Tanec na stožáru/Jararaka

Tanec na stožáru
Tanec na stožáru	Jararaka	Oheň Svatého Eliáše

Údaje o textu
Titulek:	Jararaka
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Albatros, 1979
Licence:	PD old 70

Nemyslete si, že v Jižní Americe narazíte na každém kroku na hada. Kdepak. Celé týdny jsem mnohdy procházel pralesem a nezahlédl ani jednoho. Jindy jsem ale ani nevylezl z boudy a na stromě zašelestil jedovatý křovák, anebo se v trávě mihl korálovec či chřestýš. Nejrozšířenějšího brazilského hada, jararaku, jsem spatřil jen asi pětkrát.

Kdy poprvé? Když mi bylo šestnáct. Šel jsem z Bělému do nedalekého Guamá. V opuštěné krajině pojednou zpozoruju u cesty dva Indiány. Jsou skloněni nad čímsi v trávě, spiklenecky se rozhlížejí a vidlicemi tisknou k zemí rozvinuté tělo hada. Tmavošedá kůže přechází vpředu ve světlejší. Se široce rozevřeným jícnem se hadí hlava vzpíná vzhůru, škubavě těká kolem. Za dvěma bičíky jazyka vylétá pronikavý sykot a z horního patra trčí dlouhé jedové zuby.

„Drž se zpátky, chlapče!“ šklebí se Indiáni. „Tohle je jararaka!“ Opět se spiklenecky ohlížejí ke vzdálenému ohybu cesty. Přesvědčují se, zda někdo není nablízku. Bůhví, co mají v úmyslu. Lámu u protějšího okraje silný klacek a zpovzdálí sleduju, co se bude dít.

Starší Indián převzal obě vidlice. V ruce mladšího se zaleskl nůž. Shýbá se nad hadem. Šmik! Druhý Indián obratně vidlicemi otáčí hadím tělem. Nové říznutí! Neodolám a ostražitě se přibližuji.

Jararaka má naříznutou kůži za hlavou a u ocasu. Indiánův nůž jede po břišní straně jejího těla. Pak se muži pokoušejí kůži stáhnout. Kdesi na hřbetě se zachytila. Nůž mizí v kapse a Indián buší do hada klackem, otlouká ho jako píšťaličku, až konečně kůže povolí.

„Mlčet, kluku, mlčet!“ pohrozí mi Indiáni a odcházejí.

Získali trofej, kterou zákon bílých úředníků, zakazující týrat zvířata, neschvaluje, ale kterou zase jiní běloši, turisté, dobře zaplatí. Z kůže stažená jararaka se svíjí v prachu cesty. Přistupuju a dobíjím ji úderem za hlavu.

Snad jsem se touhle smrtí z milosti stal chráněncem hadího božstva: trvalo několik let, než mi vstoupila do cesty další jararaka. To už jsem znal řadu případů uštknutí, končících smrtí. Občas pomůže alkohol, osvědčený, vždy dostupný lék. Postižený však většinou trpí následky po celý život. Trápí ho závratě a bolesti u srdce, z rány vytéká hnis a často se vytvářejí nádory.

Jednou jsem na jakési farmě organizoval skládání santalového dřeva. Před polednem jsem vyšel ven se synem majitele farmy, abych se podíval, jak práce pokročila. A hleďme — vůbec nepokročila. Ona totiž ještě ani nezačala. Dělníci utekli před slunečním žárem do čeledníku. Jen jeden starý dělník s doširoka rozhozenýma nohama leží v chládku u plotu.

„Tam!“ vykřikl Juško. „Jararaka!“

Byl bych přísahal, že i já zahlédl hada, jak zaútočil na ležící tělo a pak, vyrušen naším příchodem, bleskurychle zmizel v porostu.

„Bastio! O que é, Bastio?“ volá Juško.

„Co je s vámi, člověče?“

Dělník nepohnutě leží v trávě.

„Uštkla ho,“ děsí se Juško.

Cloumám ležícím tělem, až Bastio procitá, rozespale si mne oči.

„Co se děje, pane?“

„Viděli jsme jararaku! Tady! Neuštkla tě, Bastio?“

Polonahý, bosý mestic se posadil. „Cože? Jararaka?“ Prohlíží, ohmatává se po těle. „Ne! Jsem v pořádku, pane!“ Teprve nyní si uvědomil, že jsme ho přistihli při zahálce a rychle se dekuje. Sotva došlápl na bosé chodidlo — jako by stoupl na dikobraza! Znovu klesá do trávy.

Skláním se nad Bastiovou pravou nohou.

„Nic to není,“ říkám. „Stoupl jsi na trn, Bastio.“

Rána nekrvácí, mestic si nestěžuje na bolest. Cizí těleso neproniklo do živého masa, uvízlo v tvrdé vrstvě chodidla. Nožem jej vyjímám a schovávám do kapsy. Juško zkoprněle přihlíží, jak odvádím Bastia do čeledníku a jak ho dlouho do noci zpíjím kořalkou…

Příštího dne ještě před obědem se Bastio připojuje k dělníkům, dohánějícím zameškanou práci. Farmář Garren je udiven, když mu vyprávím příběh a pokládám na stůl předmět, který uvízl v Bastiově zrohovatělém chodidle: jedovatý jararačí zub!