Tanec na stožáru/Stroj na výprask
| Tanec na stožáru | ||
| Kóta 50 | Stroj na výprask | Podivná událost |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Stroj na výprask |
| Autor: | Otakar Batlička |
| Zdroj: | BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | Albatros, 1979 |
| Licence: |  PD old 70 |
V timorském přístavu potkávám přítele, se kterým jsem se rozešel před lety na řece San Francisco v Americe.
„Co děláš?“ ptá se José.
Po pravdě odpovídám: „Nic.“
„Jak jsi s tím nicneděláním daleko? Asi v polovině? Tak pojď se mnou pokračovat do Tasmánie!“
Téhož dne mne škuner nese k australským břehům. Zadarmo. Zařídil to druhý lodník Tasmano José. Nikdo neví, odkud ten čertovský chlapík pochází, jedno je však jisté: miluje severozápadní Austrálii, Tasmánii. Léta se lehkomyslně toulá světem, ale občas ho to popadne u srdce a hurá do Tasmánie, na skalnaté útesy a větrné písečné pláně! Tahle láska k málo civilizovanému koutu země dala Josému jméno.
Po přistání ve Wyndhamu musel Tasmano dokončit práci na lodi. Dva dny jsem se potloukal sám, zadlužil jsem se v námořnickém kasinu, přihlásil na policejním ředitelství. José mne zastihl ve Wyndhamské čarodějnici. Seděl jsem u hospodského stolu, lokty ponořeny do spousty dárků, mincí a bankovek. Den a noc jsem štětinatým chlapům předváděl triky s kartami, něco hypnózy, nu a mořští vlci nebyli skoupí.
„Spadla klec!“ křikl José od dveří. „Jdeme do vnitrozemí! Tasmánie čeká!“
Jsme již téměř venku z města, když nám zastupují cestu dva policisté.
„Kdo jste? Kam jdete? Ukažte libru!“
Pěkně začíná, šklebím se na Josého, tvoje zaslíbená Tasmánie. Platí tu, brachu, stejně hloupé zákony jako ve Spojených státech. Nemáš u sebe dolar, libru? Jsi vagabund, tulák, tramp, šoupneme tě do basy!
Vytahuju z kapsy hrst zmuchlaných bankovek.
„V pořádku. A vy? Co vy?“
Tasmano zvesela obrací jednu kapsu po druhé. Pak ukazuje prázdnou dlaň; kde nic není, směje se, ani čert nebere …
Vidím, že malý policista bere věc vážně a strkám Josému do ruky libru.
„Ne, to není jeho libra! To jsou vaše peníze!“
Prvý policista krásně neanglickou výslovností domlouvá druhému: „Donnerwetter!“ Za úzce střiženou anglickou uniformou se skrývá široká německá duše.
„Nech je být, kolego, mají peníze, viděls!“
„Chci vidět povolení pobytu. Předložte přihlášku policejního ředitelství.“
Ukazuju doklady, ale José je znovu zaskočen.
„Zítra v devět přijdete na policii!“ spokojeně štěká malý policista. „Na takové ptáčky máme zákony a bezvadné zařízení. Dostanete deset ran!“
Policisté nás nezatýkají, ale docela klidně odcházejí. Konečně, kam jim můžeme utéct? Australská Západní poušť není žádný park a ve vsích podél řeky Victorie by nás bez dokladů čekal ještě přísnější trest.
„Rány snese čtrnáctiletý výrostek,“ říká na odchodu Němec. „Údery jsou naprosto vyrovnané, nezávadné síly. Wyndhamský stroj na sázení výprasku je v provozu třetí rok a jeho chod přezkoušel samotný vládní lékař ze Sydney.“
Setmělo se, když jsme stanuli na náměstí. Velice nás přitahuje místo, kde se má zítra Tasmano José podrobit exekuci.
„A to hrozí zrovna mně, kterého tatík v mládí jakživ neudeřil!“ José se rozhlíží kolem. „Ze by stroj na noc schovávali?“
„Nikde na světě nejsou policisté žhaví do opravdové práce. Takový stroj musí vážit centy. Tamhle, podívej!“
Za tmy jsme se přiblížili k černému, hrozivě vysokému stínu a odvážili se vlézt pod voskovanou plachtu. Škrtám zápalkou. Z ocelového rámu visí několik železných tyčí, kol a převodů s drátěnými lany. Dole leží rovné, častým užíváním ošoupané prkno s koženými řemeny pro ruce a nohy.
„Proč má moje zadnice,“ syká Tasmano, „strpět rány, které snese čtrnáctiletý výrostek? Proč ne rány, které snese pětileté děcko?“
Zatímco držím stráž, José se v odlesku světla z nedaleké policejní budovy dává do práce, povoluje, utahuje …
„A je to!“ Otřel si ruce o plachtu a oba vycházíme z náměstí. „Ta hůl se mne bude jen zlehounka dotýkat, kamaráde! Ale řvát budu jako býk, rozumíš? Proč bych jim neudělal radost?“
Z budovy ředitelství vyšli dva státní policisté. Za nimi náš včerejší známý, německý policista.
„Deset ran,“ nastavuje Josému úřední listinu. „Pak tady vyplníte jméno, narození, a můžete si spánembohem prošpacírovat celou Austrálii.“
Dva pořízkové stáhli plachtu ze stroje. Tasmano na mne mrkl a. bez pobízení sám uléhá na prkno.
„Hned to bude za vámi, říká policista. Pořízkové upevnili řemeny kolem Josého končetin a stojí vedle stroje. Jeden zmáčkl spínač. Evropský krajan se ke mně obrací. „Prokažte příteli službu. Počítejte rány.“
Nízko nad Josého zadkem visí železná tyč, obtočená pružnou gumou. Ve stroji to zarachotilo, tyč se škubavě pozvedá…
„Jedna!“
„Óóóóch!“ zařval podle naší úmluvy José.
„Vidíte, že to nic není,“ usmívá se policista.
Stroj opět skřípe, tyč se znovu zvedá…
„… včera jsme vypláceli vojenské kadety. A večer? Měl jste je vidět! Vesele šli k Wyndbamské čarodějnici tančit,“ vypráví Mnichovák.
Vtom tyč podruhé dopadla.
„Dvě,“ odpočítal jsem. A hned jsem si uvědomil, že cosi není, jak má být. Tasmano nevykřikl! Shýbám se k jeho hlavě. Má zavřené oči. Volám: „José! Co je s tebou?“ Neodpovídá, omdlel. „Zastavte! Zastavte to!“ křičím na policisty.
Za týden Josého propustili z nemocnice s deseti librami bolestného. Té výslužce předcházely dva natržené svaly a vymknutý kyčelní kloub.
„Litujeme, zřejmě se porouchal stroj. Čert ví, jak se to mohlo stát.“