Tanec na stožáru/Slatin paša
| Tanec na stožáru | ||
| Muž v podpalubí | Slatin paša | Splněný slib |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Slatin paša |
| Autor: | Otakar Batlička |
| Zdroj: | BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | Albatros, 1979 |
| Licence: |  PD old 70 |
Svítá. Rozkodrcaný vlak supí Núbijskou pouští. Pozoruju, jak José směšně podřimuje. Hlava mu škubavě klesá, dotkne se ramene a opět se zvedá…
Kolem deváté spatříme za pruhem písku jezero.
„Hned bych tam po hlavě skočil,“ procitá José.
Starý pán, jediný Evropan v oddělení, vraští čelo.
„To byste o tu hlavu přišel!“
„José, to je fata morgána!“
„Ano,“ přikyvuje starý pán. „Zrcadlící obraz v rozptýlených zrnkách písku.“ Postava v hnědém tvídovém obleku se odklání od okna.
Poledne trávíme v srdci Súdánu, na soutoku Bílého a Modrého Nilu. Překvapuje nás množství vod, které marnotratně rychle opouští vyschlou zemi.
„Překvapení,“ říká José, „přicházejí v trojici.“
Řeka odděluje evropský Chartúm od starého, mnohem malebnějšího Ummdurmánu. Zamíříme tam. Civilizaci stejně neunikneme… Potkáváme pána z vlaku.
Palácové zábradlí sahá Josému po kolena a stejně malé jsou věže průčelí.
Na nádvoří postávají hloučky Súdánců: polonahých hnědých Núbijců, černých Bišarínů a Hamitů. Nedaleko, stranou skupinky Evropanů, stojí náš stín, starý pán z vlaku.
Platíme vstupné a vstupujeme do paláce.
Průvodce si zchytrale prohlíží návštěvníky, jako by chtěl z jejich tváří nejprve vyčíst smýšlení a teprve podle něj spustit některý z připravených výkladů. „Buďte pozdraveni!“
Mrkám na Josého. Tohle bude zajímavé! Průvodce se ocitne v ohnisku tří názorů! Bude se chtít zavděčit Evropanům? Egypťanům? Nebo Súdáncům?
„Dějiny této země jsou strašlivé! V polovině minulého století se narodil chudému nilskému tesaři syn Mohamed Ahmed. Chlapec se oddával rozjímání na ostrově Aba, až přišel čas, kdy vystoupil z ústraní a prohlásil se prorokem, Mahdím Alláhem seslaným, aby vedl islám. Ze všech stran se k němu hrnuli stoupenci…“
Vidím, jak Súdánci zaníceně visí průvodci na rtech.
„… .anglo-egyptská vojska ustupovala, brzy padly celé provincie. Muslimové byli přesvědčeni, že Mahdí sjednotí nejen země na Nilu, ale že spojí všechny vyznavače islámu, od jihovýchodní Asie až po západní Afriku.“
Přecházíme do Mahdího přijímací síně. Na vyvýšeném pódiu spočívá prorokův zdobený stolec a po jeho stranách stojí dvě křesla rádců.
„Tady roku 1885 přijal Mahdí zprávu, že jeho vojsko dobylo Chartúm a zabilo anglického velitele generála Gordona. Zde také o čtyři měsíce později Mahdí zemřel na tyfus. Nástupcem se stal muž, který sedával v křesle po jeho pravici: Abdalláh. Vládl Súdánu až do roku 1898, kdy zemi znovu dobyla anglická a egyptská,“ průvodce hledá vhodná slova, „koloniální výprava. Mahdisté byli poraženi. V bitvě padlo patnáct tisíc Súdánců. Avšak zůstala památka, myšlenky, jména …“
„Slatin paša!“ zaznělo vedle Josého. Jména vydechl Súdánec s obnaženou černou hrudí.
„Slatin paša, původem Evropan, Rakušan,“ pokračuje průvodce, „byl mudírem správcem jedné provincie. Táhl do Chartúmu na pomoc obklíčenému Angličanu Gordonovi. Jeho vojáci, muslimové, však odmítli bojovat. Slatin tedy přestoupil na jejich náboženství, na islám. Potom bojovali, leč podlehli. Slatin byl zajat mužem, který sedával po Mahdího levici: Šattimem. Deset let strávil Slatin paša v zajetí mahdistů. Jako muslim požíval značné úcty. Mahdí i Abdalláh se s ním denně radili. Tento muž byl Súdáncům,“ průvodce znovu obezřele vybírá slovo, „užitečný…“
V očích Súdánců se lesknou slzy. Egyptské fezy se pýchou dotýkají stropu, zatímco Evropané by nejraději přešli do další místnosti.
“Slatin paša stával při poradách zde, u stěny za Šattimem.“ „Ne!“ šlehl polohlasý výkřik. „To není pravda!“
José, já, celý zástup se otáčí po hlase. Klopy hnědého kabátu, tuhý límec, vzpurná pěšinka nad čelem. To vykřikl náš známý z vlaku!
„Slatin paša nestával za Šattimem, nýbrž na druhé straně u Abdalláha!“ „Jak to, pane? Jak to můžete vědět?“ volá průvodce. „Nepochybujte, že mám pravdu! Jsem Káiet, synovec Šattiho bratrance!“ „Já jsem,“ říká starý pán, „Slatin paša!“
Všichni strnuli v ohromeném úžasu. Pak se několik pěstí napřahuje k místu, odkud zazněl hrdý hlas. Jiné paže a hrudi, hnědé, černé, se jim stavějí do cesty. Zbytečně! Místo, kde před okamžikem stál starý pán - je prázdné! Jen rudý závěs se výsměšně pohupuje.
Rány na stěnu za kvapně odhrnutým závěsem. Tajná dvířka jsou však již zevnitř uzamčena.
Bez světla mezi Súdánci, Egypťany a Evropany! Rvačka však skončila sotva začala, neboť nejurputnější stoupenci znesvářených stran odbíhají na chodbu … „Slatin pašo! Slatin pašo! Slatin .
Průvodce stojí s otevřenými ústy a, já s Josém odcházíme na nádvoří, provázeni výkřiky neúspěšných pronásledovatelů, kteří nevědí, kam ústí tajná chodba, kde zmizel starý pán.
Setmělo se a opět sedíme u skály nad Nilem.
Mlčíme. Vrtá nám hlavou Slatin paša! Dobrý, nebo špatný člověk?
Konečně José promluví:
„Tak vidíš, Oto. Maléry a překvapení přicházejí v trojici, pamatuj si to!“
Pod námi šumí súdánská řeka, která se po stech mílích změní v egyptskou, aby v širokém, dálném toku ještě jednou změnila vlastníka - pod kýly anglických válečných lodí ve Středomoří.