Tanec na stožáru/Smrtící džbán
| Tanec na stožáru | ||
| Plné hrsti slunce | Smrtící džbán | Konec kouzelníků |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Smrtící džbán |
| Autor: | Otakar Batlička |
| Zdroj: | BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | Albatros, 1979 |
| Licence: |  PD old 70 |
„Tak co, kapitáne, přivezl jste viníky?“
„Kde máte poručíka Lar-Igu?“
„Snad se doopravdy nestal neviditelným?“
Kapitán Krugwe jako by dvěma pohyby chtěl zodpovědět všechny otázky policejních úředníků. Pohlédne oknem do liduprázdného dvora a pokládá před velitele zprávu, psanou vlastní rukou poručíka Lar-Igu:
„Podle rozkazu jsme pluli vzhůru po řece. Celou dobu jsme hodnotili situaci. Středoafrická osada se zmocnila lovišť tří sousedních kmenů! Ollávové chtějí mít víc, než ostatní. Zřejmě si počínají velmi důmyslně, protože nemáme doklady o žádných válečných akcích. Víme jen, že náčelníci a šamani kmenů Mbwan-za, Bharo a Kieto po návštěvě ollávské osady zemřeli. Jejich průvodci tvrdí, že zahynuli nenásilnou smrtí, prý jakousi horečnatou křečovou chorobou. A přece zůstává nevyjasněná okolnost… Svědci z kmene Mbwanza a Kieto shodně vzpomínají na slavnostní hostiny, a na džbán, ze kterého si společné připíjeli pozvaní i ollávští náčelníci.
Před ohybem řeky, několik mil od osady, mne kapitán Krugwe podle příkazu policejního velitelství vysadil z kánoe. „Poručíku Lar-Igu, stanete se neviditelným!“
Mám pozorovat obec z lesnatého návrší. Kapitán před mými zraky sám vkročí mezi Ollávy, bude předstírat, že je na pravidelné inspekční cestě. Po setmění mne potají vyhledá v lese a domluvíme se na dalším postupu.
Skryl jsem se za papájové kmeny, za husté trsy fíkusů a narůžovělé keře slaměnek. Stanoviště jsem zaujal dříve, než kapitán Krugwe přirazil s kánoí ke bře hu. Přesně tak jsme to očekávali! Náčelník náčelníků je slavnostně vítán. Čím více se ho Ollávové obávají, tím okázaleji ho vítají. Polonahé ženy si do ušních boltců zavěsily majolikové ozdoby. Muži si připevnili na čela bílé kly ze slonoviny. Celé hodiny se před mýma očima odehrává uvítací obřad. Schyluje se k tanci a hostině … Dalekohledem rozeznávám jednotlivé tváře, vidím velké mnohalitrové nádoby, obsahující opojný kvašený nápoj. Znenadání se Ollávové rozcházejí do chýší.
Stmívá se.
A nevyhnutelná hostina stále ještě nezačala…
Poručíku, myslím, že jsme u kořene záhady I Také mne se Ollávové chtějí zbavit! — zněl ze tmy tichý hlas kapitána Krugweho. Podařilo se mi vymluvit se na únavu po cestě. Hostina je odložena na zítřek. Avšak — viděl jsem džbán! Je to prostý, hnědý hliněný džbán! S jedinou ozdobou: úzkým papájovým květem, namalovaným rudou hlinkou. Splníte moje přání? Velmi na tom záleží! V noci nepozorovaně vnikněte do osady, smažte květ a naprosto stejný namalujte na druhou stranu džbánu!
Podařilo se mi splnit kapitánův rozkaz. Před rozedněním byl rudý papájový květ na opačné straně džbánu.
Můj odchod z osady neproběhl však nepozorovaně. Kdosi mi šel v patách, oklikou mne sledoval až k lesnatému návrší. Kličkoval jsem v porostu. Celou hodinu jsem nepohnutě ležel v hlubokém dolíku. Čas plynul a já pořád ještě nesplnil poslední část kapitánova rozkazu — dosud jsem na vysoký mangrovníkový strom nevyvěsil bílou tkaninu na znamení splněného úkolu.
Zdola od vesnice zněly bubny a píšťaly. Náčelníci ječivými hlasy svolávali kmen. Obával jsem se, že už brzy začne hostina s přípitky z nebezpečného džbánu. Jestli kapitán nespatří znamení, nepozná, zda smí pít! Hrozí mu stejná smrt, jaká stihla náčelníky Mbwanzů, Bharů a Kietů!
Přestal jsem úzkostlivě dbát na opatrnost a nejkratší cestou jsem se prodíral k mohutnému mangrovníku. Vylezl jsem na spodní větev. Zamířil jsem dalekohled k prostranství mezi chýšemi. Vyšňořené dívky přinášejí k slavnostnímu ohništi tykvovité nádoby. A džbán! Rychle šplhám výš. Chci zavěsit bílý šátek na větev, když ucítím bolest v boku. Listoví vedle mne proťal šíp. Třetí, čtvrtý… Pronásledovatel mne dostihl. Nemohu se pohnout, a přece musím vyvěsit bílou tkaninu. Dalekohledem vidím, jak ollávský náčelník povstal a podává Krugwe-mu hliněný džbán … Mám na sobě bílý plátěný oděv! Pevně zakliňuji své tělo do volného prostoru mezi dvě silné větve. Cítím další úder šípu! Ne, nespadnu, ani když ztratím vědomí. Nepohnutě ležím v koruně mangrovníku …“ „Můj neviditelný, v oné chvíli však velice dobře viditelný přítel poručík Lar-Igu očekává, pánové, že ho brzy navštívíte v nemocnici,“ uzavírá poručíkovu písemnou zprávu kapitán Krugwe. „Skutečně, spatřil jsem znamení! Měl jsem jistotu, že poručík přemaloval papájový květ na druhou stranu džbánu. Pil jsem tedy z označené strany! Ollávští náčelníci pak tiskli své rty k opačnému, neozna čenému okraji, který předtím celé týdny napouštěli jedem. Záhadná smrt Mbwan-zů, Bharů a Kietů je objasněna. V době našeho odjezdu z osady, pánové, nežil již nikdo z viníků.“