Tři smrti: Winter, Schwaiger a Sládek

Údaje o textu
Titulek:	Tři smrti: Winter, Schwaiger a Sládek
Autor:	František Xaver Šalda
Zdroj:	ŠALDA, František Xaver. Kritické projevy 9. 1912–1915. Praha : Československý spisovatel, 1954. s. 59–66. Dostupné online.
Vydáno:	12. 7. 1912
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Zikmund Winter, Autor:Josef Václav Sládek, Autor:Hanuš Schwaiger
Související články ve Wikipedii: Hanuš Schwaiger

Tři mrtví ve třech týdnech: tři statné kmeny plné mízy a síly. A všichni tři jaksi vnitřně spolu v poslední příčině spříznění. Vesměs tvrdé a hrdé zjevy; vesměs drsného povrchu a měkkého jádra, a tam kde nejvíce sví, tam i ryzí a velcí. Nebyli to tvůrcové nejvyššího rozpětí, ne králové světových říší; ale zaokrouhlené organismy, bytosti vnitřně oprávněné a posvěcené a proto: pánové a knížata na své hroudě.

„Les dieux s’en vont.“ Nikoliv: ne bozi. Ale celí muži a ve svých chvílích i celí umělci a tím rekové.

* * *

V Zikmundovi Wintrovi, který skonal v Reichenhallu 12. června před svým šedesátým šestým rokem, odešel nejen neumořitelný dělník a badatel historický, ale i svérázný spisovatel rozhodného obrysu a ostré hrany. Wintrova činnost tekla dvojím řečištěm, které teprve v pozdních letech jeho života odklonilo se od sebe určitěji a rozrůznilo se ne-li směrem, alespoň břehy svými. Winter byl nejprve archivní dělník, který chtěl vykořistiti nepřebrané bohatství našich archivů hlavně městských a vynésti z nich jak možno věrné, podrobné, autentické spíše odliky než obrazy hmotného i kulturního bytu staročeského; k tomu účelu není mu nic dost malého a nepatrného, nic dost lokálního a efemerního: tak vznikla objemná popisná díla Wintrova z české městské historie kulturní, jichž jest vzdálena skoro každá duchovější synthesa a z níž hodnocení ideové a dramatické — vlastní úkol historické vědy a historického umění — jest vyloučeno a limine; díla veliké lásky, veliké píle, veliké trpělivosti, ale v konečných výtěžcích svých chudší, než bys očekával, hlavně proto, že závěrům a vývodům se Winter vyhýbal a logiky vývojné nehledal. Takovýmto ryze popisným způsobem zobrazil Winter vývoj zřízení a ústrojí městských, dějiny církevního života českého, českých řemesel a obchodů, českého učení vysokoškolského i partikulárního; vystihl staročeskou světnici, staročeský dům, staročeské tržiště i staročeské právo útrpné; probadal a osvětlil po všech skoro stránkách hmotný byt našich předků od Lucemburků do XVII. století.

Dříve než zpracovával své kulturně historické náměty monograficky, v začátcích svého bádání archivního, volíval pro ně Winter hybridní formu jakéhosi historického obrázku nebo quasipovídky; takového rázu byly první knihy Wintrovy „Rakovnické obrázky“, jimiž překvapil na sklonku osmdesátých let min. století literární veřejnost českou. Forma povídková byla tu cosi ryze náhodného a vnějšího, pouhá výpomoc z nouze, záminka, jak sděliti archivné poznatky kulturně historické; postavy všeobecné, mlhavých obrysů, neprokreslené a neprobadané, dění ledajak vnějškové a ve svém vývoji nenutné; všecko zřejmě psáno pro autentický, barvitý, často groteskní detail, pro dialog archaisticky podmalovaný; slovem: umělecká didaktika hrubého zrna. Později blíží se Winter cílům uměleckým nebo uvědomuje si je alespoň, aniž jich proto již dosahoval. Figury stávají se z nositelkyň naukové tendence lidmi, jejichž karakter a osud jsou předmětem úvahy spisovatelovy; autor touží vyvolati starý život v jeho celkovém ovzduší a také snaha po komposici, ovšem drobnější a spíše látkové než ryze stylové, jest patrnější a patrnější. Touha podati zaokrouhlený výsek hmotného světa, cosi byť nevelkého, alespoň uceleného a organisovaného, žánr, arabesku, grotesku, vede nyní Wintra. Kde drží se v těchto mezích miniaturisty, v těchto hranicích hořkého humoru a tragickokomické situace, tam tvoří Winter svá nejlepší díla, jako jsou „Krátký jeho svět“, „Rozina sebranec“, „Panečnice“; a ztroskotává se tam, kde z nich chce uniknouti a tvořiti veliké symbolicky typické osudy lidské, tak v románě „Mistr Kampanus“. Winter nebyl ani velký básník epický, ani básník tragický; neměl ohnivé tvůrčí intuice, neměl vlastních tvůrčích orgánů básnických. Ve svém „Kampanovi“ napsal bezděky zase jakousi hybridní didaktiku, jaké byly první jeho práce, jenže didaktiku velikých rozměrů a rozloh. V „Kampanovi“ není veliké osobnosti, není bohatého vnitřního tragického života, vření a děje; jest to jen jakýsi referent velikých rozměrů, na nějž jako na nit navléká autor různé děje a obrazy. Není básnické komposice, není hlubší básnické nutnosti a skladby v tomto jinak bohatém, rušném a pohnutém obraze. Winter bývá běžně dnes srovnáván u nás se staroholandskými malíři selskými; myslím však, že srovnání to není případné a jest hodně vnějškové a náhodné: Winter není kolorista, Winter nezná teplého intuitivného víru životního. Mnohem správnější bylo by hledati k němu obdobu v starých dřevoryjcích; s nimi má společný i jadrně tvrdý, hranatý výraz i archaistickou úmyslnost i abstraktnější, rozumovější poměr ke svým látkám a námětům. Národu bude vždycky drahá jeho celá osobnost i celé jeho dílo; ztělesnění jeho lásky, píle a věrnosti; české umění slovesné a česká poesie zachová však z něho v paměti jen několik menších povídkových prací, v nichž dostal se ke své látce v přímější a vášnivější poměr, než bylo jindy u něho pravidlem, v nichž ji zahrnul, objal a zmohl jediným teplým pohledem tvůrčím.

