Tajemné dálky/Lítosť

Tajemné dálky Otokar Březina
Znamení duše	Lítosť	Vonné soumraky

Údaje o textu
Titulek:	Lítosť
Autor:	Otokar Březina
Zdroj:	BŘEZINA, Otokar. Tajemné dálky. Praha: Moderní revue, 1895. s. 38–39. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Mám v duši lítosť spoutaného v loži,
když vítězné volání zvonů třese se s nejvyšší věže,
(oltáře k Božímu Tělu postavil s lilijemi
a v stříbrných svícnech dal kvésti chorobnému prosvítání plamenů v požárech slunce),
kroky davů když dusí se v zelených kobercích kvítí,
a v zlomených rythmech se třesou z vonného rákosí s teplými výdechy vod,
pozdravení zahrad když svítí z věnců družiček
a díky života když plují plachtami vzdutými slavně po vlnění dýmů
v chorál Tajemství Nejvyššího.

Mám v duši lítosť schudlého vládce nesmírných rozloh,
když unaven žitím slyší praskání klasů na úbočích niv:
chumáče stříbrných jehel, přesýpaných větrem,
třpytivá mračna bizzarních hmyzů, usedlých na zvonivých stvolech,
večery unavené vůněmi, odpočívající na vinicích;
svou hranu on slyší z řinčení kos, pohřební písně z výkřiků síly;
čí bude úroda zrní, kde v lesklých šupinách stuhly paprsky dní
a v černavých hroznech krev země?

Kdo nadýchal mrazem v má okna a zamlžil čisté zpívání barev?

V bílých sálech nad mým pokojem zaplanou večerní lustry,
zrcadla s úsměvem vrátí radostná zardění tváří,
studená skla se rozžhaví sněhem vlhnoucích ňader,
vzduch zahoustne výkřiky smíchů a vůní.
Rythmické údery tance!

Mám v duši lítosť vězně v den slavností májových,
lítosť milence u dveří chrámu v den zasnoubení,
lítosť vypovězeného v hučení děl, jež vítá koráby s prapory rozhněvané dálky,
lítosť vysíleného hledáním snů za prvních zamodření úsvitů,
lítosť pohledů unavených marným čekáním před odjezdem,
lítosť vadnoucích tváří, které se nezarděly políbením,
lítosť cizince, dojatého naivním obejmutím vánoční písně,
lítosť hudebního nástroje zavěšeného nad ložem mrtvého mistra,
lítosť květin, kterých nikdo neutrhl a neobětoval ve vázách na oltáře,
lítosť světla, které dohořelo v lampě osamělé
a jež nikdo nepostavil do ložnice milujících.

Hodiny mé minulosti odešly ode mne a já jim nenatrhal kvítí,
dni přicházely důvěrně a já je neozdobil růžemi a nenažal jsem jim zrajících paprsků,
nastala doba soumraků, vítr Neznámého se zdvihá v alejích
a ani jedna veselá píseň nezní mi z dálky.