Od srubu znějí unavené hlasy. Slyšíme nadávání na špatné naleziště. Angličané jsou taky by and by.

„A teď do toho!“ říkám, když hlasy zmlkly.

Kdosi ve srubu hlasitě chrápe.

„Co uloupíme, Otakare?“

„Vezmeme,“ pod nohama mi zarachotilo kamení, „vezmeme kánoi!“

Pomalu se šineme temnotou ze srázného břehu. Konečně jsme narazili na štíhlé tělo kánoe. Jediný řez nožem a loď je volná. Proud nám ji rve zpod rukou. Hbitě naskakujeme a v šumotu řeky pádlujeme vzhůru proti proudu.

Na Josého opět dotírají zásady: „Tasmano José se stal zlodějem!“

„I kuš a mlč!“ Cítím, že u dna mne cosi tlačí do nohy. Co je to? Už vím! No počkej, José, ráno…

„Odjíždím. Dlužíte tři sta čtyřicet dva šilinků!“ Australan odchází k řece. „Beru s sebou vaši kánoi a pušku!“

„Jakou?“ José vyskakuje z lůžka, „jakou pušku?“ Bosý, s rozepjatými kalhotami po zadku sjíždí k hladině. „Otakare!“ křičí. „To je naše kánoe! Ukradli jsme svoji vlastní kánoi!“

„Jo. Tušil jsem to už včera, když mne u dna tlačila puška do nohy.“

Zachmuřeně pohlížíme ke středu řeky, jak posel vydřidušského obchodníka odváží skvělou Josého henryovku a kánoi. Kdo ví, jestli je dokážeme vyplatit…