* * *

Králem na své hroudě byl také Hanuš Schwaiger, zemřevší 17. června, aniž dovršil padesáti osmi let. Ani jeho svět nebyl rozsáhlý, naopak: obmezovala jej i mnohá dobrovolná služebnost, již si uložil s pravým rytířským sebezapřením ke své veliké lásce, hraničící až na fanatism: ke starým mistrům; a opisoval jej zvláště živý intelekt, který znal meze tvůrčí síly svého vlastníka a nedovoloval překročovati jich.

Schwaiger narodil se v Jindřichově Hradci, v tomto městě, na němž ulpěl dech minulosti hlubokou teplou mlhou; a již zde jako jinoch přilnul k malbě, vcítil se do kuriosit a bizarností starého umění a vynutil si na své rodině malířské povolání. Vídeň, kde byl žákem málo spokojeného učitele M. Trenkwalda, nedala mu kromě několika druhů a vzácného mecenáše, hraběte Wilczka, mnoho; Schwaiger přenášel se již tehdy daleko do minulosti, starožitničil, žil ve světě starých rytin, kreseb a olejů, vnikal do malířské kuchyně a alchymie starých mistrů, osvojuje si jejich finesy, technické a řemeslné zvláštnosti a s nimi i celou jejich nesmírně poctivou a neporušitelně věrnou lásku k umění. Roubil si již tehdy Schwaiger svůj svět tak výrazný v látce, cítění, pojetí i výraze a opřel jeho stavbu o veliký dóm staré malby, v němž snoubili se světci s pitvorami, bystrý realism a nepřebraný naturalism s fantaskností a bizarností, nejsolidnější pronikání a věcné jímání jevové skutečnosti s tvůrčím rozmarem a fabulistikou ryze básnickou. Zde vzniklo první velké dílo Schwaigrovo, karton „Novokřtěnců“. Bylo to dílo kypivé i absurdní, chaotické i pedantické zároveň. Jest zde patrno, odkud vyšel Schwaiger: ze starého, detailně předmětného kresebného umění, v němž z tříště bystrých záznamů skupinných musil divák pracně a postupně sumírovati si logickou prací konečný závěr a výsledek tvůrcův. Odtud vedla cesta Schwaigrova k malbě a její jednotné dojmovosti; odtud učil se Schwaiger obezřívati svůj sujet naráz s celým karakteristickým ovzduším a barevným oparem; prohloubiti jej, otepliti a zvroucniti jej tónově a později vyzdvihnouti a ještě více vylehčiti a zceliti jej jednotnou světelností a vzdušností. Říkalo se a psalo se u nás, že Schwaiger neměl vývoje formového, jsa časně zralý a hotový. Pravda jest však pravý opak. První práce Schwaigrovy jsou plošné, bez hloubky a bez bohatého organismu prostorného; jsou to prostorové ilustrace, ne pravá tvorba v prostoru. Takového rázu jsou některá čísla „Canterburských povídek“ nebo pohádka o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém. Schwaiger zvolna a úsilnou prací dobývá prostoru, učí se obraz roubit a stavět, a neztráceje věcné předmětné určitosti nebo detailní jemnosti a detailního bohatství, jednotit v pravou, stylovou malířskou jednotu. Cesta, kterou šel, není bez obdoby s vývojnou drahou velikého a vzácného vlámského mistra šestnáctého věku, Pietra Breughela staršího t. zv. Selského Breughela, průbojníka moderního umění, který až v posledních dílech dobral se jednotné světelné a vzdušné malby; v menším měřítku a s mnohem menšími ovšem silami proběhl touže stopou Schwaiger. Pamatuji se živě na mocný dojem, jakým působil na rudolfinské výstavě Schwaigrův „Rybí trh v Amsterodamě“, jejž přinesl si jako kořist své holandské cesty r. 1888; bylo to svého druhu zjevení, leželo v něm cosi až osvobodivého z domácího zatuchlého tichošlápství. Byl to dokonalý olej krajně poctivý a otevřený ve svém materiálu, a vedle toho a nad to celé umělecké dílo, jakási zaokrouhlená dojmová, koncepční a výrazová jednota velké naléhavosti a vášnivé rozhodnosti. Tento obraz sám dokazuje přesvědčivě mimo každou pochybu, že Schwaiger nebyl manýrovaný archaistický virtuos, který si vysoukal své uměníčko ze starých vzorů a receptů, nýbrž moderně cítící a tvořivý umělec, který ovšem miloval staré umění, sloužil mu po případě rád a vždycky a všude od něho se učil, ale na jeho podkladě toužil i dále, cítil moderní problémy malířské a spolupracoval svým způsobem na jejich řešení.

