Tanec na stožáru/Tanec na stožáru
| Tanec na stožáru | ||
| Hladový tramp | Tanec na stožáru | Jararaka |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Tanec na stožáru |
| Autor: | Otakar Batlička |
| Zdroj: | BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | Albatros, 1979 |
| Licence: |  PD old 70 |
Konečně tedy spatřím legendárního bruja - čaroděje Garciu Los Fuentose, který je podle lidového vyprávění potomkem aztéckých bohů. Už na pobřeží jsme o něm s Josém slyšeli mnoho fantastických zkazek. Jak předpověděl vítěze národních kohoutích zápasů, jak vztáhnutím ruky uhasil požár bavlníkových polí! Zná prý tajemství božského ptáka macawú, což mu, společně se silnou vůlí, dodává neuvěřitelnou moc.
„Vstupte,“ vrásčitá Mexičanka otevírá dveře z temné chodby.
Na prostém lůžku leží stařec. Z šedivých vlasů a vousů vykukují horečnatě planoucí oči. Levá noha, ovázaná kusem pruhované látky, spočívá na stoličce vedle lůžka. Garciovi Los Fuentosovi je asi sedmdesát let; představoval jsem si lidového hrdinu svěžejšího.
„Včera…,“ čaroděj sípavě kašle a kyne rukou, abych se k němu posadil, „se pode mnou prolomil most. Nachlazené plíce a zlomená noha.“ Stařec si vleže hraje se svitky stromové kůry. „Brzy se vyléčím. A co přivádí vás, seňore?“
Řekl jsem, že jsem ho odedávna toužil poznat. „Je pravda všechno, co se o vás vypráví?“
„Neumím o nic více než můj děd, než můj otec Felipo…“ Kůra v brujově ruce se prohýbá, kroutí, až nabývá podoby muže. „Jste dobrý člověk, seňore!“ Ve světlém obrysu figurky rozpoznávám — sebe! „Kdybyste byl špatný muž, seňore, kůra by ztmavěla a nepřijala vaši podobu.“ Pod starcovými prsty vzniká další světlá figurka. „Máte věrného přítele. Rozešli jste se proti své vůli. Ale brzy se opět shledáte…“
Jak tohle může Garcia Los Fuentos vedet? Rozešli jsme se s Josém za podivných okolností. Vlastně rozejeli jsme se: já na nápravě mezi koly pod pátým vagónem, kdežto José pod čtvrtým. Jenže zrovna mezi námi vlak rozpojili. Nevěděl jsem, kam jedu já a kde skončí José.
„Za týden bude slavnost voladorů. Zúčastníte se, brujo Fuentosi?“
„Pevně v to věřím,“ pokynul k rohu místnosti. „Připravuji obětní dary.“ Na polici leží zdobená domácí čokoláda, péra z krocanů a kohoutů svázaná do kytic, stříbrná tabatěrka, domácí tabák a doutníky. „Seňore…,“ starce přepadá záchvat kašle, „ … na shledanou …“
Jdu marimbou, mokrou stezkou vyšlapanou lidskými chodidly. Dias arrierosí Ahoj mezkaři! Odevšad zní hudrování krocanů a kohoutí vřískot. Z daleka putují celé rodiny na pahuatlánskou slavnost.
Poslední zastávka železnice pod horami. Jakýsi chlap se dře s pražci…
„Otakare! Kamaráde zlatá!“
„Co tady děláš, José?“
Zatoulaný přítel ukazuje, abych se neptal, ale chytil raději druhý konec těžkého pražce. „Platím jízdné!“
V téhle stanici ho objevili pod vagónem. Řekli, že ho jako černého pasažéra nevydají policii, ale musí složit vagóny pražců. Aby neupláchl, vzali mu boty, košili i klobouk. Čtyři dny musí pracovat. „Ale když jsi tu ty, budeme makat jen dva dny.“
Železničářům se naše trampská solidarita zamlouvá a po skončení práce nás propouštějí dokonce s malou mzdou.
„Tak kam, Otakare?“
Líčím svou návštěvu u věhlasného Garcii Los Fuentose. Je sešlý věkem, nemocný, zraněný … A přece se chystá na slavnost.
