Tanec na stožáru/Splněný slib
| Tanec na stožáru | ||
| Návrat z hlubin | Splněný slib | Slavný kluk Mahmud |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Splněný slib |
| Autor: | Otakar Batlička |
| Zdroj: | BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | Albatros, 1979 |
| Licence: |  PD old 70 |
Stojím na molu nejrušnějšího západoafrického přístavu Dakaru. Kolem skřípějí napínající se lana. Houkají vlečné remorkéry.
Zničehonic slyším, jak volám k moři: „Ahóój! Jedu domů! Domů!“
„Tož tam pozdravuj!“ odpovídá mi český výkřik.
Hrom do škopku, kdo to křičí?
„Tonda z Háje u Opavy. Jestli budeš mít někdy cestu kolem, tož tam pozdravuj ! Stačí pár slov před hospodou. Lidi už to mámě vyndej …“ Nade mnou se vznáší kabina jeřábu.
„Nemáš chuť udělat z toho tvýho železnýho obra sirotu a vyrazit se mnou? Směr Gibraltar, Hamburk, Praha!“
„Rád bych.“ Přístavní sirény ohlašují polední přestávku. „Ale nemůžu…“ Kabina jeřábu se zastavila ve čtyřmetrové výši. „Zatím ještě ne.“ Blonďatý chlapík v montérkách, s vysokým čelem a modrýma očima rozbaluje oběd a za polovinou tlustě namazaného krajíce se ke mně nese příběh …
- Před pěti lety, v osmnáctém roce, vypadalo všechno růžově. Vzdálený příbuzný z Paříže za mne složil pět tisíc franků kauce, abych mohl vstoupit do francouzských vládních služeb. Byl jsem ustanoven koloniálním úředníkem východně odtud, v Horní Voltě, s povinností sloužit deset let.
Přijel jsem mezi mandingské černochy se zásobou léků, nu a shodou okolností se mi podařilo pomoci několika všeobecně váženým domorodcům. Nenarážel jsem na potíže při plnění svého hlavního úkolu, kterým bylo vybírání daní.
Až jednou jsem obdržel od guvernéra mimořádný telegrafický příkaz: mám zajistit vybudování silnice k řece Nigeru!
Přednesl jsem vládní požadavek náčelníkům Songajců, Mossiů a Sanuů. „Co je nám po nějaké cestě?“ řekli. „Nemuč lidi hloupou cestou!“ „Cesta není hloupá věc. Budete mít blíž do světa, jiní lidé budou mít blíž k vám. Je to rozumný příkaz a já chci, abychom tu silnici postavili!“
„Rozumíme,“ řekli. „Známe tě. Jsi dobrý člověk. Nežádal bys po nás něco špatného. V pořádku. Svoláme lidi a uděláme tu cestu. Uděláme ji pro tebe. Ale až skončíme práci, nesmíš po nás už nikdy nic chtít!“
U ohně z holého kmene baobabu jsem přislíbil, že po vybudování silnice nebudu, krom obvyklého placení daní, po náčelnících a jejich lidech požadovat žádné další mimořádné služby.
„Dám vám dary! Pošlu bílé inženýry …“
„Co s dary? Co s inženýry? Zbuduj malý úsek silnice, abychom viděli, jak se to dělá, ukaž, kudy má cesta vést — a my ti ji postavíme!“
Pár týdnů jsem s nimi procházel krajinou, kterou ani nejnadšenější obdivovatel Afriky neprohlásí za krásnou. Všude jen holé stráně, písečné přesypy, palmy se zakrslými listy, vydávající ve větru chrastivý zvuk. Tím víc jsem přilnul k černým Songajcům, Mossiům a Sanuům, neobyčejně družným a čestným lidem.
Když byla silnice před dokončením, uvědomil jsem telegraficky guvernéra a žádal ho, aby mi poslal dvě tuny soli. Tuhle nezbytnost v Horní Voltě nejvíce postrádají. Pro nás běžná sůl má zde cenu vody v poušti.
„Vybudovali jste silnici!“ oslovil jsem jednoho dne shromážděné náčelníky. Poděkoval jsem za práci a ukázal k žokům se solí. „Přijměte dary!“ Náčelníci se podívali na nabízenou odměnu a pak odvrátili tváře. „Co je nám po odměně? Jsi dobrý člověk. Udělali jsme tu cestu pro tebe! Pamatuj na svůj slib, že po nás nebudeš nic žádat!“ Odešli.
Neuplynul měsíc a já měl na stole další guvernérův příkaz: naverbovat pro francouzskou armádu sto mladých černochů.
Seznámil jsem s příkazem lid a svolal náčelníky. Nepřišli. Jako němou, a přece výmluvnou odpověď mi poslali holou větev baobabu z kmene stromu, u něhož jsme dojednali naši úmluvu; zcela uschlou větev, ze které již nikdy nevyrazí zelená ratolest. —
Sirény dakarského přístavu ohlašují konec polední přestávky.
„Francouzský guvernér ve Ouagadougou znal moji situaci, ale přesto trval na splnění rozkazu,“ pokračuje modrooký mladík z výše jeřábu. „Dvakrát jsem odmítl. Guvernér se tedy rozhodl získat svoje rekruty násilím. Poslal do kraje vojsko. Vojáci s odjištěnými puškami vyháněli černochy jako zvěř z chýší. Já protestoval, postavil se na odpor, vzdal jsem se úřadu.“ Krajan zapnul motor jeřábu. „Teď musím pár let dřít, abych zaplatil francouzské vládě odstupné, nových pět tisíc franků.“
„Co mám vyřídit v Háji u Opavy?“ volám k jeřábu.
„Řekni, že Tonda pořád ještě drží slovo. Jsem člověk, a nežiju proto, abych klamal jiné lidi. Nenechám se zneužít. Slíbil jsem mámě, že se vrátím domů se ctí a já se tak vrátím.“
Kabina jeřábu letí vzhůru; vysoko, až k oblakům.