Roku 1890 odešel poustevničit do bystřických lesů, jako dříve samotařil v Horní Pěné u Jindřichova Hradce; tam nalezl vedle svého zamlklého, hořkého a přísného Valašska v kavalíru staré ražby, hraběti Laudonovi, i druhého přítele mecenáše, tak potřebného umělci, před nímž demokratický měšťák český zapjal si srdce i kapsu.

A pak přišlo již jen učitelování nejprve na technice v Brně (1899), pak na malířské akademii v Praze (od r. 1901). Nebylo to jistě nic nesouhlasného s uměleckou osobností a uměleckým dílem Schwaigrovým — jestli kdo, tedy Schwaiger znal mnoho, čemu mohl naučiti a co uměti jest i nejmodernějšímu malíři bezesporně na prospěch a užitek —, ale uměleckého osvěžení a vzpružení profesura jistě Schwaigrovi nepřinesla, jako jich nepřinese snad nikomu.

A osvěžení bylo snad, pravda, třeba Schwaigrovi v posledním období jeho života, v němž tvořivá tepna jeho se oblenila. K vysvětlení této tvůrčí neplodnosti poslední doby není třeba, tuším, shledávat důvody morální nebo jiné příčiny psychické; zdá se mně, že byla prostě v životní únavě lidského organismu Schwaigrova. Schwaiger nebyl ani způsobem života svého filistr; byl zvyklý zabírati život ze široka, i v tom zjev olbřímí a nadprůměrný, čnící vysoko nad trpasličí chasu, která jej obklopovala. Není pak divu, znavil-li jej život o nějakou hodinku dříve než průměrné opatrníky a úzkostlivce. Při celých lidech a celých umělcích, jako byl Schwaiger, opravdu na tom nezáleží.

* * *

Třetí z našich mrtvých, Josef V. Sládek, který skonal 28. června v sedmašedesátém roce v rodném Zbiroze, přirovnal se kdysi k prosté české olši u potočného břehu, ale byl to nádherný mohutný strom a teprve nyní, po pádu jeho, dá se změřit plně jeho výška i síla. Byl vedle Zeyera a Vrchlického třetí vůdčí zjev generace lumírovské a ačkoliv jej za života zastiňovali oba přátelé, bude nyní tuším patrno, že vnitřní ryzostí a celostí jim nikterak nezadá.