A my? K dějišti aztéckých oslav přicházíme ve chvíli, kdy otomijští Indiáni dokončují výkop hluboké jámy a vkládají do ní obětní dary. Největší část tvoří předměty, které jsem viděl u bruja Fuentose. Pak Otomiové zasazují do výkopu silný chlazený kmen stromu, kterému usekli vršek. Malé děti táhnou od lesa popínavé šlahouny, jež Indiáni upevňují na kmen.
Noc trávíme přitisknuti k tělům Indiánů v ayatech, ramenních přehozech, které slouží jako ochrana proti zimě i vedru.
Ráno tisíce kohoutů odtroubí budíček. Na náves přicházíme časně a přece pozdě. Mnoho přespolních zde nocovalo a nyní mají nejlepší místa. Také stožár vypadá jinak: nahoře se otáčí jakýsi věnec se čtyřmi tyčemi, z jehož konců visí krátká lana.
Indián v modrém sarrapu k nám napřahuje ruku: „Vstupné!“
„Máš, José?“
„Jen deset pesos!“
„Dej mu je!“
„Ne pesos,“ odmítá Indián. „Platí se krocanem. Nebo kohoutem.“ Proto nás tedy všude provázel křik kohoutů a krocanů! „Nemáte? Odejděte!“
V odlehlé uličce pozorujeme, jak se řadí zástup voladorů. Jsou to muži v dávném aztéckém šatur bílých košilích, rudých kalhotkách po kolena. Jsou šikmo přepásáni červenými šátky a z pat mokasínů jim trčí dlouhá krocaní péra,
Od návsi se nesou zvuky fléten, trubek a chřestidel. Voladoři odešli. Slavnost juego de los voladores, letos prý obzvlášť velkolepá, neboť Mexičané oslavují sté výročí nezávislosti na Španělsku, začala.
„Podívej, pěkná tribuna, José! A bez vstupného …“
Za okamžik sedíme na střeše stavení nad pahuatlánskou návsí. Máme lepší
výhled než diváci pod stožárem.
Čtyři voladoři jsou již v polovině tance. V různých výškách se jednou rukou a nohou přidržují stožáru a vnějšími končetinami napodobují let ptáků.
„jste ptáci posvátní, kteří odlétají do čtyř světových stran,“ zpívají Mexičané: kreolové, mesticové a Indiáni s pohledy upřenými vzhůru, „aby všude hlásali nezničitelnost Aztéků a slávu!“
Voiadoři dosáhli vrcholu stožáru. Hlavami dolů se zavěsili do lan a pohybem těl roztáčejí dřevěné tyče. Nyní se lano s jedním voladorem prudce spouští do hlubiny. Tělo klesá, velkými otáčkami krouží kolem stožáru …
„… dvě .. deset! Třináct je číslo macawi!“
Třináctou otáčkou postupně všichni voladoři stanuli na zemi. Nástroje hrají tichou, chvějivou melodii.
Kdosi opět vylézá na stožár. Sám. Jediný. Napodobuje let ptáka, mává oběma rukama. Stoupá do výše pouze silou svých nohou.
„To je … To je Garcia Los Fuentos!“
„Tenhle člověk, tenhle akrobat, že si před. týdnem zlomil nohu?“
Stařec s bíle vlajícími vlasy je od nás vzdálen sto metrů.
„Los Fuentos! Brujo Fuentos!“ volá shromáždění.
Miláček Mexičanů stojí na vrcholu stožáru. Chřestidla a dechové nástroje spustily ohnivou melodii. Stařec tančí. Křepčí na vrcholu stožáru. Hudba zrychluje. Dav na návsi jako uhranutý tleská do rytmu. Potomek aztéckých bohů poletuje nad mexickým lidem jako bájný pták macawi.
Teprve třetího dne po skončení slavnosti jsme se v městě Pachuce dočetli v novinách, že hlavním tanečníkem nebyl churavý Garcia Los Fuentos, nýbrž jeho otec — devadesátiletý Felipo Los Fuentos.