Sládek vystoupil poměrně pozdě, jako třicítiletý muž, lyrickou sbírkou „Básní“. Měl za sebou již kus života ne planě žitého, prošel kus světa, přeoral bolestně již nejednou svůj vnitřní lán. A tak promluvil zde i v následujících „Jiskrách na moři“ zralý muž, vnitřně již vyzkoušený a vytříbený; není to lyrika velikého rozpětí, ale zato celá, jadrná, ryze citová; intimní a přece básnicky důsažná ve své meditativné opravdovosti a melodickém vyvážení vnějškové empirie. V následujících sbírkách vyjasňuje se a ustaluje se básnický obzor Sládkův. Ve „Světlé stopě“, „Na prahu ráje“, „Ze života“, ve „Sluncem a stínem“ posléze pokračuje neustále jeho básnická objektivace; epické idyly venkovské, romance a balady intonované na lidové písni, žánrové obrázky a dětské motivy stojí vedle mužněji kalené elegie nebo dumy erotické; city ryze subjektivné vyrovnává stále patrněji zájem hromadný; obrozený a ustálený rodinný život převádí básníka přirozeně v okruhy citu národního a vlasteneckého, které jsou takto chápány jako veliká bezpečnost a jistota srdce a duše, jako veliké životní klady bez každé frázovité emfase a laciné tendenčnosti; básník účastní se organicky v tvůrčím ději národním a jeho mužné opravdovosti, čestné vůli k životu a víře v něj dostává se nadosobního posvěcení a závazku.

Objektivace vyvrcholuje se v cyklu básní dětských a v písňových ohlasech lidové české poesie — ne bez nebezpečí a úskalí. Pokročila místy až tak daleko, že ohrožuje žhavé básnické jádro Sládkovo vnějškovým mrazem, jednou látkovým indiferentismem, podruhé napodobivou virtuositou formálně technickou. „Zlatý máj“, „Skřivánčí písně“, Zvony a zvonky“ neznikly někde jakési programové malichernosti a hmotné virtuosity a „Starosvětské písničky a jiné písně“ a „Směska“ jsou jí přímo ohroženy; po stopách „Ohlasu písní českých“ vystihuje tu Sládek starý uzavřený svět selský s bravurní prostotou a pádností, formou průhlednou a jasnou, ale žel příliš hotovou a chladnou, která nevyšla z výhně umělecky zápasící a hledající duše, nýbrž jest často přejata a odvozena z vnějších vzorů. „Selské písně“ a „Nové selské písně“ nesou ne na svůj prospěch odlesky moderních bojů třídních a zájmových a také tu často intence nevplynula v melodickou vlnu lyrického podvědoma. „České znělky“ mají čísla vášnivě naléhavé a nebanálně pathetické výmluvnosti —, ale přesto neunikly osudu každé, byť sebelépe myšlené, rétoriky v poesii. Zato „Písně smuteční“, trysklé z hoře nad úmrtím drahého přítele, mají ve své monotónní melopě rys přísné zadumané krásy.

Vedle této objektivné noty hlásí se u Sládka v pozdních letech znova nota subjektivná, aby nakonec ji přezněla. Dlouhá, těžká a mučivá nemoc, již nesl Sládek s tichým heroismem, obrátila znova jeho pozornost k jeho nitru a jeho bolestným záhadám a strázním; otázka smrti naléhá odevšad, kuklí se do všech figur a běhů životních; a aby ji převážila, musí básníkova myšlenka gravitovati k ohnisku boží lásky zrychlenějším a uvědomělejším během. Sládek píše své básnické epilogy, svou opravdovou, mužnou, křesťanskou pokorou jímavé a podmanivé meditace předsmrtné a záhrobné, „V zimním slunci“, „Za soumraku“ a „Lethe“.

Jen letmo mohu se zde dotknouti překladatelského díla Sládkova, díla stejně velikého umění básnického jako nezdolné píle, v němž podal si ruku poučený kritik s tvůrčím básníkem. Longfellow druží se tu s Burnsem, Byron s Coleridgem; Mickiewicz sousedí s Tégnerem, Rossetti s Keatsem. A nade všemi a především Shakespeare, který, jak postupuje, tak se zdokonaluje a znamená již sám o sobě důstojně vyplněný život básnický. Sládek jest snad největší náš posavadní překladatel-tvůrce; v pravý čas věrný, v pravý čas volný, zřídka jen parafrázuje a skoro vždycky tvoří. V těchto chvílích duše jeho šířila se a rostla a vyrovnala se s duší cizího genia-tvůrce aktem jedinečné spravedlnosti.

Básník Sládek není posud doceněn a tam, kde jest spravedlivě ceněn, nebývá ceněn vždycky správně. Nejvýše stojí tam, kde nejvíce vzdal se melodické vlně své krve, v lyrické písni, v ryze niterné meditaci, v elegii a baladě. Potomek staré rolnické rodiny, byl pevně vrostlý do svého Podbrdí, do „našeho starého Berounska“, a písně jeho byly tehdy nejhlubší a nejkouzelnější, když koruna jeho básnického stromu, v níž žily nejlepší šťávy jeho rodné prsti, odpovídala jimi bezděky a nevědomky na světový vítr, který v ni vsáhl na svém tahu.